Na konci září 2020 se na Kavkazu rozhořely těžké boje, když latentní konflikt o spornou oblast Náhorního Karabachu eskaloval do regulérní války mezi Arménií a Ázerbájdžánem, jež skončila 10. listopadu, když obě země podepsaly dohodu o příměří garantovanou Ruskem. Na tyto události se logicky ihned soustředila pozornost světových médií, politologů či vojenských expertů. 

Foto: Na konci září 2020 se na Kavkazu rozhořely těžké boje, když latentní konflikt o spornou oblast Náhorního Karabachu eskaloval do regulérní války mezi Arménií a Ázerbájdžánem, jež skončila 10. listopadu, když obě země podepsaly dohodu o příměří garantovanou Ruskem. (ilustrační foto) | Shutterstock

Odhlédněme od dimenzí strategie a politiky a zaměřme se pouze na vojenské aspekty, resp. konkrétně na vojenskou techniku, neboť z tohoto konfliktu lze vyvodit i poučení pro nynější modernizační proces Armády České republiky. Ještě je nutno zdůraznit, že uvádění pozitivních příkladů především na straně Ázerbájdžánu nikterak neznamená, že by bylo záměrem jakkoli stranit této zemi, nýbrž vychází z evidentní skutečnosti, že Ázerbájdžán disponuje nespornou kvalitativní vojenskou převahou.

Bezpilotní letadla

Ze všech technických dimenzí tohoto konfliktu věnovala běžná zpravodajská média rozhodně největší pozornost rozsáhlému nasazení bezpilotních létajících prostředků, a to především těch ázerbájdžánských. Arménie sice také disponuje určitými kapacitami v tomto oboru, ale ty jsou velice omezené a z hlediska kvality ani kvantity se nedají s protivníkem měřit. Ázerbájdžán se naopak může chlubit impozantním arzenálem dronů, které zakoupil především od Izraele a od Turecka a z nichž některé vyrábí také licenčně. Lze rozlišit v zásadě tři kategorie dronů, jež se do konfliktu aktivně zapojily, a to čistě průzkumné prostředky (jako IAI Heron, Elbit Hermes nebo Aeronautics Orbiter), jednorázově použitelné útočné „kamikaze-drony“ (jako IAI Harop nebo Elbit SkyStriker) a konečně drony s přesně naváděnou municí (zejména Bayraktar TB2). 

Mediálně nepochybně nejvděčnější byly jistě záběry z druhé kategorie dronů, které ukazovaly takříkajíc „útok očima zbraně“, ale je nutno zdůraznit, že tyto prostředky způsobily jen malou část ztrát arménské strany. Sehrály zásadní roli při oslabování arménské protivzdušné obrany, což ostatně představuje primární poslání typu IAI Harop, ovšem u dalších kategorií arménské techniky na ně připadá pouze malá menšina zničených cílů, což je koneckonců logické, neboť zásoby takovýchto dronů nemohou být neomezené.

Jako příklad lze uvést tanky, protože bylo zničeno více než sto arménských tanků T-72, avšak podle dostupných záběrů jen zhruba třináct z nich vyřadily „kamikaze-drony“, jež se odborně označují též jako „vyčkávající munice“ („loitering munition“). Nemalou část cílů zlikvidovaly přesně naváděné zbraně z dronů Bayraktar TB2, avšak zřejmě největší podíl arménských ztrát techniky a personálu připadá na ázerbájdžánské dělostřelectvo, což logicky souvisí i s faktem, že dělostřelecká munice je mnohem levnější než útočné drony. 

Když tedy mluvíme o dronech, největší taktický význam patří oné první kategorii, tedy prostředkům průzkumným, protože na jejich konto připadá (byť v nepřímém smyslu) největší podíl arménských ztrát. Právě rozsáhlé užívání bezpilotních průzkumných strojů totiž umožnilo ázerbájdžánským velitelům udržovat si přehled o situaci na bojišti prakticky v reálném čase, vyhledávat arménské pozice a navádět na ně přesnou dělostřeleckou palbu, jejíž účinky se daly také okamžitě vyhodnocovat. Je tudíž naprosto zřejmé, že moderní armáda bezpodmínečně potřebuje spektrum průzkumných dronů, a to od malých strojů, které lze vypustit doslova z ruky, až po velké vytrvalostní letouny, které mohou operovat nad bojištěm třeba i desítky hodin.

Jako velmi žádoucí se jeví také pořízení taktických dronů nesoucích přesně naváděné zbraně a jednorázových „kamikaze-dronů“. Je známo, že česká armáda chce zakoupit taktické drony se schopností nést výzbroj a že za neoficiální favority se označují izraelské stroje, které používá i Ázerbájdžán, tedy letadla řad IAI Heron a Elbit Hermes. Začíná se mluvit rovněž o zakoupení „vyčkávající munice“, a to opět izraelského původu, mj. Elbit SkyStriker nebo UVision Hero. Posledně zmíněný prostředek byl ostatně představen již na veletrhu IDET 2019, a dokonce se už vyskytly i spekulace, že nějaký typ „kamikaze-dronu“ již může být zaveden u 601. skupiny speciálních sil. 

Preference typů z Izraele zákonitě pramení z výjimečné vyspělosti, zkušeností a úspěchů židovského státu v tomto oboru. Bylo by ale vhodné do případných akvizicí zapojit i český průmysl. Nemělo by se zapomínat, že Česko se dosud může chlubit jednou ze světově nejsilnějších tradicí leteckého modelářství, které nemá k dronům příliš daleko, a že zde působí i několik domácích firem, které se věnují oboru dronů, např. New Space Technologies (drony řady CANTAS) nebo Primoco UAV SE. Jeví se proto správné je zapojit do licenční produkce (resp. do lokalizace) izraelských designů a výhledově zvážit vývoj i vlastních bojových dronů, jelikož např. CANTAS je pro tuto roli určitě způsobilý.

Přinejmenším stejně důležité je ale zavést i prostředky pro ochranu proti dronům, neboť právě absence či neúčinnost vhodných obranných opatření arménské strany velmi podstatně přispěla k úspěchu ázerbájdžánských bezpilotních prostředků. Většina systémů protivzdušné obrany se ukázala jako nepoužitelná, protože malé, relativně pomalé a nízko létající drony prostě nebyla schopna zaměřit či zasáhnut. Znovu se tak potvrzuje důležitost nové kategorie systémů, jež se nazývají C-UAS (Counter Unmanned Aerial Systems) nebo „anti-dron“ a slouží speciálně pro boj s touto hrozbou. 

V optimální podobě jde o statické či mobilní systémy, jež v sobě integrují senzory pro detekci a sledování dronů a efektory pro jejich zneškodňování. Český průmysl již vyrábí všechny potřebné komponenty takového systému. Prvním krokem musí být malý radar schopný drony zachytit a sledovat, pro což je určen typ ReGUARD společnosti Retia. Dále by se v takovém systému měly nacházet optické (a)nebo infračervené senzory, jaké dodává např. firma Meopta. Jako efektor lze zvolit buď směrový rušič (např. od firmy URC Systems), nebo palnou zbraň, např. kulomet či malorážový kanon. Systém C-UAS by tak bylo možno vytvořit i na základě nějaké dálkově řízené zbraňové stanice.

Dělostřelectvo

Jak bylo zmíněno, největší podíl arménských bojových ztrát padá na konto dělostřelectva, což koreluje s obdobným zjištěním z bojů na východě Ukrajiny v letech 2014 a 2015. Okolo 80 procent ztrát ukrajinských vládních vojsk tam způsobilo dělostřelectvo separatistů, zejména pak jejich dělostřelecké raketomety. Stejně jako v případě Náhorního Karabachu se rovněž prokázalo, že dělostřelecké zbraně představují jen jeden prvek „skládačky“, do které musí náležet i efektivní systémy pro vyhledávání cílů a řízení palby. Separatisté na Donbasu i ozbrojené síly Ázerbájdžánu se ve srovnání s „kyjevskou“ armádou i Arménií mohou chlubit podstatně vyšší úrovní právě těchto průzkumných a řídicích prostředků, které jim dovolovaly rychle, přesně a pružně zjišťovat a ostřelovat pozice nepřítele. 

Kromě výše zmíněných průzkumných dronů se jedná také o dělostřelecké radiolokátory nebo pasivní systémy elektronického průzkumu, díky kterým lze lokalizovat pozice nepřátelských velitelských a komunikačních uzlů. Pro jakoukoli moderní armádu z toho vyplývá nezbytnost chápat modernizaci dělostřelectva jako komplexní proces, jenž vedle samotných zbraní zahrnuje i další prvky, aby ve výsledku vznikla perfektně integrovaná soustava pro uskutečňování nepřímé palby.

Pokud jde o samotné zbraně, jako stále důležitější se ukazuje schopnost splnit palebný úkol co nejrychleji, resp. za co nejkratší dobu dorazit na pozici, vypálit žádaný počet ran a opět pozici opustit, aby zbraň unikla odvetné palbě protivníka. Právě z toho důvodu dnes získávají oblibu kolové samohybné houfnice na podvozcích nákladních automobilů, jako je typ CAESAR, pro jehož pořízení se rozhodla Armáda ČR a který je postaven na podvozku Tatra, díky němuž se výsledný systém vyznačuje vynikající pohyblivostí. Nemělo by se ale zapomínat, že Česko se řadí v podstatě mezi pionýry tohoto přístupu, protože někdejší Československo již v 70. letech vyvinulo kolovou samohybnou houfnici vz. 77 neboli DANA. 

Ta se dosud nalézá ve výzbroji české armády, a ačkoli z hlediska svých parametrů zastarala, základ této konstrukce má pořád nezanedbatelný potenciál a Armáda ČR dodnes vlastní velké zásoby 152mm munice. Je proto velmi žádoucí tyto zbraně ponechat ve službě a modernizovat, což by se mělo týkat především systému řízení palby, popř. i prodloužení hlavně, což by se mělo pozitivně projevit ve zvýšení dostřelu. Adekvátně modernizované houfnice DANA by mohly i nadále reprezentovat vysoce účinné prostředky zejména pro dělostřelecké zálohy.

Onen rozhodující podíl dělostřeleckých raketometů na ztrátách v moderních konfliktech velmi tristně kontrastuje s faktem, že Armáda ČR své zbraně této kategorie v roce 2010 bez náhrady vyřadila. Ačkoli 122mm raketomet RM vz. 70 je již celkově zastaralý, podobně jako houfnice DANA má pořád určitý evoluční potenciál, jak dokládá i exportní provedení RM-70 Vampire. Řada zemí (mj. Čína, Turecko nebo Izrael) ostatně stále vyrábí moderní 122mm rakety, jež se vyznačují výrazně delším dostřelem (až 50 km oproti původním 20 km) a mohou být opatřeny kontejnerovými hlavicemi, koncovým naváděním apod. Současný trend pak směřuje k větším rážím, a to 227 mm, 300 mm nebo i více, což dramaticky zvyšuje dosah a ničivý účinek, takže nejvýkonnější raketomety dneška (jako ruský Smerč či izraelský Lynx s raketami EXTRA) už se vlastně nacházejí na spodní hranici kategorie taktických balistických raket. 

Pro Armádu ČR z toho jednoznačně vyplývá nutnost obnovit tyto kapacity, resp. pořídit moderní raketomety, a to ideálně modulární, resp. schopné střílet různými rážemi raket včetně těch, jež dovolují úder i v operační hloubce (přes 100 km), přestože by měla zůstat zachována též schopnost používat jednoduché a levné rakety kalibru 122 mm. Coby základ takového raketometu může posloužit domácí typ RM-70 Vampire nebo izraelský IMI Lynx.

U dělostřelectva však také (podobně jako v případě bezpilotních strojů) platí, že je třeba získat i prostředky zajišťující ochranu před analogickými zbraněmi na straně protivníka. Armáda ČR by proto měla zavést i systém kategorie C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar), který může eliminovat nepřátelské dělostřelecké rakety, granáty a miny. Proti výkonnějším raketám nepřítele by pak měl fungovat výkonný raketový systém protivzdušné obrany. Velice důležitý a správný krok tímto směrem znamená rozhodnutí vybrat izraelský radar IAI/Elta EL/M-2084 jako základní přehledový radar (MADR) české armády a rovněž rozhodnutí zakoupit systémy Rafael SPYDER-MR, jež užívají stejný typ radaru ve spojení s řízenými raketami Python-5 a I-Derby, které mohou v omezené míře zajistit i protiraketovou obranu. 

V dalším kroku by měl být zvážen nákup výkonnějšího protivzdušného systému, ideálně typu IAI Barak MX, který je vybaven stejným radarem a efektivně zvládá také protiraketovou obranu. V roli C-RAM by se mohl teoreticky uplatnit slavný izraelský systém Iron Dome, který rovněž užívá radiolokátory EL/M-2084, ale lze zvážit i vývoj domácího systému této kategorie, jenž by teoreticky dovedl zastat současně úlohy C-UAS a C-RAM. Jeho jádrem by mohl být zmíněný radar ReGUARD, který je schopen detektovat i dělostřeleckou munici.

Obrněná vozidla

Vedle obrovské efektivity dělostřeleckých raketometů lze uvést ještě jednu skutečnost, kterou ukázaly jak boje na východě Ukrajiny, tak konflikt o Náhorní Karabach. Základní konstrukční filozofie sovětských obrněných vozidel selhává, resp. je překonaná, protože proti destrukčním účinkům soudobých zbraní nenabízí dostatečnou ochranu osádky, popř. dopravované pěchoty. Během šesti týdnů na Kavkazu bylo zničeno nebo těžce poškozeno asi 120 arménských tanků T-72 a desítky dalších obrněných vozidel, z nichž značnou část tvořila bojová vozidla pěchoty BMP-1 a BMP-2. 

Jak bylo zmíněno, sice jen menšinu z nich zničily drony, ale už sám fakt, že malý „kamikaze-dron“ nebo malá naváděná munice z většího taktického dronu může zničit či vyřadit mnohem dražší tank nebo bojové vozidlo pěchoty, je závažný. Samozřejmě však nejde o argument ve prospěch populárního laického tvrzení, že kategorie tanků je zastaralá, nýbrž o konstatování, že většina obrněných vozidel sovětského původu má na soudobém bojišti pouze nízkou (a stále se zmenšující) bojovou hodnotu. Modernizování těchto vozidel proto může být jen dočasným řešením, popř. alternativou pro chudší země třetího světa, avšak armáda vyspělé země musí provozovat naprosto odlišné platformy.

Česká armáda proto postupuje naprosto správně, neboť hodlá vyřadit zastaralá a nevyhovující vozidla BVP-2, která se již nalézají na hranici životnosti, ne-li za ní. Náhradou musí být nové bojové vozidlo pěchoty, jež nabízí především dramaticky vyšší ochranu osádky i převážených vojáků a dále vyšší palebnou sílu (optimálně včetně možnosti střílet na vzdušné cíle). Proto je nutno naprosto rezolutně odmítnout občasné úvahy o dalším odkládání, nebo dokonce zrušení výběrového řízení na nové pěchotní obrněnce, protože konflikt v Náhorním Karabachu znovu jasně demonstruje, že používání vozidel jako BVP-2 představuje nepřijatelný hazard s životy vojáků. 

Modernizované tanky T-72M4 CZ sice reprezentují trochu lepší případ, ale ani u nich si nelze dělat nějaké zvláštní iluze o delší životaschopnosti. Určitou dobu ještě mohou nabízet poměrně slušné bojové schopnosti (a zajisté má smysl je zachovat pro potřeby záložníků), ale bez ohledu na to je nezbytné uznat, že Armáda ČR prostě potřebuje nové tanky, které nabízejí vyšší úroveň ochrany, palebné síly a pohyblivosti. Možnou (byť spíše nouzovou) alternativou může být lehký tank, resp. spojení platformy bojového vozidla pěchoty a „tankové“ věže (tzn. s kanonem ráže 105 či 120 mm), ovšem vhodnější by byl plnohodnotný „těžký“ tank. Stojí za zmínku, že sousední Polsko zřejmě půjde cestou domácí úpravy jihokorejského tanku K2, což by mohla být zajímavá cesta i pro Českou republiku.

Stejně jako u kategorií bezpilotních prostředků a dělostřelectva je opět nutné dodat, že armáda potřebuje také efektivní protizbraně proti nepřátelským tankům. Obecně pochopitelně platí, že dominantní protitankovou zbraň představuje „vlastní“ tank, vedle toho se však musí zohlednit i kapacity dalších druhů vojsk. Je tedy zcela správné, že nové bojové vozidlo pěchoty má nést coby součást své výzbroje i vypouštěcí zařízení pro protitankové řízené střely Spike-LR, které jsou zavedeny také v arzenálu kolových obrněných vozidel Pandur II. Izraelské zbraně rodiny Rafael Spike se v řadě armád světa opravdu osvědčily (lze zmínit, že je v konfliktu o Náhorní Karabach s úspěchem nasadil také Ázerbájdžán), takže tehdejší rozhodnutí začlenit je také do výzbroje českých Pandurů se ukazuje jako vysoce prozíravé.

Stálo by ale za úvahu pokračovat tímto směrem dál a pořídit řízené střely této úspěšné konstrukce též v přenosné, resp. pěchotní podobě. V tomto provedení existují rakety Spike-LR s dosahem 4000 m a také menší varianty Spike-MR a Spike-SR s doletem 2500, resp. 1500 m. Vedle toho by se dalo uvažovat též např. o nějaké další verzi vozidla Pandur II, která by byla řešena speciálně jako „lovec tanků“, resp. nesla by odpalovací zařízení pro vyšší počet raket. Těmi by případně mohly být rovněž rakety verze Spike-NLOS s max. dostřelem až 25 000 m.

Týlová podpora

Kromě velkých ztrát obrněné techniky utrpěla Arménie také početné ztráty ve vozovém parku nákladních a osobních automobilů, jichž byly zničeny více než dvě stovky. V naprosté většině jde o stará sovětská vozidla značek GAZ, UAZ, ZIL, Ural apod., avšak zrovna v této kategorii nehraje původ či výrobce velkou roli, protože většina těchto vozů je podobně „křehká“, neboť postrádá jakýkoli pancíř a je zranitelná i běžnými pěchotními zbraněmi. Armáda ČR by proto z těchto informací mohla vyvodit tři základní poznatky. 

Za prvé, nákladních a osobních aut je třeba mít opravdu velký počet, protože v jakémkoli konfliktu se prostě musí počítat s velkými ztrátami, a tudíž by měly existovat adekvátní záložní kapacity. Za druhé, co největší množství automobilů by mělo být způsobilých k tomu, aby se v případě nutnosti mohly snadno a rychle opatřit přídavným pancéřováním, které poskytne aspoň základní balistickou ochranu. Za třetí, součástí vozového parku by měly být i plnohodnotné obrněné automobily, jež budou schopné zajistit silnou ochranu proti balistickým a výbušným hrozbám a budou plnit různé role. Vedle přesunů osob a nákladů by mohly sloužit i jako platformy pro velitelská střediska či spojovací uzly, pro odsun raněných či pro různé zbraňové systémy.

V tomto smyslu postupuje Armáda ČR také správně, když sází na osvědčené terénní nákladní vozy značky Tatra, jelikož aktuální provedení vozidel řady Force a Tactic již disponují řidičskými budkami s pancéřováním. Skutečností však také je, že česká armáda dosud provozuje i velké počty vozů Tatra T 815 z 80. a 90. let, které tuto možnost nemají a již se přibližují i hranici své životnosti. Tyto automobily by se tedy měly co nejdříve nahradit moderními vozidly Tatra Force a Tactic, při čemž by se mohly zohlednit také současné trendy v automobilové logistice. 

Klasický valník s plachtou samozřejmě není zastaralý a stále má své využití, avšak armády vyspělých zemí již řadu let přecházejí na koncept hákových paletových nakladačů, které umožňují daleko rychlejší manipulaci s nákladem. Nabízejí též mnohem širší potenciál pro uplatnění, protože mohou pracovat i se standardizovanými kontejnery, a navíc je možno v paletové formě konstruovat rozmanité typy účelových systémů a zařízení, mj. ženijní prostředky. Armáda ČR již také disponuje paletovými nakladači systému Multilift, avšak bylo by vhodné jejich podíl ve vozovém parku navýšit. V kategorii obrněných automobilů by měly pokračovat akvizice vozidel TITUS, protože jde o opravdu vyspělou odolnou platformu, která může plnit široké spektrum podpůrných a dalších úloh.

Existence domácí automobilky Tatra se dá zasadit rovněž do širšího kontextu, jelikož konflikt o Náhorní Karabach znovu demonstroval i kritickou důležitost domácího zbrojního průmyslu. Ten arménský má jen slabé kapacity a v praxi se omezuje na produkci ručních palných zbraní a jednoduchých bezpilotních letounů, kdežto ten ázerbájdžánský je podstatně silnější a zvládá i licenční dodávky některých dronů a dělostřeleckých zbraní. Navzdory tomu se ale v průběhu konfliktu velmi rychle vyčerpaly ázerbájdžánské zásoby munice, neboť v důsledku intenzivní kampaně dělostřeleckých úderů se již zhruba po dvou týdnech začaly projevovat problémy se zásobováním. Ázerbájdžán se tak stal závislým na dodávkách munice z Turecka, a kromě toho z dalších zemí, mj. Gruzie nebo Ukrajiny. 

Arménie pak byla od počátku závislá na dodávkách z Ruska, byť podle některých spekulací získala munici i od Íránu. Každopádně ovšem platí, že kapacity domácího zbrojního průmyslu obou zemí vůbec nepostačují na dlouhodobější vedení intenzivní bojové činnosti. Česko se sice samozřejmě těší mnohem komfortnější bezpečnostní situaci, avšak obecně platí, že udržení silného domácího zbrojního průmyslu by pro každý stát mělo patřit mezi bezpečnostně-ekonomické priority, protože v krizové situaci může být velice riskantní sázet na ochotu či schopnosti jiných zemí.

Konflikt o Náhorní Karabach potvrdil rostoucí důležitost bezpilotních letadel, ačkoli mediálně vděčné útoky „kamikaze-dronů“ měly fakticky nižší význam než použití průzkumných dronů, které výrazně zvýšily schopnosti dělostřelectva. Právě dělostřelectvo (zejména raketomety) se znovu ukázalo jako jedna z rozhodujících zbraní, jelikož si zřejmě připsalo největší podíl ztrát na arménské (ale rovněž ázerbájdžánské) straně. Pro jakoukoli moderní armádu z toho logicky plyne apel na zavedení širokého spektra průzkumných i bojových dronů (a zároveň prostředků ochrany proti nim) a moderních dělostřeleckých zbraní (a opět i ochrany proti nim). 

Dále bylo opět velmi názorně demonstrováno, že tanky a jiné obrněnce sovětské konstrukční školy si na moderním bojišti nevedou právě nejlépe a je nezbytné přejít na jiné platformy, které poskytují především vyšší úroveň ochrany. Konečně v oblasti logistiky se ukázalo, že armáda potřebuje opravdu početný vozový park nákladních automobilů. Všechna tato zjištění by se měla odrazit i v modernizačním procesu Armády ČR a do aplikování těchto poznatků by se měl maximálně zapojit rovněž domácí průmysl, který má kapacity na to, aby řadu z těchto požadavků dokázal naplnit. Konflikt o Náhorní Karabach koneckonců potvrdil i to, že domácí zbrojní průmysl by měl náležet mezi úhelné kameny bezpečnosti státu.