Radikální sunitské islamistické hnutí Tálibán (Tahrik-e Taliban Afghanistan – TTA) k sobě poutá pozornost již od devadesátých let minulého století, kdy převzalo veškerou moc v Afghánistánu. Veřejná bičování i popravy nebo ničení předislámských kulturních památek mu zajistily pozornost celého šokovaného světa. Po zásahu ozbrojených sil USA spolu s jejich spojenci v roce 2001 bylo hnutí odstaveno od moci, ke které se však po dvaceti letech opět dostalo. Spřízněná pákistánská odnož hnutí Tálibán (Tahrik-e Taliban Pakistan – TTP) není tolik známá jako afghánská, to však neznamená, že je méně významná či méně nebezpečná. 

Zpočátku byla postavena spíše na etnickém základě a prosazovala vyvázání paštúnských území z pákistánského státu a jejich spojení s Afghánistánem. Odstranění pákistánského ústavního zřízení na paštúnských územích má být následováno vytvořením islámského chalífátu. Pro představu, jde o severozápadní část Pákistánu, tedy hlavně provincii Khyber-Pakhtunkwa a také o kmenová území podél afghánských hranic. A například afghánští představitelé, ať již náležící k Tálibánu, nebo předchozí prozápadní, opakovaně deklarovali, že Durandova linie – tedy současná mezinárodní hranice – pro ně nemá význam a nebudou ji respektovat, protože chtějí ucelený tzv. „Paštúnistán“.

Hnutí TTP bylo v Pákistánu aktivní už od konce první dekády tohoto století, celosvětově známá je například okupace Červené mešity (Lál Masdžíd) v Islámábádu v průběhu roku 2007 extremisty spojenými s TTP. Masivní kampaň pákistánské armády a dalších ozbrojených složek jeho aktivity utlumila a příslušníky TTP vytlačila právě do kmenových území nebo za hranice země. V dalších letech se situace v rámci vnitřní bezpečnosti země znatelně zlepšila a TTP přestal být významnou hrozbou. Některé části severozápadu země následně prodělaly znatelný pokrok, projevující se nově postavenými školami, sportovními zařízeními i rozvojem domácího turismu.

Deset tisíc bojovníků na území Pákistánu

Po dekádě se však historie opakuje, když v souvislosti se změnami v mocenském uspořádání Afghánistánu je extremistické hnutí v Pákistánu aktivnější. Značné počty bojovníků TTP (odhady jdou až do deseti tisíc osob) znovu ohrožují vojáky i civilisty na pákistánském území a opětovně obsazují v minulosti opuštěné pozice. Představitelé pákistánské politické scény i bezpečnostních sil si také opakovaně stěžují, že příslušníci TTP mají v Afghánistánu bezpečné útočiště, což je proti veřejně deklarované politice TTA, kdy se hnutí zavázalo neposkytovat afghánskou půdu jako zázemí pro útoky na jiné země. Představitelé TTA toto obviňování pochopitelně odmítají uznat (dokonce veřejně svým členům nedoporučují účastnit se bojů proti pákistánské státnosti), což ale stejně narušuje vzájemné vztahy obou zemí. Pákistánské ozbrojené síly na situaci reagují zvýšeným tlakem na bojové skupiny TTP, cílenou likvidací vůdců hnutí a útoky na jejich zázemí na afghánském teritoriu, například v provinciích Khost a Kunar.

Dopad činnosti TTP na obyvatele pákistánského venkova je významný, protože dosahuje počtu mnoha set útoků jen za letošní kalendářní rok. Pákistánští občané tak mají důvodné obavy o svou bezpečnost, přestože TTP vyhlašuje za svůj legitimní cíl pouze pákistánské bezpečnostní složky, nikoli civilisty nebo cizince na území Pákistánu. Je nesporné, že důsledky útoků na Pákistánce jsou kromě přímého násilí také v rovině náboženské, sociální i ekonomické. Často uváděné příklady jsou útoky TTP proti školním zařízením pro dívky nebo proti mešitám šíitského náboženského směru, ale TTP má také stát například za útoky na zdravotnické týmy zajišťující vakcinaci venkovských dětí proti obrně. A o destruktivním vlivu zhoršené bezpečnostní situace na lokální ekonomiku také není třeba pochybovat. Rovněž útoky proti představitelům nepřátelských frakcí mezi militanty byly připisovány pákistánskému Tálibánu, ale díky centralizovanému vedení už k nim nyní nemá docházet. Navíc jsou místní obyvatelé, i přes vyznávání tradičních náboženských hodnot, zčásti proti rigidní verzi islámu prosazované Tálibánem. Všechny uvedené skutečnosti jsou příčinou útěku venkovanů z některých lokalit, čímž se z nich stávají vnitrostátní vysídlenci, a tak představují zátěž pro jejich příbuzné, státní správu i bezpečnostní sektor.

Riziko rozšíření separatismu

Aktuální stav TTP i úroveň prováděných útoků naznačuje lépe organizovanou a centralizovanou strukturu, což umožňuje lepší využití dostupných sil a prostředků. Je nejasné, co stojí za aktuálním vzestupem TTP, zda jsou to nové atraktivní ideje, další sponzoři nebo lepší postupy rekrutování příznivců. Hnutí se také podařilo na svou stranu získat mnoho lokálních teroristických skupin. Mezi nimi jsou zajímavým fenoménem separatisté v Balúčistánu, což je pákistánská provincie u íránských hranic, tedy na jihozápadě země. A protože i cílem odbojných Balúčů je jejich odtržení od Pákistánu, riziko rozšíření separatismu a fragmentace země se neustále zvyšuje. Všechny skupiny nyní působí společně a pod jednotným vedením. Opět, přirozeným důsledkem je lepší koordinace a provádění akcí i efektivita útoků v nejhorším smyslu slova.

Dalším důležitým momentem, spojeným s aktuální činností TTP, je dobře vedená mediální kampaň. Ta je jednak na sociálních sítích, což je velmi důležitý fenomén současnosti, ale například zahrnuje i vydávání tištěných médií. Zejména publikované videoklipy na různých sociálních platformách tvoří v mnohdy negramotné pákistánské společnosti silný přesvědčovací potenciál pro vyvolání pozornosti a následné rekrutování nových příznivců. A jedním z dalších témat TTP je například snaha o potlačení korupce v pákistánském státním a správním aparátu, což má zlepšit postavení Paštúnů i Balúčů v jejich provinciích.

Na druhou stranu, hnutí dosud nevyhlašuje žádné politické nebo ekonomické cíle, pouze ozbrojený odpor vůči pákistánskému státnímu zřízení a uplatnění islámského práva šaría při řízení společnosti. Rovněž se však objevují názory, že TTP není tolik jednotná a vnitřně organizovaná, jak si představujeme v západním chápání tohoto pojmu. Také budoucí trendy ve vývoji hnutí jsou nejasné, buď bude pokračovat v násilné cestě s rizikem střetů se státní mocí, nebo se nějakým způsobem přemění na politický subjekt pro dosažení svých cílů, jako to udělala Irská republikánská armáda. Také je pravda, že podle dostupných informací existují rozpory mezi TTA a TTP, což má být dáno rozdílnými cíli i strategiemi obou hnutí. Je tedy sporné, zda má TTA nějaký, případně jak velký, vliv na představitele TTP, a tedy reálnou možnost nějak jejich přístup změnit, dovést je například k jednacímu stolu a udržet je při jednáních.

Současně vyvstává otázka, do jaké míry je současná pákistánská politická a vojenská reprezentace schopna zvládnout bezpečnostní rizika představovaná TTP. Nezapomeňme, že vláda musí rovněž řešit následky katastrofálních povodní a následné neúrody v loňském roce, politickou nestabilitu v zemi, nepříznivou ekonomickou situaci či dlouhodobě vyhrocenou konfrontaci se sousední Indií. Navíc, akce TTP se odehrávají v blízkosti protěžovaných projektů v rámci China-Pakistan Economic Corridor (CPEC), což je plán vybudování dopravní a obslužné infrastruktury k přepravě čínského zboží přes pákistánské území až do přístavu Gwadar na pobřeží Arabského moře. S ohledem na mnohamiliardovou výši čínských investic se dá předpokládat, že tlak na pákistánskou vládu kvůli zajištění bezpečnosti projektů bude ze všech stran vysoký.

Nucený návrat afghánských uprchlíků

Mimochodem, pákistánská vláda nyní spustila akci k vrácení neregistrovaných uprchlíků do jejich zemí. V pákistánských podmínkách jde zejména o komunitu Afghánců, kteří se mají nuceně vrátit zpět s odůvodněním, že Afghánistán je po skončení války bezpečná země a že někteří uprchlíci představují bezpečnostní riziko. Neregistrovaných osob má být v Pákistánu podle úředních zpráv 1,7 milionu, registrovaných uprchlíků je o něco větší množství, dohromady jde o asi 4,5 mil. osob. Pokud pomineme fakt, že z pákistánské strany jde o účelové zdůvodnění, hlavním bodem je zřejmě vytvoření problému pro tálibánskou vládu v Afghánistánu, jak se postará o stovky tisíc lidí v nadcházející zimě. Mnoho takových repatriantů nemá v Afghánistánu žádný majetek a způsob obživy, nechce zpět pod vládu Tálibánu, nebo se v Pákistánu narodili a nemají k zemi původu žádné vazby. A to nemluvíme o běžné situaci v zásobování země energiemi či potravinami, které nebylo dostačující ani pro stávající afghánské obyvatelstvo.

Za současné situace je TTP ve výhodě, kterou nemělo v předchozí dekádě, protože má přátelské zázemí v sousedním Afghánistánu. A pákistánské vedení si toto uvědomuje, což opětovně klade další nároky na diplomacii i bezpečnostní sektor. Na druhou stranu, lze důvodně předpokládat, že TTP nyní nemá dostatek sil a prostředků k výrazné společensko-politické změně v Pákistánu. Nestabilita v regionu však bude nepochybně nadále přetrvávat.

Zdroj: CEVRO ARENA