Rokem 2022 jsme definitivně vstoupili do nového multipolárního světa, jehož hlavním znakem je nestabilita a nepředvídatelnost. Čeká nás pravděpodobně éra regionálních střetů a válek, která bude projevem absence globální velmoci, jenž by sehrávala roli „světového policisty“. Toto období zřejmě ukončí až nástup nové vedoucí mocnosti, která nastolí i nový mezinárodní řád. Ta vzejde z velkého globálního střetu dvou antagonistických bloků, demokratických a autoritářských států, které svedou nelítostný boj o budoucí podobu světa.

Foto: Rokem 2022 jsme definitivně vstoupili do nového multipolárního světa, jehož hlavním znakem je nestabilita a nepředvídatelnost. (ilustrační foto) | Shutterstock

Asijská rozbuška

Unipolární svět ambice mnoha zemí posledních 30 let úspěšně brzdil. To platilo i o Číně, která věděla, že přímý vojenský střet se Spojenými státy americkými by neustála. Své globální aktivity proto primárně zaměřila na šíření ekonomického vlivu a získání podpory pro své cíle hybridními metodami. Vypuknutím války na Ukrajině a odmítnutím USA se do ní přímo zapojit však tento svět skončil. Číně se tak otevřel prostor pro realizaci jejích dlouhodobých cílů a ambicí za mnohem menšího rizika, než tomu bylo ještě před pár lety. Navíc je nyní i mnohem lépe vojensky připravena. Uplynulých 10 let se pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga věnovala systematickému posilování svých vojenských kapacit na zemi, ve vzduchu i na moři, vybudovala rozsáhlé kybernetické síly a začala pro své operace využívat i vesmírný prostor. Její armáda je vybavena nejmodernějšími zbraněmi a technologiemi a v mnoha směrech již americké ozbrojené síly dostihla nebo i překonala. Čínský režim rovněž zásadním způsobem utužil svou moc v zemi. Kontrola nad životy všech občanů dosáhla nebývalých rozměrů, nejtvrději pak dopadla na obyvatele Tibetu, Sin-ťiangu a Hongkongu s cílem zadusit jakýkoliv jejich separatismus. Proměnil se však i samotný režim. Prezident Si Ťin-pching se stal fakticky neomezeným vládcem země, ve straně se vypořádal se všemi potenciálními rivaly a koncentroval ve svých rukou obrovskou moc. Jeho vůdčí postavení by měl definitivně stvrdit říjnový 20. sjezd Komunistické strany Číny, jenž by měl vytýčit i směr, kterým by se země měla ubírat v následujících 5 letech. O tom, že to bude směr, který udá právě Si Ťin-pching, nikdo nepochybuje. Ten se již loni na podzim jasně vyjádřil, že jeho hlavní prioritou zůstává „znovusjednocení“ Číny, kterému ale dlouhodobě brání nezávislost Tchaj-wanu. Tato překážka proto musí být odstraněna, aby mohl být celý proces dokončen. 

Tchaj-wan si je velmi dobře vědom, že jeho nezávislá existence je nyní skutečně v sázce. Mezinárodní situace se výrazně proměnila, a to v neprospěch jeho dosavadního garanta bezpečnosti, kterým jsou USA. Americký postoj k válce na Ukrajině zasel mezi tchajwanské obyvatele vážné pochybnosti o skutečné připravenosti USA ostrov v případě čínského útoku bránit. Přestože se USA snaží být v asijsko-pacifickém regionu více aktivní a posilovat vojenskou spolupráci jak s Austrálií v rámci bezpečnostního paktu AUKUS, tak také s Japonskem, které vnímá rostoucí čínské ambice jako své bezprostřední ohrožení, řada zemí regionu váhá s jasným příklonem na jednu či druhou stranu. Teprve v posledních měsících se začala probouzet Jižní Korea, která po letech mírových snah a úsilí o mezikorejský dialog pochopila, že změny v globální rovnováze sil mohou podnítit i jejího severního souseda k pokusu změnit dosavadní status quo vojenskou silou a že je třeba uvažovat v širších geopolitických souvislostech. Přitom právě Jižní Korea je rovněž bytostně závislá na amerických bezpečnostních zárukách a protiraketovém deštníku. V případě, že by Čína a Severní Korea provedly vojenské údery současně, ocitly by se USA ve velmi obtížném postavení. Dostát závazkům obrany Tchaj-wanu a Jižní Koreje, i přes přítomnost amerických jednotek v oblasti, by bylo tváří v tvář dvou jaderným mocnostem nad jejich síly. Lze očekávat, že v takovém případě by navíc konflikt dále eskaloval a byly by do něj zataženy i další klíčové země regionu, nejen Japonsko, ale především obě jaderné mocnosti sousedící s Čínou na jihu kontinentu. Odvěká rivalita Indie a Pákistánu, posílená čínskými mocenskými ambicemi, by velmi pravděpodobně znovu přerostla v otevřenou válku.

Pnutí na Blízkém východě

Nestabilita v regionu Blízkého východu způsobuje problémy zemím v jeho bezprostředním i vzdálenějším sousedství již více než 10 let. Sýrie, Irák a Libye se staly nefunkčními státy, jejichž vlády přestaly po občanských nepokojích tzv. Arabského jara a stažení amerických jednotek z tohoto prostoru ovládat území jimi doposud spravovaná. Toto vakuum vyplnil Islámský stát, který na několik let obsadil rozsáhlé oblasti těchto států a nastolil tvrdý režim represe a teroru vůči všem, kdo se odmítali podřídit islámským zákonům. Po mezinárodní intervenci a porážce islamistů začaly prostor vyplňovat regionální mocnosti. Svůj vliv a zájmy aktivně prosazují především Turecko a Irán, které si do značné míry již mocensky rozdělily Sýrii i Irák. Saudská Arábie pak projektuje svůj vliv především v Jemenu, kde již několik let vojensky intervenuje proti šíitským povstalcům podporovaným Íránem. A právě mocenské ambice Íránu a Saudské Arábie mohou region snadno uvrhnout do dalšího konfliktu, zvláště pokud Írán i přes mezinárodní sankce dokončí proces výroby své jaderné zbraně. Již dnes je zřejmé, že je to pouze otázkou času, neboť disponuje dostatečným množstvím obohaceného uranu pro výrobu více než jedné takové zbraně. Na potenciální střet s Íránem se tak připravuje i Izrael, doposud jediná jaderná mocnost v regionu, pro nějž jaderný Írán znamená životní hrozbu.     

Klíčovou roli opět sehraje postoj USA a americká ochota a připravenost v regionu vojensky zasáhnout. Operace proti Islámskému státu se v zásadě omezila jen na letecké údery, v případě rozsáhlejšího konfliktu za účasti Íránu vyzbrojeného jadernými zbraněmi však pouze částečné zapojení agresi nezastaví. USA sice v oblasti disponují značným množstvím leteckých a námořních základen, a to jak v okolí Perského zálivu na Arabském poloostrově, tak v samotném Turecku, bez nasazení amerických pozemních sil se ale jejich dosavadní spojenci budou muset bránit sami. Izrael je na takovýto scénář připraven, s bojem za uhájení své existence má ostatně dlouholeté zkušenosti. Turecko je pak ve specifickém postavení. Je členem NATO, ale zároveň má své vlastní regionální zájmy a ambice, a to nejen na Blízkém východě, ale i na přilehlém jižním Kavkazu či ve východním Středomoří. S Íránem je schopno se pragmaticky dohodnout, přičemž napjaté vztahy mělo v uplynulých letech naopak se Saudskou Arábií. To se ale v posledních měsících změnilo. Obě země přistoupily k normalizaci vzájemných vztahů, což výrazně posílí společnou frontu sunnitských států proti šíitskému Íránu a zároveň opětovně sblíží hlavní americké spojence v regionu.

Evropa v kleštích

Ruská agrese na Ukrajině evropské státy zaskočila a zastihla je do značné míry nepřipravené, a to jak po politické, ekonomické, tak i bezpečnostní stránce. Naprosto chybný odhad situace a dlouholetá usmiřovací politika vůči Rusku, prosazovaná Německem a Francií, přivedla Evropu do nejhorších problémů od konce poslední světové války. Evropské země se staly velmi zranitelnými, a to nejen kvůli závislosti na ruských energetických surovinách, zejména zemním plynu, ale hlavně kvůli neochotě postavit se agresorovi silou, což je činí vydíratelnými i ze strany dalších světových hráčů s expanzivními ambicemi. V první řadě je to Čína, na níž si Evropa v uplynulých letech vybudovala ještě větší závislost než na sousedním Rusku. Přesun evropské průmyslové výroby do Číny, ke kterému v posledních desetiletích docházelo z nákladových i ekologických důvodů, se nyní ukazuje být velkou hrozbou a zranitelností současně. Jak již ostatně naznačila koronavirová pandemie, přerušení dodávek některých výrobků z Číny se snadno může stát pro evropské ekonomiky neřešitelným problémem. Čína si navíc v určitých odvětvích cíleně buduje monopol, zvláště v oblasti moderních technologií, aby závislost ostatních zemí na její produkci ještě prohloubila. Již dnes je tak například největším světovým výrobcem solárních panelů nebo baterií do elektromobilů. 

Pro Evropu to není dobrá zpráva. S plány na strategickou autonomii v klíčových odvětvích přišla pozdě, nehledě na skutečnost, že neochota vzdát se obchodních příležitostí a výrobků za nízké ceny je mezi evropskými státy stále značná. Prim v tomto směru opět hrají Německo a Francie, které stejně jako v případě Ruska relativizují čínskou hrozbu a odmítají ohrozit svou prosperitu nákladnějšími řešeními. Věří, že dohoda s Čínou je možná a že s nimi bude jednáno jako s rovnocennými partnery. Za tento další chybný úsudek ale znovu tvrdě zaplatí a s nimi i celá Evropská unie. V případě Číny totiž již Evropa nebude mít na výběr, jedinou alternativou k válce bude trvalé vazalství. 

Zvítězí temná strana Síly?

Vojenský střet demokratických a autoritářských států o novou podobu mezinárodního řádu je nevyhnutelný. Svět postavený na nadvládě demokratického bloku vedeného Spojenými státy americkými skončil. Oslaben krizemi a vnitřními problémy již není schopen nadále zadržovat mocenský vzestup a ambice autoritářských režimů. Pokud ale chtějí západní demokracie přežít, nezbyde jim nic jiného než o svou svobodu a nezávislost znovu bojovat v další globální válce. Teprve měření sil na válečném poli totiž ukáže, kdo je oprávněn určovat, v jakém světě budeme žít. Zda tento svět bude nadále převážně demokratický postavený na respektu k mezinárodnímu právu anebo půjde o svět totalitní řízený silou, v němž pro lidská práva a svobody není místo. V předchozích dvou světových konfliktech byla vždy temná strana Síly poražena, i když ve druhém případě bylo vítezství demokracií vznikem bipolárního světa na několik desetiletí jen částečné. Doufejme, že pádu světa do temnoty budeme schopni zabránit i tentokrát. Vše bude záležet na našem odhodlání bránit své hodnoty až do konce, a to i za cenu těch nejvyšších ztrát.

Martina Heranová, Ph.D.

Je analytičkou a konzultantkou v oblasti mezinárodní politiky. Přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuje se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.