Letos Česká republika slaví 25 let od svého vstupu do Severoatlantické aliance. Stalo se tak 12. března 1999. Aliance byla založena v roce 1949 jako protiváha vůči vzrůstající hrozbě Sovětského svazu a jím vedeného východního bloku a dnes se význam NATO vůči ruskému agresorovi opět potvrzuje. Současnou roli Aliance a členství České republiky resp. Armády ČR v NATO jsme probrali s vojenským představitelem při NATO a EU genpor. Ivem Střechou v následujícím rozhovoru.

Slavíme 25. výročí vstupu ČR do NATO. Je podle vás dnes Česká republika plnohodnotným členem Aliance, nebo má ještě co dohánět? 

ČR je součástí Aliance, která byla dlouhou dobu zaměřena na řešení bezpečnostních výzev převážně na Balkáně ale i mimo euroatlantický prostor. Tomu byly celkem pragmaticky podřízeny všechny strategie, koncepce výstavby schopností armád členských států, naší nevyjímaje. V tomto úsilí ČR splnila svoje závazky vůči Alianci beze zbytku. Na působení našich vojáků i civilních expertů v misích v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Iráku i Afghánistánu můžeme být pyšní. 

Každopádně se asi nemůžeme vyhnout hodnocení nejen ČR, ale i celé Aliance v kontextu zásadní schopnosti pro společnou obranu, schopnosti vést konvenční válku na obranu teritoria Aliance. V tomto ohledu jsme tak trochu podlehli iluzi věčného míru a konflikt, jako je ten dnešní na Ukrajině, se nám zdál těžce představitelný. Obranné plánování nebylo zaměřeno na konkrétní hrozbu, ale spíše na univerzálnější schopnosti, jež bychom použili v případě řešení   krize, která se nám zdála v minulých dekádách jako nejvíce pravděpodobná. A velká válka to bezesporu nebyla. V tomto kontextu jsme trochu zapomněli na věci související s odolností státu, celospolečenským přístupem k obraně.

To však neznamená, že NATO není schopno naplnit své základní poslání. Stále je to největší a nejsilnější vojenské uskupení na světě s technologickou převahou a průmyslovou základnou. Teď se neuvěřitelně rychle pracuje na tom, aby se odstranily nedostatky, které se za dobu relativně příznivého vývoje bezpečnostního prostředí nahromadily. Alianční vazby se utužily, máme k sobě blíž a celkově se Aliance stává silnější, než byla před pár lety. Česká republika, stejně tak i naši partneři, má stále hodně věcí k řešení.

Členské země NATO mají pravidelná společná cvičení za účelem sjednocení určitých postupů v rámci velení a řízení a celkového sdílení zkušeností. Existuje v tomto ohledu (taktika, výcvik apod.) nějaký konkrétní přínos Armády České republiky pro ostatní členské země Aliance? 

Společná cvičení jsou nedílnou součástí přípravy Aliance na řešení potencionálních krizí. Armáda ČR se za dobu členství propracovala z pozice učícího se nováčka Aliance na pozici již zkušeného člena, který je plně integrován a zvládá klíčové procesy v oblasti plánování, organizace a řízení boje dle aliančních standardů. Má nově nastavený čtyřletý cyklický systém operační přípravy zaměřený na dosahování cílových schopností armády k operačnímu nasazení. Ten je úzce propojen s aliančním systémem obranného plánování. Pokud to trochu zjednoduším, už necvičíme jednotlivé jednotky jen na konkrétní mise, popřípadě do hotovostních sil. Cvičíme celou armádu k plnění celé škály úkolů daných zákony ČR k obraně republiky a vyplývajících z našich závazků vůči Alianci, aktivitám EU, popř. OSN. Tento nový systém byl oceněn Aliancí při našich bilaterálních rozhovorech k hodnocení Armády ČR v oblasti obranného plánování a můžeme svoje znalosti a zkušenosti nabídnout. 

Máme nastavený i systém sběru poznatků a zkušeností z operací a cvičení. Bohužel není plnohodnotně využíván a jeho závěry nejsou plně implementovány do dalších plánů k odstranění toho, co se nám nepodařilo. A jak o nás někteří zahraniční partneři s nadsázkou říkají, že my Češi se obáváme dělat chyby, ale nebojíme se je opakovat. Příkladem je série cvičení ODOLNÉ ČESKO, kde pravidelně každé 2 roky procvičujeme celý systém velení a řízení AČR v řešení úkolů spojených s obranou ČR. Provedeme analýzu toho, co se nám podařilo i nepodařilo, nicméně navrhovaná opatření ke zlepšení stavu se realizují jen částečně, nebo vůbec. A pochopitelně při dalším cvičení identifikujeme stejné problémy. Příčiny jsou trochu ve stereotypech myšlení lidí, neochotě řešit složité problémy, které jsou někdy spojené se změnou působností, organizačních struktur ale i s investicemi a vyžadují potřebný čas. Někdy se až moc zaměřujeme na věci, které mají okamžitý efekt bez zohlednění potřeby dlouhodobého udržení tohoto efektu. Tak trochu Potěmkinovy vesnice.

Vnímáte čím dál větší sjednocování vojenské techniky (letouny F-35, tanky Leopard 2 apod.) v rámci NATO jako výhodu? A jaká případná úskalí tento trend může přinést? 

Na celý problém je nutné se dívat z několika úhlů pohledu. Sjednocování platforem napříč Aliancí má z pohledu interoperability, logistické podpory, komunikační a informační podpory a koncentrace úsilí průmyslu jistě pozitivní dopad. Dalším úhlem pohledu je však diverzifikace. Aliance si musí udržet schopnost protivníka překvapit něčím, co je odlišné od většinové výzbroje, zbraňových systémů atd. Pro AČR, vzhledem k její velikosti, je diverzifikace možná snad jen v oblastech, kde máme celkem unikátní schopnosti. Jako jsou pasivní systémy, elektronický boj, popř. ochrana proti zbraním hromadného ničení. V ostatních oblastech bych to nechal na našich partnerech s většími armádami a zdrojovými možnostmi. 

Ovlivní nebo rozšíří nějakým způsobem přijatá Obranná strategie ČR 2023 dosavadní schopnosti AČR jako člena NATO? 

Nová obranná strategie je z pochopitelných důvodů ovlivněna aktuálním stavem bezpečnostního prostředí a jeho vnímáním. Už jasně ukazuje, kde je problém. Ukazuje hrozbu, kterou jsme se v minulosti báli anebo nechtěli nahlas pojmenovat. Taky s daleko větším akcentem než dřív popisuje fakt, že obrana republiky není jen záležitostí ministerstva obrany a vlády, ale nás všech. Opět se objevují slova jako mobilizace, válečná ekonomika, odolnost státu. Slova, která v minulých dekádách moc používána nebyla.  

Z pohledu výstavby Ozbrojených sil ČR tam nic zásadně převratného, nad čím by v Alianci obdivně pokývali hlavou, nenajdeme. Zdrojová realita je taková, jaká je a představa, že v daném časovém horizontu vybudujeme třeba manévrovou pozemní divizi, zásadně navýšíme schopnosti protivzdušné obrany a jiných oblastí, je mimo realitu. Vnitřní dluh, který se vůči schopnosti ozbrojených sil za desítky let nakumuloval, je velký a nedá se odstranit za pár let. 

Jakou vyjednávací pozici má Česká republika v Alianci vzhledem ke své velikosti? 

Konsensus je v Alianci klíčové slovo, takže každý hlas má stejnou váhu bez ohledu na velikost země, armády. Přesto je zcela logické, že názory těch větších jsou vnímány trochu jinak. K tomu, abychom mohli hrát významnější roli je potřeba důsledněji plnit naše domácí úkoly zadané Aliancí, včetně alokace zdrojů na obranu ze státního rozpočtu. Stejně tak bychom se měli snažit více ovlivňovat směřování organizace prostřednictvím aktivního působení v celém spektru řídících struktur, možná i personálem ve vyšších pozicích.  Tam máme z mého pohledu velké rezervy ve srovnání s některými partnery s podobnou velikostí. 

Vnímáte nějaký rozdíl mezi politickým a vojenským řízením Aliance? 

Bylo by špatně, kdybych řekl, že žádný rozdíl nevidím. Z podstaty věci má každý prvek jinou roli. Já ze své současné pozice mohu říct, že v rámci Aliance a jejich permanentních struktur je spolupráce mezi vojákem a politikem/diplomatem velmi solidní. Komunikace je častá a jedna strana se snaží porozumět postoji strany druhé. Řekl bych, že krize nás naučila lepší komunikaci. 

Pro vojáky je řešení jednotlivých problémů vcelku jasné. Voják má představu o tom, o čem je válka. Je to jednodušší než to, co musí řešit politik. V kontextu dnešních událostí, krizí všeho druhu je to politik, který musí přesvědčit občany, že investice do obrany, do odolnosti státu jsou nutné a že občan díky tomu ztratí část svého komfortu. Musí přesvědčit průmysl, že i on musí přispět, nést rizika, že to není jen o zisku, ale o společném úsilí, abychom si mohli zachovat   námi preferovaný způsob života, naše hodnoty. 

Dobudování resp. modernizace „těžké brigády“ má oproti původnímu plánu zpoždění 5 let. Jak velké případné komplikace to ve strukturách NATO přináší? 

Ta brigáda už existuje několik let, má všechny atributy toho, co brigáda k boji potřebuje a když to bude nutné, bude bojovat s tím, co má. Personál je připraven. Ovšem za to, že nejsou klíčové zbraňové systémy obměněny a chybí nějaká ta munice, nás však asi nikdo chválit nebude.  

Nás, spíše než Alianci, by mělo zajímat, proč tomu tak je. A tuto analýzu musí udělat vojáci i politici. Co změnit v naší práci, aby k tomuto nedocházelo v dalších modernizačních projektech. Spíš než CO, musíme si klást otázku, JAK ty věci děláme. Malá ochota resortu se nad tím alespoň zamyslit mne trápila od doby, co jsem nastoupil na generální štáb a pochopil komplikované procesy. Jednoduše řečeno, válka je za rohem a my máme pro pořizování zbraní, munice stejné procesy, organizační struktury, stejný právní rámec, počet personálu jako před x lety, kdy bylo bezpečnostní prostředí daleko příznivější.

Jak Aliance vnímá modernizační procesy AČR? Máte nějaké srovnání (např. způsob či délka akvizic) s modernizacemi, které probíhají v ostatních státech NATO? 

Myslím, že všeobecně je snaha o modernizaci naší armády vnímána pozitivně, nejsme však jediní. Jsou státy, jejichž plány na výstavbu a rozvoj ozbrojených sil jsou daleko ambicióznější, například Polsko nebo Rumunsko. 

Délka akvizičního procesu se až do konfliktu na Ukrajině nijak zásadně nelišila od ostatních zemí. Teď je situace diametrálně odlišná. Zákazníků na nové zbraňové systémy, munici je po celé Evropě mnoho a vojenský průmysl zatím není úplně schopen flexibilně reagovat na novou realitu. Novou realitu reprezentuje pokračující podpora Ukrajině a paralelní doplnění nebo navýšení našich vlastních potřeb. Je to hodně velké sousto pro průmysl, bankovní sektor a další odvětví. 

AČR má mít v roce 2030 k dispozici 30 000 profesionálních vojáků a 10 000 vojáků v aktivní záloze. Není na místě, vzhledem ke vzrůstajícímu napětí, uvažovat o budování ještě mohutnější armády a je to v českých podmínkách vůbec reálné? Zdá se, že i dosavadní personální cíl bude velmi obtížné splnit. 

Jestli mít anebo nemít větší armádu je primárně otázka pro občany tohoto státu a pro ty, co je reprezentují. Dle novelizovaných strategií a koncepcí k tomuto evidentně není apetit. Nicméně díky členství v Alianci a geografické poloze je nám v současné situaci naše role jasná, a z ní vyplývající úkoly také. 

To si dnes žádá, abychom dobudovali a patřičně dovybavili již existující jednotky, posílili naše schopnosti v oblasti protivzdušné ochrany, logistické podpory, poskytování podpory hostitelskou zemí, doplnili naše zásoby o klíčové komodity, zejména sofistikovanou munici. 

V neposlední řadě musíme vymyslet, jak tyto všechny schopnosti udržet i v případě dlouhotrvajícího konfliktu, personálně i doplňováním materiálu. 

To je podle mne proveditelné s menším navýšením počtů profesionální armády, ale hlavně dodržením cílů výstavby jednotek aktivních záloh, které budou tvořit velké jádro teritoriálních sil a zálohy pro doplňování profesionálních jednotek. Schopnost mobilizace bude muset být zachována. Příklad konfliktu na Ukrajině to jasně dokazuje.

Jestli si toto vše bude vyžadovat zavedení povinné vojenské služby v nějaké pro občany méně zatěžující podobě, ukáže až čas. 

V materiálové oblasti je nezbytné pořizovat zbraňové systémy i s potřebnou zálohou pro úhradu ztrát, a v neposlední řadě je důležité udržení a rozvoj schopností a kapacit našeho obranného průmyslu.
  
Jaké schopnosti by podle vás měla Aliance do budoucna rozvíjet, aby měla co největší potenciál odstrašit protivníka? 

NATO, EU a celý demokratický svět teď čelí mnoha bezpečnostním výzvám v celém spektru potencionálních hrozeb – válka na Ukrajině, křehká situace na Balkáně, Blízký východ, Afrika v podobě nepříznivého vývoje v oblasti Sahel, Rudém moři a v neposlední řadě současný stav napětí v indo-pacifickém prostoru. Všechny tyto události mají vliv na naši bezpečnost, náš způsob života  a nelze je ignorovat. 

Můžeme se bavit o spoustě technologických vymožeností, sofistikovaných zbraňových systémech, které mohou Alianci poskytnout technologickou nadvládu na bojišti, ale co je z mého pohledu absolutní prioritou není o technologiích – je to o soudržnosti a vůli jednotlivých členů Aliance naplnit zásadní preambuli Washingtonské smlouvy, stejně tak i o schopnosti vytvářet efektivní partnerské vztahy v globálním měřítku. Toto je úkol pro politiky a následně i pro ozbrojené síly. Pokud se to bude dařit, přinese nám to ten největší efekt odstrašení.