V reakci na válku na Ukrajině, ale i celkové zhoršení bezpečnostního klima v Evropě současná vláda a vedení Ministerstva obrany ČR realizují celou řadu kroků, které by měly zajistit zvýšení bojeschopnosti AČR, a tím i zvýšení obranyschopnosti České republiky. Tím nejzásadnějším krokem je celkové navýšení vojenských výdajů, které by se tak měly dostat na úroveň 2 % HDP, případně ještě výše.

Foto: Zvyšování obranného rozpočtu představuje mimořádnou příležitost pro nezbytnou modernizaci AČR, avšak současně vytváří mimořádné nároky na kvalitu plánování a schopnost akvizičního systému MO. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Proti tomuto navyšování vojenských výdajů se však již dnes objevuje celá řada nesouhlasných projevů, a to i z řad současné parlamentní opozice (především SPD, ale i ANO). Na druhou stranu se především z řad odborné veřejnosti objevují hlasy, zda i ona deklarovaná 2 % HDP na obranu budou postačující, a zda by vojenské výdaje České republiky neměly být v souvislosti se současnou bezpečnostní situací ještě vyšší. Mnozí odborníci poukazují na fakt, že některé státy – a to včetně států NATO – mají své vojenské výdaje vysoké již dnes. Sama ministryně obrany Jana Černochová nedávno poukázala na příklad Polska, které má vojenské výdaje cca 2,4 % HDP a plánuje je nadále navyšovat, či pobaltských států, které mají vojenské výdaje ještě vyšší. To vede k přirozené otázce – má se Česká republika při svém navyšování vojenských výdajů zastavit na oněch 2 % HDP, nebo má jít ještě dál?

Historické ohlédnutí  

Je třeba zmínit, že neexistuje nějaká univerzální poučka, která by definovala, jaké, resp. jak vysoké vojenské výdaje jsou pro stát ideální. Vojenské výdaje se logicky liší stát od státu, a liší se také podle místa a doby. Jiné vojenské výdaje má stát nacházející se v klidné oblasti, mimo válečné ohrožení, jiné má pak stát nacházející se v blízkosti probíhajícího konfliktu (viz Ukrajina), jiné výdaje má stát v době míru a jiné v době,  kdy mu hrozí napadení. Různorodost vojenských výdajů, a to jak absolutní, tak i procentuální, v poměru vůči HDP, je dána i velikostí státu, ale také charakterem ekonomiky. Z hlediska dnešní situace České republiky je důležité i to, že neexistuje žádná exaktní poučka definující, jaké by měl mít stát výdaje na obranu, pokud mu hrozí přímé ohrožení, napadení nějakým jiným státem, ale i v případě, že mu hrozí nějaké nepřímé nebezpečí. I proto je poněkud chybné jen tak střílet od boku a říkat, jaké by stát měl mít výdaje na obranu, bez nějaké důkladnější analýzy.

Lze připomenout, že v dobách studené války, kdy obecně byly vojenské výdaje obecně mnohem vyšší než dnes, byly tyto předmětem rozsáhlých bádání. Experti hned několika zemí se shodli, že optimální výše vojenských výdajů by v době míru neměla překročit 3 % HNP. Maximální výše vojenských výdajů by pak neměla překračovat 5 % HDP (či HNP), protože za touto hranicí dochází již k poškození ekonomiky. Připomeňme také, že většina zemí bývalé Varšavské smlouvy včetně někdejšího Československa tuto výši překračovala. A právě bývalé Československo může být varujícím příkladem toho, kam až taková politika může vést. Bývalé Československo svými vojenskými výdaji sice onu výši 5 % HNP oficiálně překračovalo jen mírně, avšak s vedlejšími výdaji skrytými pod hlavičkami civilních ministerstev vynakládalo na obranu cca 8 % HNP. Důsledky pak byly katastrofální, kdy ony prostředky vydané na armádu chyběly v jiných resortech, docházelo také k pokřivení ekonomiky atd. Právě neúměrně vysoké vojenské výdaje tak mimochodem, spolu s ostatními faktory, přispěly k pádu někdejšího socialistického Československa – s tím, že s následky tohoto krachu se Česká republika vyrovnávala prakticky po celá devadesátá léta.
Tuto zkušenost bývalého Československa stojí za to si neustále připomínat. Napovídá nám totiž, že ekonomika není „natahovací“, že státní rozpočet není bezedný (zvlášť v dnešní situaci, kdy má Česká republika poměrně vysoký deficit státního rozpočtu), a že vojenské výdaje nejde zvyšovat donekonečna.

Na druhou stranu lze konstatovat, že Česká republika po sametové revoluci postupně upadla do opačného extrému, a to zvláště po našem vstupu do NATO v roce 1999, kdy v důsledku ne příliš prozřetelné politiky tehdejších vlád Česká republika začala výrazně snižovat své vojenské výdaje. Ačkoliv před vstupem do NATO se české výdaje na obranu běžně pohybovaly nad 2 % HDP a ačkoliv se Česká republika při svém vstupu do NATO zavázala, že bude udržovat vojenské výdaje ve výši nejméně 2 % HDP, vojenské výdaje České republiky přesto postupně klesaly a nakonec dosáhly úrovně pouhého 1 % HDP (a v některých letech se dokonce dostaly pod tuto úroveň). Tato politika pak měla své závažné důsledky. Armáda musela omezovat své početní stavy, snižovala stavy své techniky a klesala tak její celková bojeschopnost.

Vypuknutí války na Ukrajině v roce 2014 pak tuto politiku změnilo. Vojenské výdaje ČR začaly stoupat, ovšem ne tak rychle, jak bylo původně slíbeno, a jak by bylo zapotřebí. Až otevřený vpád ruské armády na Ukrajinu v loňském roce tuto dynamiku růstu zásadně urychlil, a vojenské výdaje České republiky se začaly blížit ke 2 % HDP. Této hranice by mělo být podle všeho dosaženo již v roce 2025, možná již v příštím roce. Otázkou pak je, zdali by Česká republika měla jít ještě dál, k vyšším vojenským výdajům?

2 % HDP na obranu,  která byla kdysi doporučena státům střední Evropy vstupujícím do NATO, ale i členským státům NATO obecně, nejsou jen nějakou nahodilou hodnotou. Jde o číslo vycházející z praktických zkušeností jak států NATO, tak i států Varšavské smlouvy. Někdy se argumentuje, že 2 % HDP byla České republice a dalším státům v rámci vstupu do NATO doporučena jako minimální hodnota pro vojenské výdaje, a že optimální by byla hodnota ještě vyšší. To však není úplně pravda. Ona 2 % HDP představují velice racionální hodnotu a tato hodnota zaručuje, aby armáda byla budována skutečně efektivně, aby byla schopna řešit celé široké množství hrozeb, se kterými se potýkají moderní státy ( tj. nejen možné přímé vojenské ohrožení, ale také terorismus atd.). Problémem České republiky však není ani tak fakt, že její vojenské výdaje nyní nedosahují zmíněných 2 % HDP, ale spíše je problémem fakt, že vojenských výdajů v podobě 2  % HDP Česká republika nedosahovala dlouhodobě. Výsledkem je tak obrovský vnitřní dluh a deficit schopností, se kterými se AČR, resp. Ministerstvo obrany ČR dnes jen obtížně vyrovnává.

Stejně tak se často objevují argumenty, že ona 2 % HDP jsou minimální hodnotou platnou v době míru. V době válečného konfliktu v Evropě a zvýšeného ohrožení evropských států by pak logickým řešením mělo být zvýšení těchto výdajů, resp. jejich procentuální hodnoty vůči HDP. Pokud jsou však ona 2 % HDP na obranu v době míru vydávána konstantně a stabilně (což ovšem nebyl případ České republiky) měla by tato výše výdajů zaručit, aby byl stát připraven i na mimořádnou situaci, které např. dnes čelí Evropa. 2 % HDP na obranu totiž obvykle zahrnují i vytváření různých rezerv, potřebných pro potřeby válečného konfliktu, a v případě dobrého plánování mohou dokonce vést i k určitému převisu schopností, které jsou využity právě za krizových situací.

Příklady ze zahraničí  

Při řešení otázky optimální výše vojenských výdajů je často poukazováno na příklady ze zahraničí. Avšak ani to není zcela jednoznačné. Prakticky všechny státy NATO v současnosti v odpověď na válku v Evropě, na ruskou agresi vůči Ukrajině své vojenské výdaje navyšují, a to opravdu významně. I tak však řada států stále nedosahuje ani na ona 2 % HDP. Jedná se přitom jak o státy západní Evropy (Portugalsko), tak i země jihovýchodní Evropy, které jsou ukrajinskému konfliktu velmi blízko. Většina států pak udržuje své vojenské výdaje na úrovni 2 % HDP, nebo tuto hodnotu jen mírně překračují (Norsko, Velká Británie). Česká republika se tak svými aktuálními vojenskými výdaji nijak významně nevymyká.

Často je poukazováno na příklad Polska, které v současnosti razantně navyšuje své vojenské výdaje. Příklad Polska je však v lecčem atypický. Předně lze připomenout, že Polsko vynakládalo na svou obranu 2 % HDP dlouhodobě a činilo tak i v době míru. Přesto schopnosti polské armády těmto výdajům neodpovídaly, protože některé z těchto prostředků byly ztraceny při neefektivních investicích a akvizicích. Vypuknutí války na Ukrajině v roce 2014 (a zde lze připomenout, že Polsko patřilo k největším kritikům ruské agrese) pak v Polsku vedlo k dalšímu navýšení vojenských výdajů, a to jak v absolutních číslech, tak i v poměru vůči HDP. Proto dnes polské výdaje na obranu dosahují cca 2,4 % HDP. Jde o hodnotu, která v rámci NATO patří k nejvyšším. Vyšší výdaje (vůči HDP) mají pouze USA, Turecko, a pravděpodobně také Řecko. Po loňském vpádu ruských vojsk na Ukrajinu pak došlo k dalšímu navýšení vojenských výdajů, a představitelé Polska mají do budoucna ještě ambicióznější plány, kdy se již dnes hovoří o tom, že by vojenské výdaje Polska měly dosáhnout 3 % HDP, a postupně by se měly zvýšit až na 4%. Představitelé polské vlády (J. Kaczynski, M. Blaszczak) dokonce hovoří o vojenských výdajích ve výši 5 % HDP. (zde si připomeňme výše zmíněnou poučku z dob studené války, že vojenské výdaje by neměly překračovat 5 % HDP, kdy již dochází k pokřivení ekonomiky). Adekvátně tomu rostou i početní stavy polské armády, která se má v budoucnu stát jednou z nejpočetnějších v celé Evropě – početnější než armáda dvakrát tak lidnatého a mnohem bohatšího Německa, ale také početnější než armáda Francie či Velké Británie. A stejně tak rostou i početní stavy techniky, kdy Polsko bude mít více tanků než Německo a Francie dohromady. Obdobné je to i v případě samohybných děl a dalších typů techniky. Tento stav je však, jak již bylo dříve uvedeno, do značné míry nepřirozený. Navíc to do budoucna znamená značnou ekonomickou zátěž, protože velké množství často i různorodé techniky znamená vysoké provozní náklady. Tato velkorysá vojenská a zbrojní politika je navíc i v samotném Polsku terčem rozsáhlé kritiky, a to nejen ze strany sociálně orientovaných uskupení, ale také ze strany odborné veřejnosti. Kritizováno je jak navyšování vojenských výdajů (kdy od představitelů polského ministerstva obrany zaznívají každou chvíli zcela jiné hodnoty), tak i akvizice nové techniky, které se mnoha odborníkům zdají být přehnané a roztříštěné do několika různých typů. Zpochybňována je i schopnost armády navýšit své početní stavy, protože i lidnatému Polsku začínají chybět lidské zdroje. Celkově lze konstatovat, že politika polského ministerstva obrany se čím dál častěji setkává s kritikou – a to i v situaci, kdy polská veřejnost patří k nejvýraznějším odpůrcům ruské agrese vůči Ukrajině, a je tak nakloněna vyšším vojenským výdajům mnohem více než např. populace v České republice. Za současnou vojenskou politikou Polska lze vidět politické ambice současné polské vládní reprezentace, která je orientována velmi konzervativně, a snahu učinit z lidnatého Polska skutečnou mocnost střední Evropy. Mnohem menší Česká republika je však v situaci zcela jiné, proto by měly být jiné i naše vojenské výdaje.

Obdobně atypickým příkladem jsou i pobaltské státy, které v současnosti také významně navyšují své vojenské výdaje, protože se cítí být ohroženy agresivní politikou Ruska. Ohrožení pobaltských zemí je i z geografických důvodů mnohem bezprostřednější.  Obyvatelstvo pobaltských států navíc ostře vnímá svou historickou zkušenost, a je tak více nakloněno vyšším vojenským výdajům. Proto například Estonsko již před vypuknutím ukrajinské války v roce 2014 udržovalo své vojenské výdaje ve výši 2 % HDP, a v některých letech je dokonce i mírně převyšovalo. V současnosti pak všechny tři pobaltské státy nejen zvyšují své vojenské výdaje, ale navyšují také početní stavy svých armád, a v neposlední řadě realizují či připravují významné vojenské akvizice (nákupy amerických raketometů HIMARS, protiletadlových systémů středního dosahu atd.). Pobaltské státy tak již dnes mají vojenské výdaje okolo 3 % HDP. Navíc např. Estonsko plánuje, že výdaje časem převýší 5 % HDP. Toto chování je logické, má své opodstatnění. Všechny tři pobaltské země jsou malé, a především mají malou populaci (Litva- necelé 3 miliony obyvatel, Lotyšsko necelé 2 miliony obyvatel, Estonsko cca 1,3 mil obyvatel). Také HDP na obyvatele je u těchto zemí výrazně nižší než u České republiky, HDP pobaltských států je proto nízký i v absolutních hodnotách. Vojenské výdaje jednotlivých pobaltských států tak nestačí na akvizice výkonných, drahých zbraňových systémů, jako jsou např. zmíněné raketomety HIMARS. Proto pobaltské státy musí napnout své síly – a navyšovat své vojenské výdaje i v poměru k HDP.

Situace České republiky je ovšem jiná. Česká republika má poměrně vysoký HDP na obyvatele, který je vyšší než polský HDP na obyvatele. Česká republika má i poměrně vysoký počet obyvatel např. ve srovnání s pobaltskými státy. Celkový český HDP je poměrně vysoký i v rámci celé Evropy. Proto i vojenské výdaje České republiky, byť v poměru k HDP nejsou takové, jako je tomu v případě Polska či pobaltských států, jsou vysoké, a může tak vyvstat otázka, zda, resp. nakolik mají být výdaje navyšovány.

Mají být české vojenské výdaje navýšeny nad 2% HDP? 

V první řadě je třeba říci, že Česká republika v poslední době v oblasti obrany státu učinila hodně. Vojenské výdaje ČR se začaly zvedat, a přiblížily se ke kýženým 2 % HDP, čehož bylo dosaženo také tím, že do těchto výdajů byly započítány i ty oblasti, které dříve do výdajů na obranu nebyly řazeny, přesto současné vedení resortu obrany vykonalo spoustu práce a výdaje na obranu, ale i rozvoj ozbrojených sil tak získaly správnou dynamiku. Lze jen litovat, že se tomu nestalo již dříve.

I takto navýšené výdaje na obranu nám navíc ukazují jednu zajímavou zkušenost. Ony výdaje na úrovni 2% HDP jsou v mnoha směrech postačující. Postačují na to, aby byly realizovány klíčové akvizice, které byly dlouhodobě odkládány (akvizice nových BVP, akvizice tanků, nákup nových stíhacích letounů). Našly by se jistě i další možnosti, jak navýšit bojeschopnost AČR, a to jak v oblasti techniky a systémů, tak i v oblasti personální – navýšením početních stavů AČR, vytvořením komplexního mobilizačního systému České republiky atd. Tyto další náklady by bylo zřejmě možné realizovat z příjmů vzniklých růstem HDP. Díky růstu HDP (který je nyní sice nižší než v předchozích letech, přesto je nemalý) totiž každý rok do vojenského rozpočtu přibývají miliardy, či spíše desítky miliard navíc, ze kterých pak lze financovat další rozvoj AČR.

Pokud by však došlo k navýšení poměru vojenských výdajů vůči HDP, byla by tím ekonomika státu zatížena a neprodukovala by takový růst. Nebylo by to sice nijak fatální, přesto by to ekonomický růst ČR částečně ohrozilo a následný přínos pro MO ČR by v absolutních hodnotách nebyl až tak vysoký.

Vždy je třeba také zohledňovat politické hledisko. Ona podpora vyšších vojenských výdajů v ČR není taková, jaká je např. v Polsku nebo v pobaltských státech. Můžeme se nad tím pozastavovat, avšak musíme to brát jako fakt. Je možné, že pokud by současná vláda navýšila vojenské výdaje např. na úroveň 3 % HDP (což je přitom ještě rozumná hodnota), využila by toho zřejmě opozice, a to jak parlamentní, nebo mimoparlamentní, a postavila by si na tom předvolební kampaň. Ve svých důsledcích by to mohlo vést až k pádu vlády, a vytvoření nové vlády, která by již zvyšování vojenských výdajů tak nakloněna nebyla. Je navíc pravděpodobné, že případná nová vláda by pak navíc populisticky snížila výdaje na obranu pod 2 % HDP, což by zasáhlo všechny rozvojové plány AČR a zmařilo vše, co se v poslední době ministerstvu obrany podařilo.

Závěr

Na základě výše uvedeného se tak jeví jako optimální udržovat vojenské výdaje ČR konstantně na výši 2 % HDP, neboť tato hodnota je podle všeho postačující – a to i v dnešní situaci, kdy vojenský konflikt v Evropě není již jen nějakým strašákem, ale reálným nebezpečím, se kterým musíme počítat. Armáda vytvořená ze 2 % HDP samozřejmě nebude tak mohutná a vybavená, jaká by byla armáda postavená z 5 % HDP, i tak však může představovat nemalou vojenskou sílu s výrazným odstrašujícím potenciálem. Navíc se bude jednat o armádu přiměřenou České republice s její cca desetimilionovou populací. Nižší vojenskou hodnotu (v absolutních číslech) pak může vyvážit lepší spolupráce s dalšími státy NATO.

Pokud budou vojenské výdaje zakotveny na 2 % HDP, budou do armádního rozpočtu díky hospodářskému růstu přitékat každoročně miliardy navíc. A vzhledem k tomu, že lze očekávat oživení růstu ekonomiky a tím i vyšší HDP, lze počítat s tím, že i rozpočet MO ČR bude čím dál vyšší.

Nejdůležitější je pak fakt, že pokud bude resort obrany dostávat 2 % HDP pravidelně, každoročně, umožní mu to mnohem lépe plánovat své výdaje. Vedení resortu obrany, (potažmo AČR) tak bude lépe vědět, jaké bude mít příjmy, s čím bude moci počítat a jeho hospodaření tak získá tolik důležitou stabilitu. A právě stabilita je v dnešních neklidných časech zapotřebí více než kdy jindy.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, armyrecognition.com, bbc.com