Jednou z největších novinek českého zbrojního průmyslu je samohybné dělo MORANA, představené na letošní výstavě Eurosatory jeho výrobcem, společností Excalibur Army, patřící do konsorcia CSG. Samohybné dělo MORANA přitom svými parametry, především ráží 155 mm a hlavní o délce 52 ráží, ale i svým kolovým podvozkem o vysoké průchodivosti přitom splňuje všechny požadavky na moderní samohybné dělo. Díky tomuto samohybnému dělu, na jehož vývoji se kromě samotné společnosti Excalibur Army podílela i celá řada subdodavatelů, český zbrojní průmysl jasně potvrdil své vysoké schopnosti i své stále rostoucí postavení na světovém zbrojním trhu.

Foto: Nová česká samohybná houfnice MORANA | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Zároveň je to teprve rok, co společnost Excalibur Army představila své jiné samohybné dělo, a to kolovou samohybnou houfnici DITA. DITA přitom, stejně jako MORANA, představuje moderní samohybné kolové dělo, vyzbrojené zbraní „západní“ ráže 155 mm. Tato situace pro někoho může působit absurdně, ve skutečnosti má však svou logiku.

Historická retrospektiva

Historie, ale i konstrukce současných českých samohybných děl se odvíjí od legendárního samohybného děla vz. 77 DANA ráže 152 mm. To ve své době, v sedmdesátých letech minulého století, představovalo takřka revoluční konstrukci. Samohybné dělo DANA totiž jako jedno z prvních používalo systém automatického nabíjení. Neméně revolučním počinem pak bylo použití kolového podvozku Tatra, zatímco naprostá většina tehdejších samohybných houfnic (americká houfnice M-109, sovětské samohybné dělo 2S3 Akacija atd.) používala pásový podvozek.

Již v polovině osmdesátých let se však ukázalo, že samohybná děla DANA nepostačují svým dostřelem, který činil pouze 20,5 km. Proto se ještě za komunistického režimu objevila modernizovaná varianta samohybných děl DANA – samohybné dělo ONDAVA. To používalo delší hlaveň o délce 47 ráží, díky čemuž dosahovalo vyššího dostřelu až 32 km. Toto samohybné dělo se ovšem nedočkalo sériové výroby, a bylo vyrobeno jen několik kusů.
Přesto samohybné dělo ONDAVA mělo svůj význam, protože ukázalo cestu dalším, navazujícím konstrukcím.

Do osudu samohybného děla ONDAVA, ale i celé vývojové větve započaté samohybným dělem DANA pak významně zasáhly politické změny v roce 1989, pád sovětského bloku a pád komunistického režimu v Československu. Nové, demokratické Československo už nepotřebovalo tak početné ozbrojené síly, a tak docházelo k postupnému snižování početních stavů výzbroje. Byly rušeny či omezovány mnohé zbrojní projekty, což se týkalo i děl ONDAVA a DANA. Těch měla tehdejší armáda dostatečné množství, a proto nestála o jejich další dodávky, v důsledku čehož došlo k faktickému přerušení jejich výroby.

Snad ještě více do osudu vývojové linie samohybného děla DANA zasáhlo rozdělení tehdejší federace na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Zde je třeba zmínit, že kompletní výroba samohybných děl DANA tehdy probíhala na Slovensku, ve státním podniku ZTS Dubnica nad Váhom. Část komponentů byla vyráběna také na území České republiky, výroba jako taková však byla plně realizována Slovenskem, které pak později představilo svá vlastní samohybná děla, která dále rozvíjela konstrukci samohybného děla DANA. Jednalo se o typy ZUZANA a ZUZANA 2. Ty se od samohybné houfnice DANA lišily jak použitím delší hlavně, tak „západní ráží“ 155 mm. Tato již ryze slovenská samohybná děla představují již samostatnou rodinu, a proto nebudou již dále popisována.

Vývoj samohybných děl v České republice

Situace v České republice po jejím osamostatnění byla zcela jiná. V ČR sice existovaly opravárenská zařízení spojená se houfnicí DANA, výroba jako taková zde však neexistovala, a to ani z části. Nebyly zde pro ni příslušné průmyslové kapacity, nebyly zde potřebné technologie. K tomu připočítejme i fakt, že tehdejší doba nebyla nakloněna nějakým vyšším vojenským výdajům a tedy i výrobě zbraní, a domácí zbrojní průmysl dostával jen minimální (pokud vůbec nějakou) podporu od státu.

Za této situace bylo velice odvážné, když se později společnost Excalibur Army ve svém závodě ve Šternberku (což byl bývalý vojenský opravárenský podnik VOP 26) pustila do vývoje a posléze i výroby modernizovaných samohybných děl DANA M1/M2. Samohybná děla DANA M1/M2 představují jen omezenou, ale racionální modernizaci samohybných děl vz.77 DANA. V principu se na těchto samohybných dělech moc nezměnilo – nadále zůstal zachován podvozek Tatra, stejně tak zůstalo zachováno i automatické nabíjení děla. Významného vylepšení pak znamenala nová kabina  řidiče, která získala nová okna, lepší ergonomii, balistiku atd. Byl instalován nový systém řízení palby, nový kamerový systém. Celkovou pohyblivost vozidla pak zlepšil nový motor. Důležité je, že u samohybných děl DANA M1/M2 byla zachována původní ráže děla 152 mm. Pro toto dělo byl však vyvinut nový náboj DN-1CZ, který nabízí dostřel až 25,1 km.

Foto: Samohybná kanónová houfnice DANA M2 | Excalibur Army

„Východní“ ráže 152 mm je někdy označována za zastaralou, zatímco „západní“ ráže 155 mm je označována za moderní. Což o to, je pravda, že západní 155mm munice je celkově modernější a nabízí mnohem širší spektrum typů. Je ale třeba podotknout, že u ráže 152 mm zůstává Rusko, které vyvíjí nové vzory o vysokém výkonu, a stejně tak je 152 mm munice i nadále vyvíjena v Číně. Ráže 152 mm se tedy stále používá a bude používat. Možná ještě důležitější je ale fakt, že ve světě dosud existují obrovské zásoby starší 152 mm munice, a to především ve státech bývalého sovětského bloku a řady zemí třetího světa orientujících se na Sovětský svaz. Významným faktem je, že samohybná houfnice DANA (které používá dělo odvozené od rozšířeného sovětského taženého děla D-20) může používat velkou část z této starší munice, která je dnes navíc k dispozici velmi levně. To samozřejmě obchodní atraktivitu takového samohybného děla výrazně umocňuje.

Samohybná děla DANA M1/M2 jsou pak z novovýroby a jedná se o děla de facto nová, s životností třeba i několik desetiletí. Možní zájemci tak mají k dispozici samohybné dělo s dostatečnou perspektivou. Samohybné dělo DANA M1/M2 tak představuje střízlivou, ale pragmatickou konstrukci. Můžeme připomenout, že svého času AČR uvažovala, že by její samohybné houfnice DANA byly modernizovány právě na tuto úroveň, avšak projekt nakonec nebyl realizován. Samohybná děla DANA M1/M2  si však našla svého zahraničního zákazníka, a to Ázerbajdžán, kam bylo dodáno větší množství těchto houfnic. Export samohybných houfnic DANA do Ázerbajdžánu byl sice opakovaně kritizován (zde je ovšem třeba upozornit, že vůči Ázerbajdžánu nebylo uvaleno žádné zbrojní embargo, jak se někdy tvrdí), přesto lze konstatovat, že se jednalo o jeden z největších úspěchů českého zbrojního průmyslu v celé jeho porevoluční éře. Další děla DANA M2 si pak ještě před válkou objednala Ukrajina.

Samohybné dělo DANA M1/M2 se samozřejmě nemůže rovnat nejmodernějším samohybným houfnicím, a může působit jako „zbraň pro chudé“ (ačkoliv ropou oplývající Ázerbájdžán představu chudé země rozhodně nesplňuje). To však v ničem není na škodu. Je třeba si uvědomit, že ve světě je spousta chudých rozvojových zemí, které si nemohou pořídit nějaké pokročilé konstrukce a zároveň jde často o země, které se často potýkají s nějakým konfliktem, a potřebují tak posílit své ozbrojené síly, a to třeba právě samohybnými děly. Je proto pravděpodobné, že samohybná děla DANA M1/M2 si v budoucnu najdou i další zahraniční zákazníky.

Dalším českým samohybným dělem, zkonstruovaným opět společností Excalibur Army, je samohybné dělo DITA. DITA dál navazuje na samohybná děla DANA, resp. DANA M1/M2, a zachovává jejich charakteristické prvky – především použití podvozku Tatra, umístění děla do otočné věže, a použití nabíjecího automatu. Přesto je toto samohybné dělo v mnohém jiné, pokročilejší. Významně byla zlepšena především automatizace nabíjení – věžová nástavba tak může fungovat zcela autonomně. Díky tomu může osádku tvořit pouze dvoučlenná posádka. Vylepšen byl i systém řízení palby atd. Vyšší pohyblivost pak zajišťuje výkonnější motor. 

Foto: Samohybná houfnice DITA 155 mm | Excalibur Army

Zřejmě nejdůležitější změnou samohybné houfnice DITA oproti samohybným dělům vz. 77 DANA, resp. DANA M1/M2, je pak použití děla „západní“ ráže 155 mm. Samohybné dělo DITA tak může používat rozsáhlé spektrum západní munice 155 mm, která je vyráběna i v ČR. Stejně tak je důležitým prvkem použití výrazně delší hlavně o délce 45 ráží, díky které DITA může dosahovat dostřelu až 39 km (za použití munice s dnovým generátorem plynů). Použití děla o délce 45 ráží a nikoliv o délce 52 ráží, která je dnes považována za standart pro moderní dělo, se může zdát nedostatečné, a proto je DITA někdy označována jako nemoderní. Avšak takový přístup je chybný.

Předně lze konstatovat, že v současnosti sice platí určitý úzus, že samohybné dělo by mělo být vybaveno hlavní o délce 52 ráží, přesto se nedá říci, že by taková děla byla nějakým standardem ve výzbroji moderních armád. Ve skutečnosti jsou takováto samohybná děla spíše v menšině. Je tomu tak především kvůli vysokým cenám moderních děl s hlavněmi o délce 52 ráží a armády si nemohou dovolit těmito samohybnými děly nahradit všechny své starší typy. Ve světě proto dosud slouží v obrovských množstvích samohybná děla, která mají hlavně o délce ještě kratší – především děla o délce 39 ráží, ale dokonce i pouze 27, 28 ráží atd. Jde například o samohybná děla M-109, které mají hlaveň o délce max. 39 ráží, ale stejně tak i samohybná děla 2S3 Akacija atd.

Samohybné houfnice s dělem o délce 52 ráží jsou spíše jen jakousi módní záležitostí. Dosud totiž platí zjištění vynikajícího dělostřeleckého experta G. Bulla, že pro děla je ideální délka hlavně 45 ráží – tedy taková délka, jakou má i DITA. Hlavně o vyšší délce – třeba právě 52 ráží – sice dosahují vyššího výkonu, zejména pak většího dostřelu, avšak za cenu vyššího opotřebování hlavně. Ani použití nejmodernějších technologií, které jsou přitom velmi drahé a zvyšují tak cenu samotných samohybných děl, na tom nic nemění.

Ve prospěch samohybných děl o délce 45 ráží, a zároveň v neprospěch děl o délce 52 ráží, tak jednoznačně hovoří jejich ekonomika. Nejde přitom jen o pořizovací cenu, která je u samohybných děl s hlavněmi o délce 52 ráží vyšší. Mnohem důležitější je ekonomika provozu. Hlavně o délce 52 ráží trpí vyšším tlakem, vzniklým při výstřelu, vyšším opotřebením, a tak mají výrazně nižší životnost. Je tedy třeba je častěji měnit. Hlavně moderních děl, které jsou složitým výrobkem a vyžadují pokročilé výrobní technologie, jsou přitom drahé. Jejich cena je sice jen zlomkem celkové ceny samohybného děla, ve kterém ještě větší procento ceny tvoří software atd., přesto jde o částky nezanedbatelné. Právě faktor nižší ceny a především lepší provozní ekonomiky asi nejvíce hraje ve prospěch samohybných děl s hlavněmi o délce 45 ráží.

Velký význam mají i velmi dobré výkony, kterých česká samohybná houfnice DITA dosahuje, především dostřel až 39 km. Právě na samohybném dělu DITA se totiž ukazuje, že samotná délka hlavně ještě nic neznamená, a je tak jen jedním z řady faktorů, které určují celkový dostřel, a to i za předpokladu použití shodné munice. Samozřejmě, platí obecné pravidlo z balistiky, že čím je delší hlaveň, tím je zákonitě vyšší i dostřel. Jenže toto pravidlo neplatí zcela. Do hry totiž vstupují i další faktory – technické pojetí děla, provedení hlavně atd. I proto mohou být mezi jednotlivými děly používající hlaveň o shodné délce – ať již 45 či 52 ráží – dost výrazné výkonnostní rozdíly. 

DITA svým dostřelem patří mezi nejlepší konstrukce děl s hlavní o délce 45 ráží, a dokonce se vyrovná i některým dělům s hlavní o délce 52 ráží, byť těm starším. Nabízí se tak otázka, zda onen dostřel 39 km, kterého DITA dosahuje, je o tolik nižší než dostřel 41,5 km, kterého dosahuje známé srbské samohybné dělo NORA B-52 s hlavní o délce 52 ráží, či dostřel 42 km samohybného děla Caesar (Zde je ovšem třeba upozornit, že samohybné dělo DITA je ryze exportním projektem, nikdy nebylo určeno pro AČR); zda onen rozdíl cca 3 km je skutečně až tak zásadní. Vždyť leckdy armády při svých požadavcích na samohybné dělo mechanicky uvádějí požadavek dostřelu 40 km, aniž by si patřičně uvědomily, co všechno to znamená. To, že samohybné dělo DITA tohoto dostřelu téměř dosahuje, a že rozdíl znamená pouhý jeden kilometr, je spíš marginální, a na faktických schopnostech samohybného děla to nic nemění.

Nejnovějším českým samohybným dělem je již v úvodu zmíněná, teprve nedávno představená samohybná houfnice MORANA, zkonstruovaná opět společností Excalibur Army. MORANA představuje opět houfnici postavenou na ověřeném kolovém podvozku Tatra. Přesto je samohybné dělo MORANA v mnohém jiné než předcházející děla DITA, resp. DANA M1/M2. Dalo by se říci, že MORANA opouští vývojovou větev, započatou kdysi houfnicí DANA, a tvoří zcela samostatnou vývojovou linii. V případě samohybného děla MORANA je totiž její věžový komplet osazený až na samotné zádi vozidla, a nikoliv uprostřed, jak je tomu v případě děl DANA a DITA.

Je otázkou, co k tomuto řešení konstruktéry společnosti Excalibur Army vedlo. Obecně lze totiž konstatovat, že samohybná děla s věží uprostřed vozidla (jak je tomu v případě houfnice DANA atd.) mají lépe umístěné těžiště, a mají tak lepší stabilitu, lepší chování při jízdě apod. Lze však předpokládat, je MORANA schopna se s těmito výzvami vyrovnat, a to především díky velmi dobrým výkonům podvozku. Můžeme si však všimnout samohybná děla s věží, resp. věžovým modulem umístěným až na samotné zádi vozidla, jsou v současnosti určitou módou. Velmi obdobně řešena jsou  totiž např. nová izraelská děla SIGMA, či různé varianty německého děla AGM, resp. houfnic využívajících věžový modul AGM.

Důležité je, že obdobně jako v případě věžového kompletu samohybného děla DITA je i věžový modul houfnice MORANA plně autonomní. Celá tříčlenná osádka (v případě potřeby čtyřčlenná) tak sedí v pancéřované kabině, což je opět v souladu s moderními trendy. Významným rozdílem oproti samohybnému dělu DITA je však použití děla o délce 52 ráží, a nikoliv 45 ráží (ráže 155 mm zůstala samozřejmě zachována). Dosud nebyly zveřejněny přesnější parametry tohoto děla (především pak dostřel), avšak jestliže výkony děla o délce 45 ráží použitého u houfnice DITA jsou nadstandardní, lze předpokládat, že i výkony 155 mm děla o délce 52 ráží budou velmi dobré.
Samohybné dělo MORANA tak představuje pokročilou konstrukci, která splňuje všechny požadavky na moderní dělo – ráže 155 mm, hlaveň o délce 52 ráží, umístění děla do autonomního modulu a lze tak předpokládat, že se tomuto samohybnému dělu po dokončení jeho vývoje (zatím existuje jen v podobě technologického demonstrátoru) podaří oslovit potenciální zákazníky.

Dle výše uvedeného tak má společnost Excalibur Army ve své nabídce hned tři typy samohybných děl – DANA M2 s dělem ráže 152 mm, DITA s dělem ráže 155 mm o délce 45 ráží a MORANA o délce 52 ráží. Tento fakt je pro ČR velmi významný již z toho důvodu, že schopnost výroby houfnice ráže 155 mm s hlavní o délce 52 ráží má pouze omezené množství států. Ještě menší množství států, resp. výrobců pak má tak široké portfolio, zahrnující houfnice ráže 152 mm i 155 mm. Takové státy, resp. výrobce bychom zřejmě dokázali spočítat na prstech jedné ruky, navíc jde většinou o velké, silně zbrojící státy (Rusko, Čína). To, že něco takového dokázal výrobce z malé České republiky, je až překvapivé, a jen to potvrzuje tradičně vysoké schopnosti českého zbrojního průmyslu.

Z charakteristik jednotlivých výše popsaných českých houfnic je navíc zřejmé, že si tyto de facto nekonkurují, ale spíše se vzájemně doplňují. Každé dělo je totiž zjevně určeno pro jiný typ zákazníků. Chudší státy disponující zásobami starší 152 mm munice (bývalé státy sovětského bloku a země třetího světa orientující se na Sovětský svaz) sáhnou po houfnici DANA M2. Středně bohaté, pragmatické státy mohou mít zájem o houfnici DITA a státy hledající to nejmodernější a nejpokročilejší řešení, si pak mohou vybrat houfnici MORANA. Tento pragmatický přístup navíc už přináší ovoce (zmíněný export houfnic DANA M1 do Ázerbajdžánu či na Ukrajinu).

Zajímavým faktem je, že toto dokázal soukromý výrobce (který navíc začínal před pouhým cca čtvrt stoletím – v případě zahraničních výrobců samohybných děl jde přitom většinou o firmy s dlouholetou tradicí, která leckdy přesahuje i sto let trvání), a to prakticky bez jakékoliv podpory státu (která je v zahraničí celkem běžná). O to víc je tento výkon obdivuhodnější.

Samohybná děla DITA či MORANA mají obrovský význam, a to nejen pro společnost Excalibur Army, ale i pro Českou republiku jako takovou. Nejde jen o fakt, že případné získání zahraničního kontraktu přinese nemalé příjmy do státního rozpočtu, ale mnohem důležitější je, že tato samohybná děla poukazují na až překvapivě vysoké schopnosti českého zbrojního průmyslu, jsou jakousi jeho výkladní skříní. Pro společnost Excalibur Army, ale i pro celý český zbrojní průmysl (na těchto houfnicích spolupracovala celá řada dalších firem, včetně slovenských) pak samohybná děla DITA a MORANA představují obrovský technologický, ale i myšlenkový posun. Lze si proto jen přát, aby se těmto samohybným dělům podařilo jejich technický, ale i obchodní potenciál naplnit.