Obrana státu a jeho ústavního pořádku je v samotném jádru nezávislosti a suverenity. Na tomto principu je vybudován systém v mezinárodních vztazích, který je vtělen jak do základních mezinárodně-právních smluv jako je Charta OSN, tak do integračních smluv jako je Smlouva o EU a o fungování EU (článek 346). Proto tento princip ctí i veškerá legislativa EU. 

Tento systém má hluboké kořeny – vznikl přijetím vestfálských mírových smluv v r. 1648 mezi císařem Svaté říše římské a králem Francie, respektive králem Švédska. Tyto smlouvy přinesly spolu s principem-právem suverenity i svobodu volit si své aliance a spojence. 

Jestliže obranné záležitosti jsou výsostným polem států, musí jím být i otázka vyzbrojování a tudíž i otázka existence a rozvoje domácího obranného průmyslu. Ten je nutný a měl by být součástí bezpečnostního a obranného systému státu – pokud chceme skutečně naplnit své právo na suverenitu a nezávislost. Zároveň bychom jej měli chránit, tedy vytvářet podmínky, aby obranný průmysl byl dostatečně silný, technologicky na výši a nebyl vystaven síle a existenčním útokům zahraničních firem.

Foto: Jestliže obranné záležitosti jsou výsostným polem států, musí jím být i otázka vyzbrojování a tudíž i otázka existence a rozvoje domácího obranného průmyslu. | archiv Sekce obranného průmyslu - HK ČR

Otec a vyznavač svobodného trhu Adam Smith již roku 1776 ve své knize „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ jasně formuloval limity trhu coby řádu. Věděl, že trh neochrání hranice či neprosadí právo. Proto jasně řekl, že průmyslová odvětví související s obranou mají být chráněna, aby byla připravena v případě války. Trh pro vojenský materiál prostě neexistoval a neexistuje, jde o silně regulované odvětví pod taktovkou zájmů jednotlivých států.

Ochranu a podporu obranného průmyslu umožňuje i legislativa EU. V Česku jsme však dosud plně nevyužili naše suverénní práva včetně využití všech možností, která nám skýtá rámec legislativy EU. Zcela zanedbatelně využíváme investování do projektů „Research and Development“ (RaD), přitom legislativa EU jasně říká, že pokud je investováno do RaD, vláda může výsledek koupit napřímo, aniž by musela vypisovat tendr. Navíc tento přístup by zajistil i technologický rozvoj domácího obranného průmyslu. A to způsobem, který by odpovídal potřebám státu. Zatím, až na pár čestných výjimek jako je např. oblast radarů (radioelektronického boje), firmy investují do RaD bez přispění státu – vědí totiž, že pokud se chtějí udržet na trhu, musí se rozvíjet. To je ovšem skutečně trestuhodné zanedbávání obrany a technologického potenciálu českých firem. Přitom např. v oblasti autonomních schopností pro pozemní techniku bychom mohli stále ještě hrát i prim. Okno příležitosti však dlouho nepotrvá.

Dalším krokem by mělo být pravidlo, že co je možné koupit doma, musí se koupit doma. V této oblasti jsme o něco dále než s RaD, ale stále plně nevyužíváme naší suverenity. České firmy umí vyrobit různá obrněná vozidla, avšak základní platformou pro lehká obrněná vozidla je produkt firmy IVECO, přitom existují minimálně tři české firmy, které umí tento produkt vyrobit. Stejně tak se plánuje výběr lehkého útočného vozidla pro výsadkový pluk, kdy jsou opět zraky upřeny především do zahraničí, přitom jsou opět minimálně tři české firmy, které takový produkt umí vyrobit. Příslušná směrnice EU a zákon č. 134/2016 umožňuje nákup napřímo (z domácích zdrojů) na bázi institutu „podstatného bezpečnostního zájmu“. 

V neposlední řadě by česká vláda – ta současná má potenciál to dokázat – konečně měla prostřednictvím ministerstva obrany a ministerstva vnitra definovat, které technologie a produkty jsou klíčové pro bezpečnost a obranu státu a s jejich výrobci adekvátně mluvit a jednat. Součástí tohoto rozhodnutí musí být i vytýčení cílů, které technologie a produkty chceme umět vyrábět doma a následně tyto zrealizovat všemi možnými způsoby – od investování do RaD, přes vyžadování průmyslové spolupráce od zahraničních dodavatelů až po mapování nápadů a start-upových aktivit a lákání lidí a firem do ČR výměnou za podporu. 

Vláda by měla zadat vypracování a následně schválit strategii, která definuje produkty a technologie potřebné pro bezpečnost a obranu státu. Tato strategie by měla být uvedena v příslušné české branné legislativě a vláda by měla mít ze zákona povinnost strategii zpracovávat a schvalovat. Gestorem by mělo být ministerstvo obrany a spolugestorem ministerstvo vnitra a ministerstvo průmyslu a obchodu. Proces totiž musí být řízen přes potřeby definované koncovým uživatelem. A tím hlavním je Armáda ČR.

Za dobu existence samostatné České republiky se výše uvedené zatím nepodařilo. Jako bychom zapomněli na podstatné věci ohledně bezpečnosti a obrany. Komunistické Československo to umělo, samozřejmě pod taktovkou SSSR.