Klíčové, takřka přelomové, volby jsou za námi – a dopadly tak, jak dopadly a již dnes je zřejmé, že přinesou celou řadu změn. Po dlouhých osmi letech vládnutí ANO a ČSSD přichází vláda koalic Spolu a Piráti + STAN, tedy stran se zcela jiným programem, ale i s poněkud jiným stylem politické práce. Tyto změny se dotknou i resortu obrany. Vždyť právě resort obrany byl v minulých dvou volebních obdobích hájemstvím ANO, resp. jeho nominantů (M. Stropnický, K. Šlechtová, L. Metnar). Nyní ovšem nastoupí nové politické vedení resortu, které bude stát před celou řadou výzev a problémů.

Předně lze konstatovat, že situace resortu obrany, resp. AČR je relativně dobrá. Není ideální, ale to zřejmě nebude nikdy. Především lze pozitivně hodnotit fakt, že dnešní AČR je stabilizovaná. Nedochází v ní k žádným velkým otřesům, nedochází v ní k nějakému masovému odchodu vojáků, jak tomu bylo v minulosti. Stejně tak jsou v relativně dobrém stavu i další instituce, které patří do resortu obrany. Ani zde situace není optimální, přesto lze konstatovat určité zlepšení. I nadále však v resortu obrany zůstává hned několik problémů, které bude muset nové vedení ministerstva obrany řešit. Jde jak o problémy krátkodobé, tak i dlouhodobé, které patrně překračují hranici tohoto volebního období. I proto stojí za to se už nyní těmito problémy zabývat.

Zřejmě nejzásadnějším a zároveň nejaktuálnějším problémem resortu obrany jsou některé dlouhodobě vlekoucí se akvizice nové techniky. Jde především o často zmiňovanou akvizici nových bojových vozidel pěchoty. Právě ta bude jednou z největších výzev pro nové vedení ministerstva obrany. Tento pátek expertní komise ukončila posouzení nabídek na dodání 210 kusů pásových bojových vozidel pěchoty (BVP), které Ministerstvo obrany převzalo 1. září 2021 od tří potenciálních dodavatelů. Těmi jsou BAE Systems (Švédsko) s vozidlem CV90, GDELS (Španělsko) s vozidlem ASCOD a Rheinmetall Landsysteme (Německo) s vozidlem Lynx. Komise nakonec došla k závěru, že nabídky všech tří uchazečů nejsou na základě předložených odpovědí/podkladů hodnotitelné, protože ani jedna nesplňuje všechny požadavky zadavatele. Identifikované nedostatky se týkají například chybějících či nepřesných údajů k technickým vlastnostem nabízených vozidel nebo neúplných informací ke spolupráci s českým obranným průmyslem. Podle vyjádření resortu obrany vícekolové jednací řízení nebylo ukončeno a žádný z dodavatelů nebyl vyloučen. Další postup ohledně výběrového řízení na nová BVP pro AČR pak bude řešit již nové vedení resortu obrany.

Foto: Zřejmě nejzásadnějším a zároveň nejaktuálnějším problémem resortu obrany jsou některé dlouhodobě vlekoucí se akvizice nové techniky. Jde především o často zmiňovanou akvizici nových bojových vozidel pěchoty. Právě ta bude jednou z největších výzev pro nové vedení ministerstva obrany. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Situace kolem BVP je do jisté míry absurdní. Lze připomenout, že podle původních plánů mělo být dokončeno výběrové řízení již během roku 2019, kdy mělo dojít k podepsání příslušných smluv. V současné době (konec roku 2021) pak podle původních plánů měla naplno běžet výroba těchto BVP pro AČR. Místo toho jsme však v situaci, kdy výběrové řízení nebylo dosud dokončeno a dodávky nových BVP jsou zatím v nedohlednu.

Dnes, v poměrně pokročilém stavu akvizice, vyvstává několik problematických bodů. Předně – je otázkou, zda oněch původně plánovaných 53 miliard korun bude na nová BVP stačit. Lze totiž připomenout nedávnou akvizici samohybných děl Caesar, kdy u těchto samohybných děl v průběhu jednání došlo k významnému zvýšení ceny, a to z původně plánovaných 5,9 mld. korun na cca 8,5 mld. korun. Značnou část tohoto navýšení lze přičíst dodatečnému požadavku na výrobu munice na území ČR, částečně se ale do tohoto navýšení promítla i inflace, a především celkové zvýšení vstupů, zvýšení ceny jednotlivých komponentů. Podobný problém nečekaného navýšení ceny se projevil také při akvizici nového protiletadlového systému SPYDER. Je otázkou, zda se něco takového nebude opakovat i v případě BVP. Obecně lze totiž konstatovat, že v posledních dvou letech, i v důsledku epidemie Covid-19, došlo k navýšení všech vstupů. A nic nenasvědčuje tomu, že by se podařilo tento trend nějak urychleně zvrátit, což se samozřejmě projevuje i v ceně finálních produktů. Je tedy diskutabilní, zda oněch 53 mld. korun je skutečně aktuální údaj. Je dost dobře možné, že celá akvizice tak může stát výrazně víc – objevují se hlasy, že cena za oněch 210 BVP by se mohla vyšplhat až k 60 miliardám. A to by byl problém. Již dnešní rozpočet ministerstva obrany je poměrně napjatý. Je tak otázkou, zda by ministerstvo obrany dokázalo najít ve svém rozpočtu ony dodatečné miliardy navíc.

I proto se už nyní objevují úvahy, jak tento problém řešit. Každý z těchto návrhů má však své slabiny, a dalo by se říci, že neexistuje žádné ideální řešení. Předně – je nutno si uvědomit, že AČR nová BVP skutečně potřebuje. Pokud má být AČR smysluplnou silou, pak potřebuje mít své těžké jádro, svou obrněnou brigádu – a tedy i nová BVP. Nelze tedy výběrové řízení jako takové zcela zrušit. Efektivním řešením situace by nebyl ani další odklad akvizice, což by tento problém jen oddálilo.

Určitým, a zdánlivě nejjednodušším způsobem, jak udržet stávající cenu, je snížení počtu objednaných kusů. Ale ani zde není situace zcela jednoznačná. Nelze např. říci, že pokud by se počet objednaných BVP snížil o pouhou sedminu (z nyní plánovaných 210 ks na 180 ks), snížila by se adekvátně i cena kontraktu. Takto to nefunguje, protože jednotková cena BVP je pouze částí celkových výdajů, resp. objemu akvizice. Neméně důležitá je pak cena „toho okolo“, tedy vybudování logistiky a zázemí pro nové BVP. Tato část ceny se po snížení počtu objednaných kusů nijak zvlášť nesníží. K tomu lze připočíst i fakt, že po snížení počtu objednaných kusů vzroste i jednotková cena. Snížení finální ceny by tedy nebylo tak vysoké, jak by se dalo předpokládat.

Objevily se také úvahy o tom, že by místo některých BVP, zvláště pak různých speciálních verzí, dané úkoly mohly plnit jiné typy obrněné techniky – nejčastěji se hovoří o vozidlech TITUS. To je skutečně možné řešení, už třeba proto, že vozidla TITUS jsou levnější a mají i výrazně úspornější provoz, a navíc si vozidla TITUS AČR již objednala. Vozidla TITUS by ale mohla nahradit jen menší část BVP. Je také třeba brát v potaz, že i tato vozidla budou něco stát, úspora provozních nákladů se projeví až v delším časovém horizontu. Ani v tomto případě by však úspora patrně nebyla až tak velká. Je tedy zřejmé, že nalézt nějaké optimální řešení bude velice složité. Prvním krokem by proto měla být co nejlepší komunikace s výrobci BVP – a zjištění, kolik tedy bude oněch 210 BVP skutečně stát.

Další výzvou nového vedení ministerstva obrany, ale i vlády jako takové, bude navazující otázka celkového navýšení výdajů na obranu. Jak ukazuje výše zmíněný případ akvizice nových BVP, největší slabinou resortu obrany je nedostatečný objem prostředků, s kterými hospodaří, když výdaje na obranu mají daleko k požadovaným 2 % HDP – a to dlouhodobě. Jakékoliv vedení ministerstva obrany proto má jen velice omezený manévrovací prostor.

Zde lze podotknout, že strany, tvořící připravovanou vládu, mají ve svých programech navýšení výdajů na obranu na požadovaná 2 % HDP. Je však otázkou, zda k tomu skutečně dojde. Zkušenosti jak ministerstva obrany, tak i jiných resortů ukazují, že něco jiného jsou předvolební deklarace, a něco jiného je následná realita. Je navíc otázkou, jestli je takové navýšení vůbec možné a reálné. Již dnes je totiž zřejmé, že účet za současnou covidovou pandemii bude vyšší, než se původně předpokládalo. Dochází k částečnému snížení průmyslové výroby, ke zpomalení hospodářského růstu. Je pak otázkou, kdy se skutečně vrátí světová ekonomická konjunktura (na což česká vláda nemá žádný vliv).

I v důsledku těchto jevů se Česká republika už nyní potýká s až absurdně vysokým deficitem státního rozpočtu, který dál přispívá k celkovému zadlužení státu. Právě rostoucí tempo navyšování státního dluhu tak začíná být čím dál větším problémem. I proto nová vláda deklarovala snahu snížit velikost deficitu státního rozpočtu, a to i šetřením na jednotlivých ministerstvech. Hovoří se především o zastropování provozních výdajů, je však pravděpodobné, že to nebude stačit.

Připravovaná vláda, ale i nové vedení resortu obrany, tak bude ve složité situaci. Na jedné straně bude usilovat o navýšení výdajů na obranu na 2 % HDP, a na druhou stranu se bude snažit o celkové úspory. Pravděpodobně skutečně dojde ke snaze navýšit výdaje na obranu na ona 2 % HDP, je ale otázkou, kdy k tomu dojde. Hypotetickým řešením je prodloužení doby, za kterou by této hodnoty mělo být dosaženo. To by sice bylo v rozporu s původními plány, však bylo by to akceptovatelné. Podobné ekonomické problémy totiž řeší prakticky všechny vlády. Všechny státy se potýkají s následky covidové krize a s ní spojenými ekonomickými problémy, ve všech evropských státech ministerstva obrany musí šetřit. Je to tedy něco, co je vnímáno jako něco normálního, jako realita.

Je potřeba brát v potaz i fakt, že kromě ČR mají i další země, členské státy NATO, dlouhodobý problém s navýšením výdajů na obranu na ona takřka magická 2 % HDP. Netýká se to tedy jen současné covidové éry. Je sice faktem, že např. sousední Polsko svými vojenskými výdaji ona 2 % HDP dlouhodobě dosahuje, a dokonce je mírně překračuje, avšak je zde celá řada států, které jsou v podobné situaci jako ČR. Své vojenské výdaje navýšilo i Maďarsko či pobaltské státy, přesto by však bylo chybné mít ona 2 % HDP jako nějakou mantru. Navíc existuje určitý prvek, na který se poněkud zapomíná. Je to možná překvapivé, ale v zemích NATO neexistuje žádná jednotná metodika, jak počítat vojenské výdaje. Ony výdaje na obranu tak každý stát počítá trochu jinak. Není to přitom jen tím, že každý rozpočet má jinou strukturu, že přímořské státy musí vydávat další prostředky i na válečné námořnictvo. Problém je spíš to, že někdy je do vojenských výdajů počítáno i to, co se v jiných státech do vojenských výdajů nepočítá, a je to různě skrýváno do dalších resortů (např. resorty průmyslu). Jinde zas naopak dochází k tomu, že do vojenských výdajů jsou započítávány i výdaje, které s otázkami obrany země mají jen málo společného – a to třeba právě proto, aby bylo formálně dosaženo oné hranice 2 % HDP. Je tak zřejmé, že takovýto přístup, tato nejednotnost metodiky, je velmi neefektivní, a způsobuje celou řadu problémů a nedorozumění. I sama debata, zda mají členské státy dosahovat svými vojenskými výdaji na 2 % HDP, je tím pádem do jisté míry absurdní.

Zde se tak pro budoucí vládu nabízí možnost přijít s určitou iniciativou, jejímž cílem by bylo zahájit v NATO debatu o tom, jak se mají vojenské výdaje počítat. Respektive – zda by nemělo smysl vytvořit nějakou jednotnou metodiku pro počítání výdajů na obranu. Je jasné, že vytvoření takovéto jednotné metodiky, nebo alespoň stanovení nějakých základních principů, by muselo být předmětem širší debaty, a že by to jistě byl běh na dlouhou trať.

Možná ne zcela akutní, avšak neméně významnou, výzvou pro nové vedení ministerstva obrany je pak zlepšení komunikace a spolupráce ministerstva obrany, resp. AČR, s domácím zbrojním průmyslem. Právě relativně silný zbrojní průmysl je přitom obrovskou devizou pro budování bezpečnostního systému České republiky. Dnešní český průmysl je svým rozsahem, ale i svým charakterem zcela jiný než zbrojní průmysl někdejšího prvorepublikového Československa či komunistického Československa. Přesto lze konstatovat, že i dnešní český zbrojní průmysl je mimořádně silný a kvalitní, a je výkonnější než zbrojní průmysl většiny srovnatelných zemí.

Tento potenciál však není zcela optimálně využíván. Kromě celé řady dalších důvodů je to způsobeno i tím, že spolupráce mezi armádou a ministerstvem obrany na straně jedné a zbrojním průmyslem na straně druhé je dosud velmi nedokonalá. V minulosti se opakovaně stávalo, že armáda deklarovala zájem o nějaký bojový systém, domácí firma jej vyvinula, a následně armáda daný systém nezakoupila, což pro takový podnik samozřejmě znamenalo obrovskou ztrátu.

Jindy je zas domácí zbrojní průmysl schopen vyprodukovat určitý produkt, ale armáda o tento systém neprojeví zájem – a systém dané kategorie následně koupí v zahraničí. Tímto přístupem dochází nejen k ekonomickým ztrátám a zhoršení obchodní bilance ČR, ale i ke ztrátám schopnosti zbrojního průmyslu. V zahraničí je přitom zcela běžné, že se vlády snaží svůj zbrojní průmysl maximálně podporovat. A to třeba právě upřednostněním domácího průmyslu při různých akvizicích, někdy jsou dokonce akvizice realizovány jen proto, aby se udržela zaměstnanost ve zbrojním průmyslu (Španělsko, Velká Británie).

Jedním z nástrojů komunikace mezi AČR, ministerstvem obrany a zbrojním průmyslem je Sekce průmyslové spolupráce, patřící do struktury ministerstva obrany. Je však otázkou, zda je to dostatečné. Je totiž zřejmé, že takováto komunikace by neměla být jen otázkou pouze ministerstva obrany. Zapojeno by mělo být i ministerstvo průmyslu a obchodu, do jehož gesce zbrojní průmysl patří, ale i další ministerstva, jako např. ministerstvo vnitra, protože i to by mohlo mít zájem o některou techniku produkovanou českým zbrojním průmyslem.

Vedle těchto více či méně aktuálních výzev je zde i další otázka, která je otázkou spíše psychologickou, a navíc dlouhodobou. Jde o to, jak vylepšit postavení armády ve společnosti, a především jak změnit vnímání otázek bezpečnosti státu většinovou společností. Zde je nutno podotknout, že AČR se mezi obyvatelstvem těší poměrně vysokému respektu. Vyplývá to z různých sociologických výzkumů veřejného mínění, ale např. i různých internetových debat atd. Také široká účast obyvatel na různých událostech, jako jsou Dny NATO či Bahna nám napovídají, že armáda má mezi občany ČR poměrně slušnou popularitu. Je zřejmé, že Češi nejsou až takoví antimilitaristé, jak je nám občas předkládáno, a že rozhodně nejsme národem Švejků.

Problémem však je, že se tuto veřejnou podporu dosud nepodařilo transformovat v něco konkrétnějšího, hmatatelnějšího. Opět jde především o obligátní otázku finanční. Česká veřejnost je sice relativně nakloněna armádě, výdaje na obranu však u Čechů nemají takovou podporu. Přitom je zřejmé, že bez patřičného finančního pokrytí armáda fungovat nemůže. Bohužel, za tímto jevem lze hledat i některé ne zcela šťastné kroky a chyby při vedení ministerstva obrany, které se odehrály v minulosti, jako byly různé korupční kauzy, některé problematické akvizice vojenské techniky atd. Jedná se také o některé ne zcela povedené kroky při transformaci AČR. Právě takovéto kauzy a nepovedené transformační kroky prestiž resortu obrany, ale i armády jako takové zbytečně snížily.

Snad ještě důležitější je fakt, že je většinovou společností ne zcela správně vnímána i samotná problematika obrany státu. Stále se objevují hlasy typu „k čemu nám ta armáda je, když nás nikdo neohrožuje“. Něco takového přitom není vůbec pravda a Česká republika rozhodně není prosta bezpečnostních rizik. Stejně tak je často zlehčována také otázka možných teroristických útoků atd.

Ne zcela správné vnímání otázky bezpečnosti státu se přitom týká nejen širší veřejnosti, ale i politiků, politické reprezentace. Bohužel, velká část české politické scény otázku bezpečnosti státu vnímá jako něco okrajového a zároveň samozřejmého. Jako jakousi nadstavbu, která je až kdesi za dalšími, zdánlivě potřebnějšími resorty, což se projevuje samozřejmě i v otázce finanční. Důkazem je třeba právě to, že se České republice dlouhodobě nedaří navyšovat výdaje na obranu, a to i v dobách ekonomického růstu. Navíce je zcela běžné, že při jakémkoliv náznaku hospodářské krize bývá resort obrany tím prvním místem, kde se škrtá. Takovýto přístup je přitom zcela nesmyslný. Je nutné si opět uvědomit, že otázka zajištění bezpečnosti státu je jedním ze základních úkolů státu. Právě otázka zajištění bezpečnosti daného území proti vnějšímu ohrožení byla ostatně hlavním důvodem, proč státy jako takové vůbec vznikly.

Změna vnímání otázky bezpečnosti státu je však úkol složitý, navíc umocněný dnešní komplikovanou ekonomickou situací. Celá problematika je o to složitější, že daný úkol není tak dobře uchopitelný, jako některé jiné úkoly. Nelze jej vyřešit jen nějakými exekutivními kroky. Je to spíše otázka komunikace, přístupu. Bylo by navíc chybné spoléhat se jen na nějakou velkolepou (a drahou) reklamní kampaň, protože dosavadní zkušenosti ukazují, že tudy cesta nevede. Nejde navíc jen o nějaké zvýšení popularity AČR, ale spíše zlepšení vnímání otázek obrany státu mezi českou veřejností. Realizace výše uvedeného má dlouhodobý charakter, který překračuje rámec jednoho volebního období. Avšak možná právě ona časová náročnost by měla být důvodem, proč by se s tím mělo začít právě nyní, na počátku volebního období.

Jak je vidět z výše uvedeného, různých výzev, ale bohužel i neřešených problémů, existuje více než dost. Bude tak velmi zajímavé sledovat, jak si s tím nové vedení ministerstva obrany, ale i nová vláda poradí.