Jednou z nejnovějších legislativních aktivit současného vedení ministerstva obrany je snaha   prosadit zákon, který by stanovoval, že Česká republika musí vydávat 2 % ze svého HDP na obranu. Současné dění na Ukrajině a celkové zhoršení bezpečnostní situace v Evropě tuto potřebu umocňuje, avšak záměr vydávat 2 % HDP na obranu byl již komunikován jako první bod programového prohlášení vlády z ledna 2022, navíc Jana Černochová o tomto kroku jako o vhodném nástroji hovořila ještě před volbami. Je tak zřejmé, že tato snaha má dlouhodobější charakter.

Foto: 2 % HDP na obranu nejsou diktátem NATO, ale zdravého rozumu (ilustrační foto) | Mjr. Ladislav Kabát

Předně je třeba říci, že sama snaha o to, aby Česká republika vydávala 2 % svého hrubého domácího produktu na obranu, je správná. A nejde přitom jen o záměr posílit naši obranyschopnost kvůli současné válce na Ukrajině. Zkušenosti samotné České republiky totiž jasně ukazují, že vojenské výdaje nižší než 2 % HDP jsou nedostatečné. Česká republika v minulém desetiletí na obranu vydávala částky výrazně nižší, kdy se její vojenské výdaje dlouhodobě pohybovaly pouze kolem 1 % HDP, a některé roky byly dokonce pod úrovní 1 % HDP. Výsledky této nezodpovědné politiky jsou pak veskrze negativní. V důsledku takto nedostatečného financování musela Armáda České republiky např. postupně snižovat své početní stavy, které se tak dostaly hluboko pod původní plány stanovené při profesionalizaci AČR. Stejně tak musela armáda redukovat početní stavy své vojenské techniky, které u některých druhů vojsk klesly na minimalistickou úroveň a tolik potřebné akvizice nové vojenské techniky, nutné k nahrazení staré techniky pocházející ještě z dob ČSLA, byly neustále odkládány, čímž postupně vznikl obrovský vnitřní dluh ve výši více než sto miliard, se kterým se resort obrany potýká dodnes.

Stejně jako u jakéhokoliv jiného resortu je patrné, že pouhá profesionalita a nadšení nepostačují, a že mají-li lidé v daném resortu odvádět patřičné výkony, musí pak být daný resort také patřičně financován. A nejde přitom jen o otázku platů, ale jedná se také  např. o investice do moderní techniky apod. Je zřejmé, že vojenské výdaje kolem 1 % HDP jsou nedostatečné resp. nepostačují k výstavbě relevantní armády schopné komplexně plnit úkoly obrany státu. A nutno říci, že k obdobným závěrům došly i mnohé další státy NATO, které si také prošly procesem snižování vojenských výdajů a redukce armád a dnes své schopnosti opět (a často s obtížemi) navyšují. Stejné poučení ale zaznamenaly také státy mimo NATO resp. státy neevropské a jde tak o univerzální zkušenost. Historické zkušenosti nám pak napovídají, že pokud nějaký stát nedává na svou obranu dostatečné prostředky a neudržuje své ozbrojené síly na patřičné výši, dříve či později se najde nějaký agresivní stát, který se pokusí využít jeho slabosti a přisvojit si jeho území.

Dosažení výše 2 % HDP tedy není nějakým „diktátem NATO“, jak je někdy předkládáno, ale je spíše diktátem zdravého rozumu. O to více je smutné, že se nedaří této úrovně dosáhnout. Přitom ještě v devadesátých letech a v prvním desetiletí našeho století, kdy se pro Českou republiku jednalo o ekonomicky velmi náročné časy (ekonomická transformace, důsledky rozdělení bývalého Československa atd.), české výdaje na obranu výše 2 % HDP běžně dosahovaly.

Připomeňme, že některé evropské státy (členské země NATO i jiné) dnes mají výdaje na obranu někdy až výrazně převyšující 2 % HDP. Např. pobaltské země, které se dnes asi nejvíce obávají možné agrese ze strany Ruska, již dnes dosahují vojenských výdajů kolem 3 % HDP, nebo se k nim blíží. Stejně tak i Polsko, které udržovalo dlouhodobě své vojenské výdaje na úrovni 2 % HDP, dnes své tyto výdaje navyšuje na cca 2,5 % HDP, a tyto dokonce mají být navýšeny až na 3 % HDP. Je také velmi pravděpodobné, že k navýšení svých vojenských výdajů nad 2 % HDP přistoupí i další státy. Ona 2 % HDP na obranu tak lze považovat za určitý rozumný kompromis.

Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že stanovení 2 % HDP na obranu není vše řešícím lékem, proto by bylo chybné se k onomu údaji 2 % HDP upírat jako k nějaké mantře, bez ohledu na faktickou efektivitu. Ani 2 % HDP vydávaná na obranu totiž nejsou pro resort obrany v rámci posílení obranyschopnosti České republiky zárukou nějakého vyššího přínosu, pokud ona 2 % HDP budou vyplýtvána v podobě neefektivních kroků, v podobě špatně řešených akvizicí vojenské techniky či dokonce vysloveně korupčním jednání. Tyto klíčové hodnoty jsou tak v mnoha směrech důležitější, než je vlastní finanční zabezpečení.

Stanovení vojenských výdajů ve výši 2 % HDP napomůže armádě, resp. resortu obrany při správném plánování, a to zejména v tom dlouhodobém, kdy lze s jistou mírou přesnosti predikovat „na co máme“. Procentní částka z HDP je sice vždy relativní, avšak obranné výdaje ani nelze ve smyslu logiky určit jinak nežli relativně, protože při absolutních částkách by byla rizika změn mnohem větší. V tomto případě bychom měli mít na paměti, že tempo růstu HDP ne zcela přesně určuje, kolik státu daný rok „přiteče“ do státní pokladny, a proto jakákoliv vláda nemůže dopředu (s třeba jen několikaletou perspektivou) stanovit, že v určitý rok bude mít resort obrany určitou částku – a to ani v případě, že bude dopředu znám jasný poměr vojenských výdajů vůči HDP. Stejně tak je to se stanovením nějakého zákonného poměru výdajů na obranu vůči státnímu rozpočtu, protože i státní rozpočet se rok od roku mění, a obvykle se také mění i poměr státního rozpočtu vůči HDP. V rámci NATO jsou pak v současné době tři země, které mají svou výši výdajů na obranu  zákonem upravenou – např. sousední Polsko.

K tomu, aby v ČR byly výdaje na obranu garantovány zákonem, vede hned několik důvodů. Předně lze připomenout, že s nedostatečnými vojenskými výdaji má problémy Česká republika dlouhodobě, a to i přes to, že se naše země k oněm výdajům ve výši 2 % HDP jasně zavázala a celá řada odborníků opakovaně poukazovala na fakt, jak je nedostatečné financování nebezpečné. Rok od roku pak bylo ono navýšení různými vládami odkládáno. Je tak na místě správné poukázání 1. náměstka ministryně obrany Františka Šulce na to, že je zcela absurdní, že Česká republika za dvacet let nedokázala splnit to, co sama jasně slíbila.

Pro přijetí příslušného zákona hovoří i zkušenost z chování předchozích vlád po roce 2014, tedy po vypuknutí války na Ukrajině. Tehdy došlo k poměrně vzácné shodně politické reprezentace, kdy se vláda Andreje Babiše zavázala, že bude navyšovat vojenské výdaje o jednu desetinu procenta ročně, aby tak postupně do roku 2025 ony výdaje dosáhly úrovně 2 % HDP. K tomuto záměru měla tehdejší vláda i oporu ze strany opozice, která slíbila, že tuto snahu bude v parlamentu podporovat. K takovému navýšení však nedošlo. Tehdejší vláda sice začala vojenské výdaje navyšovat, avšak nedostatečně, kdy navyšování rozhodně nedosahovalo onoho tempa jedné desetiny procenta ročně. I proto je dnes Česká republika tam, kde je a současná vláda tak musí navyšovat vojenské výdaje rychlým tempem, což samozřejmě není zcela optimální.

Ona snaha prosadit zákon, který by stanovoval, že Česká republika by měla povinně vydávat 2 % HDP na obranu, je tak pochopitelná. Je to výsledek historického poučení z výše uvedených jevů, kdy předchozí české vlády, zejména po roce 2000, vydávaly na obranu nedostatečné prostředky. Je to i výraz odpovědnosti vůči státu, obrana proti populistickým politikům, kteří jsou i za cenu snížení obranyschopnosti státu ochotni snižovat výdaje na obranu, jen aby se zalíbili určité části voličského spektra. Zde je třeba podotknout, že s podobným populismem se potýkají i jiné státy, a přitom dokážou své výdaje na obranu udržovat na patřičné výši.

Závěrem lze tedy říci, že snaha navýšit vojenské výdaje na 2 % HDP, a případně i snaha dát resortu obrany nějaký jasný rozpočtový rámec a výhled do budoucnosti, je bezesporu krok správným směrem. Je pak k diskusi, zda toho musí být dosaženo zákonem. Nová vláda, která by obranu z nějakého důvodu za svou prioritu nepokládala, by samozřejmě mohla daný zákon (pokud bude mít dostatečnou sílu v parlamentu) změnit nebo zrušit. Obecná shoda napříč politickým spektrem je však dnes zřejmá –  je správně, že obrana je vládní prioritou a dluhy vůči ozbrojeným silám je třeba splatit a nevytvářet nové. Na Ukrajině vidíme proč.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR