K výsadkářům se historicky hlásili vojáci dobrovolně. Jejich specifická pracovní náplň není pro každého, a ne každý ji zvládne. I proto je dnes chrudimský výsadkový pluk výběrový a zájemci o službu u něj musí dát jasně najevo, že budou pro výsadkové jednotky přínosem. K tomu slouží výběrové řízení, o kterém už bylo napsáno a natočeno hodně. My se na něj podíváme specifickým pohledem instruktora. 

Foto: Přesun s kládou | autor: Jakub Školník

První, co vás asi napadne je otázka, jestli jsou výběrovky k 43. výsadkovému praporu (zanedlouho bude tento útvar transformován na 43. výsadkový pluk) těžké.  No, jak se to vezme. Nejsou lehké. Bez nějaké přípravy je takhle z fleku dá asi málokdo. Na druhou stranu nejsou ani těžké. Pokud se na ně zodpovědně připravíte, dají se zvládnout. Statisticky to dokáže každý druhý, nejednou to dokázaly i ženy. Takže odpověď na tuto otázku je jasná – záleží na vaší přípravě. Jak fyzické, tak i mentální. 

Základem je samozřejmě dobrá fyzička. Ta se hodí na celý průběh výběrového řízení, ale jako první ji můžete ukázat hned na první disciplíně. Určitě je lepší mít natrénováno více, než jsou stanovené limity. Nejednou se stalo, že uchazeči přišli s tím, že v tréninku dali tak tak stanovený počet opakování. “Myslel jsem si, že se hecnu” není úplně dobrý přístup. Je to spíše naopak. Instruktoři jsou poměrně nekompromisní, vyžadují precizní provedení každého cviku. Slovo “nepočítám” je pak to poslední, co chcete slyšet, když se klepete nad žíněnkou a dochází vám síly. A čas. Proto je důležité mít natrénováno a trochu se i ukázat. Vždy je lepší udělat opakování o něco více, a získat tím plusové body. Mimochodem, rekord v nejnižším provedení shybů už nikdo netrumfne. Je to totiž čistá nula. Je to nepochopitelné, ale i takoví se na výběrovkách k elitnímu útvaru občas ukáží. 

Následují individuální disciplíny. Jako první je tu výsadková překážková dráha. Její zvládnutí není těžké, ale několik adeptů už také vyřadila. Je to tak trochu i o technice, takže je určitě fajn, když si ji člověk může někdy před tím párkrát proběhnout. Tato překážkovka nám jako první ukazuje to, jestli má člověk strach z výšek. Některé překážky jsou i několik metrů nad zemí, není to tedy nic pro lidi trpícími závratěmi. Voják, který jde po kladině krok sun krok, voják, který se bojí překročit z jedné kladiny na druhou ve výšce dvou metrů, může být dobrý voják. Ale k výsadkářům se opravdu nehodí. 

Foto: Výsadková překážková dráha není těžká, ale několik adeptů už také vyřadila | autor: Jakub Školník

Překážkové dráhy si na výběrovém řízení vyzkoušíte dvě. Tou druhou je standardizovaná překážková dráha NATO. Je ještě více o technice. A ještě více o fyzičce. I tady platí, že vyzkoušet si ji před samotnými výběrovkami, je velké plus. Na této překážkovce jsou dvě překážky, které jsou obtížné a které občas některým uchazečům udělí stopku. Je to Irská lavice a „bazén“, kterému s láskou přezdíváme „koncentrátor”. I tato překážkovka se ale dá natrénovat a v pohodě zvládnout. 

Foto: Standardizovaná překážková dráha NATO | autor: Jakub Školník

Další individuální disciplínou je plavání. Co k tomu říci? Uplavat 300 metrů bez známek vyčerpání se zdá snadné. Ale i tady nám občas někdo odpadne. A to je trochu k zamyšlení. Tenhle limit je všeobecně známý. Člověk by tak nějak očekával, že když někdo na ty výběrovky jde, tak to má vyzkoušené. Jinak by tam přeci neměl chodit. No, bohužel tomu tak vždy není. 

První opravdu týmovou disciplínou (a to doslova) je Buddy run. Jednoduchý běh s parťákem. Se zbraní a na tři kilometry. Je to svým způsobem “odpočinková” disciplína a za celou dobu trvání VŘ se snad nestalo, že by na ni někdo odpadl. Ale problémy udělat může. Pak se projeví první kamarádská pouta. A taky první uvědomění si, že to není jen o mě, ale také o lidech kolem. 

Foto: První opravdu týmovou disciplínou (a to doslova) je Buddy run | autor: Jakub Školník

Tohle uvědomění se pak prohlubuje při dalších disciplínách, kde se funguje v celém družstvu. Jako první se týmový duch projeví při zrychleném přesunu s břemenem. Tím břemenem je na první pohled nevinná kládička, která se ale časem opravdu pronese. Týmová práce je zde naprosto nezbytná. Jeden voják ji opravdu neunese… Takže je potřeba se střídat tak, aby každý přiložil takříkajíc ruku k dílu. Pokud to někdo neudělá, bude se šetřit, ostatní musí makat za něj. To je pak stojí drahocenné síly. A mnohdy i něco víc… Pokud někdo maká za jiné, odvaří se a končí. 

S kládou se uchazeči potkají i na NATO překážkové dráze. Jejich úkolem je přenést kládu ze startu co cíle tak, aby se kláda žádné z nich (nebo země) nedotkla. A některé překážky dokáží být vcelku záludné. Třeba přenést kládu přes kladinu se zdá jako jednoduchý úkol, ale to, co při tom některá družstva dokáží vymyslet, je až k smíchu. Také se tu instruktoři notně zasmějí. Tohle totiž už není jen o tupé síle, ale o chladném přemýšlení. I takovou vlastnost musí mít novodobí bojovníci. 

Foto: S kládou se uchazeči potkají i na NATO překážkové dráze. Jejich úkolem je přenést kládu ze startu co cíle tak, aby se kláda žádné z nich (nebo země) nedotkla. | autor: Jakub Školník

Týmový duch se pak nejvíce projevuje u další disciplíny, která je mezi námi nazývána “Královská”. Je to 10ti kilometrový zrychlený přesun se zátěží, kterou tvoří zbraň a batoh o hmotnosti 15 kilogramů. Samozřejmě se běží v družstvu a na časový limit.

Foto: Týmový duch se pak nejvíce projevuje u další disciplíny, která je mezi námi nazývána “Královská”. Je to 10ti kilometrový zrychlený přesun se zátěží, kterou tvoří zbraň a batoh o hmotnosti 15 kilogramů. | autor: Jakub Školník

Ten je poměrně ostrý a uchazeči tak mají co dělat, aby jej stihli. Tím zásadním je, že jako družstvo musí běžet pohromadě. Ne každý vsak stačí vysokému tempu. A tak nastává patová situace. Zpomalit a nestihnout limit? Nebo se zbavit toho nejslabšího a nedoběhnout jako družstvo? Nezáviděníhodné rozhodování. Tolik odhodlání, vyčerpání a emocí nikde jinde nezažijete. O to větší je euforie těch, co to zvládnou. 

Foto: 10ti kilometrový zrychlený přesun se zátěží, kterou tvoří zbraň a batoh o hmotnosti 15 kilogramů není opravdu žádná sranda, o čemž svědčí i výraz v tvářích uchazečů v cíli | autor: Jakub Školník

Jenže i když zvládnou “Královskou”, stále uchazeči o službu u výsadkářů nemají vyhráno. Následující disciplína je časově nejdelší. Časový limit je osm hodin. Rekord je však méně než 6 hodin. Co za tuto dobu musí uchazeč splnit? Zadání je naprosto triviální. Ujít 35 kilometrů. Se zbraní a 25 kilogramovým batohem na zádech. No, on ten batoh vlastně musí mít pětadvacet kilo v cíli. Takže na startu je to okolo třicítky. A to už je pořádná tíha. 

Foto: Zadání je naprosto triviální. Ujít 35 kilometrů. Se zbraní a 25 kilogramovým batohem na zádech. | autor: Jakub Školník

Takže si tento batoh v noci, kdy se moc nevyspali, hodí uchazeči na záda a vyrazí. Každý sám. Jen se svou bolestí a vůlí. Co se v té tmě honí uchazečům hlavou nevím. To ví jen oni sami. Je to chvíle jen pro ně a jejich myšlenky. Těch osm hodin je zatraceně dlouhých. Ti, kteří to zvládnou vítá v cílí svítání. A samozřejmě i instruktoři. Protože jestli si myslíte, že by si už uchazeči mohli konečně odpočinout, opak je pravdou a instruktoři dohlédnou na to, aby ze sebe uchazeči vydali i tu poslední špetku sil, která jim snad náhodou zbývá. Nejde jim o to, aby dostali uchazeče na dno. Musí je dostat ještě o něco hlouběji… 

I v naprostém vyčerpání totiž musí stále fungovat. Jestli toho jsou schopni se zjistí na už opravdu poslední disciplíně. Přesun se zraněným na nosítkách. Pár kilometrů běhu za otcovského povzbuzování instruktorů.

Foto: Nosítka se zraněným jsou těžší a těžší. Kloužou v zemdlených rukách. | autor: Jakub Školník

Nosítka se zraněným jsou těžší a těžší. Kloužou v zemdlených rukách. Občasné odpočinkové aktivity v podobě kliků, dřepů či leh-sedů jistě uvítají, ale na síle jim už příliš nepřidají. Tady vyleze na povrch opravdový charakter každého člověka. A posune se ono pověstné dno… 

Foto: Kliky se dají brát v podstatě jako "odpočinková aktivita" | autor: Jakub Školník

To, co uchazeči prožívají po doběhnutí téhle disciplíny, se nedá popsat slovy. To se prostě musí zažít. Je to jejich chvíle, kterou si pravděpodobně budou pamatovat do konce svých životů. Dokázali něco, co statisticky zvládne kolem 50 % přihlášených. A jejich sen stát se českým výsadkářem je zas o něco blíže. 

Za těch bezmála 10 let pořádání výběrového řízení k 43. výsadkovému praporu mi prošlo rukama něco kolem tisícovky uchazečů. Nepamatuji si jejich jména ani čísla. Přesto je tu několik okamžiků, které mi v paměti utkvěly…

• Počasí je vždy nevyzpytatelné. Zvláště zimní výběrovky byly hodně obtížné. Ale ani vysoké letní teploty nebyly vždy příjemné. Přesto šlo ve sněhu a mrazu pokaždé všechno obtížněji. Vždy jsme se s tím nějak poprali. Solili jsme překážky, aby neklouzaly. Zametali jsme sníh, aby se vůbec dalo běžet. Jednou nás ale počasí překonalo. Všude byla silná vrstva námrazy. Nechtěli jsme to ale vzdát. Jenže jakmile náš vrchní tělocvikář vylezl z auta a hodil excelentní záda, tak jsme pochopili, že dnes to opravdu nepůjde. Výběrovky jsme do té doby nikdy nezrušili. Tehdy to ale opravdu jinak nešlo… 
   
• Vždy v paměti utkví osobní nasazení jednotlivce. Jednou se na překážkové dráze NATO plahočilo družstvo s kládou a vymýšlelo různé ptákoviny, aby se dostalo do cíle. Upřímně jim to moc nešlo. Před “bažinou” (překážka s několika malými výstupky, po kterých se musí přeskákat) se zarazili a začali diskutovat, jak se přes to s kládou dostanou. Debatování však trvalo už moc dlouho, takže jednomu uchazeči došla trpělivost a vzal veškerou zodpovědnost na svá ramena. Tedy nejen zodpovědnost, ale i kládu. S tou pak sám přeskákal na druhou stranu a družstvo tak mohlo pokračovat. Nevím, jestli si dotyčný uvědomoval, že jediné jeho zaškobrtnutí a pád klády na zem by poslal celé družstvo zpět na start. Asi ano. O to více byl jeho čin obdivuhodný. 
   
• Velmi smutné je vyřazení uchazečů, kteří to mají v hlavě, chtějí, ale už prostě nemají síly. Sledovat uchazeče, jak znovu a znovu naskakuje na bariéru, odírá si klouby do krve, vynakládá veškerou svoji sílu k překonání překážky, kterou ale nikdy nepřekoná je smutné. Ještě smutnější pak ale je jeho činnost ukončit, vzít mu číslo a vidět slzy v jeho očích. Zbořit mu celý svět. V té chvíli si musím říkat, že je to moje práce. Těžká práce. 
   
• Stejně smutné je sledovat někoho, jak opravdu maká a pomáhá celému týmu. Vždy a ve všem. Jenže někteří toho zneužijí a využívají jeho sílu. Nechají si nést zbraň, batoh. Nechají se doslova dotáhnout do cíle. Jenže dotyčný se doslova odvaří a síly mu dojdou. Skončí. Naštěstí to je většinou tak, že se dotyčný přihlásí na další výběrové řízení, kde už je o něco chytřejší. Pak vše zvládne. A jako satisfakce je pro nás fakt, že ti, kteří zneužívají jiných, stejně odpadnou při dalších disciplínách, kde nemohou zneužít kamarádské pomoci.
   
• Hodně vzpomínek mám z nočního pochodu. I když je cesta značená a každý má před startem k dispozici mapu s trasou, tak přesto občas někdo zabloudí. Nevšimne si odbočky a prostě jde dál. Nejhorší je, když na sebe natáhne další uchazeče, kteří jdou za ním. V domnění, že ten před nimi přece musí jít správně, ho slepě následují. Nespoléhají se na svůj úsudek, a to je špatně. Takhle nám jednou “utekli” čtyři uchazeči. Naštěstí jsme je tenkrát našli. Myslím tedy… Jindy se nám jeden uchazeč dostal úplně mimo trasu až do jedné vesnice. Bylo už nad ránem a zrovna jel kolem traktor. Milý uchazeč si ho stopnul a chtěl se s ním dostat na původní trasu. Měl smůlu, že jsme si ho hlídali a vše jsme viděli. Když si nás při vystupování konečně všimnul, měl alespoň tolik slušnosti, že beze slova nasedl k nám do auta a odevzdal číslo. 
   
• Naštěstí zažíváme i vtipné situace. Sázka na jistotu je přesun s kládou na naťácké překážkovce. Vidět je tam toho hodně, ale asi nejvíc mě dostalo jedno družstvo na kladině. Překážka, která lze jednoduše přejít dvěma borci s kládou zaměstnalo téměř všechny. Hezky si posedali vedle sebe na kladinu, kládu si dali do klína a začali se všichni organizovaně poposunovat na konec kladiny. To prostě nevymyslíš… 

O chrudimských výběrovkách už bylo napsáno a natočeno opravdu hodně. A určitě ještě hodně bude. Ve chvíli, kdy se doslova píše novodobá historie výsadkového vojska a výsadkový prapor se transformuje na výsadkový pluk je jasné jedno. Výběrové řízení k nové elitní jednotce tu musí být. Kdo chce být výsadkářem, musí pro to něco udělat. Jen tak budou zachovány tradice a odkaz československých výsadkářů.