Dvě ze tří zemí, které vlastní útočné ponorky na jaderný pohon, mohou mít do budoucna významné problémy s jejich provozem. Britské královské námořnictvo a americké námořnictvo postihly v posledních letech problémy s údržbou těchto plavidel, což se projevuje jejich dlouhodobou nedostupností a s tím související nemožností je případně nasadit do aliančních operací.

Útočné ponorky na jaderný pohon Britského královského námořnictva nebyly na moři již minimálně 47 dní, vyplývá z nejnovějšího výzkumu otevřených zdrojů. Horší zprávou pro obranyschopnost Aliance je však skutečnost, že se tento problém týká i nejnovějších ponorek třídy Astute, které nebyly nasazeny na moři minimálně 121 dní, a které nahrazují třídu Trafalgar. V rámci smlouvy AUKUS navíc bude Britské královské námořnictvo nasazovat další ponorku na jaderný pohon v australském Perthu, což ještě zvýší tlak na údržbu a dostupnost těchto ponorek. Vzhledem k nedostatečným kapacitám pro údržbu pak může během několika let dojít k výraznému snížení dostupnosti těchto ponorek pro alianční operace.

Podobně je na tom také třída amerických ponorek na jaderný pohon Virgina, u nichž se v posledních letech dostupnost těchto ponorek pohybuje okolo 70 %, což je pro amerického námořnictvo, které má globální ambice, velmi málo. Simulace hypotetického konfliktu s Čínou navíc ukazují jejich poměrně významné předpokládané ztráty, což v důsledku ještě snižuje počet ponorek, které by mohly být nasazeny do aliančních operací. 

Co z výše uvedeného vyplývá pro Alianci a její obranu? Na tuto problematiku lze nahlížet z mnoha hledisek, nicméně já se pokusím popsat dle mého názoru tři nejdůležitější aspekty. 

Zaprvé, Aliance v důsledku nedostatečných kapacit pro údržbu britských i amerických ponorek na jaderný pohon přichází o nosiče střel s plochou dráhou letu Tomahawk, což může výrazně snížit schopnost aliančního konvenčního odstrašení. Třetím státem, který provozuje útočné ponorky na jaderný pohon je pak Francie, která však, podobně jako Británie nebo Spojené státy, má své strategické zájmy v regionu Indo-Pacifiku, což může s vysokou pravděpodobností znamenat další možné odčerpání evropských prostředků konvenčního odstrašení ve prospěch tohoto regionu.

Zadruhé, nejdůležitější výhodou ponorek na jaderný pohon je fakt, že mohou být nasazeny prakticky na jakoukoliv vzdálenost, a jedná se tak o efektivní prostředek pro sofistikovaný a tichý průzkum a získávání informací o činnosti potenciálního protivníka a jeho námořnictva. To může být rozhodující zejména v kontextu navýšení ruských námořních aktivit v Severním moři včetně nedávné krizové situace, kdy proti sobě podle deníku The Times stály americká a ruská ponorka s nabitými torpédomety.

S druhým bodem pak souvisí i třetí, který se týká ruských aktivit v oblastech, kde se nachází podvodní kabely spojující evropské země například se Spojenými státy. Nedostatek útočných ponorek by pak z důvodů popsaných v předchozím odstavci mohl snížit míru odstrašení protivníka. Z ponorek třídy Virginia navíc provádějí různé mise i příslušníci jednotek U.S. Navy SEALs, což by v případě nemožnosti nasadit tyto plavidla také negativně ovlivnilo alianční schopnosti. 

A jaká jsou možná řešení těchto výše zmíněných problémů? Řešením prvního problému by mohlo být výrazné navýšení počtu střel s plochou dráhou letu, jako jsou evropská střela Taurus nebo americká JASSM (Joint Air-to-Surface Standoff Missile) ve variantě odpalované ze vzduchu, případně ze země. Na tomto místě je třeba připomenout, že dohoda INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty) zakazující vývoj, výrobu a nasazení ze země odpalovaných střel s doletem 500–5 500 km, která byla uzavřena mezi Spojenými státy a tehdy Sovětským svazem, již přestala platit a ani jedna ze zemí ji nadále nedodržuje. To evropským státům otevírá poměrně robustní možnost posílení svých ozbrojených sil právě prostřednictvím výše zmíněných prostředků.

Řešením druhého problému může být další rozvoj prostředků průzkumu a sledování v námořní doméně pomocí bezpilotních podvodních i hladinových prostředků. Státy, které námořnictvem nedisponují, se poté mohou zapojit prostřednictvím bezpilotních vzdušných prostředků. Využitím těchto zařízení by se také mohl alespoň částečně vyřešit třetí problém, týkající se dostatečné ochrany podvodní kritické infrastruktury před zejména ruskými aktivitami. 

Každopádně je třeba problém nedostatečných kapacit řešit včas. Jen tak lze dosáhnout alespoň částečné úrovně připravenosti na potenciální hrozby.

Zdroj: CRS, The Times, UK Defence Journal