Jednou z připravovaných akvizicí resortu obrany, deklarovanou v Koncepci výstavby AČR (KVAČR 2025/30), je nákup nových samohybných děl. Vše tak naznačuje tomu, že po dlouhých desetiletích (!) čekání se čeští dělostřelci konečně dočkají nových samohybných děl, která by mohla nahradit v současnosti používaná, ale již zcela zastaralá samohybná děla DANA vz.77. Je ale otázkou, čím konkrétně by tato děla měla být nahrazena.

Foto: Samohybná kanónová houfnice vz. 77 DANA na mezinárodním cvičení Joint Fires 2019 | army.cz

Již v minulosti přitom AČR definovala vlastnosti, které by její budoucí samohybné dělo mělo mít. Nové samohybné dělo by mělo mít ráži 155 mm, a jeho dostřel by měl činit nejméně 40 km. To jsou ovšem vlastnosti velice obecné; dalo by se říci, že tvoří jakýsi standard či spíše minimum moderních samohybných děl. Tyto vlastnosti navíc splňuje většina současných samohybných děl, kterých existuje celá řada. Když ale vyškrtneme typy, které jsou pro AČR politicky nepřijatelné (ruská nebo čínská děla), které jsou geograficky až příliš vzdálené nebo které se již nevyrábí, pak zjistíme, že těch vhodných typů samohybných děl tolik není.

Kola nebo pásy?

Tato otázka je samozřejmě velice důležitá. Nutno ale podotknout, že dilema, zda pro samohybné dělo zvolit pásový či kolový podvozek řeší téměř všechny armády. A je možná příznačné, že se dosud nedospělo k nějakému univerzálnímu závěru. Každý stát, každá armáda si volí své vlastní řešení, dané i geografickými, terénními podmínkami atd.  Je také zcela obvyklé, že armády pásové a kolové typy kombinují. Takový model je ovšem nepřijatelný pro AČR, která poptává pouze malé množství děl.

Pásová samohybná děla jsou obecně vnímána jako nejvýkonnější. Tento argument již ale do jisté míry přestává platit. Jak pásová, tak i kolová SHD jsou totiž čím dál častěji osazována stejnými děly - obvykle dělem 155 mm o délce 45 či ještě spíše 52 ráží. Dosahují tak stejného dostřelu, v některých případech mají i stejnou kadenci. Obdobně tak i moderní systémy řízení palby lze aplikovat jak na pásové, tak i kolové typy.

Jako zásadní výhoda pásových typů je vnímána především jejich vysoká průchodivost terénem. S tímto argumentem lze ale polemizovat. Některá moderní SHD jsou totiž velice těžká, např. známé německé SHD PzH 2000 dosahuje hmotnosti více než 55 tun. To ovšem znemožňuje nasazení těchto děl v měkkém terénu.

Oproti tomu kolová SHD byla dlouho vnímána jako děla vhodná spíše pro nasazení v různých misích atd. To bylo ale dáno i tím, že často se jednalo o typy s nižší ráží. Vzhledem k masovému používání ráže 155 mm u kolových SHD tento argument přestává platit.

Za nevýhodu kolových SHD byla vždy označována jejich nižší úroveň ochrany. To ale opět platí spíše pro starší typy kolových SHD. Moderní typy většinou mají pancéřovanou kabinu, některé typy mají i automatické nabíjení. Obsluha tak není vystavena nepřátelské palbě. Úroveň ochrany těchto SHD je proto srovnatelná s pásovými typy.

Nevýhodou kolových SHD byla i jejich nižší průchodivost těžkým terénem. I tento argument je ale poněkud lichý. Moderní kolové podvozky totiž dosahují vyšších výkonů, než jejich předchůdci. A v některých případech se plně vyrovnají starším pásovým typům. Oproti moderním pásovým SHD zase mají kolové typy nižší hmotnost a tedy i nižší měrný tlak, což se pozitivně projevuje právě na průchodivosti.

Za mnohé ostatně hovoří i zkušenost České republiky. AČR, resp. předtím ČSLA, se po dlouhá desetiletí spoléhala na samohybná děla DANA s kolovým podvozkem. Používala je přitom primárně pro nasazení na vlastním území, pro přímou obranu státu! A praktické zkušenosti ukázaly, že tato samohybná děla si dokáží poradit prakticky s každým terénem, který se vyskytuje na území ČR. V případě nových děl, modernějších kolových podvozků, by to bylo ještě výraznější.

Pásová samohybná děla

Přesto by bylo chybou pásové typy opomíjet – a to právě v případě AČR. Vždyť nová samohybná děla budou působit především ve spolupráci se 7. mechanizovanou brigádou. Ta je přitom vybavena jak tanky, tak i pásovými BVP. Použití pásového podvozku i pro podpůrná děla by tak dávalo logiku.

Mezi pásovými samohybnými děly se navíc v poslední době objevilo hned několik pozoruhodných typů, které si zaslouží hlubší pozornost.

Jedním z nejvýkonnějších samohybných děl současnosti je německý typ PzH 2000. Toto samohybné dělo plně splňuje požadavky AČR, výhodou je i geografická blízkost výrobce. Na druhou stranu nevýhodou typu PzH 2000 je jeho vysoká hmotnost. Nevýhodou je i jeho vyšší cena. Je možná škoda, že AČR nešla cestou jako Chorvatsko či Litva, které si pořídily tato SHD z přebytků německé armády – a tedy i výrazně levněji.

Foto: Panzerhaubitze 2000 (zkráceně PzH 2000) | Wikimedia Commons

Velice zajímavým typem je americké dělo M1299. Na první pohled toto SHD je jen reinkarnací starého amerického děla M-109, ostatně jeho původní označení bylo M-109 A8. Ve skutečnosti jde o zcela nový typ s novou věží a dělem, ale i novým podvozkem. I toto SHD splňuje požadavky AČR. Velkou výhodou amerického děla M1299 je i to, že je pro něj připravována munice, se kterou dosáhne dostřelu více než 100 km. Díky tomu se dělo M1299 stává takřka strategickou zbraní s výrazným odstrašujícím účinkem. To by ovšem bylo velice vhodné právě pro AČR, která schopnost působit na větší vzdálenosti postrádá a přitom nemá schopnost dosáhnout jí jiným způsobem (např. velkorážními raketomety). A na druhou stranu dělo M-1299 může používat i starší, levnější a dostupnější 155 mm munici.

Foto: Samohybná houfnice M1299 | US Army

Nevýhodou děla M1299 bude ovšem jeho vyšší cena. Jde ale o zcela nový typ, s technickou životností na dlouhá desetiletí dopředu. Díky jeho vysokým výkonům by navíc možná stačilo pořídit jen menší počet děl. I proto by stálo za to nad touto možností také uvažovat.

 

Pozoruhodným typem moderního pásového SHD je jihokorejský typ K-9 Thunder. SHD K-9 splňuje všechny standardy moderního děla, tj. ráži 155 mm a dostřel přesahující 40 km. Oproti zmíněnému německému typu PzH-2000 je ale K-9 výrazně lehčí, byť za cenu nižšího množství vezené munice (40 oproti 60 ks). Výhodou děla K-9 je i pokročilé software. Díky těmto vlastnostem samohybné dělo K-9 dosáhlo výrazných exportních úspěchů. Pořídila si jej nejen korejská armáda, ale i armáda Turecka, kde je licenčně vyráběno. K-9 si pořídilo i Estonsko a Finsko. Jeho podvozek si pro své SHD Krab zvolilo Polsko. V důsledku těchto exportních úspěchů a vysoké sériovosti výroby se podařilo u děla K-9 dosáhnout poměrně nízké jednotkové ceny. A i to, že jej používá hned několik blízkých států, členských zemí NATO, má svou hodnotu. K-9 by tedy mohlo být zajímavou alternativou i pro AČR.

Kolové typy

Obdobně typově pestrá je i nabídka kolových samohybných děl. Existuje celá široká škála různých typů, pro které je čím dál častěji standardem použití děla 155 mm o délce 52 ráží a tedy i dostřel přesahující hodnotu 40 km.

Obecně lze konstatovat, že výhodou kolových SHD je jejich nižší cena a nižší provozní náklady. Výhodou je i jejich nižší hmotnost. Je však nutné si uvědomit, že i kolová SHD poněkud ztěžkla. Některá moderní kolová SHD tak dosahují hmotnosti i více než 30 tun a jsou proto srovnatelná se staršími typy pásových SHD. I s tím je třeba dopředu počítat.

Je přitom zajímavé, že obecně se ustupuje od samohybných děl uložených na specializované podvozky, jako bylo např. československé SHD vz. 77 DANA či jihoafrický typ G-6. Naopak trendem posledních let je enormní nárůst počtu děl osazených na podvozek běžného, jen lehce modifikovaného nákladního automobilu – kategorie TMG (truck mounted gun), která díky své nižší ceně snadno nahrazují jak starší pásová SHD, tak i tažená děla.

Velkou výhodou děl kategorie TMG je především to, že je lze zkonstruovat na základě prakticky jakéhokoliv nákladního automobilu s odpovídající nosností. Proto se do jejich výroby pouští kdejaký stát, na jehož území probíhá výroba automobilů. Týká se to i České republiky s jejím tradičně silným automobilním průmyslem. Mezi požadavky AČR na nové SHD se tudíž objevuje i to, aby nové dělo bylo osazeno na podvozky TATRA. Přestože je tento požadavek poněkud polemický, má svou váhu. Pokud dnešní Česká republika nedokáže zkonstruovat své vlastní samohybné dělo, pak je výhodné, aby ČR vyráběla aspoň jeho podvozek. Nejde přitom jen o často zmiňovaný faktor podpory domácího průmyslu. Mnohem významnější je schopnost dodávek jak podvozků a náhradních dílů i v případě nějakého vážného konfliktu, kdy by byly transfery náhradních dílů zásadně omezeny.

Výhodou automobilů TATRA vedle jejich známých vlastností, vysoké spolehlivosti a průchodivosti terénem je i to, že na ně lze osadit celou řadu moderních děl 155 mm. Pro AČR se tak nabízí hned několik možností nového samohybného kolového děla.

Zajímavou, do jisté míry přirozenou by byla akvizice moderního slovenského děla EVA 8x8, využívajícího podvozek automobilů TATRA. Toto samohybné dělo totiž vzniklo de facto evolucí samohybných děl DANA. Zatímco předchozí typy, samohybná děla Zuzana již nejsou vyráběna, SHD Eva představuje velice moderní a perspektivní typ. Při jeho konstrukci byly odstraněny některé nedostatky, které se projevovaly u předchozího SHD EVA 6x6. Výhodou děla EVA 8x8 je i to, že jeho vývoj byl již dokončen, a v současnosti je sériově vyráběno pro slovenskou armádu. Akvizice tohoto SHD Českou republikou by tak byla technicky bezproblémová. Výhodou této akvizice by bylo i to, že by šlo o spolupráci jak v rámci NATO, tak i v rámci Visegrádské skupiny, po které se tak často volá. 

Další možností by byla akvizice francouzského samohybného děla Caesar. Je zajímavé, že samohybné dělo Caesar bylo jedním z prvních samohybných děl TMG ráže 155 mm. Zde je ale nutno podotknout, že varianta nabízená AČR se zcela liší od prvních verzí tohoto SHD, zavedeného ve výzbroji Francie, ale i Saúdské Arábie a dalších zemí. Zásadním prvkem je použití nabíjecího automatu, který usnadňuje práci obsluze a zvyšuje kadenci. Významné je i použití pancéřované kabiny. Na druhou stranu tyto kroky vedly k zvýšení hmotnosti z původních cca 20 tun na dnešních více než 30 tun. To je ale hodnota, která je stále přijatelná, a u moderních kolových SHD je takřka standardem. Výhodou této varianty SHD Caesar je i to, že je již sériově vyráběna – a to pro Dánsko.

Foto: Samohybná houfnice Caesar 8x8 na podvozku tatrovky | NEXTER

Další alternativou je použití německého věžového modulu AGM, který vznikl odvozením od SHD PzH-2000, se kterým sdílí stejné dělo. Věžový modul AGM byl od začátku koncipovaný jako univerzální, lze jej osadit na celou řadu podvozků – a to včetně nákladních automobilů TATRA. Zajímavým prvkem tohoto modulu je schopnost doplňovat munici i během palby, čímž lze dosáhnout neobyčejně vysoké trvalé kadence. Příznačné je velice vyspělé technické zpracování, které ale patrně bude vykoupeno vyšší cenou. Za pozitivum lze označit i geografickou blízkost výrobce, který by navíc zřejmě byl ochoten přenést část výroby i na území České republiky.

Foto: Věžový modul AGM byl od začátku koncipovaný jako univerzální, lze jej osadit na celou řadu podvozků | Wikimedia Commons

Existují ale i další možnosti. Jednou z nich je např. jihoafrické dělo T-5/52, které představuje jakousi odlehčenou variantu děla G-6. Toto SHD bylo již osazeno jak na starší podvozek TATRA 815, tak i modernější TATRA 815- 7. Velkou nevýhodou tohoto děla je ovšem jeho geografická vzdálenost. Mnohem závažnějším handicapem typu T-5/52 je to, že u tohoto děla dosud nebyla zahájena sériová výroba, a AČR by tak nesla riziko prvního zákazníka.

Poněkud jiná situace je u izraelského děla ATMOS. Také typ ATMOS představuje poněkud vzdálenou konstrukci. Na druhou stranu je třeba podotknout, že dělo ATMOS si pro svá kolová SHD Kryl vybralo Polsko. V případě výběru tohoto děla by tak bylo možno s Polskem kooperovat, což by samozřejmě bylo velice výhodné.

Foto: Dělo ATMOS si pro svá kolová SHD Kryl vybralo Polsko | Wikimedia Commons

Jak vidno, možnosti výběru jsou poměrně široké. Lze však konstatovat, že moderní samohybná děla si jsou technicky velmi podobná. Blízká bude proto jistě i jejich cena. Výběr nového SHD by tak měl být výsledkem pečlivého zvažování. Každopádně je dobré, že AČR otázku již tolikrát odkládané akvizice nových SHD myslí vážně. České dělostřelectvo, po dlouhá léta pronásledované snižováním početních stavů a zastaráváním svých zbraňových systémů, si to jen zaslouží.