Nedávná vystoupení náčelníka Generálního štábu AČR i ministryně obrany o potřebě až 37 500 profesionálních vojáků v AČR k naplnění nových cílů výstavby vojenských schopností NATO zvýšila poptávku ve společnosti po informaci, jak tomuto číslu rozumět, jak bude tato potřeba případně zajištěna a co to znamená pro zemi. Závažnost eventuálního přijetí těchto cílů bude vyžadovat odvážná a systémová rozhodnutí, stejně jako věcné, podložené a ideologicky nezatížené objasnění těchto rozhodnutí veřejnosti. Žádný typ armády není zadarmo a konskripční armáda již vůbec ne. Systémová cena tohoto typu armády, politik by řekl politická cena, je pro stát vysoká. Jádrem problému je pojem „schopnost“. Pro ucelenější pohled na téma proto doporučuji svůj text z roku 2021, kde jsem ve stručném historickém exkurzu objasnil odklon od symetrie v obranném plánování NATO a přechod na plánování na vojenské schopnosti. Z kontextu lze odvodit, byť si závažnost věci tehdy málokdo uvědomoval, že dlouhodobě uplatňované plánování na vojenské schopnosti nás může dovést do situace ve výstavbě AČR, ve které se dnes nacházíme.

„Thomas-Durell Young z Naval Postgraduate School v Monterey, který se specializuje na studium transformace bezpečnostních institucí zemí střední a východní Evropy, charakterizuje obranné plánování NATO jako lineární proces, abstrahující od sociálně-ekonomického cyklu, vyvolávající neopodstatněná očekávání v daném čase. Aby naplnil své funkce, musí být na národní úrovni správně interpretován a zdůrazňuje rozdíl mezi národním zájmem a odpovědností státu za výstavbu vojenských sil (sovereignty tasks first) a aliančním plánováním, které cílí na požadovaný soubor adekvátně připravených sil z hlediska potenciálního použití (capability targets). Převedeno do laického jazyka, stát může v souladu s národním zájmem dosáhnout zvýšení bojové hodnoty armády za efektivního využití potenciálu i národního průmyslu, a přitom nenaplňovat zcela schopnostní normativy plynoucí z obranného plánování NATO. Proto T. D. Young doporučuje zemím jako je Česká republika přijetí jednoduchého rozpočtového modelu zaměřeného prvotně na splnění národních úkolů a naplnění národního zájmu.  Koncepční nesourodost a fiktivní finanční limity, namísto národní teorie a plánování v souladu s rozpočtovou realitou, způsobuje nekonzistenci výstupů ve výstavbě vojenské síly státu. Jedním z nutných předpokladů pro dosažení kvalitativní změny je přechod od normativního k deskriptivnímu pojetí plánovacích procesů. Hlavní předpoklad však spatřuje v důsledné kontrolní funkci legislativní moci nad exekutivou a manažerskou úrovní.“

Jsem si vědom, že pouze zasvěcení mohou rozumět výše uvedenému textu, který jsem v roce 2021 zveřejnil (Review pro Obranný a Bezpečnostní Průmysl 1/2021). Sama podstata obranného plánování NATO na schopnosti zveřejnitelná není. Proto opět pouze zdůrazním, že bez ohledu na úsilí a objemy vyčleněných finančních prostředků, bez národní teorie a národního přístupu nelze národních cílů ve výstavbě armády dosáhnout. Cílem tohoto minimalistického exkurzu do výstavby AČR je s využitím několika základních statistických údajů usnadnit orientaci v současné diskusi o politicko-vojenských ambicích České republiky.   

Koncepce výstavby profesionální AČR a mobilizace ozbrojených sil (2002) předpokládala cílové počty na 34 000–36 000 vojáků z povolání (VZP) a 10 000 občanských zaměstnanců pro všechny součásti ozbrojených sil a ministerstva obrany. Rekrutační cíl pro doplňování kohorty profesionálních VZP o této velikosti byl projektován na 5 450 rekrutů ročně, a to přibližně do doby dosažení počátečních operačních schopností, a 2 900 rekrutů ročně v následujících letech. Rekrutační cíl byl stanoven nejenom za účelem doplňování profesionálními vojáky, ale rovněž jako podmínka pro plnění kvalitativních kritérií personální struktury profesionální armády. Uvedená ambice byla formou vědeckého úkolu podrobena analýze týmem pracovníků Vojenské akademie v Brně. Bylo konstatováno, že cílové počty jsou nedosažitelné a armáda této velikosti je neudržitelná. Stejný závěr byl nezávislými analytickými pracovišti v letech 1994 a 2000 – 2001, kdy byly vypracovány vize výstavby profesionální armády o obdobných početních stavech.  Koncepce byla i přes tuto nerealistickou ambici schválena. Přirozeně, již v následujícím roce bylo nutné původní koncepci z důvodu ekonomické a věcné neudržitelnosti přepracovat na Koncepce výstavby profesionální AČR přepracované na změněný zdrojový rámec (2003). Cílové počty byly nově stanoveny na 26 200 profesionálních vojáků, 1800 čekatelů vojáků v přípravné službě, 8 800 občanských zaměstnanců a 1 400 příslušníků aktivní zálohy. Splnění cílů bylo stanoveno do roku 2014 a transformační období v přechodu na profesionální armádu bylo zkráceno z původních pěti let do konce roku 2004, tedy jeden rok. 

Ve stejné době byl hlavní směr rozvoje vojenských schopností definován v dokumentu „Defence Capability Initiative“ (DCI), který byl přijat v roce 1999 na Summitu NATO ve Washingtonu. Bylo značnou výzvou pro zemi, která teprve získávala zkušenost se systémem obranného plánování NATO, jak alokovat dostupné zdroje na vybudování struktury profesionální armády na jedné straně a rozvoj vojenských schopností na straně druhé. Teoretické řešení publikoval doc. Vladimír Čech v textu „Finanční náročnost profesionální armády“ (2001) se závěrem, že pokud se Česká republika rozhodne vybudovat profesionální armádu a současně splnit požadavky plynoucí z NATO DCI, celkový počet VZP se musí pohybovat okolo 17 800, zaokrouhleně a za politické podpory do 20 000 VZP. Zdůrazňuji, že tento výpočet, pro který byla vypracována metodika podložená teorií, hovořil o počtu profesionálních vojáků pro Českou republiku, nikoliv selektivně pro AČR nebo ozbrojené síly či další samostatné součásti integrovaného ministerstva obrany, všech! Požadovanou bojovou hodnotu armády proto nemohly řešit počty, ale moderní výzbroj a její účinek. Jenomže v pojetí expediční armády a politických tlaků vyhovět spojencům jsou potřebné především počty. Politická ambice na výstavbu profesionální armády byla na základě politického rozhodnutí stanovena na 26 200 profesionálních VZP a modernizace AČR podle zamýšlených cílů DCI přirozeně neproběhla. Početní stavy profesionálních vojáků byly naplněny zhruba o dekádu později, než byl původní cíl. Personální struktura se navzdory všem ústupkům, rozmělňování norem a incentivům v současnosti rozkládá. Věda se žádné politické vůli nepodvolí. A pokud politická vůle převládne, potom s důsledky.     

Z prací na aktualizaci koncepce profesionalizace v roce 2003 vyplynuly dva důležité poznatky. První, že dosažení kompaktní struktury AČR je potřebné navýšit limit 26 200 o dalších 1 750 VZP. Tím druhým bylo rozpoznání limitu kapacit sil podpory a institucionálních struktur ministerstva k zabezpečení armády o této velikosti. Tento limit byl odhadnut na úrovni 28 000 VZP v ozbrojených silách a samostatných součástech integrovaného ministerstva obrany. To bylo tehdy považováno za mez rovnováhy v systému. Pokud bude existovat potřeba budování ozbrojených sil o větší velikosti, musí tak být učiněno ve struktuře mobilizačně rozvinované armády. V případě, že mírové počty VZP překročí výše uvedenou mez, nevyhnutelně to vyvolá tlak na navýšení kapacit, investic a počtů osob u součástí sil podpory a především u institucionálních součástí ministerstva obrany. Takový stav nebyl  považován za žádoucí ze dvou důvodů. První, výsledkem by byl extenzivní rozvoj struktur, včetně těch, které nejsou nositeli žádné vojenské schopnosti. Druhý, kritický z pohledu doplňování vojenským personálem, kdy by se objektivně překlopilo těžiště z AČR ve prospěch vojenských struktur a institucionálních součástí ministerstva vyžadující personál s vysokými kvalifikačními požadavky. Pokud bylo tehdy politickým zadáním budovat silnou profesionální AČR, bylo nutné v procesu výstavby takovému vývoji zamezit. Navýšení AČR o dalších 1 750 VZP schváleno nebylo, ale faktor parametrického nastavení struktury ministerstva obrany byl pochopen a téměř dvě dekády respektován.  Existence teoretických východisek ale neznamená, že se systém bude v souladu s nimi chovat. Vše je odvislé od kompetence a předpokladů personálu, kterému je svěřena pravomoc řídit systém. 

Pro názornost asi bude užitečné uvést základní fakta. Při přechodu na profesionální armádu v roce 2005 činil průměrný počet vojáků z povolání na základě oficiálních dat 22 748 a v roce 2021 to bylo 26 331. Což je za 16 let nárůst o 3 583 VZP, v průměru za rok nárůst o cca 250 vojáků z povolání.  V roce 2022, resp. 17. prosince 2021, nastupuje nová Vláda ČR a současně vypuká konflikt na Ukrajině, v jehož důsledku dochází celospolečensky k zásadní změně v pohledu na obranu a bezpečnost. Vliv obou faktorů na výstavbu vojenské síly našeho státu v dlouhodobé perspektivě bude nutné hodnotit až s odstupem, proto další čísla neuvádím. Pouze odkazuji na dokument „Bílá kniha o obraně“ (2011), který obsahoval předpoklad, že personální růst armády začne v těchto letech stagnovat. Za rok 2024 činil přírůstek do AČR 60 VZP.  

V průběhu prací na projektu profesionalizace bylo ve společnosti okolo 1,4 mil. lidí ve věku 18 – 24 let, dnes tato populační skupina tvoří asi 0,8 milionu. Přičemž již cíle KVAČR 2030 hovoří o 30 000 VZP, tj. více než v koncepčních dokumentech z roku 2003. Protože dochází v obsahu KVAČR 2030 k prolomení meze rovnováhy v systému, logicky se zvyšuje požadavek institucionálních součástí ministerstva a ozbrojených sil odůvodněný potřebou početně větší AČR všestranně zabezpečit. Tehdejší ministr obrany ve svém veřejném vystoupení objasňoval, že hovoříme v souvislosti se zvýšenou ambicí v KVAČR 2030 o kohortě okolo 34 500 VZP v ministerstvu obrany. Tedy o stejné velikosti jako původní ambice ve výstavbě profesionální AČR z roku 2002, která zkrachovala během jednoho roku. A jak jsem již uvedl, podle ekonomických a sociologických analýz udržení této ambice vyžadovalo rekrutační cíl 5 450/2 900 rekrutů ročně. Navzdory všemu KVAČR 2030 k naplnění ambice a požadovaných vojenských schopností stanovil rekrutační cíl na 2 400 rekrutů ročně a za účelem splnění impozantních ambicí byl rekrutační cíl pro rok 2021 stanoven dokonce jen ve výši 1 610 rekrutů, z toho 550 pro UNOB. Faktorem rozhodování nebyly koncepční cíle, ale závazné ukazatele zaměstnanosti. V KVAČR 2035 pro jistotu nelze nalézt kromě cílů žádnou personální projekci. Pokud čtenář nabyde pocitu, že mu nic nesedí, čte dobře. Osobně se domnívám, že ve svých publikovaných textech a koncepčních návrzích za uplynulých více než dvacet let nemusím nic měnit. Nevím, jestli velení AČR, které nastoupilo do funkcí v roce 2022, mělo představu, v jakém stavu jsou řídící a koncepční procesy v AČR. Pravděpodobně nikoliv, jinak by nemohlo v uplynulých třech letech postupovat způsobem, který jsem pozoroval.  

Bývalý náčelník Generálního štábu AČR Aleš Opata ve svých memoárech „Sám nejsi nic“ (2022) zmiňuje, že navýšení ambicí AČR na 30 000 VZP bylo politickým zadáním. Věta visí v textu jako solitér, nemá kontext, úvod, komentář, ani závěr. Vyjadřuje tím zjevně svůj postoj k tomuto problematickému zadání. Nejde o prosté číslo. Armádní plánovači musí rozepsat takovou ambici do všech plánovacích dokumentů a procesů, včetně struktur. Ambice vzešla z prostředí diplomatické komunity a propsala se jejím působením do podoby politického zadání. Tito lidé ale věděli o vojenství asi jen tolik, že armáda existuje, o existenci teorie výstavby vojenských sil státu nemohli mít potuchy.  

Rizikem takto nastavených ambicí je vznik „dutých“ struktur, které se stávají nestabilní v případě negativních vlivů souvisejících s vývojem ekonomického cyklu. Vzniká tím nutnost jejich soustavného vyztužování personálem cestou soustavného snižování personálních norem a růstu benefitů. Kruh se tím uzavírá. Negativní trend ukazatelů personální struktury armády potom nespočívá v řízení lidských zdrojů, kam patří i rekrutace, ale je průvodním jevem parametrického nastavení systému a zvoleného postupu ve výstavbě armády. Protože výstavba armády v zásadě neprobíhá, systém je v trvalé nestabilitě, nemá prostor pro vnitřní pohyb, pružnost a tím odolnost. Při jakémkoliv negativním impulzu jdoucím ze systémového okolí bude logicky vznikat tlak na přehodnocení základního vztahu ve výstavbě vojenské síly státu, kterým je „účel-typ-velikost armády“.  Nepřiměřený tlak na růst vojenských výdajů sice zajistí akvizice, nestabilita systému a jeho nefunkčnost ale nebude překonána.

Lze uzavřít, že na základě teoretických východisek, které byly vypracovány k podpoře profesionalizace AČR a soustavně se potvrzuje jejich mimořádná přesnost, je cíl ve výstavbě vojenských schopností NATO předpokládající navýšení početních stavů AČR na 37 500 profesionálních VZP nedosažitelný. V zásadě teoreticky nesmyslný a výrazně komplikující politické rozhodování na úrovni státu. Cíl by mohl být plněn pouze změnou typu armády, nebo zachováním stávajícího typu a zásadní změnou parametrického nastavení integrovaného ministerstva, a současně s přechodem na koncepci výstavby celkových sil, jinými slovy přebudováním mobilizačního a záložního systému ozbrojených sil. Lze zvolit i kombinaci různých modelů a postupů. Nutně se ale stát bude muset přihlásit k jedné ze čtyř škol výstavby vojenských sil, aby armáda měla srozumitelné zadání pro další postup. K číslu 37 500 profesionálních VZP v AČR je nutné připočíst i stavy dalších součástí ozbrojených sil a integrovaného ministerstva obrany, aby byla zřejmá konečná výše ambice vyplývající z nových cílů výstavby vojenských schopností NATO.