Vojenské konflikty od pradávna vystavují lidskou společnost zkoušce odolnosti přinášet oběti za vítězství a v krajním případě i za holé přežití. V západních společnostech je lidský život považován za nejvyšší hodnotu. Tento postoj je hluboce zakořeněný v kulturních, filozofických a morálních tradicích. Na druhé straně však tato vysoká senzibilita na lidské ztráty a nechuť riskovat život celkovou obranyschopnost západních států výrazně ovlivňuje. 

Přístup k člověku: západní vs. východní filozofie

Západní přístup, ovlivněný humanismem a osvícenstvím, klade důraz na individualismus a ochranu práv jednotlivce. Lidský život je více než jen biologická existence – je to zdroj svobody, kreativity a naplnění osobních tužeb. Tento postoj se projevuje nejen v osobní rovině, ale i v mezinárodní politice, kde jsou západní státy ochotny investovat do technologií minimalizujících ztráty životů. Orientace na jednotlivce je však spojena s určitými riziky, kdy se vysoká hodnota lidského života stává slabinou v obranných strategiích.

Na druhé straně východní filozofie často zdůrazňuje kolektivismus a důležitost celku nad jednotlivcem. V tradici Číny, Japonska nebo v ruském patriotismu je obětování se pro společnost čestným a hrdinským činem. Takový přístup se projevuje nejen v kulturních hodnotách jako takových, ale i v politických a vojenských strategiích, kde kvantita a masová mobilizace hrají klíčovou roli v získávání převahy nad protivníkem. Západní pojetí je na východě považováno za známku slabosti a nedostatečného hodnotového ukotvení jednotlivce vůči společnosti. 

Validita průzkumů na toto téma – zaměření na Českou republiku

V České republice se problematika ochoty obyvatel bránit svou zemi objevuje v průzkumech pravidelně. Například průzkum agentury NMS Market Research z minulého roku zpracovaný pro Paměť národa ukázal, že více než polovina Čechů by nebyla ochotna bránit vlast v případě napadení. Do obrany země je podle průzkumu ochotno se zapojit jen 29 procent dotazovaných, přičemž dalších 19 procent si není jistých.

Tato čísla se mohou z pohledu obrany státu zdát děsivá, ale zaslouží i kritické zhodnocení jejich relevantnosti. I v českém kontextu platí, že hypotetická povaha otázek v průzkumech může zkreslit výsledky. Je rozdíl mezi odpovědí na otázku „Byli byste ochotni bojovat za svou zemi?“ a reálnou reakcí v situaci akutního ohrožení. Jinak o těchto otázkách člověk smýšlí v době pohodlí a bezpečí, ale jinak, když na jeho město dopadají rakety. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu kulturní a historické faktory. Česká republika má zkušenosti s okupacemi a podřízením zahraničním mocnostem, což může ovlivnit postoj veřejnosti k vojenským otázkám. Ve výsledku to může znamenat, že se naše společnost přikloní k tzv. „mnichovanství“. Tyto dva protichůdné faktory ve své podstatě znemožňují mít skutečně relevantní data o tom, jak by se naše společnost v případě vojenského ohrožení zachovala.

Kvalita vs. kvantita

Západní státy se tradičně zaměřují na technologickou převahu a profesionalizaci svých ozbrojených sil. Moderní vojenské strategie západních zemí kladou důraz na přesné zbraně, špičkové technologie a minimalizaci ztrát na životech. Tento přístup umožňuje efektivní vedení konfliktů s omezeným nasazením personálu. Důraz na kvalitu přináší mnoho výhod, jako je schopnost rychle reagovat na konflikty a vést je s minimálními ztrátami. Na tomto místě je důležité zmínit, že v případě intenzivního a opotřebovávacího konfliktu se západní přístup může ukázat jako méně efektivní. Dříve nebo později bude potřeba při nahrazování ztrát mezi nevojáky – civilisty bez jakýchkoliv vojenských dovedností. Nízký počet vojáků a závislost na technologiích může být slabinou, pokud dojde k jejich narušení nebo selhání. 

Nezápadní státy, jako je Rusko nebo Čína, se naopak spoléhají na kvantitativní přístup. Model je postaven na masové mobilizaci, velkém počtu vojáků a často i na schopnosti přijmout vysoké ztráty ze strany vojenského velení. Například ruská armáda během konfliktu na Ukrajině ukázala ochotu obětovat tisíce vojáků, aby dosáhla svých cílů. Můžeme se však podívat i na jisté historické paralely. Rozdíl mezi kvalitou a kvantitou byl patrný již během druhé světové války. Zatímco německá armáda měla technologickou převahu, sovětská strategie založená na masivní mobilizaci nakonec vedla k vítězství. Podobně ve Vietnamu dokázala vietnamská armáda díky své početní převaze a odhodlání vzdorovat technologicky vyspělejším USA.

„Náboženství smrti“: ruský přístup a jeho dopady

V ruské společnosti má smrt pro vlast dlouhou tradici a je často glorifikována. Postoj k ní je zakořeněn v pravoslavném křesťanství, které zdůrazňuje utrpení a oběť jako ctnost. V moderní době se transformoval do ideologie, kterou někteří analytici označují jako „náboženství smrti“. Oslavuje hrdinství a oběť vojáků, kteří zemřeli při boji za vlast a často je využívána k propagandistickým účelům vůči vlastnímu obyvatelstvu. Tento přístup umožňuje ruskému režimu mobilizovat obyvatelstvo, aby akceptovalo vysoké ztráty. Během konfliktu na Ukrajině se to projevilo v ochotě ruské armády nasadit nevycvičené vojáky do bojů, což vedlo k obrovským ztrátám. 

Zatímco v západních státech by takové ztráty vedly k politickému tlaku protiválečné opozice, masivním demonstracím a v krajním případě i více či méně legálnímu svržení vládní reprezentace. Západní společnosti tento přístup považují za barbarský a neetický. V západním diskurzu je lidský život vnímán jako nenahraditelný, což omezuje ochotu přijímat vysoké ztráty. Tento rozdíl je jedním z klíčových faktorů, který ovlivňuje strategii a schopnost vedení dlouhodobých konfliktů. 

Je obětování se pro celek stále „na pořadu dne“?

Obětování se pro celek, ať už v podobě nasazení života ve válce nebo dobrovolného omezení vlastních potřeb ve prospěch společnosti, má hluboké historické kořeny. V dobách válek, jako byla první a druhá světová válka, bylo v západních společnostech běžné, že jedinci byli ochotni podřídit své osobní zájmy vyššímu cíli. Principiálně byl podporován nejen vládami, ale i společenskými normami a propagandou. V současnosti však zmíněný přístup čelí vážným překážkám. Západní společnosti kladou důraz na individualismus a osobní svobody, což oslabuje kolektivní mentalitu. Například pandemie COVID-19 ukázala, jak obtížné může být přesvědčit obyvatele k obětem, i když jde o společné dobro. Odpor proti nošení roušek nebo očkování byl často veden argumenty o osobních právech, což ukazuje až na nezdravý individualismus v západní společnosti. 

Samozřejmě se zde nabízí filozofická otázka, zda jsme se jako společnost už nedostali ve vývoji do bodu, kdy je sebeobětování pro kolektiv již překonaný hodnotový směr. Faktem je, že na tuto otázku nejde jednoznačně odpovědět. Počítá totiž s tím, že člověk není jen evolučně úspěšné zvíře, ale vyšší forma živé bytosti. A právě v tomto kontextu je důležité připomenout, že ve zvířecí říši hodnota života jednotlivce je irelevantní a záleží jen na přežití druhu jako takového. 

Čím lepší a pohodlnější život, tím menší ochota ho nasazovat!?

Zlepšení životní úrovně a pohodlí západních společností přineslo mnoho výhod, ale také změnilo vnímání rizika. Lidé s přístupem k moderním technologiím a zdravotní péči, kteří žijí v bezpečí, mají větší tendenci chránit své životy a majetek. Tento fenomén je viditelný v průzkumech, kde obyvatelé bohatších zemí vykazují nižší ochotu riskovat život pro obranu své země.

Psychologové hovoří o tzv. hedonistickém kruhu, kdy vyšší životní standard vede k vyšším nárokům na bezpečnost a komfort. Tento kruh může oslabit schopnost jedinců čelit krizím a ochotu podstupovat rizika. Například mladá generace v západních zemích, která vyrůstala v době míru, často postrádá zkušenosti s osobními oběťmi a má nižší odolnost vůči stresu.

V zemích s nižší životní úrovní je ochota riskovat život často vyšší. Lze to přičíst nejen kulturním hodnotám, ale i menšímu strachu ze ztráty. Pokud lidé nemají co ztratit, jsou ochotnější čelit nebezpečí. Tento princip byl viditelný během konfliktu na Ukrajině, kde mnoho obyvatel čelilo ruské agresi s odhodláním bránit svou zemi i přes obtížné podmínky. Dá se to vyjádřit i tak, že v méně rozvinutých zemích je rozdíl mezi běžným životem a válečnou situací výrazně menší, než je tomu v případě nejvyspělejších států. Na druhou stranu je však důležité zmínit, že pohodlný život nemusí nutně vést k pasivitě. Například ve Skandinávii, kde je životní úroveň velmi vysoká, je podpora obranyschopnosti a ochota bránit demokratické hodnoty stále silná. Tento postoj je často spojen s důrazem na vzdělání a občanskou odpovědnost. V České republice lze pozorovat smíšený přístup. Zlepšení životní úrovně od 90. let vedlo k většímu zaměření na osobní zájmy, ale krizové situace, jako válka na Ukrajině, ukázaly, že v případě ohrožení jsou Češi schopni mobilizace a solidarity.

Závěrem lze říci, že zlepšení životní úrovně může oslabit ochotu riskovat život, ale není to univerzální pravidlo. Klíčovým faktorem zůstává kultura, vzdělání a schopnost společnosti čelit krizím, což jsou oblasti, kde mohou západní státy včetně ČR hledat inspiraci a zlepšení. Avšak zneklidňujícím příkladem z historie, který ukazuje, jak příliš citlivá společnost může prohrát válečný konflikt, je válka ve Vietnamu. I když Američané způsobili Severovietnamcům mnohonásobně větší ztráty, než sami utrpěli, byli to právě Američané, kteří se kvůli domácí nevoli z válečných ztrát museli z konfliktu nakonec stáhnout.

Zdroj: The Kyiv Independent, Center for International and Security Studies, NATO.int, Watson Institute for International and Public Affairs, U.S. Department of Defense