Touha získat vedoucí hospodářské postavení a určovat celosvětová pravidla se stala hlavním rysem novodobé velmocenské hry. Nejsilnější státy a bloky (Čína, Evropská unie a USA) dnes soupeří ve schopnosti kontrolovat inovace, průmysl a technologie. Podle „techno-nacionalistické logiky“ usilují o nadvládu v kritických technologiích, které jsou nezbytné pro průmyslovou revoluci založené na digitálních inovacích a energetickou transformaci.

Po letech globalizace řízené dynamikou trhu, volného obchodu a „techno-globalismu“ se politické vlády opět dostávají do čela průmyslového rozvoje. Svou moc zvyšují podporou inovací, průmyslu a technologií, jejichž kontrola se stala otázkou národní bezpečnosti. Do centra pozornosti představitelů států se dostávají cla, dotační programy, energie, kontrola vývozu, měnová opatření, nerostné suroviny, sankce a zahraniční investice. V rozporu s vývojem posledních třiceti letech (globalizace jako všelék na hospodářské výzvy) mají tato donucovací opatření za cíl oddělit hospodářské vztahy mezi státy a bloky (regionalizace). 

Od omezování pohybu pracovní síly, služeb, technologií, zboží a znalostí si velmoci slibují zisk geopolitické výhody a upevnění sfér vlivu. Za tímto účelem dochází k využívání práva prostřednictvím extrateritoriality (ignorujícího státní hranice), což se ukazuje zejména u sankcí a požadavku dodržovat regionální normy a standardy. 

„Průmyslová moc“ se začíná projevovat jako rozhodující veličina ve vztazích mezi „techno-nacionalistickými“ mocnostmi. Francouzští ekonomové Patrick Cappe de Baillon a Philippe Clerc tuto moc definují jako schopnost budovat strategické průmyslové ekosystémy, jež slouží ke kontrole nad celosvětovými hospodářskými a technologickými pravidly. Vůdčím států pomáhá prosazovat takovou formu kapitalismu, která odpovídá jejich ideologickým představám. Probíhající hospodářská a společenská transformace vede k návratu „politického kapitalismu“, pro nějž je charakteristické úzké propojení politické moci s ekonomickými zájmy. 

Dnešní forma politického kapitalismu založeném na inovační a průmyslové politice představuje jádro geoekonomického soupeření. K jeho součástem patří výzkum a vývoj, podpora začínajících podniků, vytváření národních šampionů a podpora strategických odvětví pro hospodářskou a vojenskou bezpečnost. Richard D'Aveni, americký ekonom, již v roce 2012 varoval před příchodem „řízeného kapitalismu“ vedeného vysoce výkonnými hráči v čele s Čínou. Ta se totiž od Spojených států chystá převzít globální ekonomické vedení, což jí umožní určovat pravidla ekonomické a průmyslové hry. „Pokud Západ nebude jednat rychle, riskuje, že tváří v tvář této hrozbě ztratí vše – finanční prosperitu, ekonomickou svobodu, geopolitickou moc, národní bezpečnost a dokonce i demokratické hodnoty,“ upozornil D'Aveni. 

Hlavní charakteristiky, na jejichž základě lze hodnotit moc hospodářských velmocí, zahrnují: 

• moc stanovovat soubor základních pravidel kapitalismu, která dodržují všechny zúčastněné strany;
• moc přesvědčovat a pomáhat zúčastněným stranám změnit jejich verzi kapitalismu tak, aby byla slučitelná se systémem hegemona;
• moc ovlivňovat ekonomiku soupeřů, kteří se rozhodli pro jinou formu kapitalismu;
• moc ovlivňovat globální ekonomické systémy, obchodní modely, mezinárodní měny, finanční systémy, průmyslové ekosystémy, normy a pravidla duševního vlastnictví. 

Kolektivní Západ pod americkým vedením funguje právě na výše uvedených základech. Čína se pokouší tuto skupinu zemí narušit a „zmocnit se“ dříve prozápadních zemí či zaujímáním vlivných pozic v ekonomických a mezinárodních institucích. Říše středu dokonce zakládá vlastní instituce mimo kontrolu západních států. Jako příklad uveďme v roce 2014 založenou Asijskou infrastrukturní investiční banku, která v asijsko-pacifickém regionu konkuruje Asijské rozvojové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. 

Američané a Evropané se v hospodářských vztazích s Čínou příliš dlouho spoléhali pouze na tržní síly. Jen opožděně si uvědomili rizika spojená s čínským monopolem na těžbu vzácných zemin nebo průmyslovou výrobu. Čínští výrobci však dle de Baillona a Clerca přiznávají, že za západními společnostmi nadále zaostávají. V oblasti produkce polovodičů, jež jsou nebytné pro inovace a výzkum, zůstávají závislými na americkém průmyslu. Americká světová jednička Nvidia, výrobce vyspělých grafických procesorů, má na čínském trhu až 90% podíl. 

Spojené státy považují kontrolu nad kritickými technologiemi za hlavní pilíř své moci. Americká strategie průmyslové nadřazenosti vychází z řady zákonů, které Kongres přijímal od roku 2020 s cílem posílit federální financování výzkumu a vyspělých průmyslových odvětví: Endless Frontier Act, Strategic Competition Act, United States Innovation and Competition Act atd. Tyto zákony reagují na rostoucí obavy elit z technologického vzestupu Číny. CHIPS and Science Act vedle toho podporuje inovace a průmyslové výrobní kapacity v oblasti polovodičů a kvantové výpočetní techniky na území USA. Americká ofenzíva v rámci Inflation Reduction Act navíc domácímu průmyslu rozděluje finanční podporu a přiznává daňové úlevy. Tento zákon rovněž podporuje investory a „talenty“ ze spojeneckých zemí, aby se přesunuli do Spojených států.

Evropská unie a v jejím rámci Komise reaguje na světové průmyslové posuny konceptem strategické autonomie. Její vedoucí představitelé si uvědomují nezbytnost vést debatu o modelu rozvoje Unie, jeho ochraně a nezbytném přizpůsobení se regionalizaci. Vnímání vztahu mezi státem a jeho institucemi, tržních sil, technologií a průmyslu se teď v Bruselu mění. Své místo v diskuzi má i hledání místa evropské ekonomiky a evropských hodnot ve světě a v mezinárodních vztazích.

Nová průmyslová strategie EU se zakládá na 14 průmyslových ekosystémech (letectví/obrana, zemědělství/potraviny, obchod atd.). Zahrnuje řadu organizačních a řídicích nástrojů: průmyslové aliance (baterie, vodík, průmyslová data, polovodiče), monitorování strategických závislostí, silnou strategii v oblasti norem a zahájení velkých projektů společného evropského zájmu. Na jejich podporu Komise loni v červnu zveřejnila plán hospodářské bezpečnosti, který se opírá o tři pilíře: podporu konkurenceschopnosti Unie, ochranu před riziky a uzavírání partnerství s cílem diverzifikace dodavatelů. Na začátku letošního roku svůj plán rozšířila o důslednější prověřování zahraničních investic v EU, opatření v oblasti kontroly vývozu, identifikace rizik vyplývajících zahraničních investic do kritických technologií, vyšší podporu výzkumu a vývoje technologií dvojího užití a posílení bezpečnosti výzkumu. 

Jak uvedl ve své letošní zprávě bývalý italský premiér Enrico Letta, Evropská unie musí především zabránit zaostávání oproti Spojeným státům. Rozdíl v bohatství mezi eurozónou a Spojenými státy je důvodem k obavám. Tempo růstu HDP USA (1993–2020) je o 50 % vyšší než tempo růstu Unie. Od pandemie COVIDu-19 a rostoucích nákladů na energie ztratila Evropa 20–25 % své konkurenceschopnosti. Další bývalý italský vrcholný politik Mario Dragi k tomu zkritizoval „organizaci, rozhodovací proces a financování Unie“, protože se leda hodí „pro svět včerejška, před soupeřením velmocí“. V důsledku svých historických strategických rozhodnutí a strukturálních nedostatků se Evropská unie ocitla v pozici geoekonomického rukojmí průmyslových tahounů Spojených států a Číny.

Politická rozhodnutí evropských soupeřů vedou k přesunu průmyslové výroby mimo unijní území. Tento proces následuje zvyšování investic Evropanů do silnějších a výkonnějších společností v zahraničí. Americká cla na čínské výrobky (např. elektromobily a solární panely) navíc odklání jejich dodávky směrem do Evropy, ať už přímo nebo prostřednictvím lokalizace finálních fází výroby do zemí s nízkými pracovními náklady ve sféře vlivu EU (východní Evropa, severní Afrika). Pro Evropskou unii, jejíž průmyslová síla je oslabena geopolitickou nerozhodností a rostoucí geoekonomickou závislostí, nakonec hrozí podřadné postavení vůči rivalům v podobě Číny a Spojených států.

Zdroj: Areion24, Evropská komise, Evropská rada