V reakci na vlnu teroristických útoků v Evropě jako například teroristická akce na olympiádě v Mnichově, útoky německé skupiny Baader-Meinhofová, levicový terorismus Rudých brigád a dalších skupin vznikaly protiteroristické jednotky v jednotlivých státech Evropy. Někde to byly policejní jednotky, jinde šlo o četnické jednotky. Britové se dokonce spolehli na armádu. U nás byla rozkazem k 1. 1. 1981, v rámci tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, zřízena zvláštní jednotka určená k provádění specifických ozbrojených zásahů proti nebezpečným osobám. Na historii i současnost tohoto útvaru jsme se ptali vedoucího kanceláře ředitele Útvaru rychlého nasazení a bývalého šéfinstruktora plk. Jiřího Ignáce Laňky.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jaké byly začátky této jednotky a jak probíhal její další vývoj?

Vznik útvaru má jakousi „předhistorii“. Již v roce 1977, tedy pět let po útoku teroristů z palestinské organizace „Černé září“ na izraelské sportovce v čase Letních olympijských her v Mnichově, byly rozkazem ministra vnitra budovány tzv. krajské pořádkové jednotky SNB, které byly určeny k boji s teroristickými a nebezpečnými zločineckými skupinami. Každá z těchto jednotek se skládala ze 37 vybraných příslušníků SNB, kteří chtěli v těchto týmech sloužit a měli nějakou výjimečnou specializaci či dovednost. Služba v týmech byla dobrovolná, příslušníci zůstávali na svých „normálních“ služebních místech a pouze jednou měsíčně byli svoláváni na součinnostní nácviky. Již v té době byly zaznamenány úspěchy. Pokud znáte například film Smrt stopařek, tak právě v daném případě byl povolán odstřelovač z tohoto zásahového týmu. Postupem času se ale tento způsob organizace speciálních jednotek ukázal jako nedostačující. Bylo nutné vybudovat profesionální jednotku, plně zaměřenou, vybavenou a vycvičenou pro boj s terorismem.

Proto vznikla na základě rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 52 z 22. prosince 1980, s platností k 1. lednu 1981, XIV. správa SNB a jí přímo podřízený Útvar zvláštního určení, který měl za úkol „boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti“. Otcem zakladatelem byl plk. Milan Kočí, skvělý voják a vynikající člověk, se kterým jsme dodnes v kontaktu. Prvními rekruty byli čerství absolventi českého a slovenského pohotovostního pluku, které byly primárně nástupními školami. To však bylo jen dočasné opatření, zároveň se rozběhly přijímací testy, při kterých byli vybíráni budoucí profesionální bojovníci. Jen pro zajímavost mohu říci, že v našich řadách jsou stále ještě dva z nich. V roce 1985 byla XIV. správa zrušena a ÚZU přešel do podřízenosti Vojsk ministerstva vnitra pod názvem Odbor zvláštního určení správy VMV. Po roce 1989 došlo ke změně na policejní útvar s celostátní působností s názvem Útvar rychlého nasazení, jak ho známe dnes. Velmi důležitým momentem bylo, že se nám otevřela cesta do zahraničí. A náš první kontakt směřoval na pomyslný „Olymp“ protiteroristického světa, do Velké Británie k 22. pluku SAS. Pojetím výcviku a svou specializací se útvar postupně začal řadit mezi podobné speciální jednotky fungující v Evropě. URNA udržuje kontakty se švédským CTU, slovenským ÚOU, německou GSG9, rakouskou Cobrou a dalšími speciálními jednotkami v Evropě či USA. Stali jsme se součástí evropského projektu ATLAS. Je to v podstatě společenství nebo uskupení protiteroristických jednotek Evropské unie. Každý stát EU do tohoto projektu vysílá jednu až dvě protiteroristické jednotky. V rámci tohoto projektu bylo vytvořeno několik pracovních skupin, každá z nich má na starosti nějakou část problematiky protiteroristického zásahu. Jedna skupina má například na starosti budovy, další zase ropné plošiny či prostředky hromadné přepravy osob, pak jsou zde samostatné skupiny na letadla a na automobily a běžné dopravní prostředky. My jsme ve skupině Transport, kde se řeší problematika prostředků hromadné přepravy osob. S námi jsou zde Britové, Irové, Řekové a Italové. V rámci projektu ATLAS vzniklo i několik komunikačních platforem. V jejich rámci se kontaktují vyjednavači, pyrotechnici a odstřelovači. Ve všech třech skupinách jsme aktivní. V případě potřeby jsou tedy nastaveny principy na výměnu informací, materiálů, speciální techniky atd.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Můžete připomenout nějaké další významné akce, na kterých se útvar podílel?

Útvar se kupříkladu v roce 1998 podílel na zadržení a rozprášení bulharského mafiánského gangu, který obchodoval s drogami, zbraněmi a prostitucí. Dále útvar v roce 1999 zadržel bosse albánské mezinárodní mafie hledaného Interpolem a norskou policií. V roce 2000 URNA provedla zadržení Jiřího Kajínka, který utekl z věznice Mírov. Od roku 2003 útvar zajišťuje mimo jiné ochranu našich diplomatů v Iráku, Sýrii a v mnoha dalších zemích se zvýšeným bezpečnostním rizikem.

Vraťme se ještě k projektu ATLAS. Jak funguje komunikace a spolupráce? Pokud by si váš útvar přizval poradce třeba z Anglie. Tam jsou samozřejmě úplně jiné legislativní i nelegislativní normy, takže se musí dané řešení přizpůsobit místu?

Kdokoliv je na území jiného státu v rámci této spolupráce, tak působí jako poradce. Proto nerozhoduje o konkrétním nasazení a ani ho neprovádí. Jde zejména o konzultace v oblasti taktiky a dalších důležitých věcí spojených se zásahem. Tedy například, pokud by na našem území proběhl velký teroristický útok, mohli bychom si přizvat kolegy ze zahraničních jednotek jako poradce, ale vlastní rozhodnutí o zásahu a jeho provedení je na nás.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Zůstaňme tedy v České republice. Kde všude bývá útvar nasazen a jaké jsou jeho kompetence?

Naše úkoly se pohybují ve třech rovinách. První je zásah proti teroristům, únoscům osob a dopravních prostředků. Naštěstí této práce u nás není tolik, ale na ni se útvar primárně připravuje. Sbírají se informace a probíhá komunikace se zahraničím. Poté je druhý level, a to je jakýsi support, podpora pro naše policejní útvary. Převážně jde o centrální policejní útvary, jako je třeba Národní protidrogová centrála, Národní centrála proti organizovanému zločinu a další. Pomáháme jim hlavně při zadržení nebezpečného pachatele. Náš úkol je tohoto člověka zadržet a předat jej. Tím vlastně naše práce končí. Třetí úroveň znamená práci v zahraničí. Primárně jde o ochranu zastupitelských úřadů v zemích, kde je zvýšené bezpečnostní riziko.

A kdo rozhodne o tom, že je útvar nasazen?

O tom rozhoduje v podstatě náš odpovědný důstojník, který má službu, nicméně vždy o každém zákroku musí vědět ředitel útvaru a v jeho nepřítomnosti náměstek, pokud nejsou sami odpovědnými důstojníky. Ti mohou rozhodnutí odpovědného důstojníka změnit. I to ale mělo svůj historický vývoj a nebylo to vždy tak rychlé a pružné. Například krátce po roce 1989 byl na základě politického rozhodnutí veden zvýšený dohled nad útvarem, takže útvar byl nasazován až po rozhodnutí policejního prezidenta a se schválením ministra vnitra. Takže ten proces byl velice komplikovaný a těžkopádný. Naštěstí tenkrát pro nás nebylo mnoho zásadní práce. Jak jí pak začalo přibývat, tak se zjistilo, že je tento model neprůchodný a postupně se rozhodovací pravomoc dostala až na naši úroveň. V tuhle chvíli o nasazení útvaru rozhoduje náš ředitel či jeho náměstek, případně jiný odpovědný důstojník se souhlasem ředitele. A samozřejmě se informuje nám nadřízený náměstek policejního prezidenta.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Odkud přichází požadavek, aby byla jednotka nasazená?

To záleží na situaci. Pokud je to plánovaná akce, kterou řeší nějaký operativní útvar, tak jeho pracovníci přinesou nebo pošlou požadavek se žádostí o součinnost. Sejdeme se na naší základně, proběhne příprava a odpovědný důstojník se souhlasem ředitele rozhodne o nasazení našich bojovníků a informuje náměstka policejního prezidenta. Vlastní rozhodnutí o nasazení našeho týmu se tedy rozhoduje v našem vedení, protože někdy se může stát, že požadavek nemusí odpovídat potřebě využití útvaru. Záleží na vyhodnocení situace. Dále může být útvar povolán k řešení situací, které vzniknou ad hoc. Když dojde ke krizové situaci a je potřeba ji aktuálně řešit, pak se samozřejmě postupuje s co největší rychlostí. Informace běží cestou policejního operačního střediska a podle nich se naši velitelé rozhodnou o počtu bojovníků, způsobu dopravy a vybavení pohotovostní jednotky. Pokud je to nezbytné, jednotka okamžitě vyráží na místo incidentu. Ale může se stát, že jen zůstane v pohotovostním režimu na základně, protože situaci na místě například řeší krajská zásahová jednotka. Je to opravdu případ od případu.

A jak dlouho to trvá?

Máme pevně stanovené reakční časy. Pokud je to v pracovní době, tak máme patnáct minut na výjezd. Pokud je to mimo pracovní dobu, tak je to do 60 minut. Ale zatím jsme byli vždy rychlejší.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jaká je technická vybavenost útvaru? Co všechno máte k dispozici?

Útvar je velice dobře vybaven kvalitní výzbrojí, výstrojí i další technikou. V současné době je to moc důležité a naši nadřízení tohle samozřejmě chápou a akceptují. Je tady široká paleta dopravní techniky, kromě automobilů používáme i některé další prostředky. Velmi důležitá je vrtulníková technika naší letecké služby a využíváme v součinnosti i leteckou techniku Armády České republiky. Co se týká výstroje, tak ta je na velmi vysoké úrovni. Kluci mají kvalitní kombinézy a balistické vesty nebo nosiče plátů a dva typy přileb. K dispozici jsou pak samozřejmě zbraně světové kvality. Standardní výzbrojí bojovníka je útočná puška Heckler & Koch HK416, samopal MP7 a pistole Glock 17. Ale to není samozřejmě vše, nechybí například útočné pušky větších ráží, jako je HK417, ale také kulomet Minimi, či vrhače granátů a další. Penzum zbraní je opravdu široké.

Řekl jste, že používáte armádní vrtulníky, je ještě něco, co sdílíte s armádou pro splnění úkolu?

Ne, to je všechno. Ale ten vrtulník je pro nás klíčový. Pokud potřebujeme přepravit celou hotovost, což je zhruba dvacet lidí a materiál, bez pomoci armády se neobejdeme. Je to pro nás obrovská pomoc, protože policie v současné době nemá k dispozici odpovídající velkokapacitní vrtulníky. V současnosti se o tom jedná, ale je to samozřejmě asi běh na delší trať. Jde o velmi nákladnou záležitost, ale je to také otázka tvorby odpovídající koncepce.

Co se týká přímé spolupráce s vojenskými útvary v rámci plnění našich úkolů, tak tam narážíme i na problémy legislativního charakteru. Ale jsme s kolegy v kontaktu, komunikujeme, vyměňují se informace například v oblasti odstřelovačů a pyrotechniků. Máme dobré a kamarádské vztahy, už jen proto, že víme, že jsme na jedné straně. 

A jsou organizována společná cvičení? 

V minulosti probíhala. Ale nyní jsme my i naše armádní útvary zatížení prací, takže čas na společná cvičení nezbývá.

Kolik lidí má útvar?

To je tajná informace, ale řekněme celkem přibližně 150 lidí.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Nabízí se otázka, jak jste na tom s personální obsazeností? Jste spokojení?

Až do nedávné doby jsme byli velice spokojení, protože dá se říct, že jsme byli naplněni skoro na sto procent. Volných míst jsme měli v řádu jednotek, ale teď se blíží pro nás vcelku ojedinělá vlna odchodů lidí z hlediska věku a podobně. Tím se nám uvolní místa a vzhledem k celkovému počtu, který není příliš vysoký, se zřejmě dostaneme do mírné personální nouze. A problém je v tom, že nejsou kandidáti. Lidé se nám samozřejmě hlásí, ale výběrové řízení je poměrně náročné a projde málokdo. Každý rok projdou dva až tři účastníci výběrového řízení. Tímto způsobem se nám asi v nejbližší budoucnosti nepodaří pokrýt všechna volná tabulková místa. Musíme to nějakým způsobem vyřešit. Nemyslím tím, že bychom snižovali kritéria, to v žádném případě, ale musíme se zřejmě věnovat víc například „reklamě“, aby se zvýšilo povědomí o naší službě, a tím i zájem o ni.

Jak probíhá výběrové řízení, co takový adept musí umět?

Je to velice těžké. Výběrové řízení má tři kola. Aby se mohli zájemci vůbec zúčastnit výběru, musí splnit jistá základní kritéria. V první řadě musí splňovat zařazení v určité tabulce v rámci kariérního řádu. Poté je nutné splnit zdravotní podmínky, které nepřipouští žádné omezení. Jakmile někdo projde tímhle základním sítem, je pozván na útvar a vstupuje do prvního kola výběru. Jde o tělesné testy a psychotesty. Poté následuje druhé kolo, a to je týdenní zátěžový test. Říkáme tomu „Pekelný týden“ a opravdu je to peklo. Uchazeči jsou sedm dní ve výcvikovém prostoru naší výcvikové základny, kde dostávají hodně zabrat. Co dokázali zájemci ještě schovat v psychotestech se tady v prvních dnech začne projevovat. Vše sleduje psycholog a kandidáty pozorují také velitelé týmů. Přítomni jsou i naši bojovníci. Je totiž důležité zjistit také to, jak uchazeči působí na kolegy, se kterými by potom případně měli pracovat. Kdo zvládne pekelný týden, postupuje do posledního kola, což je pohovor před komisí Útvaru rychlého nasazení. To je vlastně jakási poslední instance, kde se uchazeč prezentuje. Komise po zvážení všech informací rozhodne o jeho přijetí nebo nepřijetí.

Program pekelného týdne nikde nezveřejňujeme, a to má svůj velmi dobrý důvod. Jeho účelem je totiž vytvoření tlaku a zátěže na uchazeče jak po psychické, tak po fyzické stránce. Zájemci plní různé úkoly a program je rozdělen na individuální část a práci ve skupině. Bezpečnost kandidátů je zajištěna přítomností psychologa i zdravotníků, uchazeči jsou neustále pod kontrolou.

Jaký je „odpad“ a v jaké fázi nejčastěji nastává?

Ono se to v průběhu času dost mění. Dříve byl největší odpad na psychotestech, dnes tento trend dohání fyzické testy. Před dvaceti lety se do výběru hlásilo pravidelně asi 70 policistů a prošlo tak průměrně šest až osm. Poslední roky se hlásí kolem dvaceti zájemců a také se stalo, že výběrem prošel jeden. Nyní je tedy největší odpad hned na fyzických testech. Uchazeči musí ukázat, co v nich je a ty fyzické testy jsou opravdu náročné. Kdo neuspěje, je vyřazen hned na začátku. Ale může se připravit lépe a příští rok se může přihlásit znovu. U psychotestů je to samozřejmě horší. Často se však hlásí mladí kluci, kteří třeba ještě svou osobnost nemají plně vytvořenou. V tom případě s nimi náš psycholog provede pohovor a řekne jim, na co se mají zaměřit. Stává se, že se někteří zájemci přihlásí po roce nebo po dvou a dostanou se k nám. U psychotestů je skutečně velká selekce. Když jdou uchazeči do pekelného týdne, tak už jsou samozřejmě nějakým způsobem fyzicky připraveni. To už se ukáže na začátku, ale i zde se často stává, že „pekelňák“ nedokončí.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jak je to s přestupem k vašemu útvaru třeba z armády nebo od policie?

To je samozřejmě problém, protože policie má celkově dost podstav a všichni nadřízení se snaží udržet si kvalitní lidi. Také záleží, odkud uchazeč přichází. Pokud je to nějaký útvar, kde je opravdu málo lidí, tak odchod dobrého člověka je pro vedoucího tohoto útvaru citelná ztráta. Samozřejmě se to snažíme řešit a v příznivém případě nám ho jeho nadřízený uvolní. Někdy se ale stane, že ten člověk nemůže nastoupit hned a je potřeba počkat třeba půl roku. Každý policista má nějaký kariérní postup a může se přihlásit do výběrového řízení. Nadřízený by ho teoreticky měl pustit, ale samozřejmě pokud má podstav, pak to může stopnout. Běžně se nám to však nestává. Přijetí od armády je možné, ale komplikované a zdlouhavé. Uchazeč kromě výběrového řízení k našemu útvaru musí projít procesem přijetí k policii a musí poté absolvovat policejní základní odbornou přípravu, což je vlastně nástupní policejní škola.

Jaký je poměr lidí, kteří přijdou „z ulice“ oproti uchazečům z některých jiných útvarů?

To se nedá tak jednoduše říct, protože na každý výběr přijde jiná skladba lidí. Jsou tam lidé ze základních útvarů, jsou tam lidé třeba z SPJ nebo ze zásahovek či z dopravní policie. Spektrum je opravdu pestré. Navíc uchazeč nemůže přijít rovnou ze základní funkce, tedy tzv. „z ulice“. Jeden ze základních požadavků je, že musí být 5 let ve služebním poměru u Policie České republiky nebo u jiného bezpečnostního sboru, spadajícího pod zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů číslo 361.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jsem tedy přijat, jak probíhá výcvik?

V rámci služební přípravy máme několik základních problematik, kterými musí všichni procházet. To je střelecká příprava, tělesná příprava, a to jak fyzická, tak i sebeobrana, práce ve výškách a taktika. Dále jsou zde takzvané podpůrné přípravy, kterých je opravdu hodně. Je to třeba řidičská, psychologická, výsadková, ochrana velmi důležitých osob, ochrana proti chemickým a biologickým zbraním, spojovací příprava a další. Výcvik je koordinován podle plánu výcviku, který na každý měsíc připravuje oddělení instruktorů a schvaluje jej ředitel útvaru.

Běžný pracovní den začíná nástupem do práce a ranní poradou. Organizace výcviku se řídí tím, které oddělení je ve službě pohotovosti. Výcvik pohotovostního oddělení většinou probíhá na základně útvaru v Praze. Ostatní mají výcvik na naší výcvikové základně v západních Čechách nebo v dalších prostorách, které připravují hlavně instruktoři. Na programu jsou také dvoudenní nebo vícedenní výcviky mimo základnu, různé kurzy, soustředění a tak dále. V posledních letech se cvičí i speciální taktika, při které operují velmi malé týmy, a to buď samostatně, nebo ve společné koordinaci. Lidé tak neustále trénují všechny potřebné dovednosti. Snažíme se, aby byli pořád v zápřahu. V zásadě je to neustálý dril. Výcviky různých problematik na sebe navazují a provazují se, proto je program vždy hodně pestrý.

Pro tzv. ostrou práci je základní skupinou pohotovostní jednotka, která má pevné složení a je připravena k zásahu dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a točí se v týdenních intervalech. Jsou v ní kromě velitele a jeho zástupce střelci, pyrotechnici, odstřelovači, vyjednavač, specialista řidič a medik. Lze ji samozřejmě rozdělit na menší týmy podle typu zásahu. A naopak, pokud je potřeba, její počet lze velice rychle navýšit. Časté dotazy jsou k zásahu proti tzv. aktivnímu střelci. To je však problematika, která z velmi dobrých důvodů nespadá do naší gesce. O typu a složení jednotky při zásahu rozhoduje vždy odpovědný řídící důstojník.

To znamená, že policista musí být k dispozici na území Prahy?

Když má pohotovost, tak musí být na území Prahy nebo v dojezdové vzdálenosti. Pokud má volno, tak jeho nadřízený o něm musí vědět, protože v případě akce většího rozsahu musí být k dispozici. Pokud jde o zastupitelnost, tak v pohotovostní jednotce je vždy více policistů podle odbornosti, a to právě z toho důvodu, aby se mohli vzájemně doplňovat. Takže je více pyrotechniků, více odstřelovačů atp.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jak je důležitá individualita a týmovost pro práci v Útvaru rychlého nasazení?

Tohle je věc, která hodně souvisí s psychotesty. Ty jsou velice specificky nastavené, protože hledáme určitý typ lidí. A schopnost týmové spolupráce je skutečně klíčová. I když někam pošleme dvoučlenný tým, tak si ti kluci musí vyhovět, musí krýt jeden druhého, musí být na stejné vlně. Pokud bychom tu měli samotáře, tak by to bylo špatně.

Na druhou stranu se nesnažíme v žádném případě potlačovat individualitu člověka. Pokud je někdo závislý jen a jen na týmu, na vedení druhých a nedokáže se sám rozhodnout, tak je to také špatně. Samozřejmě je velice těžké to sladit a vyvážit, ale jak praxe ukazuje, jde to. Proto je právě důležité to počáteční psychologické posouzení, které nám řekne, jaká je osobnost uchazeče.

Znají se všichni členové URNA mezi sebou?

Samozřejmě. Jednak nás opravdu není moc, a také máme systém nastaven tak, že střídáme jednotlivá oddělení. Spojují se při stavění pohotovostní jednotky a společně cvičí a také vyjíždí do zahraničních misí. 

Jak se při výběru adeptů pro službu u útvaru projevuje gender?

Asi chápu, na co se ptáte. Tak musím říct, že se neprojevuje. Kdysi v tom našem výběru platilo, že uchazeč musí být muž, a to do třiceti pěti let. Tyhle dvě podmínky v souladu s platnými zákony samozřejmě padly. Do výběrového řízení se tedy mohou hlásit i starší adepti a nejen muži, ale podmínky výběrového řízení musí být beze zbytku splněny. Uchazeč prostě musí splnit všechna nastavená kritéria. Žádná výjimka, žádné úlevy, nic takového. Musí unést veškerou výzbroj a výstroj, musí ujít se zátěží předepsané kilometry, musí obstát v boxerském utkání. Do současné doby je to tak, že výběrem procházejí jen muži. Jaká bude budoucnost, to uvidíme.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Když se tvoří jednotka na zásah, je to náhodný výběr nebo se zvažují také individuální schopnosti jednotlivých členů?

Pro provedení zásahu je primárně určená pohotovostní jednotka. Ta se dá dohromady na začátku týdne a pak její členové už slouží celý týden spolu. Jen v případě potřeby se jednotka doplní. Jistě může velitel pro určitou činnost zvolit bojovníka, který vyniká ve specifické dovednosti, ale to je případ od případu.

A nemůže nastat nějaké protěžování jednotlivých specialistů, třeba pyrotechniků?

Nemůže. Složení týmu je dané a na akci spolupracují všichni. A jsou jeden na druhém závislí. Jednotlivé specializace na sebe navazují. Je to jako hodinový stroj. Každé kolečko je důležité a jen pokud do sebe zapadají, pak stroj funguje bezchybně. Ale samozřejmě v určitých momentech a na důležitých místech může velitel preferovat zkušenějšího specialistu. Dám příklad: v případě zadržení Jiřího Kajínka se vědělo, že se půjde po lanech a že tam bude potřeba pečlivého vytvoření a zajištění vázacích bodů. Velitel tedy poslal na střechu uvázat lana instruktory na práci ve výškách, které měl v týmu. I když jsou samozřejmě všichni kluci schopní a jednotlivě školeni, aby dokázali na střeše uvázat lano a slanit dolů. Ale protože tam byl k dispozici instruktor na práci ve výškách, tak celou akci dozoroval.
A takhle se postupuje vždy, je to čistě pragmatické opatření.

A pokud jde o lidskou stránku, o „běžný“ život, tak rovněž nehrozí, že by byl někdo jakkoli protěžován. Velitelé vědí velmi dobře, jak se svými lidmi pracovat. Jsou to zkušení borci a je jim naprosto jasné, že tým musí držet pohromadě. Protěžováním jednotlivců by si ho rozbili. Jsou hodně propojeni a jsou pořád spolu. Některé věci už ani není třeba říkat a často ani není nutné dávat úkoly. Každý ví, co má dělat a všichni se vzájemně doplňují.

Co máme zkušenosti, tak úplně stejně je to nastavené u všech našich zahraničních kolegů, se kterými jsme se měli možnost seznámit. Vztahy mezi lidmi zde fungují na velmi podobném základě. Když jsme například cvičili s vojáky z Delta Force, nezúčastněný člověk by nepoznal, kdo je z které jednotky, kluci byli v tu chvíli vlastně jedna parta.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Pojďme k výcviku. Jde o naši specifickou školu nebo jsme převzali např. britský nebo izraelský systém?

Tvorba metodiky zásahu u našeho útvaru probíhala dlouhá léta jen a pouze v naší gesci. Hledaly se cesty a sbíraly se informace, kde se dalo. Dá se říct, že našimi prvními zahraničními mentory byli kolegové z britské 22. SAS. To bylo v první polovině devadesátých let a tenkrát jsme vlastně zjistili, že jsme si nastavili velice podobnou cestu. Samozřejmě, když člověk vidí kolegy z jižních států, třeba Italy nebo Španěly, a pak třeba Němce či Brity, tak může pozorovat určité rozdíly, které vyplývají z jejich naturelu. Ale v podstatě většina taktických postupů u všech protiteroristických jednotek jde stejným směrem.

Díky intenzivním kontaktům s Brity a s jejich školou a díky podobnému chápání celé problematiky jsme naši „novodobou“ taktiku orientovali právě „britským“ směrem. V zásadě jsme si tu jejich školu přizpůsobili českým podmínkám. Ale postupem času, jak se rozšířily naše zahraniční kontakty, tak se samozřejmě nasávalo víc a víc věcí, které se potom mohly a stále mohou lehce modelovat. Ale v zásadě je systém výcviku, který máme, už postavený vyloženě pro nás. V určitých několikaletých periodách se tvoří a upravuje kompletní materiál, nazvaný Program výcviku ÚRN, který schvaluje nám nadřízený náměstek policejního prezidenta. V něm jsou obsaženy a rozpracovány všechny problematiky. Na základě tohoto materiálu je pak stavěn vlastní výcvik, a to v měsíčních periodách, který už schvaluje náš ředitel.

Součástí výcvikových osnov je i základní kurz pro nově přijaté policisty, který má svůj základ v britském CT Course, který jsme absolvovali v Herefordu. Upravili jsme jej pro naše potřeby a musí ho absolvovat všichni, kdo projdou výběrem a jsou přijati k útvaru. Trvá tři měsíce a od počátku je zaměřen na práci v týmu. Samozřejmě, že na začátku je potřeba věnovat se každému zvlášť, aby se dokonale seznámil s výstrojí a se zbraněmi, které má k dispozici. Musí se naučit, jak takticky vstupovat do dveří, jak u toho držet zbraň, jak číst prostor a tak podobně. Ale velice rychle se tyto dovednosti učí využívat ve dvojicích a pak v celém týmu. Ale ani po skončení tohoto základního kurzu ještě není nováček tzv. „hotový“. Je to jen základ, který pak rozvíjí v oddělení, do kterého je zařazen. Se svými staršími kolegy se musí sžít a teprve po určité době, když jeho velitel uzná, že je připravený, je velen do služby. A dále se zdokonaluje.

Pokud se do systému výcviku zavádějí nové postupy, postupuje se velice obezřetně. Rozhodně to není tak, že si řeknu: tohle je dobré, to by se nám líbilo, tak to začneme tak dělat. Probíhá zkoušení a testování, které posuzují instruktoři a velitelé skupin, a teprve pokud změny schválí, můžeme je zařadit. Musíme mít ustálenou taktiku, kterou umí každý poslepu i pozadu. To je důležité. Lidé musejí přesně vědět, co mají dělat zvláště ve stresových situacích.

Předpokládám, že probíhají prověrky kvality každého jedince. Co když se v něčem časem výsledky zhorší, například ve střelbě nebo něčem jiném?

Tak to ten bojovník bude na sobě muset hodně pracovat… Ale vážně, zatím se nám tady nestalo, že by někdo neprošel prověrkami. A ty každý musí absolvovat každoročně. Je to pravděpodobně tím, že lidé jsou pořád v tréninku. Když budete na místním oddělení nebo celý rok psát na počítači a občas si půjdete zaběhat, v prověrkách uspět nemusíte. U nás to tak složité není, protože tady jste pořád v zápřahu, takže prověrky jsou vlastně jako standardní cvičení.

Co práce s elektronikou, je to součást výcviku?

Vedle bojovníků tady máme specializované oddělení, techniky spojaře, kteří poskytují podporu zásahovým jednotkám. Některé činnosti se pak stávají součástí pohotovostní jednotky.

A tito lidé mají stejná kritéria jako bojovníci?

Samozřejmě ti lidé v technickém oddělení neprochází tak náročným výběrem, důležitá je spíš jejich odbornost, kterou mohou dále rozvíjet. Ale jsou v neustálém kontaktu s bojovníky, a to je samozřejmě motivuje i k rozvíjení dalších dovedností.

Foto: Útvar rychlého nasazení je tu přes 40 let | URNA

Jaká je průměrná „životnost“ příslušníka útvaru? Přece jen jeho zátěž je enormní.

Je to hodně individuální. Jsou tady lidé, kteří vydrželi 40 let. V současné době jsou zařazení ve výcvikovém oddělení jako instruktoři. Ale samozřejmě je to o štěstí, protože tělo dostává pořádné zabrat a své si vybírají i poměrně častá zranění.

Má URNA k dispozici vlastní vývojové oddělení, kde můžete podle vlastních požadavků vyvíjet nějaká vlastní zařízení a řešení?

Nemáme samostatné vývojové oddělení, ale na výběru nové techniky či případně na nějaké její úpravě pracují právě naši odborníci, například spojaři nebo pyrotechnici.

Hodně se mluví o různých startupech, které podporují vývoj v obranném průmyslu. Dáváte nějaký požadavek na vybavení, které byste chtěli mít k dispozici?

Snažíme se využívat to, co je hotové. Zátěž našich lidí je vysoká a zatím to ani nebylo nikdy zapotřebí. Výjimku tvoří naši pyrotechnici, kteří spolupracují se svými kolegy na zkvalitnění různých technologií. Podobně se spolupracuje i v rámci Atlasu. Například se scházejí pyrotechnici, pořádají pracovní semináře a tam se třeba řeší různé typy náloží, postupy a tak dále.

Foto: Momentka z rozhovoru s plk. Laňkou | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Co život po životě? Co dělá příslušník po ukončení služby pro útvar?

To je také velmi různé. Služba u policie přináší nejrůznější omezení. Policista například nemůže podnikat. Někteří se tedy po odchodu do civilu vydají touto cestou. Je jasné, že jejich kvalifikace je sice trochu omezuje, ale zase na druhou stranu jsou minimálně jazykově velmi dobře vybaveni a jsou velice přizpůsobiví. Řada z nich procestovala různé země, takže dokážou dobře komunikovat s různými typy lidí. Někteří využívají svých technických dovedností a zařídí si třeba obchod s koly. Někteří dál působí jako bezpečnostní poradci. Několik našich mužů se dostalo do ochranných týmů vysokých státních činitelů.

Foto: Plk. ThDr. Mgr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D. | URNA

Plk. ThDr. Mgr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D.

U Policie ČR působí od roku 1985 a u Útvaru rychlého nasazení od roku 1989. Tři roky zastával funkci příslušníka zásahových skupin a poté byl dvanáct let na pozici instruktora takticko-speciální přípravy. V roce 2004 byl ustanoven vedoucím výcvikového oddělení. Od roku 2020 je vedoucím odboru kanceláře ředitele útvaru. Absolvoval několik výcvikových stáží u zahraničních protiteroristických jednotek, mezi jinými u 22. pluku SAS britské armády v Herefordu, u jednotky americké armády Delta Force ve Fort Braggu a u protiteroristické jednotky holandské námořní pěchoty BBE v Doornu. Zúčastnil se tří zahraničních misí v iráckém Bagdádu a Erbilu a v Libanonu. V současnosti působí i jako policejní kaplan.