Současný konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou přináší nové způsoby válečných operací využívající nových druhů zbraní, avšak operuje se i se staršími zbraňovými systémy, které měl ve své výzbroji v minulosti Sovětský svaz, jehož nedílnou součástí byla tehdy i Ukrajina. Jedná se o rakety krátkého a středního doletu, které byly v polovině osmdesátých let, tedy během vrcholící studené války, umístěny také v bývalém Československu. Právě o těchto zbraňových systémech, jejichž alternativy dnes můžeme vidět na ukrajinském bojišti, jsme si povídali s kapitánem Martinem Vaňourkem, který se o dané období naší vojenské historie zajímá.

Jak se tento zbraňový systém, budeme-li hovořit o raketách středního doletu, dostal do tehdejšího Československa? 

Sedmdesátá a posléze osmdesátá léta se stala obdobím, ve kterém se velmi často používala formulace uvolňování napětí, ve kterém však Sovětský svaz neváhal stále zvyšovat své výdaje na zbrojení a posilování vojenské síly nejen ve střední Evropě, ale všude ve svém zájmu vlivu. Na druhé straně Spojené státy neusilovaly pouze o posílení a zajištění vlastní bezpečnosti. Významná pozornost byla věnována obavám západoevropských spojenců, kteří se cítili silně ohroženi rozmísťováním sovětských střel středního doletu SS-20, zahájeným v roce 1977. Byli to západoevropští politici, kdo ještě za Carterovy vlády apeloval na USA, aby zajistily rovnováhu sil na evropském kontinentu. NATO přijalo v závěru roku 1979 tzv. dvojí rozhodnutí, které vyjadřovalo jejich odhodlání se SSSR o těchto systémech jednat a v případě nezdaru rozmístit ve vybraných členských státech Aliance americké balistické střely Pershing II a střely s plochou dráhou letu BGM-109G. Dodávka prvních raketových oddílů US Air Force se střelami s plochou dráhou letu se uskutečnila 23. listopadu 1983 na území Velké Británie, posléze se pak rozmístila i na území další států NATO. Celkem se jednalo o 96 střel BGM-109G a 108 raket Pershing II. Reakce na kroky v zemích NATO ze strany Sovětského svazu nezůstala bez odpovědi a z jednoměsíčního odstupu Sovětský svaz zareagoval. Deník Rudé právo v úterý 25. října 1983 na své titulní straně přinesl hned čtyři články, z nichž první tři byly tučným písmem, které se ani tak nezabývaly rozmístěním oddílů US Air Force se střelami s plochou dráhou letu, ale zdůvodněním rozmístění sovětských operačně-taktických raket na území Československa.

Jak rychle se podařilo Sovětskému svazu celé rozmístění raket středního doletu v Československu realizovat?

Je potřeba na prvním místě zdůraznit, že do té doby, tedy do konce roku 1983, se na území Československa žádné rakety středního doletu nenacházely a jednalo se tedy o nejsilnější zbraňový systém, jaký se kdy u nás měl vyskytnout. Sovětská příprava, která byla v zemích Varšavské smlouvy prostřednictvím sdělovacích prostředků charakterizována jako odvetné opatření, probíhala minimálně již od konce roku 1982 a po zasedání výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy v lednu 1983 to již bylo ve spolupráci s ozbrojenými silami ČSSR a NDR. V tomto období již probíhal průzkum vhodného terénu na území ČSSR a NDR. Původně se plánovalo rozmístit na území Československa a NDR po dvou brigádách operačně-taktických raket, ale v konečné verzi bylo rozhodnuto, že do Československa bude vyslána a rozmístěna jedna brigáda, což bylo dáno zřejmě vzhledem k nedostatku vhodných kasárenských kapacit. 

Jaká byla politická cesta?

Řekl bych, že velmi nestandardní. Tehdejší ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek ve svých pamětech dokonce uvedl, že se o rozhodnutí rozmístit sovětské rakety středního doletu na československém území dozvěděl z dopisu nalezeného v běžné diplomatické poště: „Na osmi řádcích, a to včetně oslovení, se v něm uvádělo, že po vzájemné dohodě budou na území Československé socialistické republiky rozmístěny rakety.“

Jaké bylo vybráno místo dislokace?

Definitivním místem dislokace se staly Hranice, které se nacházely nedaleko rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru Libavá. Podle tehdy platné smlouvy, uzavřené mezi ČSLA a sovětskou stranou o využívání zdejšího vojenského prostoru, vyplývalo, že vojska Střední skupiny, která se zde nacházela, využívala střelnice a další plochy tři týdny v měsíci, Československá lidová armáda pak jeden týden v měsíci. Právě tak rozsáhlý vojenský prostor byl pro umístění raketové brigády naprosto ideální po všech stránkách, v neposlední řadě základny jednotlivých raketových oddílu byly vybrány v okrajových částech vojenského prostoru. To mělo svůj význam, jejich přítomnost nebyla nijak narušována výcvikem vojsk a byla za hranicemi dopadových ploch střelnic. 

Měla sovětská strana pro rozmístění raket nějaké konkrétnější požadavky?

S výběrem vojenského prostoru měla sovětská strana jasno, v červenci 1983 se upřesňoval její požadavek, kde se konstatovalo, že pokud by nebyla uvolněna Jaselská kasárna v Hranicích, jako náhradní alternativa byla kasárna v Lipníku nad Bečvou. Současně byl definován požadavek zajištění 280 bytů pro vojáky z povolání, 320 vozidel a celkové počty jeden tisíc vojáků. 

Byly protesty proti rozmístění raket v Československu?

Pochopitelně, ale ve sdělovacích prostředcích se o tom nepsalo a věci řešila důsledně Státní bezpečnost. Například Charta 77 reagovala na zprávu o rozmístění sovětských raket na území NDR a ČSSR vydáním dokumentu, adresovanému domácím vládním představitelům. Je ale potřeba dodat, že byly protesty i proti rozmístění amerických raket ze strany občanů v západní Evropě. 

Pojďme zpět ke zbraňovému systému, o co se vlastně jednalo?

Jednalo se o mobilní raketový systém Temp-S operačně-taktických raket, v sestavě raketové brigády nebo oddílu tvořil rozhodující palebnou sílu vševojskového svazu. Tento systém byl určen k ničení izolovaných, skupinových nebo velkoplošných cílů v operační hloubce protivníkovy obrany. Jednalo se o první operačně-taktický raketový komplex s řízenou raketou na tuhé pohonné hmoty v SSSR. Základ tvořilo vozidlo s vysokou průchodností na podvozku MAZ-543 (8x8), které bylo určeno k transportu rakety v kontejneru, který zajišťoval její ochranu před mechanickým poškozením a atmosférickými srážkami a zajišťuje určený teplotní režim. Celý systém Temp-S měl v NATO označení SS-12 Scaleboard.

Můžete upřesnit technické informace k samotné raketě?

Raketový nosič 9M76 byl proveden jako autonomně řízená dvoustupňová raketa. Tento raketový nosič mohl být stykován s příslušnou bojovou hlavicí, tedy trhavotříštivou, anebo jadernou. 
 
O jakou konkrétní sovětskou jednotku se jednalo?

Za účelem uvedených odvetných opatření byla v roce 1983 na Ukrajině již ze dvou existujících raketových oddílu postavena 122. raketová brigáda, která byla doplněna na stanovený počet techniky a potřebné obsluhy. Proběhl intenzivní výcvik, střelby na polygonu Kapustin Jar a poté byla brigáda připravena k přesunu do Československa. K tomu nakonec došlo na Vánoce roku 1983 a stálé bojové pohotovosti dosáhla až v lednu 1984, ovšem za situace, že palebná postavení ve vojenském prostoru Libavá nebyla ještě dokončena. 

Pokud nebyla palebná postavení dokončena, kde se sovětská mobilní odpalovací zařízení nacházela?

Vzhledem k rozsahu komplexu kasáren Jaslo probíhal výcvik a držení bojové pohotovosti v tomto areálu, ale lze předpokládat, že v případě nutnosti byla vytipována místa v okolí, odkud by se daly rakety odpálit. To zase tak velký technický problém nebyl.

Známe konkrétní počty výzbroje 122. raketové brigády?

Tady musíme vycházet z toho, co deklaroval Sovětský svaz v roce 1987. Jednalo se o 24 odpalovacích zařízení, 39 bojových raketových nosičů, 13 cvičných raketových nosičů a 15 přepravníků raket. 

Jak byla raketová brigáda rozmístěna po vojenském prostoru Libavá?

V průběhu roku 1984 byla dokončena tři palebná postavení, jednalo se o lokality Stará Voda, Přáslavice a Zelený kříž. Šlo o přísně střežené základny, které byly oploceny a v jejichž areálu se vždy nacházelo šest úkrytů pro mobilní odpalovací zařízení, pohotovostní sklad munice a stanoviště velitele raketového oddílu.

Nedílnou součástí byla i ubytovací část, která se nacházela hned u palebného postavení. Rozdílnost základen byla pouze v rozmístění jednotlivých objektů dle terénu a přístupových cest. Organizačně raketový oddíl měl tři palebné baterie a každá baterie disponovala dvěma kusy mobilních odpalovacích zařízení. 

Velmi často se hovoří o faktu, že Sověti disponovali jadernou municí. Jak to bylo řešeno ve vojenském prostoru Libavá? 

Pokud jde o téma jaderné munice, pak je potřeba dodat, že pro manipulaci a její skladování platily a dodnes platí velmi náročné požadavky a podmínky. Pohotovostní sklady munice, které byly součástí každého palebného postavení ve vojenském prostoru Libavá, tyto podmínky nesplňovaly, takže taková munice tam ani nemohla být. Je potřeba si uvědomit, že obě strany, ať Sovětský svaz, tak i USA velmi dobře věděly, jak nebezpečná munice to je a jaké podmínky musí být vytvořeny pro její bezpečné skladování, manipulaci a zajištění proti zneužití či neplánovanému odstřelu. 

Jak to myslíte? 

Sovětská 122. raketová brigáda disponovala mobilními odpalovacími zařízeními, ale jako taková nedisponovala municí. To měla na starost tzv. PRTB (podvižnaja raketotechničeskaja baza), jinak též řečeno, pohyblivé raketové technické základny.  Tato PRTB byla v mírovém období určena ke skladování, kontrolám a speciálnímu ošetřování bojových raketových nosičů. V okamžiku zvýšené bojové pohotovosti a za válečného stavu by zajišťovala v polních podmínkách přejímku, ukládání, kompletaci a technickou přepravu raketových nosičů a jejich přepravu v kontejnerech na speciálních přepravnících. Zajišťovala rovněž přejímku, ukládání a přepravu bojových hlavic včetně jaderných, jejich kompletaci, testování a montáž na raketové nosiče. Takže pro odpal rakety muselo dojít k vzájemné součinnosti raketové brigády a PRTB. Dále, raketová brigáda v Československu nebyla v přímé podřízenosti velitelství Střední skupiny sovětských vojsk v Milovicích. 

Vámi zmíněná PRTB byla také umístěna v Hranicích?

Zpočátku ano, ale pak pro PRTB byl vybudován rozsáhlý areál na Kozlově, nacházely se zde prostorné a vytápěné haly pro údržbu a servis raketových nosičů a jejich mobilních odpalovacích zařazení, které mělo označení 9P120. Dále zde byla trojice zodolněných úkrytů pro krátkodobé skladování jaderné munice.  

Pokud byly vhodné podmínky pro skladování jaderné munice na Kozlově, nemohla být právě zde?

O tom velmi vážně pochybuji a nebyl pro to ani důvod. Sovětská raketová brigáda držela sice stálou bojovou pohotovost, ale vždy jen v síle jednoho oddílu po dobu deseti dnů a pak došlo ke střídání. Zbývající dva oddíly prováděly výcvik, školení, údržbu v Hranicích. V neposlední řadě raketová brigáda v Československu působila i jako zastrašující prostředek Varšavské smlouvy proti NATO a jako taková byla neustále monitorována dostupným satelitním sledováním. Sověti se nijak netajili svojí přítomností a vznikla i celá řada snímků sovětské raketové brigády v palebném postavení vojenského prostoru Libavá. Přísun jaderné munice jako takové by se realizoval v případě zhoršující mezinárodní situace a pokud by k ní došlo, zřejmě by celá raketová brigáda změnila své rozmístění na Libavé a přesunula by se na jiná, záložní stanoviště. 

Co víme o důstojnících a vojácích této raketové brigády?

Bohužel, velmi málo. Velitelem brigády v letech 1983 až 1987 byl plukovník N. G. Stoljar a v letech 1987 až 1988 podplukovník V. D. Granovskij. Brigáda byla z velké části profesionální a vojáci základní služby byli v malém zastoupení, přesto početní stav brigády včetně PRTB se pohyboval do 1000 osob.  

Jak dlouho tyto strategické rakety byly v Československu?

Po podpisu Dohody mezi USA a SSSR o likvidaci raket středního a kratšího doletu ve Washingtonu dne 8. prosince 1987 byla v lednu 1988 zrušena bojová pohotovost brigády. Veškerá technika byla připravována k vyvedení zpět do SSSR. Oficiálně byl odsun brigády z Hranic na Moravě zahájen symbolicky 25. února 1988, kdy za účasti médií byl naložen a večer vypraven první vlak s raketovou a ostatní technikou zpět na Ukrajinu, kde byla brigáda záhy reorganizována na protitankovou brigádu. Odpoledne téhož dne se konalo na nádvoří kasáren Jaslo slavnostní shromáždění a rozloučení se sovětskými vojáky za účasti generality ČSLA a čs. politických orgánů. Poslední vlak s technikou a sovětskými vojáky byl z Hranic vypraven 16. března 1988.

Jaký akt byl tou pomyslnou tečkou za sovětskými raketami v Československu?

Byla to americká inspekce v místech její dislokace, která se uskutečnila ve dnech 21. - 22. července 1988 v hranických kasárnách a palebných postavení ze strany vojenských orgánů USA. Československo navštívil desetičlenný tým amerických inspektorů. Kontrola proběhla bez závad a Protokol o inspekci podepsali v Praze vedoucí obou týmů, plukovník L. G. Kelley (USA) a plukovník I. J. Abrosimov (SSSR).

Myslíte si, že víme o působení této sovětské jednotky vše?

To rozhodně ne, protože je celá řada nezodpovězených otázek, a to jak technického, tak i strategického charakteru. Rozhodně se ale jednalo o strategický útvar, který na našem území působil a jehož zbraňový systém byl nejsilnější, jaký se kdy na našem území nacházel. A že rakety krátkého a středního doletu mají v rusko-ukrajinském konfliktu své místo, dokazují probíhající boje jak na území Ukrajiny, tak i Ruské federace.