Vojenská doktrína „Bojové použití výsadkových jednotek“ a vojenský předpis „Výs-3-1 Výsadková a záchranná příprava“ spolu tvoří komplementární celek a navzájem se ovlivňují. Poslední aktualizace předpisu Výs-3-1 proběhla v roce 1994, přičemž i to byla spíše komplexní aktualizace jeho verze z roku 1985. Předpis byl od té doby plný doplňků, které stejně nedokázaly pokrýt hloubku změn za posledního čtvrtstoletí. S příchodem nového výsadkového pluku se toto vše výrazně mění.

Foto: Vojenská doktrína „Bojové použití výsadkových jednotek“ a vojenský předpis „Výs-3-1 Výsadková a záchranná příprava“ spolu tvoří komplementární celek a navzájem se ovlivňují. (ilustrační foto) | 43. výsadkový pluk / CC BY-NC-ND

Zatímco uvedená vojenská doktrína vymezuje hranice pro výsadkové vojsko, definuje jeho úkoly a organizační strukturu, dává možné příklady způsobů plnění úkolů či zdůrazňuje doktrinální zásady správného použití tohoto druhu vojska (a explicitně vyjmenovává ty nevhodné), vojenský předpis Výs-3-1 se zaměřuje na všechny technické a  částečně doktrinální aspekty jednoho z deseti vyjmenovaných úkolů výsadkového vojska. Tím jsou vzdušně-výsadkové operace, tedy úkoly se zasazením vzduchem (na padáku, vrtulníky nebo přistávacím letounovým výsadkem), nejčastěji v  týlu nepřítele.

Předpis řeší jak podmínky těchto operací v boji, tak jejich mírový výcvik. A jak tomu bylo dříve? Ve zlatém věku výsadkového vojska v  československé armádě, tedy v  60. letech před jeho dramatickou redukcí v roce 1969 po invazi vojsk Varšavské smlouvy (nejen co do velikosti, ale zejména co do schopností), byly podmínky výsadkového vojska definovány zejména dvěma dokumenty – doktrinálním předpisem „Výs-1-1 Bojové použití výsadkového vojska“ z roku 1961 (prakticky shodný název s jeho dnešní obdobou není náhodný) a technickým předpisem „Výs-3-1 Výsadková příprava“ (zase není náhoda) z roku 1967. Po zmíněné redukci výsadkového vojska přestala na téměř 20 let existovat jedna z částí „trojnožky“ jeho schopností (výsadkáři určení na taktické a  operační výsadky) a  schopnost speciálních sil byla na dlouhou dobu velmi utlumena. Další existence výsadkového vojska byla postavena na třetí noze původní „trojnožky“ – průzkumnících. Proto od konce 60. let už nikdy nebyl vydán doktrinální předpis upravující použití výsadkového vojska – vzhledem k jeho velikosti a vnitřnímu složení nebyl potřeba. Vše se řídilo potřebami průzkumných jednotek. To se začalo měnit až v  době perestrojky, kdy československé výsadkové vojsko začalo obnovovat všechny své někdejší funkce, nicméně politické změny roku 1989 přišly před dokončením celého procesu, tudíž doktrína nadále zaostávala za realitou. To se nyní s novým, výsadkovým plukem mění.

Původní předpis „Výs-1-1 Bojové použití výsadkového vojska“ vznikl v 60. letech a počítal s útočnou operací československého frontu přes jižní Německo. Řešil tedy jak operační, tak taktické výsadky na podporu útočících mechanizovaných armád, a to včetně takových aspektů, jako taktických nukleárních úderů, zapalování lesních masivů za účelem vytvoření překážek atp. To vše v paradigmatu klasických výsadkových jednotek, jejichž základním úkolem bylo ovládnutí důležitých cílů a jejich udržení do příchodu hlavních sil. Současná vojenská doktrína „Bojové použití výsadkových jednotek“ oproti tomu reflektuje současné bojiště a vidí ho pod prizmatem konfliktu střední a  nízké intenzity s  mnohem širší paletou úkolů. Výsadkové jednotky jsou v pojetí doktríny blíže jednotkám rangers/commando, tedy s vyšší flexibilitou a ofenzivní silou za cenu dlouhodobé obrany statického cíle.

Vojenský předpis „Výs-3-1 Výsadková a  záchranná příprava“ prodělal ve srovnání s  výše uvedeným dokumentem spíše evoluční změny. Jak název napovídá, tak na rozdíl od svého předchůdce neřeší jen výsadkovou přípravu, ale i záchranné práce. Od roku 1994 pochopitelně došlo k značnému technickému vývoji. Zatímco původní Výs-3-1 počítal s  padákovou i  leteckou technikou z 80. let, která již dávno není ve výzbroji AČR, nový Výs-3-1 již počítá nejen se současnými ekvivalenty, ale řeší i technické prostředky, které AČR v polovině 90. let vůbec neznala (slanění z vrtulníku pomocí rychlého lana, stažení výsadku vrtulníkem metodou Fries atp.). Lépe také řeší taktická cvičení (což jsou de facto podmínky i pro bojové seskoky), nebo rozměry výsadkových ploch. Nepopisuje také již podmínky pro konkrétní typy letadel, ale jen obecně pro letouny s pevnými křídly a vrtulníky. To poskytuje jistou flexibilitu do budoucna. Oba dokumenty nabízí mnohem lepší půdu pro další rozvoj výsadkového vojska. Zároveň jsou mnohem lepší právní ochranou velitelů organizujících výcvik i operační nasazení výsadkových jednotek. Doktrína „Bojové použití výsadkových jednotek“ zaceluje díru v srdci výsadkového vojska, která v něm zela desítky let. 

„U doktríny Bojové použití výsadkových jednotek jsem byl vedoucím zpracovatelské skupiny. Tu tvořilo kromě mě dalších sedm výsadkářů, přičemž stostránkový dokument o  devíti kapitolách a dvou přílohách (což byl maximální rozsah stran, který jsem si na začátku stanovil) jsme napsali za půl roku. Pak přišla poměrně dlouhá a obtížná fáze dvou kol připomínkových řízení, právního posouzení, redakční a grafické úpravy a finálního schválení a podpis náčelníka Generálního štábu,“ uvádí podplukovník Ivo Zelinka, zástupce velitele 43. výsadkového pluku.

Na rozdíl od předpisu Výs-3-1, který je určen primárně pro samotné výsadkové vojsko a letectvo, čemuž je plně přizpůsoben, doktrína výsadkových jednotek je naopak určena i pro všechny štáby a velitele, kteří mohou očekávat, že budou operačně spolupracovat s výsadkovými jednotkami, mít je v sestavě nebo jim dokonce velet. Má tedy i ambici edukovat, proto rozdělovník počítal nejen se svazky AČR a velitelstvími, ale třeba i s Univerzitou obrany. Výs-3-1 je primárně technický předpis, proto hlavní úlohu v jeho vytváření mělo Oddělení výsadkového vojska SRS MO. 43. výsadkový prapor (v té době pluk ještě neexistoval) sloužil především jako hlavní zdroj poznatků, podával návrhy na konkrétní ustanovení a následně byl jedním z  připomínkových míst. „Hlavní tíhu tedy nesli instruktoři výsadkové přípravy, přičemž mojí úlohou jako taktického velitele bylo dívat se na problematiku především velitelskou optikou. Tedy zda budou ustanovení podporovat cíle či předpokládané způsoby operačního nasazení výsadkových jednotek tak, jak jsou definovány ve výsadkové doktríně,“ dodává podplukovník Ivo Zelinka.

Foto: Podplukovník Ivo Zelinka | 43. výsadkový pluk / CC BY-NC-ND

Pana podplukovníka Zelinky jsme se v rámci stručného a srozumitelného shrnutí výše zmíněné vojenské doktríny a předpisu zeptali na následující:

Můžete nám stručně popsat rozdíl mezi vojenským předpisem „Výs-3-1 Výsadková a záchranná příprava“ a vojenskou doktrínou „Bojové použití výsadkových jednotek“?

Ona zmiňovaná vojenská doktrína vymezuje „hřiště“ výsadkovému vojsku, stanovuje jeho úkoly a doporučuje možné způsoby jejich plnění. Vysvětluje ale třeba i jeho strukturu a schopnosti. Svým zaměřením je tak určená nejen výsadkářům, ale i nadřízeným velitelstvím, která musí mít přehled o možnostech nasazení výsadkářů, nebo jiným manévrovým jednotkám AČR se kterými by pluk spolupracoval na plnění úkolů, či dokonce pro Univerzitu obrany, která musí připravovat novu generaci důstojníků. A podle toho vypadalo i rozdělení oněch 300 výtisků. 

Předpis Výs-3-1 je oproti tomu zaměřen mnohem úžeji. Řeší jen technické aspekty výsadkových operací (což je jen jeden z deseti úkolů stanovených výsadkovému pluku) a záchrany osob. Jako takový neřekne nic moc lidem, kteří výsadkové operace neprovádí nebo je nezabezpečují. Výsadkářům, a to zejména velitelům a instruktorům výsadkové přípravy, poskytují právní ochranu, protože jim jasně vymezují hranici, kam je až možné při výcviku (ale i při operačním nasazení) ve výsadkových operacích zajít.   

Jak dlouho se vlastně postupovalo podle „staré“ osnovy?

Bohužel příliš dlouho… Předpis Výs-3-1 pocházel z roku 1994, ale reálně to byla jen novela toho samého předpisu z roku 1985. Ať si každý zkusím sám pro sebe vzpomenout, jak vypadala AČR v roce 1994 a jak v roce 2000. Co z letecké nebo padákové techniky z poloviny 90. let bylo ještě v užívání minulý rok? S výsadkovou doktrínou to bylo ještě horší, ta byla naposledy vydána (pod názvem „Výs-1-1 Bojové použití výsadkového vojska“) v roce 1961, tedy před 40 lety. To si asi zaslouží vysvětlení.

Československé výsadkové vojsko ve svém „zlatém věku“ na konci 60. let zahrnovala výsadkáře na taktické a operační výsadky, průzkumníky a v neposlední řadě operátory speciálních sil (vše současnou terminologií). Jenže po invazi Varšavské smlouvy došlo k dramatické redukci výsadkového vojska nejen co do počtů, ale i jeho schopností. Na dlouhou dobu bylo výsadkové vojsko prakticky synonymní s průzkumníky (zejména hloubkovými), přičemž schopnost taktických výsadků byla v ČSLA obnovena až na samém konci 80. let. Tudíž nebyla potřeba takové činnosti nejen doktrinálně řešit, ale ani zabezpečovat – například schopností padákových shozů těžkých nákladů, kterou AČR obnoví až v tomto roce.   

Kolikačlenný tým se na těchto dokumentech vlastně podílel a jak dlouho trvá takové vytvoření zcela nové doktríny upravující způsoby nasazení a boje výsadkových vojsk?

Za předpis „Výs-3-1“ bylo zodpovědné Oddělení výsadkového vojska Generálního štábu, my jsme byli pouze součástí týmu, a to jak ve fázi samotného psaní, nebo následně vypořádávání připomínek. Tíha zodpovědnosti jednoznačně přitom byla na instruktorech výsadkové přípravy.

Doktrína „Bojové použití výsadkových jednotek“ byla oproti tomu „v naší režii“. Já jsem byl vedoucím zpracovatelského týmu, přičemž všech jeho sedm členů jsem si sám vybral. Vzhledem k tomu, že jsme začínali prakticky na zelené louce (původní předpis ze 60. let nám pomohl nasvítit, co vše je dnes neřešeno, ale už ne jak to řešit – 60 let je bohužel příliš dlouhá doba), museli jsme si před každou kapitolou udělat jednodenní brainstorming a pak teprve mohli začít psát. Doktrína samotná byla napsána za půl roku, ale vypořádání dvou kol připomínek, právní posouzení, vydavatelské úpravy a další kroky zabraly nepoměrně víc času.