V květnu 2019 způsobil průjezd amerického konvoje na cvičení do Maďarska a Rumunska kolaps české páteřní dálnice D1. Nebo obráceně: Stav této komunikace způsobil konvoji mnohahodinové zpoždění. Sice zde probíhá rekonstrukce, ale jak je vůbec Česká republika průjezdná pro vlastní armádu, potažmo spojence?

Mobilita – to je klíčové slovo, na které se ve vztahu dopravní infrastruktury a národní bezpečnosti překvapivě málo myslí (pokud vůbec). Ať už by česká armáda měla být nasazena na domácím území třeba kvůli povodním, nebo se musela urychleně přesunout k posílení evropských spojenců do sousedních států, bude mít problém.

Samotná armáda má pod kontrolou svoji připravenost (pohotovost, provozuschopnost a bojeschopnost). Skutečnost, že podle posledních zpráv nestíhá bojovou techniku opravovat, nechme nyní stranou. Při každém nákupu nových vozidel, obrněných transportérů či bojových vozidel pěchoty hrají parametry jako rychlost a průchodnost terénem důležitou roli. Ovšem skutečné překážky leží mimo vliv Ministerstva obrany ČR – jde o stav silnic a kolejových tratí.

Dopravní kolapsy jsou v České republice na denním pořádku, jednak kvůli nedostavěným obchvatům a dálnicím, jednak kvůli nekoordinovaným opravám komunikací. Vystihuje je vtip, kde si silničáři vyprávějí: „Představ si, že když jsme to tady rozkopali, řidiči začali jezdit jinudy. Tak jsme to tam rozkopali taky.“ Ve skutečnosti ale tento jev vůbec legrační není – způsobuje komplikace řadovým řidičům, ale i Integrovanému záchrannému systému, generuje ekonomické ztráty i bezpečnostní riziko.

V případě těžké vojenské techniky mnohdy nelze objízdné trasy využít, protože nejsou koncipovány na odpovídající hmotností zatížení. Běžný řidič v osobním automobilu o existenci značek s hmotnostním limitem ví, ale může je s klidem přehlížet. Obvyklá nosnost mostů a mostků v České republice se pohybuje obvykle v limitu 6, 12 nebo 15 tun, pro jednotlivé vozidlo nejvýše 25 tun. 

Foto: Obvyklá nosnost mostů a mostků v České republice se pohybuje obvykle v limitu 6, 12 nebo 15 tun, pro jednotlivé vozidlo nejvýše 25 tun. | Ředitelství silnic Zlínského kraje

Všechna moderní bojová vozidla pěchoty, tanky, samohybné houfnice a další mají vyšší hmotnost, obvykle 30 až 40 tun. V době prvotní výstavby těchto silničních staveb to tolik nevadilo, například BVP-2 má hmotnost něco přes 14 tun. A navíc disponuje schopností plavat. Důraz na ochranu posádky ale navýšil hmotnost moderních bojových vozidel několikanásobně. A naopak – plavat už neumí.

V případě přepravy vojenské techniky po železnici narážíme na hmotnostní limity také. Jednotlivé vozy sice uvezou náklad o hmotnosti 50 až 80 tun, ale to znamená, že jeden drážní vůz mohla dosud přepravit ekvivalent tří BVP-2. Ať už Česká republika koupí jakákoli nová bojová vozidla pěchoty, bude muset pro jejich přesun počítat s daleko více drážními vozy.

Foto: Všechna moderní bojová vozidla pěchoty, tanky, samohybné houfnice a další mají vyšší hmotnost, obvykle 30 až 40 tun. | maps.google.cz

Stav drážních cest navíc připomíná stav silnic – vykazují vysokou poruchovost, často probíhají opravy a výluky. Z kolejí už vůbec nelze někam sjet. Pro představu: České dráhy, resp. Správa železniční dopravní cesty, potřebují na opravu trakčního vedení – což je častá a téměř nevyhnutelná závada – šest a více hodin. (Proslulá je tím klíčová trasa Plzeň – Praha). Co je pak platné, že v takovém časovém rámci vojáci umí svoji techniku na vlak naložit, když by jednou takovou dobu čekali na odstavné koleji?

Otázky tedy zní:

Komunikuje výstavbu, údržbu a opravy Ministerstvo dopravy ČR s Ministerstvem obrany ČR?

Může AČR do těchto procesů vůbec promlouvat? Není tím myšleno, zda se tyto resorty spolu nějak domluví, když se jedná o dlouho plánovaný cvičný přesun menší bojové jednotky. Důležitý je okamžitý přehled o situaci a průjezdnosti. Aby se armáda orientovala podle aplikace Waze nebo webu Českých drah, je absurdní.

Vůbec jakákoli nová výstavba či rekonstrukce komunikací by měla získat stavební povolení jen s kladným stanoviskem armády. Zatímco se při schvalování angažují kdejaké lokální občanské spolky a vznikají rozsáhlé studie o dopadu na životní prostředí, kde má v tomto procesu své zastoupení armáda?

Jsou to otázky „řečnické“, tato problematika v České republice uspokojivě řešena není. A čím více se bude AČR dařit zavádět novou výzbroj, tedy s výrazně vyšší hmotností, tím budou tyto otázky palčivější.