Plánovaná modernizace českého vojenského letectva akvizicí nových nadzvukových letounů představuje jeden z nejvýraznějších přezbrojovacích programů, realizovaných současným vedením Ministerstva obrany ČR. Pro české vojenské letectvo, které po dlouhá léta existovalo jen na minimalistických počtech, postačujících sotva na úkoly mírové ochrany státu, tento krok znamená obrovskou vzpruhu. Zároveň však tento krok vzbuzuje celou řadu polemik a kontroverzí. Ty se pak týkají jak plánovaného počtu nových letounů, tak i samotného typu letounu, kdy nyní zástupci české vlády jednají s americkou stranou o možném nákupu 24 víceúčelových bojových letounů F-35. V různých diskusích je pak poukazováno především na finanční náročnost takového kroku, což je v dnešní nelehké době vnímáno mnohem silněji než kdykoliv dříve. Výše popsané události pak vedou k přirozené otázce, jak tento problém řeší jinde, resp. jak při modernizaci svého vojenského nadzvukového letectva postupují ostatní evropské státy.

Foto: Nadzvukový bojový letoun F-35 Lightning II | Lockheed Martin

Situace dnešní Evropy

Na úvod lze konstatovat, že Evropa je dnes silně podzbrojená, což se týká i vojenských letectev, kdy jsou letectva všech evropských států hluboce pod početními stavy, jaké měly po skončení studené války. Tento stav je výsledkem jak technického pokroku v oblasti vojenských letounů, tak bohužel i přístupu jednotlivých vlád, které neúměrně snižovaly své výdaje na obranu, a v důsledku toho vojenská letectva daných států redukovala své početní stavy až na dřeň.

V současnosti, v reakci na vojenský konflikt na Ukrajině a celkové zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, prakticky všechny evropské státy svá vojenská letectva modernizují a obvykle i navyšují početní stavy (nejen) nadzvukových letounů. Netýká se to tedy jen České republiky. Je jen škoda, že k takovéto modernizaci evropských vojenských letectev nedošlo již mnohem dříve. Evropské státy se však s příchodem války na Ukrajině konečně probudily a začaly se svými vojenskými letectvy něco dělat.

Letecký průmysl Evropy

Pokud se zamýšlíme nad otázkou vojenských letectev evropských států, pak nesmíme opomenout ani faktor silného leteckého průmyslu v Evropě. Význam evropského leteckého průmyslu je někdy poněkud přehlížen – do jisté míry pod dojmem z úspěchů, jakých dosahuje letecký průmysl USA nebo Číny (částečně i Ruska). Ve skutečnosti je evropský letecký průmysl mimořádně výkonný, což se týká i tolik důležitých nadzvukových letounů. Nesmíme zapomenout, že v současnosti jsou v Evropě vyráběny hned tři typy nadzvukových letounů – Eurofighter Typhoon, francouzský letoun Dassault Rafale a nám dobře známý letoun Saab JAS-39 Gripen, který byl původně švédskou konstrukcí, ale dnes je vyráběn v rámci nadnárodního konsorcia BAE Systems. V Evropě navíc dnes existují hned dva vývojové programy, jejichž výsledkem má být nový nadzvukový letoun – typ New Generation Fighter (NGF) a obdobný projekt Tempest. A je dost dobře možné, že přibude i nějaký další, lehčí typ. Tato produkce a zároveň tak rozsáhlý vývojový program jsou minimálně srovnatelné s produkcí a vývojem letounů v USA či mnohem lidnatější Číně.

Foto: Dassault Rafale | Joshua A. Hoskins / Public domain

Existence hned několika vývojových programů, resp. nových letounů (které si vzájemně konkurují) je často kritizována – podle těchto kritiků by počet programů měl být redukován, a Evropa by se měla soustředit na jeden univerzální typ. Takovéto úvahy jsou však mylné. Musíme vzít v potaz, že jednotlivé evropské státy se od sebe liší – velikostí, silou ekonomiky atd. Adekvátně tomu se pak liší i jejich potřeby resp. požadavky na nadzvukové letouny. Proto vždy bude existovat požadavek minimálně na dva typy letounů, kdy větší a výkonnější stroj bude určen pro velké, bohaté státy, a méně výkonný typ pro menší státy, jakým je ostatně i Česká republika.

Zmiňme také, že evropské letouny dosahují výrazných obchodních a exportních úspěchů, a jsou dodávány do celé řady mimoevropských států, a to jak bohatých zemí Blízkého východu, tak i do asijských či jihoamerických zemí. I to, že je o evropské letouny ve světě takový zájem, nám vypovídá o vysoké kvalitě evropského leteckého průmyslu.

Vojenská letectva v Evropě a jejich přezbrojovací programy

Pokud se podíváme na modernizační aktivity evropských států, pak zjistíme, že každý stát postupuje trochu jinak. Každý stát má svůj vlastní, svébytný přístup. Ona odlišnost platí i mezi státy NATO. Neexistuje proto nějaké univerzální evropské řešení, jaké bychom si mohli vzít za vzor. I tak je zajímavé se podívat, jak jednotlivé státy postupují.

Německo, coby největší a ekonomicky nejsilnější stát Evropy, disponuje početně relativně slabým, přesto velmi moderním vojenským letectvem. Německo také disponuje výkonným leteckým průmyslem. Německé letectvo se v současnosti opírá především o letouny Eurofighter Typhoon, které jsou výsledkem společného vývoje Německa, Velké Británie, Itálie a Španělska. Tyto letouny patří mezi stroje 4,5. generace, a v současné době představují jedny z nejvýkonnějších letounů, o čemž svědčí i fakt, že Eurofighter Typhoon je stále obchodně velmi úspěšný (export do Kuvajtu, Kataru). Letouny Typhoon jsou relativně nové stroje, a v samotném Německu budou sloužit ještě dlouho. Již dnes však Německo a jeho letecký průmysl pracují na novém letounu, kterým je typ NGF (New Generation Fighter), vyvíjený v rámci programu FCAS (The Future Combat Air System). Jedná se o letoun 6. generace a půjde tak o jakýsi „systém systémů“, jehož součástí budou i bezpilotní systémy. Klíčovým prvkem však bude právě letoun NGF, který bude představovat moderní, mimořádně výkonný typ vyšší hmotnostní kategorie. Musíme však počítat, že cena za tento letoun nebude nízká. Na projektu letounu NGF resp. na jeho vývoji pak s Německem spolupracuje Francie, takže program FCAS tak má výrazný evropský rozměr.

Foto: Eurofighter Typhoon | Ronnie Macdonald / CC BY 2.0

Francie se přitom vždy snažila o svůj vlastní, nezávislý vojenský, a především letecký program. Bylo tomu tak z důvodů politických a velkou roli zde navíc vždy hrál také silný francouzský letecký průmysl. Ten v minulosti produkoval celou rodinu letounů Mirage, které nejenže byly páteří francouzského letectva, ale byly také rozsáhle exportovány. I dnes se Francie a její letectvo spoléhá na letoun vlastní výroby, a to letoun Rafale. Rafale patří mezi letouny 4,5. generace a díky svým mimořádně vysokým výkonům patří mezi nejlepší letouny světa. Letouny Rafale jsou vysoce ceněny a dosahují významných exportních úspěchů (Indonésie, Egypt atd.). Výroba letounů Rafale pak potrvá nejméně do roku 2030, spíše déle. Samotné francouzské letectvo chce i nadále pokračovat v akvizicích tohoto letounu, což znamená, že letectvo Francie, přední evropské, ale i světové letecké mocnosti, tyto letouny bude provozovat nejméně do roku 2060. Toto je umožněno hlavně díky vysokým kvalitám letounu, který je schopen splňovat nároky na moderní letoun i v příštích desetiletích. Prakticky totéž se však dá říci i o posledních verzích letounu Eurofighter Typhoon, jehož poslední verze jsou evropským uživatelům dodávány až v této dekádě. Francii je nicméně zřejmé, že letouny Rafale nemohou sloužit donekonečna, což byl důvod, proč země přistoupila k vývoji výše zmíněného nového letounu, kdy z ekonomických důvodů rezignovala na ryze vlastní vývoj a pragmaticky se spojila s Německem v programu FCAS.

Na programu FCAS, resp. letounu NGF je zajímavé právě to, že se jedná o letoun 6. generace – Francie a Německo tak do jisté míry přeskočily 5. generaci a z letounů 4. a 4,5. generace přejdou rovnou na letouny 6. generace. Je tomu právě díky tomu, že letouny Eurofighter Typhoon a Dassault Rafale posledních verzí dosahují takových výkonů, že se téměř vyrovnají letounům 5. generace. Vývoj letounu NGF zatím pokračuje relativně hladce a je pravděpodobné, že v důsledku války na Ukrajině bude program uspíšen.

Třetím účastníkem programu FCAS se pak nedávno a poměrně překvapivě stalo Španělsko. Od Španělska, a to i přes vysoké náklady, se jedná o pragmatický krok, protože země má již cenné zkušenosti ze zapojení svého leteckého průmyslu do programu letounu Eurofighter Typhoon, který dnes tvoří páteř španělského vojenského letectva, a jeho dodávky stále pokračují. Španělské vojenské letectvo pak v budoucnu zřejmě bude chtít novými letouny NGF nahradit především americké letouny F/A-18, později pak starší exempláře letounu Typhoon. Zapojení Španělska navíc ještě více podtrhlo evropský charakter letounu NGF, resp. programu FCAS.

Velká Británie je v poněkud specifickém postavení, protože na jedné straně odešla z EU, na druhé straně je stále významným členem NATO. Velká Británie navíc tradičně dbá na ozbrojené síly a vynakládá na ně vysoké prostředky. Země také disponuje kvalitním a výkonným leteckým průmyslem. V současnosti se britské letectvo opírá především o letouny Eurofighter Typhoon, do jejichž výroby je významně zapojen i domácí letecký průmysl. Také Británie si však uvědomuje, že letouny Typhoon nemohou sloužit do nekonečna, avšak vzhledem ke svému odchodu z EU se rozhodla nezapojit se do programu FCAS, a místo toho jde svou vlastní cestou a v současnosti tak realizuje program vývoje nového letounu Tempest. Letoun Tempest by měl být obdobný letounu NGF – půjde tedy o pokročilý letoun vyšší hmotnostní kategorie.

Itálie představuje další významný evropský stát, který disponuje silným vojenským letectvem. V současné době se italské vojenské letectvo opírá především o letouny Typhoon, do jejichž výroby je italský letecký průmysl zapojen. Letouny Typhoon budou v italském letectvu sloužit ještě dlouho, přesto Itálie již dnes uvažuje o jejich budoucí náhradě a rozhodla se tak připojit k britskému programu letounu Tempest (nutno podotknout, že Itálie si pořizuje i letouny F-35). Zapojení Itálie do programu Tempest a nikoliv do „evropského“ programu ukazuje, že v EU zcela nefunguje zbrojní spolupráce, jak by měla. Zbrojní spolupráce členů EU by přitom mohla přinést značné úspory. Snaha o nějakou vyšší koordinaci však zatím byla spíše kontraproduktivní.

Řada evropských států pak využívá letouny F-16, které jsou v současné době nahrazovány (nebo se tento krok plánuje) letounem F-35. Typickým příkladem takového státu je Belgie. V minulosti byla Belgie velkým uživatelem letounů F-16, jejich početní stavy však postupně redukuje a v současnosti belgické letectvo do své výzbroje zavádí americké letouny F-35, do jejichž výroby je zapojen i domácí letecký průmysl. Prakticky stejným způsobem pak postupují i další menší evropské země – Nizozemí, Dánsko, Norsko. Belgie si objednala 34 kusů letounu F-35, Nizozemí 52 ks, Norsko 52 ks a Dánsko 27 kusů. Je navíc možné, že vzhledem k situaci v Evropě budou tyto počty navýšeny.

Portugalské vojenské letectvo se také opírá o letouny F-16, které získalo v rámci vojenské pomoci, avšak přechod na letouny F-35 by byl velkou ekonomickou zátěží, proto jsou zvažovány i alternativy jako např. pořízení letounů JAS-39 Gripen či jihokorejských FA-50. Je však možné, že vzhledem k současnému navyšování vojenských výdajů se i Portugalsko nakonec rozhodne jít cestou akvizice letounů F-35.

Švýcarsko je dalším evropským státem, který se rozhodl pro letouny F-35 a to v počtu 36 kusů. Švýcarské výběrové řízení na nový nadzvukový letoun bylo mimořádně náročné a byly v něm pečlivě porovnávány jak parametry letounů, tak i jejich cena a další náklady. Program výběru nového letounu byl také doprovázen intenzivní politickou diskusí. 

Finsko se také rozhodlo pro letoun F-35, přičemž tento výběr byl poměrně překvapivý, jelikož o finskou zakázku usilovala i americká firma Boeing se svým letounem F/A-18 Super Hornet (finské letectvo se v současnosti opírá o letouny F/A-18 starších verzí, a tak by tento výběr byl logický) a favoritem finského tendru byl i letoun JAS-39 Gripen E/F ze sousedního, politicky spřízněného Švédska. Na finském tendru je zajímavé i to, že země si bude pořizovat relativně vysoký počet letounů F-35, a to 64 kusů. Je však třeba říci, že tento vysoký počet letounů je dán jak historicky, tak také možnými obavami Finska z možné ruské agrese.

Foto: Švédský Gripen E | Saab

Švédsko i nadále jde svou cestou nezávislého vývoje, kdy se jeho letectvo opírá o produkt domácího zbrojního průmyslu – letoun JAS-39 Gripen. Švédské letectvo využívá letouny JAS-39 Gripen ve verzích C/D, a zavádí do své výzbroje i nejnovější verzi Gripen E/F. O letounech JAS-39 Gripen E/F je třeba říci, že podobně jako v případě letounů Rafale i Eurofighter Typhoon jde o letouny 4,5. generace, avšak svými výkony a schopnostmi se blíží výkonům letounů 5. generace. Výroba letounů Gripen E/F teprve začíná, a tak budou tyto vyráběny nejméně do roku 2030 a ve výzbroji evropských (ale i světových) letectev tak budou sloužit nejméně do roku 2060, spíše déle. Je navíc pravděpodobné, že kromě Švédska a Brazílie tento letoun bude zaveden i do výzbroje dalších států. Letoun JAS-39 Gripen tak má i nadále svou perspektivu. Švédsko se však již dnes zamýšlí nad budoucností svého letectva, ale i svého leteckého průmyslu a objevují se tak různé návrhy včetně možného vývoje následovníka letounu JAS-39 Gripen. Další variantou je pak pro Švédsko připojení se k některému evropskému programu, kdy je nejčastěji zmiňován především program FCAS, resp. letoun NGF.

Rakousko provozuje poměrně malé letectvo, které se opírá o letoun Eurofighter Typhoon. Rakouské Typhoony patří mezi rané verze tohoto letounu, které mají má omezené schopnosti. Rakousko se navíc potýká s vysokými provozními náklady tohoto letounu, a proto je již dnes plánuje vyřadit tyto letouny a nahradit je novými. V této souvislosti je nejčastěji zmiňován švédský letoun JAS-39 Gripen.

Řecko vzhledem k napjatým vztahům s Tureckem provozuje mimořádně silné letectvo, které se opírá především o početnou flotilu více než 150 amerických letounů F-16, částečně pak o francouzské letouny Mirage 2000. Řecko v minulosti mělo zájem také o letoun Eurofighter Typhoon, kontrakt však v důsledku řecké ekonomické krize nakonec nebyl uzavřen. Po odeznění ekonomické krize však Řecko pokračuje v posilování svého vojenského letectva a pořídilo si menší množství francouzských letounů Rafale, kdy se jedná o částečně olétané letouny. Řecko pak pravděpodobně ještě počet letounů Rafale v budoucnu navýší. Řecko má také v plánu si pořídit americké letouny F-35. Navíc nelze vyloučit, že se Řecko připojí k evropskému programu FCAS, a pořídí si letouny NGF. Vojenské letectvo Řecka, státu svou velikostí srovnatelného s ČR, tak i nadále bude patřit mezi nejsilnější letectva v Evropě.

Specifická a v mnohém odlišná je pak situace v zemích střední a východní Evropy, které v minulosti byly (a částečně dosud jsou) uživateli ruské vojenské techniky. Polsko, coby největší země regionu, i vzhledem ke svým obavám z Ruska v poslední době buduje opravdu silné vojenské letectvo. V současnosti se polské letectvo opírá především o letouny F-16, stejně tak si ale země pořizuje letouny F-35. Polské letectvo si navíc poněkud překvapivě pořizuje i jihokorejské letouny FA-50 v jejich lehké stíhací verzi. Polsko tak bude provozovat v Evropě ojedinělý mix hned několika typů letounů, a to v celkovém počtu přesahujícím 120 letounů (a možná ještě více).

Maďarsko se, obdobně jako Česká republika, nyní opírá o letouny JAS-39 Gripen, které byly pořízeny ve stejném počtu (14 ks), ale i podobným způsobem (na leasing). Maďarské letectvo nedávno rozhodlo o jejich budoucí modernizaci a lze tak usuzovat, že země bude tyto stroje provozovat ještě dlouho. Je pak otázkou, zdali se Maďarsko bude také snažit o navýšení početních stavů svého vojenského letectva či zda bude pořizovat zcela nový letoun. Již dnes je tak v maďarském tisku často diskutována možnost pořízení nových verzí letounu JAS-39 Gripen E/F.

Slovensko se po dlouhá léta spoléhalo na letouny MiG-29, z nichž část z nich byla dodána až v devadesátých letech v rámci deblokace ruského dluhu. Slovenské letectvo se však dlouhodobě potýkalo s nedostatkem náhradních dílů, a to spolu s napjatými vztahy s Ruskem nakonec vedlo k rozhodnutí letouny MiG-29 vyřadit. Místo nich si Slovensko pořizuje letouny F-16, a to v jejich nejnovějších verzích F-16 Block 70/72.

Rumunsko donedávna jako páteřní typ svého nadzvukového letectva užívalo starší, ale výrazně modernizovaný letoun MiG-21. Jako náhradu za tyto letouny si pak Rumunsko vybralo americké letouny F-16 – jde ovšem o letouny z přebytků portugalského a nově i norského letectva. Rumunsko tak bude mít k dispozici poměrně imponující flotilu 49 letounů F-16. Není však jisté, zda bude provozovat plný počet těchto letounů, či bude část strojů využita pouze jako zdroj náhradních dílů. Mnohé z těchto letounů jsou navíc opotřebované. Rumunsko má však s provozováním starší techniky velké zkušenosti a je tak pravděpodobné, že se bude snažit z úsporných důvodů udržet své F-16 ve výzbroji co nejdéle. V Rumunsku se přesto již dnes objevují návrhy, aby si tamní nadzvukové letectvo pořídilo letouny F-35. Objevují se také úvahy o připojení se k evropskému programu FCAS, resp. letounu NGF, čemuž však patrně zabrání jejich vysoká cena.

Bulharsko se po dlouhá léta spoléhalo na letouny MiG-29, kdy se dlouhodobě potýkalo s problémy s dodávkami náhradních dílů. Proto se (také v návaznosti na události na Ukrajině) Bulharsko nakonec rozhodlo pro západní typ, a to letouny F-16. Na rozdíl od rumunských F-16 však budou bulharské letouny pocházet z novovýroby, kdy se bude jednat o nejmodernější verzi F-16 Block 70/72. Bulharské letectvo si má v první fázi pořídit pouze 8 letounů, celkem však plánuje provozovat 16 letounů tohoto typu.

Chorvatsko se po dlouhá léta spoléhalo na starší letouny MiG-21, avšak dlouhodobě usilovalo o nákup nějakého západního typu. Jako nový typ nadzvukového letounu byl pak (poněkud překvapivě) vybrán francouzský stroj Rafale. Jde o letouny z přebytků francouzského letectva, nicméně tyto letouny mají díky relativně nízkému počtu odlétaných hodin ještě dostatečnou perspektivu.

Srbsko je dnes významným uživatelem ruských letounů MiG-29. Jedná se o jak původní letouny z dob federace, tak o stroje dodané teprve nedávno z Ruska a Běloruska. Také v případě těchto „nových“ letounů se však jedná o stroje z přebytků ruského a běloruského letectva, a mají tak omezenou životnost. Srbsko po vzoru Chorvatska také usiluje o nákup francouzských letounů Rafale. V případě Srbska by mělo jít o dodávky z novovýroby, je však otázkou, zda tato akvizice bude vzhledem k omezeným ekonomickým možnostem Srbska vůbec realizována.

V regionu Balkánu jsou pak další státy, které však dnes nadzvukové letouny postrádají. Např. Slovinsko v devadesátých letech uvažovalo o pořízení nadzvukových letounů, kdy byly zmiňovány především americké letouny F-16. Na jejich akvizici však Slovinsko nakonec rezignovalo. Je však pravděpodobné, že se vzhledem k současnému zhoršení bezpečnostního klimatu v Evropě Slovinsko ke svým původním plánům vrátí. Stejně tak stíhačky postrádá i malá, avšak strategicky významná Albánie, a tento handicap je v Albánii čím dál silněji vnímán (i vzhledem k složitým vztahům se Srbskem). Je tak pravděpodobné, že si Albánie nadzvukové letouny pořídí, avšak vzhledem k rozpočtovým omezením Albánie nejspíš půjde o nějaké starší letouny z přebytků evropských letectev. Je také možné, že si nadzvukové letouny pořídí i Severní Makedonie.

Ve zvláštní situaci jsou pak pobaltské státy, Litva, Lotyšsko a Estonsko, které jsou bezprostředně ohroženy ruskou agresivní politikou. Zmíněné pobaltské státy nadzvukové letouny zcela postrádají, a vzdušnou ochranu jejich území (Air Policing) tak vykonávají další státy NATO (včetně ČR). Vzhledem k současné bezpečnostní situaci je však v pobaltských státech absence nadzvukových letounů vnímána čím dál silněji a tyto tak nákup nadzvukových letounů zvažují. Zvažován je i společný nákup resp. společné provozování jedné stíhací letky. V této souvislosti je nejčastěji zmiňován letoun JAS-39 Gripen nebo americké letouny F-16.

Resumé

Pokud si shrneme výše zmíněný vývoj v evropských státech a jejich letectvech, lze dospět k několika závěrům. Je zajímavé, že jednotlivé státy provozují různě velká letectva – a to i tehdy, jde-li o státy velikostí, ale i počtem obyvatel a výkonem ekonomiky blízké. Nelze tak vytvořit nějaký univerzální model, na jehož základě by bylo možno stanovit ideální počet letounů pro české vojenské letectvo.

V Evropě navíc slouží pestré spektrum nadzvukových letounů, a to jak lehčích (JAS-39 Gripen), tak i středních ( F-16, F-35), ale i těžkých (Rafale, Typhoon). Nic přitom nenasvědčuje, že by se toto spektrum mělo nějak zúžit, pokud k němu přibudou i letouny Tempest a NGF.

Je tedy zřejmé, že často zmiňovaná snaha o zjednodušení typového složení vojenských letectev k ničemu nevedla, a nemá smysl se o něco takového snažit. Je to přitom poučení i pro další kategorie letecké techniky, především pro kategorii bezpilotních letounů.

Pozoruhodné pak je, že se v evropských letectvech mísí letouny hned několika generací. Dosud slouží letouny 3. generace, které ovšem již dosluhují. Základ evropských letectev pak tvoří letouny 4. generace, včetně strojů, které patří k prvním typům této generace (a příklad Rumunska ukazuje, že takovéto letouny budou sloužit ještě dlouho). Velké a bohaté evropské státy, jako je např. Francie, si pak i dnes pořizují letouny, které patří do 4,5. generace, avšak svými výkony se tyto stroje blíží letounům 5. generace. Jde o jakýsi světový trend, kdy si i mnohé další státy dnes pořizují letouny 4. resp. 4,5. generace, které mají ještě dostatečnou perspektivu. Také USA si pořizují nové letouny F-15 a F-16.

Poslední roky jsou pak ve znamení nákupu letounu 5. generace F-35. Některé státy se však již dnes připravují na příchod letounů generace šesté, kdy je navíc pravděpodobné, že jejich nástup bude uspíšen.

Vzhledem ke krizi na východě Evropy (kdy je navíc možné, že se k této krizi v budoucnu přidá i nějaká další krize) je tak navyšování schopností evropských letectev více než logické. Budoucí krize se přitom může týkat přímo České republiky, a je tak jen dobře, že se k onomu trendu posilování a modernizace evropských vojenských letectev naše republika přidává.

Zdroj: thedefensepost.com, reuters.com, defensenews.com