Z připravované akvizice samohybných děl, která by měla nahradit stávající samohybná děla vz. 77 DANA, se pomalu, ale jistě stává nejdéle se vlekoucí tendr Ministerstva obrany. Je to v lecčem až absurdní. Vždyť o akvizici nových samohybných děl se hovoří prakticky už od samého zrodu AČR, od první poloviny devadesátých let, kdy bylo zřejmé, že samohybná děla DANA nevyhovují jak svým dostřelem, tak i ráží 152 mm, nekompatibilní s NATO. Postupně se navíc přidalo i fyzické stárnutí těchto samohybných děl, která jsou na samotné hranici své technické životnosti – a podle některých názorů už za ní. Akvizice nových samohybných děl je proto jediným reálným řešením neutěšeného stavu českého dělostřelectva, a každé odkládání tak AČR, ale i samotnou Českou republiku zásadně poškozuje.

Foto: Samohybná děla DANA (na snímku) nevyhovují jak svým dostřelem, tak i ráží 152 mm, nekompatibilní s NATO. Houfnice jsou také na samotné hranici své technické životnosti. | Ministerstvo obrany ČR

Ještě nedávno to přitom vypadalo nadějně. V minulém roce, v červnu 2020, Ministerstvo obrany (MO) ústy ministra Metnara oznámilo, že po dlouhém procesu výběru z několika typů moderních samohybných děl, si nakonec vybralo SHD Caesar francouzské firmy Nexter. Tento typ, ověřený službou v celé řadě armád včetně ostrého nasazení, zaujal MO ČR především svou relativně nízkou cenou, ale i tím, že jako podvozek těchto samohybných děl slouží podvozky nákladních automobilů Tatra. Akvizice těchto děl tak byla vnímána i jako kýžená podpora domácího průmyslu. Samohybná děla Caesar navíc splňovala všechny požadavky, které deklarovala AČR (ráže 155 mm, dostřel 40 km atd.).

Na jaře tohoto roku se ale objevily zásadní komplikace. Doslova šokem pro odbornou, ale i laickou veřejnost bylo oznámení (prezentované i na parlamentním výboru pro obranu) o razantním navýšení ceny těchto samohybných děl – a to téměř o 60 %, z původních necelých 6 mld. na více než 9 mld. To je ovšem velkou komplikací vzhledem k dnešní napjaté rozpočtové situaci Ministerstva obrany, které mělo na daný kontrakt vyčleněno jen oněch původně plánovaných 5,9 mld. (včetně DPH) – a jen těžko může najít ve svém rozpočtu zbývající částku potřebnou na realizování akvizice (je velmi nepravděpodobné, že by resort financí poskytl Ministerstvu obrany nějaké další peníze).

Je otázkou, co vedlo k tomuto enormnímu navýšení. Často je zmiňován vliv inflace – na tom se ukazuje, jak neprozíravé je neustálé oddalování akvizice z úsporných důvodů (tentýž jev se zřejmě projeví i u další současné velké akvizice resortu obrany, nákupu bojových vozidel pěchoty). Značně se projevilo i zvýšení vstupů, což je jev, který lze dnes pozorovat prakticky ve všech odvětvích průmyslu. Přesto lze konstatovat, že ono razantní zvýšení ceny je neúměrné těmto jevům.

Foto: 155mm ShH CAESAR 8x8 | Nexter Systems / CC BY-NC-ND

Za oním zdražením lze spíš vidět cenovou politiku firmy Nexter. Ta nabídla SHD Caesar za relativně nízkou jednotkovou cenu samohybného děla jako takového – s tím, že evidentně počítala s tím, že svůj zisk bude generovat především dodávkami munice (zde je nutno podotknout, že ve zbrojním průmyslu je to zcela běžná praxe, a uplatňovala ji za první republiky i plzeňská Škodovka. I proto se s tím mohlo počítat). Až teprve v průběhu jednání ovšem česká strana, a to jak Ministerstvo obrany, tak i Ministerstvo průmyslu a obchodu, začalo vyžadovat vyšší zapojení českého zbrojního průmyslu, a to právě včetně výroby munice na českém území. Je pochopitelné, že to firmě Nexter nevyhovovalo – a proto došlo k onomu přepočítání, resp. navýšení ceny.

Dalo by se říci, že se tak vše točí především kolem munice. Znovu se tak ukázalo, že je chybné zbraňový systém posuzovat jen podle jeho takticko-technických parametrů či základní ceny prezentované v katalozích. A že mnohem důležitější je „to okolo“. Tedy logistika, technické zázemí – a v neposlední řadě také právě dodávky munice.

Otázka munice

Připomeňme, že jedním ze zásadních důvodů, proč AČR přistoupila k modernizaci svého dělostřelectva, byl přechod na „západní“ ráži 155 mm z původní „východní“ ráže 152 mm, používané u stávajících houfnic DANA. Tento přechod je přitom oprávněný. Munice 155 mm totiž v posledních desetiletích jednoznačně prokázala svou nadřazenost nad municí 152 mm. Nejde přitom jen o samotný dostřel a účinek v cíli. Jde především o technologickou nadřazenost, mnohem vyšší uživatelské pohodlí, bezpečnost při přepravě atd. V ráži 155 mm navíc existuje širší spektrum munice – na výběr je tak celá řada typů, od běžné, klasické munice přes munici s generátorem plynů v dnové dutině až po munici s přídavným raketovým pohonem. Proto také tolik států přešlo z ráže 152 mm na ráži 155 mm. Netýká se to přitom jen států střední a východní Evropy, které dříve byly členy Varšavské smlouvy a dnes jsou členy NATO, k tomuto přestupu přistoupila i Čína  a mnohé další země. Tento přechod na jinou ráži tedy není pouze nějakou "módou" či diktátem NATO ( i s takovými argumenty se lze setkat). Je proto jen dobře, že k tomuto kroku přistoupila i Česká republika, resp. AČR.

Je však zřejmé, že takovýto přechod na zdánlivě blízkou (o pouhé tři milimetry), ale přesto zcela jinou ráži, a především principielně zcela odlišnou munici, je velice náročný. Je to proces mnohem náročnější než např. prodloužení hlavně na 52 ráží, což je hodnota příznačná pro moderní děla. Při osazení delší hlavní se sice zvyšuje cena děla, nicméně všechny povinnosti zůstávají na straně výrobce, na straně uživatele se téměř nic nemění. V případě přechodu na jinou, byť blízkou, ráži naopak čeká uživatele (tedy i AČR) obrovské množství práce. Částečně to lze srovnat s obdobným procesem u ručních zbraní, kdy AČR, ale i další armády, přešla z ruské ráže 7,62x39 mm na západní ráži 5,56x45 mm. I to byl proces velice náročný, drahý, a především dlouhotrvající, kdy v případě AČR dosud nebyl zcela dokončen. V případě mnohem větší munice 155 mm je takovýto proces ovšem nesrovnatelně složitější, a v neposlední řadě také dražší. 

AČR i v mírovém stavu spotřebuje značné množství munice. A to i přesto, že AČR z úsporných důvodů cvičné střelby omezuje. Je přitom nesmyslné počítat jen s počty pokrývající mírový provoz. AČR potřebuje mít také mobilizační rezervu, určenou pro válečný stav, pro případ nějakého nečekaného zhoršení bezpečnostní situace České republiky (pokračující konflikt na geograficky blízké Ukrajině naznačuje, že nejde jen o nějakou chiméru). Stejně tak je potřeba mít určitou rezervu pro případ nějakého výpadku dodávek (zkušenost s covidovou krizí nám jasně ukazuje, že takový výpadek nemusí být pouze teoretickou hrozbou, a že může přijít až nečekaně rychle). Všechnu tuto munici je třeba nově nakoupit. Největší objem dodávek munice by navíc měl proběhnout hned na počátku dodávek, v přímé návaznosti na akvizici samotných děl (přeškolení obsluh děl, vyšší potřeba výcviku atd.).

Vše navíc umocňuje i samotná cena 155 mm munice. Její vysoké výkony, především onen často zmiňovaný dostřel více než 40 km, jsou vykoupeny i její vysokou cenou, která je výrazně vyšší než cena 152 munice, používané dnes AČR. Nutno podotknout, že se nejedná o nějaká konkrétní specifika ráže 155 mm, obdobně vysoké ceny dosahují i nové typy 152 mm munice, která byla v posledních letech vyvinuta v Rusku pro připravované SHD 2S35 Koalicija. Každý kus munice, každý výstřel z děla má tak svou nemalou ekonomickou hodnotu.

Z výše uvedeného vyplývá, jak moc je důležitý požadavek na zajištění výroby munice domácím zbrojním průmyslem. Proto také mnohé státy při akvizici nových děl vyžadují i přenos potřebných technologií a obvykle je tento požadavek součástí kontraktu. Často bývá transfer technologií k výrobě munice součástí off-setu spojeného s akvizicí děl. V některých zemích se pak přenesení výroby munice stalo impulsem k výstavbě či rozvoji vlastního zbrojního průmyslu.

Z tohoto pohledu je požadavek české strany na výrobu munice domácím zbrojním průmyslem (který má navíc bohaté zkušenosti s výrobou munice) zcela oprávněný. Je proto velká škoda, že se tento požadavek objevil až relativně pozdě, až v průběhu jednání a dojednávání finální podoby kontraktu. V současné době již probíhají další jednání, která by měla přesně specifikovat, jak a které podniky domácího zbrojního průmyslu by měly být do výroby munice zapojeny. Samohybné houfnice Caesar byly vybrány především pro svou nižší cenu. Pokud však nové houfnice v současné době AČR koupí za cenu výrazně vyšší oproti původní ceně, danou do značné míry právě oním dodatečným požadavkem na zajištění výroby munice domácím zbrojním průmyslem a za cenu, která patrně převyšuje cenu dalších porovnávaných samohybných děl, pak celá situace působí přinejmenším podivně.

Za této situace se nelze divit tomu, že samotný kontrakt, ale i skupina Nexter se stává terčem rozsáhlé kritiky (viz např. výroky členů parlamentního výboru pro obranu). V různých diskusích se také objevují názory, že nejlepší by bylo celý kontrakt zrušit – a objevuje se i volání po nalezení nějaké alternativy k samohybnému dělu Caesar. Volání po alternativě zesílilo především po nedávném představení samohybného děla DITA, které vyvinula společnost Excalibur Army, součást průmyslové a technologické skupiny CSG.

Samohybné dělo DITA, které dál rozvíjí filosofii a konstrukci samohybných děla DANA,  je v mnohém odlišné od samohybného děla Caesar. De facto představuje zcela jinou koncepci. Nicméně lze konstatovat, že samohybné dělo DITA je minimálně srovnatelné se systémem Caesar. Jde o moderní samohybné dělo v ráži 155 mm, s dostřelem dosahujícím 40 km. Samohybné dělo DITA tak splňuje požadavky AČR, které byly součástí výběrového řízení. Zde je ovšem nutno si uvědomit, že samohybné dělo DITA, respektive to, co bylo předvedeno veřejnosti, je zatím pouze jakýmsi technologickým demonstrátorem. Vývoj samohybného děla i nadále trvá, a na základě zkušeností s jinými zahraničními konstrukcemi lze odhadovat, že přechod od tohoto technologického demonstrátoru do podoby finálního produktu, případně sériové výroby těchto děl, potrvá ještě nejméně dva roky. Na druhou stranu je otázkou, nakolik to skutečně vadí. Je samozřejmě faktem, že čeští dělostřelci nová samohybná děla potřebují. Pokud ale AČR na nová samohybná děla čeká již celá desetiletí, nabízí se otázka, zdali by nestálo za to počkat ještě o něco déle, tedy pouhé dva či tři roky?

Foto: Samohybné dělo DITA (na snímku), respektive to, co bylo předvedeno veřejnosti, je zatím pouze jakýmsi technologickým demonstrátorem. Vývoj samohybného děla i nadále trvá. | Excalibur Army / CC BY-NC-ND

Zásadní výhodou samohybného děla DITA je především to, že jde o výrobek domácího zbrojního průmyslu. Je pak otázkou, nakolik se to týká všech jeho komponentů. Každopádně by však jeho výroba probíhala plně na území ČR, což je samozřejmě obrovská výhoda – a to jak z hlediska ekonomického, tak i z hlediska zajištění dodávek v případě potřeby navýšit početní stavy AČR či v případě válečného konfliktu. Je to něco zcela jiného než v případě samohybného děla Caesar, kde výroba samotného děla, ale i klíčového software zůstává v gesci firmy Nexter, zatímco český zbrojní průmysl dodává pouze podvozky resp. kabiny (Tatra), případně by se také asi podílel na celkové kompletaci samohybných děl. Z hlediska zapojení domácího zbrojního průmyslu (což vedle cenového efektu přináší i technologický pokrok) je samohybné dělo DITA zjevně lepší.

Co se ale týče zajištění dodávek munice, je věc mnohem složitější. Je faktem, že Česká republika má tradičně rozsáhlou výrobu munice, včetně munice dělostřelecké. Týká se to i oné 155 mm munice, jejíž výrobu deklaruje společnost STV Group. Společnost STV Group navíc na svých stránkách předvádí vlastní typ 155 mm munice s generátorem plynů v dnové dutině, díky níž dosahuje dostřelu 40 km – a splňuje tak požadavky AČR.

Foto: Náboj 155 mm tříštivo-trhavý s prodlouženým dostřelem | STV Group / CC BY-NC-ND 

Na první pohled je tak vše v pořádku - Je zde jedna společnost, která vyrábí samohybná děla, a druhá společnost, která nabízí vlastní výrobu munice. Přesto se i zde objevuje určitá komplikace. Společnost STV Group je totiž přímým konkurentem holdingu CSG Group. Obě tyto velké české zbrojní společnosti nabízejí podobný (byť samozřejmě ne stejný) segment výrobků, zaměřují se na podobné zákazníky, obě soutěží o přízeň AČR, resp. MO ČR. Je proto otázkou, zda by tato spolupráce dvou velkých konkurentů mohla fungovat.

Druhou možností je, že jak výrobu samohybných děl, tak i dodávky munice by mohla plně zabezpečovat společnost CSG. I společnost CSG totiž deklaruje schopnost dodávat 155 mm munici – a to včetně moderních, pokročilých vzorů. Zde je ale nutno brát v potaz, že tuto výrobu 155 mm munice pro společnost CSG zajišťuje slovenská skupina MSM Group, která je součástí holdingu CSG. Výroba této munice se tak plně odehrává na Slovensku (hypoteticky připadají v úvahu i dodávky od španělské firmy Fábrica de Municiones de Grenada, která také patří pod společnost MSM Group). I v tomto případě se tak jedná o zahraniční výrobek, české firmy se na něm nijak nepodílí, a nešlo by tedy o nějakou podporu domácího zbrojního průmyslu. Diskutabilní je také možnost dodávek za nějakého válečného stavu; v potaz musíme brát i otázku dopravy ze SR do ČR, což sebou samozřejmě nese určité náklady.

Foto: Produkty společnosti MSM Group na mezinárodní výstavě a konferenci o obraně IDEX 2021 v Abú Dhabí | MSM Group / CC BY-NC-SA

Hypoteticky se nabízí i možnost přenesení výroby munice do českých firem holdingu CSG, především společnosti Excalibur Army. Takovýto transfer technologií a výrobního zařízení je sice teoreticky možný, byl by však také velmi finančně nákladný. Cena takového kroku by se potom zákonitě promítla i do ceny samotné munice. Je navíc otázkou, zda by společnost CSG byla k takovémuto kroku vůbec ochotna.

Jak se ukazuje, vše je mnohem složitější, než se zdá. Zdánlivě nejjednodušší řešení – zrušit kontrakt se zahraničním dodavatelem, firmou Nexter a spolehnout se na domácí zbrojní průmysl – by v konečném důsledku vůbec nemuselo fungovat. I proto by bylo chybou firmu Nexter nějak zatracovat.

Nejde navíc jen o kontrakt jako takový. Zkušenosti z jiných podobných přezbrojovacích procesů nám ukazují, že ďábel se může skrývat v detailu – mohou se proto objevit i další, původně nečekané komplikace. Proto je na místě určitá obezřetnost. Lze jen doufat, že MO ČR nalezne optimální řešení této situace, a že se čeští dělostřelci nových samohybných děl brzy konečně dočkají.

Zdroj: Nexter, Excalibur Army, Ministerstvo obrany ČR