V letošním roce uplynulo dvacet let od okamžiku, kdy byly položeny základy aktivní zálohy (AZ). Ta prošla vývojem, získala si respekt, ale také se ukázalo, že být rovnocenným partnerem profesionální armády je náročná cesta. O rozhovor na téma historie a současnost Aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky jsme požádali kpt. Martina Vaňourka a plk. Miroslava Vybíhala ze 7. mechanizované brigády.

Kapitána Vaňourka jsme se zeptali, jestli podle něj byla problematika záloh v dějinách naší armády vždy prioritou?

Pro každou armádu jsou zálohy strategické, což platilo jak pro předválečnou československou armádu, tak i pozdější poválečnou Československou lidovou armádu. Tehdy se ale neřešil nábor do záloh, protože ty se tvořily z vojáků prezenční služby (ta se od roku 1933 ustanovila na 24 měsíců), kteří po jejím dokončení odcházeli do zálohy. V rámci mobilizačních příprav byli záložáci před válkou řazeni do I. zálohy, což byli muži do věku 40 let a II. zálohy, kam spadali muži do věku 60 let. 

Kolikrát v historii naší armády byly zálohy povolány k obraně republiky?

Naše armáda mobilizovala celkem třikrát. Vůbec poprvé to bylo krátce po skončení 1. světové války, v roce 1921, což však byla pouze částečná mobilizace, kdy bylo povoláno jenom několik ročníků. Další mobilizace byla v květnu 1938, kdy se jednalo opět o částečnou mobilizaci. Vůbec největší mobilizace pak byla vyhlášena v září 1938, kdy byla tehdy povolána celá I. záloha a nepatrná část II. zálohy. Pokud jde o poválečné období, pak už nikdy naše armáda nemobilizovala zálohy. Pouze za tzv. Karibské krize byl jeden ročník vojáků prezenční služby „podržen“ v činné službě o několik týdnů déle, než byl propuštěn do zálohy.

Jak hodnotí historie povolané záložáky v roce 1938?

Za nejlépe vycvičený ročník v záloze byl považován 1935, u ostatních pak byly nedostatky v oblasti znalosti nových zbraní, protože ve druhé polovině třicátých let procházela naše armáda rozsáhlým přezbrojením. Dále to pak u záložních důstojníků byla neznalost služebních předpisů, avšak u všech převažovalo nadšení bránit republiku, které bylo později zlomeno přijetím podmínek vyplývajících z Mnichovské konference. 

Takže historie nezná pojem aktivní záloha?

Nezná, protože potřeba vytvářet nové zálohy, které by postupně nahrazovaly ročníky záloh složené z vojáků prezenční služby, přišla až se vznikem profesionální armády. Navíc impuls k výstavbě záloh přišel z armády, protože politická reprezentace si nepřipouštěla, že by mohl vzniknout nějaký rozsáhlý konflikt na území Evropy. 

Aktivní záloha se buduje přes dvacet let. Zdá se, že určitá část společnosti je již personálně vyčerpaná, co se služby v AZ týče. Na jaké skupiny se bude muset AČR zaměřit, aby dokázala naplnit plánovaný stav AZ, který má dosahovat 10 000 příslušníků?

Ti, co chtěli vstoupit do aktivní zálohy, už tam jsou a tvoří její pevný základ. Jedná se především o bývalé vojáky z povolání a vojáky, kteří si prošli základní vojenskou službou. Bohužel, ne všechna rozhodnutí o vojácích v aktivní záloze v průběhu dvaceti let byla správná a některé kroky byly spíše v neprospěch budování aktivní zálohy.

Co tím myslíte?

Jak jsem řekl, začátek aktivní zálohy byl postaven na bývalých vojácích z povolání a prezenční služby, kteří měli za sebou výcvik a poměrně bohaté zkušenosti. V roce 2016 vstoupil v platnost nový zákon, a tím i požadavky na vzdělání vojáků na stanovených pozicích. Řada vojáků v aktivní záloze neměla toto požadované vzdělání, a pokud nesouhlasila se snížením hodností, musela odejít. Aktivní zálohu tak začali opouštět zejména bývalí vojáci z povolání, kteří měli cenné zkušenosti z oblasti výcviku a vojenské legislativy. Armáda se tímto nepochopitelně zbavila vycvičených odborníků, do kterých společnost postupně léta investovala nemalé prostředky. V tomto směru by tehdy bylo vhodnější nechat tuto skupinu vojáků dosloužit a dát jim čas a prostor na předávání zkušeností, které během své služby v pozicích vojáků z povolání získali. To vše by pak mohli předávat novým nastupujícím záložákům rekrutujícím se z absolventů Kurzu základní přípravy, kteří byli vojenskou službou doposud nepolíbeni. Určitě by to bylo efektivnější, než v tomto období zbytečně zatěžovat Velitelství výcviku – Vojenskou akademii ve Vyškově.

Pojďme zpět k původní otázce. Na co se bude muset AČR zaměřit, aby dokázala naplnit plánovaný stav AZ, tedy 10 000 příslušníků?

Jedna věc je zájem občanů České republiky o vstup do aktivní zálohy, druhá pak podmínky a jejich možnosti. Aby vůbec došlo k naplnění plánovaného stavu 10 000 příslušníků aktivní zálohy, mělo by si ministerstvo obrany najít cestu k zaměstnavatelům a získat jejich podporu. Nelze všechno nařizovat zákonem ve smyslu, že zaměstnavatel musí záložáky uvolňovat na pravidelná cvičení. Je potřeba si uvědomit, že zaměstnavatelé především řeší prosperitu a úspěšnost svého podnikání, které je zatíženo povinnostmi, jako odvádět za své zaměstnance sociální a zdravotní pojištění, platit daně z nemovitostí, daň z přidané hodnoty, příjmu a další. K tomu potřebují zaměstnance, kteří se podílejí na vzniku příjmů, a je tak logické, že uvolňování zaměstnanců–záložáků na vojenská cvičení pro ně není příliš akceptovatelné. 

Ale armáda poskytuje zaměstnavatelům finanční kompenzace za povolané záložáky.

Ano, to je pravda, ale čísla hovoří jinak. Pokud by například zaměstnavatel uvolnil na měsíční cvičení obráběče kovů na CNC strojích s čistým příjmem 32 000 korun, který je ostatně na základní funkci, pak náklady na jeho mzdu, včetně odvodů na zdravotní a sociální pojištění a dalších nákladů, jsou kolem 60 000 korun. Armáda však poskytne kompenzaci jen ve výši necelých 31 000 korun, což zaměstnavateli nestačí na pokrytí jiného zaměstnance, který musí povolaného záložáka po dobu jeho nepřítomnosti nahradit. Proto je podle mého názoru potřeba zvážit, jakým způsobem by se dali získat, respektive motivovat zaměstnavatelé pro uvolňování zaměstnanců–záložáků na pravidelná cvičení. 

Domníváte se tedy, že toto je klíč k dalšímu úspěšnému náboru do aktivní zálohy?

Bez podpory zaměstnavatelů nelze očekávat, že by firmy své zaměstnance–záložáky ve větším rozsahu uvolňovali na cvičení, a to je pro řadu zájemců o aktivní zálohu neřešitelný problém, nechtějí-li přijít o práci. Měla by se hledat cesta, která by sama zaměstnavatele motivovala k tomu, aby si jejich zaměstnanci, kteří jsou v aktivní záloze, splnili své závazky a byli na tato cvičení uvolňováni. Například pokud dříve firmy zaměstnávaly osoby se zdravotním postižením, měly daňové úlevy. Dnes je to ale naopak, pokud má firma více než 25 zaměstnanců a nezaměstnává zdravotně postiženou osobu, musí odvádět stanovený poplatek. 

Takže armáda by měla otevřít diskusi se zaměstnavateli?

Ani ne armáda, jako ministerstvo obrany cestou dalších ministerstev. Měla by se otevřít také diskuse s Hospodářskou komorou ČR, Konfederací zaměstnavatelských a podnikatelských svazů a dalšími subjekty s cílem najít ještě lepší cestu k uvolňování zaměstnanců do aktivní zálohy. Nemyslím si, že by mezi zaměstnavateli nebylo pro tuto věc pochopení,  je však potřeba je získat pro tuto myšlenku a také je motivovat. Tak, jak je to nastaveno nyní, není podle mě cesta k naplnění vojáků aktivní zálohy na plánovaný počet 10 000 vojáků. Přitom řada občanů by do aktivní zálohy vstoupila, ale postoj zaměstnavatele je odradí, protože mít stabilní zaměstnání je pro ně existenční.

Jak by se podle vás měli noví potenciální příslušníci AZ efektivně motivovat pro vstup do aktivních záloh?

Osobně u lidí vidím mimo jiné nedostatek hrdosti a vlastenectví, což je důsledek poměrně malé znalosti vlastní historie. My jsme často vlastenci jenom při mezinárodním utkání ve fotbale a hokeji, kdy republiku zaplaví národní vlajky, a to nesmíme vypadnout ve čtvrtfinále. Je zapotřebí být hrdý na svoji vlast a neptat se, co udělá vlast pro mě, ale co udělám já pro ni. Oblékat uniformu musí být otázka hrdosti a cti, s vědomím, že se za tím skrývá krev, pot, bláto a nepříznivé počasí. Dále, že je potřeba si uvědomit, že aktivní záloha je týmová věc, kde se jeden musí spolehnout na druhého. Aktivní záloha je o přátelství a kamarádství. Ale nejde jenom o získávání nových vojáků, důležité je si také udržet ty stávající. 

Co je podle vás největším problémem pro stávající příslušníky AZ? Je to komunikace mezi armádou a zaměstnavatelem, finance nebo něco dalšího?

Vydržet ve službě vojáka aktivní zálohy. Jedna věc je finanční motivace v podobě nedávno zavedeného stabilizačního příspěvku, druhou věcí je pak otázka, jak se k vojákovi v aktivní záloze zachová vlast, až mu dojdou síly a bude muset skončit. Hranice odchodu do důchodu je ve společnosti velkým tématem a jsem přesvědčen, že pokud by byl voják v aktivní záloze motivován tím, že by například po patnácti letech služby, kdy by odsloužil dvě třetiny zákonem stanovených dnů, šel třeba o dva roky dříve do důchodu, byl by to motivující prvek. Nemyslím si, že by pár set vojáků, veteránů aktivní zálohy, nějak ohrozilo státní rozpočet. Naopak, byla by to motivace pro celou řadu z nich a pro armádu pevný a stálý kádr vojáků aktivní zálohy. 

Pro činnost AZ vznikla nová legislativa, která její fungovaní ukotvila. Stává se však, že v průběhu času se zjistí, že legislativa ne přímo související s AZ činnost příslušníků aktivní zálohy komplikuje. Jde například o daňové zákony. Probíhá i nadále nějaká identifikace těchto problémů a snaha je odstraňovat?

Problémy jsou od toho, aby se řešily. Jak jsem zmínil, asi bych jako první a zásadní problém řešil vztah „zaměstnavatel – armáda“. Je potřeba si uvědomit, že skupiny pro řízení vojáků aktivní zálohy na jednotlivých útvarech připravují cvičení pro své jednotky, a to na počtech, na kterých jsou naplněny. V důsledku nepříznivého postoje zaměstnavatele pak v praxi nastoupí třeba jen polovina, což je plýtvání časem, penězi a úsilím všech zúčastněných. Také se to projevuje ve výcviku, který ztrácí na intenzitě a hlavně efektivitě. Problémy se vyskytují, analyzují a hledá se řešení, které je však zdlouhavější. Rozhodně by prospělo, kdyby povolávání vojáků aktivní zálohy nebylo příliš svázáno náročnými zákony a předpisy, ale bylo pružnější, efektivnější a podle potřeb armády – pochopitelně ve spolupráci se zaměstnavatelem.   

Projevují vojáci z povolání, kteří končí svůj profesionální kontrakt, zájem o pokračovaní služby v aktivních zálohách?

Domnívám se, že ten zájem je minimální, protože pokud někdo odchází z armády, pak je to zejména tím, že už je vyčerpán a tato práce ho nenaplňuje, proto hledá nové uplatnění v civilním světě. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že právě bývalí vojáci z povolání jsou optimálními veliteli na úrovni roty nebo štábu. Ale pořád je tu prostor pro hledání optimální varianty, jak bývalé profesionály získat do aktivní zálohy.

S modernizací AČR postupně dochází a bude docházet k modernizaci AZ. Jak se s touto modernizací AZ vypořádá, vzhledem k omezenému času výcviku?

Modernizace v aktivní záloze je jednou z věcí, která je tahounem pro záložáky. Pod vedením profesionálních vojáků se nebude jednat o složitý proces. Pokud jde o čas, pak se zase vracíme k tomu, co už jsem říkal. Dostat čas a prostor od zaměstnavatelů, aby aktivní záloha dávala smysl, pro který se buduje. Aby byla dobře vycvičená, uměla ovládat zbraně profesionální armády a dosáhla takové naplněnosti, aby mohla být smysluplně využívána za jakýchkoliv okolností. 

Existuje nějaká konkrétní představa, kolik příslušníků AZ by mělo být vysíláno do zahraničních operací v rámci našich kontingentů? Jak vysoké by mělo být například procentuální zastoupení?

Určitě existuje představa o širším zapojení vojáků aktivní zálohy do zahraničních operací, ale to je podmíněno jednak zapojením naší armády jako takové a možnostmi samotných záložáků. Na toto téma jsme již hovořili, když jsem působil v rámci 3. ÚU na Slovensku, kde aktivní záloha získala cenné zkušenosti díky svému největšímu nasazení. 

Dá se říct, že v současnosti se aktivní zálohy neoficiálně dělí na dvě skupiny, a to AZ u útvarů AČR a AZ u KVV? Liší se nějak jejich činnost a výzvy, se kterými se tyto skupiny musejí potýkat?

Je potřeba rozlišovat předurčení aktivní zálohy u KVV a útvarů AČR, a z toho vyplývající požadavky na výcvik a jejich možnosti. Vzhledem k tomu, že existuje možnost výběru, zda chce záložák sloužit u útvarů AČR nebo v pěších rotách pod KVV a všude jsou volná místa, záleží na představě a možnostech každého záložáka, jak se rozhodne. Pokud pak zařazení záložáka nesplňuje jeho představy, schopnosti a síly, může jednotku změnit. 

Zastupujícímu veliteli 7. mechanizované brigády plukovníkovi gšt. Ing. Miroslavu Vybíhalovi se podařilo připravit a vyslat do Mnohonárodního úkolového uskupení Slovensko, jemuž velel, doposud největší počet záložáků. Pana plukovníka jsme se zeptali, jak velký přínos v aktivní záloze vidí?

Kdybych v ní neviděl přínos, tak bych nenabídnul pozice záložákům na úrovní velitelství kontingentu. To doposud historie nezaznamenala a svého rozhodnutí nelituji, protože ti vojáci nezklamali. Na druhé straně i pro ně to je výzva, aby na sobě pracovali a zdokonalovali se, aby byli součástí týmu profesionálních vojáků, byť jen po dobu jejich pravidelného cvičení. Stále je co zlepšovat a zdokonalovat u vojáků aktivní zálohy na všech stupních. 

Jaká je naplněnost vojáků aktivní zálohy u 7. mechanizované brigády?

Pokud jde o naplněnost, není špatná, ale máme stále dostatek volných míst. Máme poměrně dobře naplněné naše tři mechanizované roty a jednu tankovou rotu. Otevřeli jsme i místa na štábech praporů a velitelství brigády, kde máme zájem především o bývalé vojáky z povolání. 

Sdílíte i vy názor, že podpora zaměstnavatelů by byla přínosem pro budování aktivní zálohy?

Podle mého názoru bez úzké spolupráce a podpory zaměstnavatelů si můžeme plánovat cokoliv v rámci aktivní zálohy, ale pokud zaměstnavatelé nebudou mít motivaci nám tyto lidi uvolňovat, pak je to mrhání časem i finančními prostředky. Chceme-li výborně vycvičenou zálohu, potřebujeme k tomu čas, abychom záložáky připravili na jejich úlohu a nasazení v případě potřeby. Zaměstnavatelé záložáků tak musí být našimi partnery.

Jak to myslíte?

Řada zaměstnavatelů nemá ponětí o tom, jak vůbec vypadá příprava a výcvik vojáků v záloze. Domnívám se, že by bylo vhodné se s nimi setkat, ukázat jim náročnost a rozsah výcviku v terénu, a z toho vyplývající čas vyčleněný k jeho dosažení. To by byl zásadní argument k tomu, aby i oni pochopili, jaký je význam slov „v případě potřeby budeme vojáky všichni“. Jsme připraveni pro zaměstnavatele našich záložáků připravit prezentaci toho, co to vše obnáší po legislativní, ale i praktické stránce. Zkrátka, ukázat jim, že naše práce má smysl a dát jim argument, že právě jejich podpora má též smysl pro zabezpečení obrany vlasti. Současně však dodávám, že i zaměstnavatelé musí mít motivaci pro naši práci.