Ministerstvo obrany ČR, resp. AČR v současné době hledají cesty, jak navýšit vojenské schopnosti České republiky, a to nejen v souvislosti s ukrajinským konfliktem. Je hledána cesta, jak – s pokud možno co nejnižšími náklady – navýšit početní stavy AČR, které se zvlášť ve světle zkušeností z ukrajinského konfliktu jeví jako nedostatečné. Stejně tak se hledají i cesty, jak navýšit celkové mobilizační schopnosti České republiky, jak dosáhnout lepší připravenosti, ale i angažovanosti českých občanů v případě ohrožení státu, protože je zřejmé, že ono navýšení obranyschopnosti státu se nemůže týkat jen samotné AČR. Při takovém hledání je vždy dobré podívat se na to, jak k tomuto problému přistupují jiné státy, a případně se inspirovat tím, jaké kroky se daným státům při jejich snaze o navýšení bojeschopnosti osvědčily. Příkladem země, jejíž kroky pro nás mohou být inspirativní, je Finsko.

Finsko a jeho přístup k obraně z historické perspektivy

Příklad Finska pro nás může být mimořádně zajímavý, a to nejen proto, že se tato severská země nedávno stala naším partnerem v rámci NATO. Finsko totiž disponuje velmi efektivním, komplexním systémem obrany státu, kdy je finský přístup k obraně dán i historickými zkušenostmi této země, a proto stojí za to si je krátce připomenout. Finsko muselo prakticky již od svého novodobého vzniku po odtržení od carského Ruska čelit ohrožení ze strany svého mocného souseda – Sovětského svazu, a to i přesto, že Sovětský svaz formálně deklaroval uznání samostatnosti Finska. Finsko přitom bylo oproti Sovětskému svazu, resp. dnešnímu Rusku v nesmírné nevýhodě. Mělo (a stále má) jen malý počet obyvatel (tehdy cca 3 mil obyvatel, dnes cca 5,5 mil. Obyvatel). Tehdejší Finsko bylo velmi chudé, a nemělo tak prostředky na budování nějaké mohutné armády. Dnes je Finsko zemí s jedním z nejvyšších HDP na obyvatele, přesto jsou jeho celkové finanční možnosti i nadále omezené. V neprospěch Finska paradoxně hraje i jeho rozsáhlé území, protože je třeba toto území adekvátně chránit. Vzhledem k tomuto permanentnímu ohrožení, ale i vědomí nedostatečnosti ekonomických zdrojů Finsko vždy přistupovalo k otázkám obrany státu pragmaticky. Finové nikdy nešli cestou budování početné armády, naopak sázeli především na schopnost rychle mobilizovat své síly. Stejně tak i v oblasti akviziční tato severská země nikdy nešla cestou rozsáhlých nákupů, ale naopak cestou co nejefektivnějších akvizicí, často i z druhé ruky. A tohoto uvážlivého přístupu se Finsko drží dodnes. Tento přístup se Finsku již několikrát vyplatil, a to především v tzv. zimní válce, kdy byla země napadena Sovětským svazem. V zimní válce Finové až překvapivě obstáli, a to i přesto, že stáli osamoceně proti obrovské převaze Rudé armády. Finové dokázali útočníkovi způsobit obrovské ztráty, nesrovnatelně vyšší, než jaké utrpěli sami, a dosáhnout tak faktického vítězství. Finsko sice utrpělo územní ztráty, avšak mnohem důležitější je, že si země dokázala udržet svou samostatnost. Po druhé světové válce, ve které Finsko stálo po boku nacistického Německa se země ocitla mezi poraženými státy. Přestože si Finsko opět zachovalo svou samostatnost, dostalo se pod částečný vliv Sovětského svazu, kdy po uzavření Pařížské mírové smlouvy v roce 1947 došlo k známému jevu, označovanému jako „finlandizace“. Mírová smlouva se Sovětským svazem se bezprostředně dotkla i finské armády. Stanovila jí maximální počet mužů v armádě, zakázala jí určité druhy techniky a u některých typů stanovila maximální počty. V mnoha směrech však tato smlouva brzy zastarala, a to i z technických důvodů a nakonec byla zrušena. Druhoválečná lekce dala Finsku a především jeho občanům i něco pozitivního. Dala jim vědomí, že nebezpečí ze strany Sovětského svazu, resp. Ruska, není jen nějakou vzdálenou chimérou či politickým strašákem, ale že se jedná o reálné ohrožení. Toto vědomí pak zesílilo po ruské agresi vůči Ukrajině v roce 2014, kdy si bylo Finsko dobře vědomo, že může být další na řadě, a proto jak finský stát, tak i finští občané přistupují k otázkám obrany státu velmi zodpovědně.

Finská armáda

Dnešní finská armáda je jiná než finská armáda z třicátých let dvacátého století, a  představuje příklad moderních efektivních ozbrojených sil. I vzhledem ke svým historickým zkušenostem se Finsko orientuje na koncepci totální obrany, je vědomo své nevýhodné pozice, ale i síly svého potenciálního protivníka. Proto své ozbrojené síly formuje tak, aby byly schopny odolávat širokému spektru ohrožení státu a i  v době míru vytváří rezervy, které by bylo možno v případě ohrožení mobilizovat.

Ve formování finské armády, ale i jejich záložních jednotek, se silně obráží teritoriální princip. Jednotlivé složky armády úzce spolupracují se systémem státní správy, mají obdobnou organizaci, což usnadňuje komunikaci. To je pro Finsko, které má velkou rozlohu, a kde je zároveň obyvatelstvo nerovnoměrně rozloženo, mimořádně významné. Celkové počty finské armády jsou relativně nízké, cca 22 000 vojáků (v současné době jsou ovšem tyto počty navyšovány), v poměru k počtu obyvatel je však finská armáda výrazně silnější než např. česká. Finská armáda disponuje i relativně vysokými počty techniky. Finsko např. má cca 200 tanků Leopard 2, zatímco AČR po svém plánovaném přezbrojení bude mít cca 60 tanků. Finská armáda disponuje také vysokými počty dělostřelecké techniky atd. Jak již bylo zmíněno, pro finskou armádu je příznačné, že ve své výzbroji udržuje i starší techniku, a to až na samou hranici technické životnosti. Vedle moderních západních zbraní má tak finská armáda ve výzbroji, resp. v záloze stále starší sovětské zbraňové systémy.

Finská armáda je stále postavena na branné povinnosti, na povinné vojenské službě. Ta je vnímána i jako součást národní tradice. Povinná služba má různou délku podle druhu vojska – trvá 6, 9 nebo 12 měsíců. Záložníci pak každoročně procházejí obnovovacím výcvikem, při kterém si udržují znalosti získané během prezenční služby, pravidelně jsou pořádána rozsáhlá vojenská cvičení, jehož se účastní jak aktivní, tak i záložní vojáci (právě pro ně je pak ve výzbroji udržována i starší technika). Nutno podotknout, že i finská armáda se potýká se stejným problémem jako i jiné obdobné armády, a tím je krátká prezenční služba, která nepostačuje k získání dovedností potřebných pro ovládání moderních, technicky složitých bojových systémů.
  
Důležité je, že i vzhledem ke zmíněné historické zkušenosti finští občané k povinné vojenské službě přistupují zodpovědně. Neexistuje tak nějaké vyhýbání povinné vojenské službě, ono pověstné „shánění modré knížky“, příznačné pro někdejší komunistické Československo a jeho ČSLA. Díky tomuto propracovanému systému a vysoké podpoře ze strany obyvatelstva má finská armáda k dispozici velký počet záložníků. Podle současných počtů by mělo jít o cca 350 000 záložníků, přičemž by se měly tyto počty dále navyšovat.

Je zajímavé, že i přes tento efektivní systém postavený na povinné vojenské službě a existenci velkého počtu záložníků si finská politická a vojenská reprezentace, ale i finská společnost jako taková dobře uvědomují, že otázka obrany nemůže být záležitostí jen armády. Že to není jen otázka pouze profesionálních vojáků, ale stejně tak ani záložních vojáků. Významným bezpečnostním prvkem Finska se tak stala jeho dobrovolná polovojenská organizace pod názvem Finská národní obranná organizace – Maanpuolustuskoulutusyhdistys, zkráceně označovaná MPK.

Finská národní obranná organizace MPK

Kořeny MPK sahají k počátku 90. let, kdy Finsko s tichým souhlasem Sovětského svazu vypovědělo Pařížskou mírovou smlouvu z roku 1947, která se už dávno jevila jako zastaralá. Pařížská smlouva totiž zakazovala existenci jakýchkoliv polovojenských sil mimo národní ozbrojené síly – což byla reakce na zkušenosti ze zimní a stejně tak i pokračovací války, kdy tehdejší finská polovojenská organizace Bílá garda byla důležitou oporou finské armády, a výrazně přispěla k tomu, že Finsko mohlo tak dlouho a tak efektivně odolávat početní přesile sovětské armády. Stejně tak byl vznik MPK reakcí na tehdejší pád komunismu v Sovětském svazu a následně i rozpad samotného Sovětského svazu. Tehdejší jelcinovské Rusko se sice formálně  profilovalo jako demokratický stát, a snažilo se spolupracovat s evropskými státy, Finsko se však vzhledem ke své historické zkušenosti a znalosti ruské mentality na onu demokratizaci Sovětského svazu a následně Ruska dívalo skepticky. Již tehdy někteří finští představitelé upozorňovali na existenci antidemokratických sil v ruském režimu, na jeho imperiální tradici, a na fakt, že nebezpečí z východu i nadále přetrvává. Jak se později ukázalo, tyto finské obavy byly zcela oprávněné. A protože si Finsko dobře uvědomovalo, že nelze jít cestou udržování početné armády, cestou vysokých vojenských výdajů, výsledkem bylo právě založení MPK. MPK oficiálně vznikla v roce 1993. Diskuse o zavedení takovéto organizace však probíhaly již od roku 1991, a navázaly na některé teoretické úvahy z dob studené války.

Foto: Finská národní obranná organizace MPK je dobrovolná organizace poskytující výcvik v oblasti bezpečnosti a ochrany všem finským obyvatelům starším 15 let a doplňkový vojenský výcvik pro všechny finské občany starší 18 let. (ilustrační foto) | Maanpuolustuskoulutusyhdistys

Co se týče charakteru MPK, je třeba zdůraznit, že jde o zcela dobrovolnou organizaci. Právě princip dobrovolnosti sami Finové hodně zdůrazňují, a to vzhledem ke specifickým národním vlastnostem, svému tradičnímu důrazu na svébytnost atd. Stejně hraje důležitou roli již zmíněný fenomén odpovědnosti vůči svému státu a vůči otázkám obrany – proto má MPK dostatek zájemců. Účast v MPK není nijak honorovaná, čímž se MPK liší od české Aktivní zálohy, jejichž příslušníci dostávají určitou finanční odměnu. Na druhou stranu je třeba podotknout, že rozsah každoročních cvičení, které příslušníci MPK prodělávají, je výrazně nižší nežli u českých vojáků v aktivní záloze.

Příslušníkem MPK se může stát každý finský občan, který je starší 15 let. Ten se může zapojit do programů výcviku obyvatelstva, na který případně může navázat jak samotnou prezenční službou, tak i dalším rozšířeným vojenským výcvikem v rámci MPK, který může absolvovat každý finský občan starší 18 let. Příslušníkem MPK se může stát jak člověk, který absolvoval vojenský výcvik (který si v MPK jednak udržuje své znalosti získané během prezenční služby, a zároveň může působit jako školitel), tak i člověk, který nemá žádné znalosti či zkušenosti s vojenskou službou. Každý finský občan si tak může zajít na příslušné okresní velitelství a přihlásit se dobrovolně k případné mobilizaci, což je mj. velmi podobné tzv. dobrovolnému předurčení, které se nyní rozvíjí v České republice. MPK však oproti českému dobrovolnému předurčení jde mnohem dál. Každý čerstvý příslušník MPK totiž absolvuje určitý výcvik. Nejde přitom jen o střelecký výcvik, který je s vojenským výcvikem spojován nejčastěji. Tento výcvik je ostatně ve Finsku usnadněn tím, že střelectví je v zemi velmi rozšířeným sportem, a zejména ve venkovských oblastech umí téměř každý Fin ovládat nějakou střelnou zbraň. I proto se výcvik MPK zaměřuje především na získání vojenských schopností, vojenského myšlení, schopnost pracovat v týmu, ale i schopnost přežití ve volné přírodě. Nedílnou součástí výcviku MPK je také zdravotnický výcvik. Ten je z velké části doménou především žen. Ženy mají dokonce v rámci MPK svůj samostatný svaz. Právě tato forma angažmá žen v MPK je ve Finsku velmi populární. Výcvik MPK je zaměřen i na posilování fyzické kondice, a to např. v podobě otužování, či sportovních aktivit. V tomto směru MPK úzce spolupracuje s různými sportovními organizacemi a školami. Některá cvičení jsou realizována v nejsevernějších částech Finska s příznačných náročnými klimatickými podmínkami. Výcvik MPK reaguje i na moderní trendy, jako je boj s kybernetickými útoky atd. Díky širokému spektru aktivit MPK může být dobře využito specifických schopností každého dobrovolníka, kdy např. člověk s mimořádně dobrými orientačními schopnostmi v terénu je zapojen do pěšího výcviku a člověk s výbornou znalostí počítačové techniky se může zapojit do problematiky kybernetického boje.

Důležité je, že MPK disponuje mimo jiné i svými vlastními výcvikovými zařízeními, kde je realizován jak výcvik nováčků, tak udržovací výcvik.  Některá výcviková zařízení pak MPK sdílí s armádou. MPK disponuje vlastními zbraněmi, převážně lehkou pěchotní výzbrojí. V některých případech se jedná o zbraně vyvinuté speciálně pro MPK.

MPK jako taková nevytváří bojové jednotky, pouze výcvikové. Všichni příslušníci MPK však jsou k dispozici finským Teritoriálním silám, což je další finská organizace spadající jíž přímo do gesce ministerstva obrany. Teritoriální síly pak v době války a ohrožení vytvářejí samostatné jednotky, které plní různé pomocné úkoly pro armádu (a to i přesto, že finská armáda má zdánlivě dostatek záložních vojáků, kteří by mohli tyto úkoly vykonávat), jako jsou například strážní úkoly, ochrana důležitých objektů atd. U příslušníků Teritoriálních sil se předpokládá (a také cvičí) i jejich zapojení do ostrých bojových operací – ovšem opět za úzké součinnosti s armádou. Také v případě Teritoriálních sil, stejně jako v případě ozbrojených sil, je příznačné jejich napojení na organizaci státní správy.

Základem finského bezpečnostního systému je armáda, která je jakýmsi vrcholem pyramidy bezpečnostní struktury státu. Významnou roli ve finském obranném systému pak tvoří i Teritoriální síly a jim podléhající MPK. Celkově lze konstatovat, že za přibližně 30 let trvání MPK se Finsku podařilo vybudovat velice efektivní organizaci.

Inspirace pro Českou republiku?

Vzhledem k efektivitě finského bezpečnostního systému by stálo za úvahu, zda by se jím nemohla do jisté míry inspirovat i Česká republika resp. AČR. Finská organizace MPK je totiž v lecčem obdobná českému, nedávno představenému tzv. dobrovolnému předurčení, kdy občan dobrovolně přijde na příslušné krajské velitelství, a nabídne své služby pro případnou mobilizaci. Finský systém jde však mnohem dál. Zásadní výhodou je, že vytváří svébytnou, právně vymezenou organizaci, což je výhoda i pro samotné účastníky, jejich právní postavení atd. Další výhodou MPK je fakt, že svým účastníkům tato organizace poskytuje patřičný výcvik, v rámci kterého je zohledněno, jaké má daný člověk schopnosti (které si dále v rámci výcviku rozšiřuje). Něco takového nemůže poskytnout žádný mobilizační systém, proto je MPK tak oblíbená i mezi vysokými představiteli finské armády a těší se jejich podpoře.

Je otázkou, do jaké míry by bylo náročné vytvořit obdobnou organizaci i u nás v České republice. Hypotetická česká bezpečnostní organizace by mohla být formována na teritoriálním principu – tedy na krajské struktuře. V každém krajském městě by tak vedle příslušné vojenské správy mohla sídlit také pobočka dané organizace. Obě tyto složky by pak mohly být – obdobně jako v případě Finska – úzce provázány, a to zřejmě i personálně. V jednotlivých krajích by mohly fungovat i příslušná výcviková zařízení. Česká bezpečnostní organizace by svým členům mohla zajišťovat střelecký a vojenský výcvik včetně schopnosti orientace v terénu, přežití v přírodě, a to i za náročnějších podmínek.
 
Některým lidem by mohla bezpečnostní organizace připomínat někdejší Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou). Takové srovnání je však nesmyslné, jelikož Svazarm fungoval primárně na ideologickém principu, na komunistické ideologii, kdežto např. finská MPK funguje na principu národním. Realizuje obranu státu, a nikoliv obranu nějaké ideologie.

Přestože by byla případná akvizice členů české národní obranné organizace zpočátku náročná, postupně, s rostoucí úspěšností takovéto organizace, by však přicházelo stále více nových zájemců a mohlo by se tak podařit zbavit českou společnost tolik rozšířeného „švejkování“, „čecháčkovství“, a pomoci občanům ČR opětovně získat určitou hrdost a vztah k vlasti. A to je pro otázku národní obrany důležitější možná více než cokoliv jiného.

Zdroj: mpk.fi, Ministerstvo obrany ČR, britannica