Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, Armádu České republiky v blízké době čeká revoluce. Nejde ani tak o revoluci systémovou či organizační (tu má AČR naštěstí již za sebou), ale spíš technologickou, spojenou s příchodem nové techniky – bojových vozidel pěchoty, tanků atd. Tato vozidla dodají AČR potřebnou kvalitu a především jí umožní vyřadit zastaralou techniku, pocházející ještě z dob ČSLA, na druhou stranu příchod principiálně zcela odlišné techniky bude pro AČR velkou výzvou. Otázky vyvolává především vysoká hmotnost této techniky, která bude výrazně vyšší než hmotnost v současnosti provozované techniky AČR (tanky T-72, bojová vozidla BVP-2). Takto těžká technika bude klást vyšší nároky nejen na organizační a logistické zajištění, ale také na dopravní infrastrukturu celé České republiky.

Foto: T-72M4 CZ, současný hlavní bojový tank AČR | Ministerstvo obrany ČR

Z části jsou obavy z přílišného nárůstu hmotnosti provozované obrněné techniky oprávněné. V historii se opakovaně stalo, že nerespektování požadavku rozumné hmotnosti se jednotlivým armádám, resp. státům vymstilo. Typickým příkladem je nacistické Německo, kde důraz na co nejsilnější pancéřování a mohutnou výzbroj bez ohledu na hmotnost vedl k tomu, že německá obrněná technika, např. tanky Panther a Tiger byly výrazně těžší než jejich protějšky, např. tanky T-34/85 či IS-2, což vedlo k mnoha komplikacím. Tento přístup navíc dal prostor ke vzniku technických monstrozit, jakou byl tank Maus o hmotnosti 189 tun, jejichž vývoj a výroba vedly k vyčerpání Německa. Na druhou stranu je třeba říci, že situace nacistického Německa byla atypická, byla výsledkem totalitního systému vládnutí, kdy konstruktéři byli ve své práci přímo ovlivňováni požadavky diktátora Adolfa Hitlera, jemuž se neodvážil nikdo oponovat.

Přesto je zkušenost z druhé světové války zřejmá. Největšího úspěchu dosahuje technika, ve které jsou jednotlivé schopnosti (palebná síla, ochrana, pohyblivost) v souladu. Oproti tomu důraz na pouze jednu schopnost (např. co nejsilnější výzbroj) na úkor jiných schopností (pohyblivost), vede často k tomu, že daná technika je neefektivní a její vývoj a výroba neúměrně zatěžují ekonomiku daného státu. A můžeme konstatovat, že tato zkušenost je dosud platná.

Dnešní situace je ale zcela jiná než situace druhoválečného Německa. Ono „ztěžknutí“ obrněné techniky je světovým trendem. Nárůst hmotnosti obrněné techniky je jevem dlouhodobým, či dokonce trvalým a u většiny druhů obrněné techniky se projevuje již od jejich zrodu.

Typický je příklad tanků, jednoho ze symbolů obrněné techniky. Zatímco ještě před druhou světovou válkou základ tankové výzbroje vyspělých armád tvořily „střední“ tanky o hmotnosti 10-20 tun a ve výzbroji byly běžně i tančíky o hmotnosti do 3 tun, za války se nosným typem většiny armád staly střední tanky o hmotnosti 26 – 32 tun. Po válce pak tanky opět ztěžkly na 35-50 tun – a hmotnost dnešních tanků se vyšplhala až na 70-75 tun.

Stejně tak se trend růstu hmotnosti týká i bojových vozidel pěchoty, a to včetně těch, která se účastní současného, velmi sledovaného tendru na nová bojová vozidla pěchoty pro AČR. Právě u bojových vozidel pěchoty je hmotnostní rozdíl mezi současnými BVP-2 a plánovanými novými BVP nejmarkantnější. Je to dáno i tím, že dnešní BVP-2 patří se svou hmotností cca 14 tun k těm nejlehčím BVP vůbec.

Foto: BVP-2 patří se svou hmotností cca 14 tun k těm nejlehčím BVP vůbec | army.cz

Oproti tomu BVP, účastnící se tendru AČR, jsou téměř třikrát těžší. Typ CV-90 Mk4 dosahuje hmotnosti 37 tun, typ ASCOD 2 má hmotnost až 42 tun a německý typ Lynx KF-41 dosahuje hmotnosti až 44 tun. A právě tento vysoký nárůst hmotnosti je často kritizován.

Foto: Typ CV-90 Mk4 (vlevo) dosahuje hmotnosti 37 tun, německý typ Lynx KF-41 (uprostřed) dosahuje hmotnosti až 44 tun a typ ASCOD 2 (vpravo) má hmotnost až 42 tun. | Ministerstvo obrany ČR

V případě BVP je však tento až enormní nárůst hmotnosti oprávněný. Naznačuje nám to i zkušenost s nasazením BVP v konfliktech posledních desetiletí. Právě v ostrých bojích se totiž ukázalo, že vozidla BVP-1/BVP-2 jsou nevyhovující. Hlavním nedostatkem byla nízká úroveň pancéřové ochrany a s ní spojená nízká úroveň protiminové ochrany, která vedla k neúměrným ztrátám těchto vozidel. Přitom např. výzbroj vozidel BVP-2, tedy kanon 2A42, byla hodnocena jako relativně postačující.

Oproti tomu západní BVP byla a jsou v boji nasazována mnohem úspěšněji. Příkladem může být americké BVP Bradley, které bylo úspěšně nasazeno v Iráku. Pravda, u tohoto BVP došlo v důsledku osazení přídavného pancéřování k významnému navýšení hmotnosti – a to z cca 22 tun na cca 32 tun. Právě to ale ukazuje na racionálnost jejich konstrukce a modernizační potenciál. Poněkud paradoxně se schopnost obstát v současných asymetrických konfliktech týká i starších BVP, která se nám mohou zdát zastaralá. Typickým příkladem může být německé BVP Marder, de facto první západní BVP, které je více než 50 let staré, a přesto je úspěšně používáno jordánskou armádou v mimořádně složitých bojích proti Islámskému státu.

BVP nabízená v českém tendru se tedy svou hmotností nijak neodlišují od ostatních současných BVP. Např. nové jihokorejské BVP AS-21 má hmotnost 42 tun. Nová turecká BVP se svou hmotností blíží k hranici 40 tun. Ona hranice cca 40 tun se pro BVP postupně stává světovým standardem, a lze spíš předpokládat, že bude docházet k jejímu dalšímu navýšení.

Stávající BVP o hmotnosti cca 40 tun tak do jisté míry nemají žádnou alternativu. Samozřejmě, i zde jsou výjimky. Příkladem je především nové ruské BVP Kurganec, mající hmotnost cca 25 tun. BVP Kurganec je ale do jisté míry atypickou konstrukcí, šitou na specifické poměry ruské federace (velké množství vodních toků, nižší úroveň komunikací, složitý terén). Je třeba také připomenout, že vedle těchto BVP ruská armáda plánuje provozovat těžká BVP T-15, vzniklá odvozením od tanku T-14 Armata, která mají hmotnost 49 tun, a předčí tak i nejtěžší západní BVP. Poslední zprávy dokonce naznačují, že ruská armáda plánuje uspíšit zavedení typu T-15, a to i na úkor dodávek samotných tanků T-14. I to o něčem vypovídá.

V souvislosti se současným tendrem na nová BVP pro AČR je někdy poukazováno na Izrael, jehož armáda BVP nevyužívá – s tím, že i AČR by se po vzoru Izraele mohla obejít bez drahých a těžkých BVP. Tento argument je však lichý. Izraelská armáda totiž pro transport pěchoty používá těžké obrněné transportéry Achzarit s hmotností cca 50 tun, a moderní typ Namer, odvozený od tanku Merkava, s hmotností 60 tun. Provozování takto těžkých obrněných transportérů pak klade na logistiku a infrastrukturu ještě vyšší nároky než v případě západních BVP o hmotnosti cca 40 tun - s tím, že pořizovací cena těchto vozidel je také nemalá.

Jak bylo řečeno, onen trend nárůstu hmotnosti lze pozorovat i u tanků, což se týká také současných konstrukcí. Zde není procentuální rozdíl tak velký, jako v případě BVP, zato v absolutních hodnotách dosahuje hmotnost tanků takových hodnot, která začíná být pro všechny armády (a to včetně těch, které nadřazovaly pancéřovou ochranu nad rychlost a pohyblivost tanku) neúnosná. Proto také celá řada armád usiluje o zastavení tohoto trendu neustálého navyšování hmotnosti. Proto také již nedochází k ověšování tanků přídavným pancířem, jak tomu bylo ještě před několika lety – a armády řeší problém zajištění dostatečné ochrany spíše používáním prvků aktivní ochrany, systémů „soft-kill“ atd.

Je zajímavé, že trend nárůstu hmotnosti tanků se týká i modernizací jednotlivých tanků, resp. jejich verzí. Např. u tanku T-72 se jeho hmotnost zvýšila z původních 41 tun u základní verze až na 46-48 tun u zmodernizovaných verzí, jakou je např. tank T-72 B3. Obdobně narostla hmotnost amerického tanku M1 Abrams z cca 54,5 tun u prvních verzí na fantastických 75 tun u verzí nejnovějších.

Nejnovější tanky dosahují vysoké hmotnosti i přes fakt, že při jejich konstrukci bylo použito modernějších materiálů. Např. hmotnost jihokorejského tanku K-2 Black Panther činí 55 tun. To je relativně málo, což je ale dáno i tím, že tento tank byl konstruován na základě specifických požadavků jihokorejské armády, jejíž vojáci se vyznačují menší postavou. V případě polonizované varianty tohoto tanku K-2PL, nabízené pro polskou armádu, pak bude jeho hmotnost výrazně vyšší, a patrně se bude blížit hmotnosti tureckého tanku Altay, který také vychází z tanku Black Panther a který váží 65 tun.

Foto: Sériové tanky K2 Black Panther jihokorejské armády | Ministerstvo obrany jižní Koreji / CC BY-SA 2.0  

Je příznačné, že podobných hodnot jako výše zmíněné tanky začínají dosahovat i ruské a čínské tanky, které byly vždy výrazně lehčí než západní MBT (main battle tank) . Např. hmotnost připravovaného ruského tanku T-14 Armata má překračovat hranici 50 tun (údaje se různí mezi 51-55 tunami). Ještě výraznější je pak nárůst hmotnosti u čínských tanků. U nejnovějšího tanku čínské armády, typu ZTZ-99A , jeho hmotnosti činí dokonce 60 tun. Hmotnost čínských tanků se tak očividně výrazně přiblížila hmotnosti západních MBT.

Foto: Ještě výraznější je pak nárůst hmotnosti u čínských tanků. U nejnovějšího tanku čínské armády, typu ZTZ-99A , jeho hmotnosti činí dokonce 60 tun. | Tyg728 / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Jakousi výjimku tvoří moderní japonský tank Type 10, jehož hmotnost činí jen 48 tun – a to při zachování dostatečné odolnosti. Toho ale bylo dosaženo jen díky použití nejmodernějších a mimořádně drahých materiálů, v důsledku čehož je tank Type 10 nejdražším tankem současnosti. Je proto nepravděpodobné, že by se nějaká armáda rozhodla tento příklad následovat.

Foto: Jakousi výjimku tvoří moderní japonský tank Type 10 (na snímku), jehož hmotnost činí jen 48 tun. |  T. Goto / Wikimedia Commons / Public domain

Lze proto očekávat, že hmotnost moderních tanků se i nadále bude pohybovat na hranici cca 60-65 tun – s určitými přesahy jak směrem dolů, tak i nahoru. Takto vysoká hmotnost je však oprávněná, a je dána již fyzikálními zákony. Pokud má tank disponovat dostatečnou palebnou silou (kanon 120 či 125 mm) a adekvátním pancéřováním zajišťujícím ochranu proti zbraním protivníka, pak bude mít odpovídající hmotnost. A právě mezi takto těžkými tanky si bude vybírat i AČR, až bude hledat náhradu za v současnosti provozované tanky T-72.

Určitou alternativou současným MBT mohou být střední tanky, což je kategorie, která v současnosti zažívá svou renesanci. Jde především o vozidla, která jsou odvozena od BVP - typy ASCOD 105 a ASCOD 120 a CV-90 -105 / 120. Pořízení těchto vozidel by mělo svou racionalitu, protože by armáda tak místo současného mixu středních tanků a BVP používala celou rodinu vozidel o podobné hmotnosti cca 40 tun. Přesto ani toto řešení není optimální. Určitým nedostatkem těchto vozidel je totiž právě to, že jsou odvozena od BVP. V důsledku toho u nich není optimálně využit jejich vnitřní prostor. Nevýhodou je i nižší zásoba munice. Je ostatně příznačné, že tato vozidla se doposud prosadila jen omezeně, a např. typ CV-90-105/120 se ani nedostal do sériové výroby.

V lecčem zajímavější jsou nové americké střední tanky, připravované v rámci programu MPF. U nich je velkou výhodou fakt, že jde o konstrukci od počátku určenou pro roli středního tanku, a proto je tato lépe rozvržena. Tyto střední tanky mají poměrně nízkou hmotnost cca 38 tun, a jsou tedy dokonce lehčí než stávající tanky T-72. Mají však výrazně slabší pancéřování než MBT, a nemohou tedy být jejich plnohodnotnou alternativou. Nejlepším řešením pro AČR tak  skutečně zůstávají klasické MBT – a to i přes jejich vysokou hmotnost.

Je zajímavé, že ono „ztěžknutí“ se týká i kolových obrněných transportérů, resp. kolových bojových vozidel pěchoty. Tato kategorie přitom kdysi vznikla jako levnější a lehčí alternativa pásových BVP. Ovšem tak jako ztěžkla pásová BVP, ztěžkla i kolová BVP. Dnešní kolová bojová vozidla pěchoty jsou proto i přes shodné uspořádání podvozku hmotnostně zcela jinde než jejich předchůdci z šedesátých let, např. československé obrněné transportéry OT-64, ruská řada BTR či první verze obrněných transportérů Piranha. Hmotnost současných KBVP se dnes pohybuje kolem 30 tun, a čím dál častěji tuto hodnotu překračuje. Např. hmotnost současné verze francouzských vozidel VBCI vyráběné pro Katar činí 32 tun, a podobnou hmotnost mají i poslední verze známého finského typu AMV.

Foto: Hmotnost současné verze francouzských vozidel VBCI vyráběné pro Katar činí 32 tun | AlfvanBeem / Wikimedia Commons / Public domain

Nový izraelský obrněný transportér Eitan má mít hmotnost až 35 tun. Je tedy pravděpodobné, že podobné hmotnosti budou dosahovat obrněné transportéry zcela běžně.

Foto: Izraelský těžký kolový obrněný transportér 8×8 Eitan má mít hmotnost až 35 tun | Zachi Evenor / IDF / CC BY 2.0

V současnosti AČR disponuje KBVP Pandur II 8x8, jejichž velkou výhodou je právě jejich poměrně nízká hmotnost - cca 20 tun. Je však potřeba počítat s tím, že Pandury nebudou sloužit donekonečna – a za přibližně dvacet let je AČR bude muset nahradit zcela novým typem. Takovým novým obrněným transportérem může být hypoteticky nějaká nová, modernizovaná verze KBVP Pandur II. I u ní pak jistě dojde k určitému navýšení hmotnosti. Pokud se AČR bude ohledně nových KBVP poohlížet v zahraničí, bude muset vybírat právě mezi takto těžkými typy.

Foto: V současnosti AČR disponuje KBVP Pandur II 8x8, jejichž velkou výhodou je právě jejich poměrně nízká hmotnost - cca 20 tun. | Ministerstvo obrany ČR

Pokud si shrneme výše zmíněné, pak vidíme, že nárůst hmotnosti se týká prakticky všech kategorií obrněné techniky (obdobný trend lze pozorovat i u obrněných automobilů atd.). Důležité je i to, že se tento trend týká téměř všech zemí světa, všech regionů. Je tedy zřejmé, že takto vysoká hmotnost obrněné techniky klade vysoké nároky nejen na jednotlivé armády, ale i na samotné státy, na jejich infrastrukturu a tedy i na jejich rozpočty. S tímto problémem se potýkají prakticky všechny země světa.

V případě České republiky je onen fakt zvýšení hmotnosti vojenské techniky umocněn úrovní infrastruktury, která stále zaostává za infrastrukturou zemí západní Evropy (Ani západní země však nemají infrastrukturu úplně dokonalou, lze pochybovat, zda vůbec nějaká země má skutečně infrastrukturu ve stoprocentním stavu.). Na problém nedostatečné infrastruktury České republiky v minulosti poukazovali i někteří vysocí představitelé NATO, např. americký generál F. Hodges, bývalý velitel amerických pozemních vojsk v Evropě. Je otázkou, jak toto řešit, a zda to vůbec jde řešit.

Určitou odpovědí nám může být pohled na vývoj ekonomiky, resp. státního rozpočtu ČR. Pokles růstu HDP, enormní schodek státního rozpočtu, růst státního dluhu – to vše nám nasvědčuje, že Česká republika si nebude moci v nejbližších letech dovolit nějaké masivnější investice do dopravní infrastruktury. I proto by případné investice do infrastruktury měly být dobře promyšlené. Ono uzpůsobení jednotlivých prvků dopravní infrastruktury současné, resp. budoucí vojenské technice by se nemělo týkat celé dopravní sítě (to by bylo nereálné), ale spíš jen některých, pečlivě vybraných úseků. Na tomto výběru by pak měly spolupracovat Ministerstvo obrany, Ministerstvo dopravy, ale patrně i další instituce státní správy.

Nárůst hmotnosti obrněné techniky klade také vyšší nároky na její schopnost přepravy železnicí. Zde bychom si měli položit otázku, jak často je vůbec obrněná technika AČR, především tanky a BVP, železnicí přepravována. Bylo by chybné investovat do něčeho, co následně budeme využívat jen velmi omezeně.

Foto: Nárůst hmotnosti obrněné techniky klade také vyšší nároky na její schopnost přepravy železnicí. (ilustrační foto)  | Ministerstvo obrany ČR

Snad největším problémem je nedostatečná nosnost mostů. Ta byla problémem i v případě nasazení starší obrněné techniky, tanků T-72 a vozidel BVP-2. V případě nové, mnohem těžší techniky pak tento problém bude zákonitě horší. Česká republika má sice poměrně hustou síť říčních toků (a tedy i velké množství mostů), většinou se však jedná o řeky relativně malé, resp. málo široké. Není to tedy tak jako v případě Ruska či Polska, kde se nachází celá řada velkých a širokých řek, které navíc vytváří velice složitou síť. Bylo by proto zbytečné snažit se uzpůsobit pro transport těžké vojenské techniky všechny mosty. Něco takového by bylo neúčelné a neekonomické.

Problém nosnosti mostů lze navíc částečně řešit nasazením mostních tanků či mostních automobilů. V tomto směru je velmi důležité, že takovou techniku již AČR má k dispozici, a to mostní automobily AM-50. Možná ještě důležitější je fakt, že v České republice byl domácím zbrojním průmyslem vyvinut i následovník typu AM-50, mostní vozidlo AM-70. Jejich nosnost je navíc dostatečná i pro moderní, těžkou techniku. Použitím těchto mostů, které lze různě napojit, lze překonávat i poměrně široké vodní toky. Pomocí těchto mostních automobilů, případně i pontonových mostních vozidel, lze proto částečně kompenzovat nedostatečnou nosnost mostů.

Na závěr lze uvést příklad ze zahraničí. Maďarsko se před nedávnem rozhodlo poměrně radikálně modernizovat své obrněné jednotky a nakoupilo tanky Leopard 2 a BVP Lynx. Jedná se tedy o techniku výrazně těžší, než je technika, kterou dosud maďarská armáda provozovala (tanky T-72, obrněné transportéry BTR-80). Maďarsko je přitom v obdobné situaci jako ČR, také se potýká s nedostatečnou infrastrukturou a nemá dostatek finančních prostředků k její revitalizaci. Když se tedy výše uvedeného kroku odvážilo Maďarsko, proč by totéž nemohla dokázat i Česká republika.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR