Petr Haška, kaplan. 42. mechanizovaného praporu v Táboře, popisuje svoji profesní dráhu, vzpomíná na své dětství a rodinu, líčí, jak se stal vojenským kaplanem, seznamuje nás s tím, co obnáší jeho profese a s jakými problémy a starostmi se na něj obrací jeho kolegové. Ale také prozrazuje, jak relaxuje a že jeho oblíbená kniha není jen Bible.

Foto: Petr Haška, kaplan 42. mechanizovaného praporu v Táboře | archiv Petra Hašky

Pracoval jste 20 let v Diakonii Českobratrské církve evangelické na manažerských pozicích. Co Vás vedlo až k následnému zájmu o studium ekumenické teologie, k jáhenské praxi a nakonec vstupu do ozbrojených sil na pozici vojenského kaplana? Byly to nějaké přelomové okamžiky ve Vašem životě, osobní plán nebo prostě shoda náhod?

Pokud to mohu trošku upřesnit, tak v Diakonii ČCE jsem pracoval 27 let. Po sametové revoluci jsem se začal ohlížet po změně svého zaměstnání. Pracoval jsem v JZD jako zootechnik a měl jsem touhu jít pomáhat do obnovující se křesťanské sociální služby. Na jaře roku 1991 jsem nastoupil do křesťanského sociálního zařízení na Třebíčsku ve vesničce jménem Myslibořice, kde naši předchůdci už v roce 1926 otevřeli ve starém zámku sociální služby pro potřebné. Zde jsem prvních deset let byl zástupcem ředitele, ale věnoval jsem se hlavně obnově zámeckého parku, hospodářských budou i samotného hospodářství. Bylo to velmi náročné, ale moc rád na tu dobu vzpomínám. Od svého šéfa jsem měl volné ruce a co jsem chtěl, to jsem si mohl udělat. Už v tomto období jsem často vypomáhal při vedení „biblických hodin“ pro obyvatele Domova. Často jsem od lidí slýchával, že mám zvučný a charismatický hlas a že bych se měl duchovně dovzdělat. Tak jsem nejprve absolvoval dvouletý kurs laiků, složil potřebnou zkoušku a přijal ordinaci.

V naší církvi máme jen jeden typ ordinace pro laiky i duchovní. Jako ordinovaný laik (nyní výpomocný kazatel) jsem mohl samostatně připravovat bohoslužby a vysluhovat svátosti. V té době jsem se také dozvěděl o zajímavém oboru ekumenické teologie při Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Byl jsem přijat a po čtyřech letech složil bakalářské státnice. Bylo to moc krásné období, sice náročné na cestování, studium při zaměstnání a zvládání všech povinností. V roce 2001 jsem se přihlásil do výběrového řízení na ředitele Diakonie ČCE – střediska v Myslibořicích a k mému překvapení se záhy stal ředitelem. Přestože jsem deset let byl zástupcem, tak vše bylo pro mne nové a těžké. To se časem změnilo a začalo přibývat dalších aktivit v rámci vedení neziskovek na Vysočině, členství v Dozorčí radě Diakonie ČCE, vedení dětských táborů i další studium ekumenické teologie. Mým snem bylo zavést v Diakonii kaplanskou službu, ale po pár měsících nesmělého rozjezdu jsem vyhrál další výběrové řízení, tentokrát na ředitele celé Diakonie ČCE. Se zkušenostmi, které jsem měl za sebou, jsem se pustil do nové výzvy. Netušil jsem však, že pro blízké spolupracovníky se stanu záhy neschopný a nepohodlný. Po ročním nátlaku jsem nakonec na místo ředitele rezignoval a vrátil se ke své původní myšlence, snu stát se kaplanem.

Foto: Petr Haška, kaplan 42. mechanizovaného praporu v Táboře | archiv Petra Hašky

V Diakonii to z pochopitelných důvodů nebylo možné, proto jsem se obrátil na nemocnice a věznice. Zjistil jsem, že získat místo kaplana na plný úvazek není tak snadné. Většinou jsem dostal nabídku na čtvrt, maximálně půl úvazku. Vlastně až tehdy jsem se začal zajímat o duchovní službu v armádě. A protože jsem neměl potřebnou roční jáhenskou praxi, musel jsem nejprve strávit rok v jednom pražském evangelickém sboru. Teď jsem už více jak tři roky vojenským kaplanem ve vojenském městě Tábor. Je to diametrálně jiné, než práce v sociálních službách, ale i zde pracuji s lidmi, kteří nejsou jen stroje na zabíjení, ale především lidské bytosti se svými potřebami, tužbami, ale i krizemi a problémy.

Jak se vyvíjel váš vztah k víře, respektive jak a kdy jste začal věřit, pochyboval jste někdy o své víře?

Patřím k lidem, kteří se narodili do křesťanské rodiny. Od dětství jsem chodil do kostela, nedělní školy či náboženství. Samozřejmě byly doby, kdy bych raději zůstal doma a díval se jako jiní spolužáci na pořady pro děti v televizi. Hodně mě formovala babička, která víru opravdu žila. Chodila za nemocnými a starými lidmi, občas mě vzala s sebou a ukazovala, jak je důležité a potřebné pomáhat druhým. Také v období dospívání na mne silně působilo setkávání středoškolské mládeže a brigády v proslulé Travné u Javorníka. Neřekl bych tedy, že bych někdy zažil silné pochybování o své víře, spíše si uvědomuji, že bych toho mohl dělat více, opravdověji a méně škodit a ubližovat…..

Tento rozhovor bude číst mnoho náboženských laiků nebo ateistů. Mohl byste nějak jednoduše charakterizovat, čím se liší Českobratrská církev evangelická od jiných známých církví a proč jste si vybral právě ji? A také, jak se liší jáhenství od kněžství?

Jak jsem odpovídal v předešlé otázce, tak já si církev nevybíral, ale narodil jsem se do ní. Zkráceně se jí říká evangelická církev a hlásí se k odkazu církví z doby české reformace. Nicméně po vydání Tolerančního patentu u nás vznikaly nové protestantské církve luterského či kalvínského směru. ČCE vznikla v roce 1918 spojením právě luterských a kalvínských sborů. Co je pro nás charakteristické? Třeba to, že si faráře vybírá a volí každý sbor sám. Není to určeno odněkud shora. Post faráře není pouze pro muže, takže máme i farářky a mohou uzavírat manželství i mít děti. Farář nemá ve sboru hlavní slovo, ale volené staršovstvo, které může duchovního přehlasovat. Farářem se může stát ten, kdo splní všechny dané podmínky církve. Má vystudovanou evangelickou teologii, absolvuje roční vikariát a obdrží dekret volitelnosti za faráře. Jáhen má nižší či jiné teologické vzdělání, také musí absolvovat roční jáhenskou praxi a na konci obdrží dekret volitelnosti za jáhna. Jáhen nemůže samostatně spravovat sbor (nemůže být statutárním zástupcem), v tom jej zastupuje jiný farář, tzv. administrátor. Po deseti letech se může jáhen stát farářem.

Ve Vašem oficiálním medailonku se píše, že jste v roce 1985 absolvoval základní vojenskou službu. Proč jste v roce 2018 musel znovu absolvovat Kurz základní přípravy ve Vyškově? Lišila se Vaše příprava nějak od té pro řadové vojáky? A jak probíhá profesní příprava a další vzdělávání vojenských kaplanů?

Ano, za totality jsem stejně jako většina mužů absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Bylo to však v jiné době. Nyní máme pouze profesionální armádu, a tak každý, kdo do ní chce vstoupit, musí splňovat všechny požadavky, které si armáda klade. Zdravotní vyšetření, psychologické i fyzické testy. Kurs základní přípravy ve Vyškově je jen jeden, takže je vlastně pro všechny stejný. Navíc, všichni v armádě začínají jako vojíni, takže žádná protekce nefunguje. Dnes je v armádě 35 kaplanů. Jako všichni vojáci i kaplani mají kariérní růst. Musíme tedy absolvovat důstojnické kursy. Vedle toho duchovní služba zajišťuje pro kaplany odborná shromáždění. Jinak další vzdělávání je na každém z nás. Já například využívám farářské kurzy naší církve a exercicie (duchovní obnovu).  

Jak vnímáte povolání kaplana v armádě, má spíše roli kněze, psychologa nebo třeba kouče? V jakých oblastech se na Vás vojáci obracejí? A jaký je podle Vás podíl věřících v armádě? Nebo se Vám svěřují i ti, kdo sami sebe identifikují jako ateisty? 

Když porovnám svou dávnou zkušenost se základní vojenskou službou a současnou profesionální armádou, tak je v tom obrovský rozdíl už v základním bodě, dobrovolnosti služby. To ale nic nemění na tom, že  současní vojáci mají také spoustu problémů, zejména vztahových a v oblasti finanční gramotnosti. Vojáci jsou často dlouhodobě mimo své rodiny, a to bohužel přináší časté roztržky a krize. Finanční gramotnost není problém jen vojáků a i když vojáci mají vysoké platy, neumí s nimi moc dobře hospodařit. Kaplan má v armádě tzv. službu přítomností. Je tedy součástí dané jednotky, je s vojáky při jejich výcviku. A to je příležitost hovořit o všem možném. Vojáci příliš nechtějí hovořit o svých problémech s kolegy, aby neodhalili své slabiny. Kaplan může nabídnout diskrétnost až statut mlčenlivosti.

Mnoho vojáků říká kaplanům „padre“, což znamená otče a mnohdy to opravdu může být  vztah na této úrovni. Ostatně, věkem jsem pro mnohé opravdu ve věku jejich rodičů. Podíl věřících si netroufám ani tipovat. Ale rozhodně i v armádě jsou křesťané a s mnohými se znám osobně. Duchovní služba v armádě nemá však za úkol nahrazovat tradiční církve. Tato situace se mění, pokud vojáci odjíždí na dlouhodobé mise, kde jsou po dobu několika měsíců odloučeni od rodin i společenství svých sborů. A jedna provokativní protiotázka ode mne. Kdo je to ateista? Řekl bych, že každý člověk od přirozenosti v něco, někoho věří.

Jaké má pro Vás povolání kaplana pozitivní a jaké naopak negativní stránky?       

Povolání kaplana vnímám jako smysluplné a užitečné. Občas slýchám, že voják za mnou jde raději než za psychologem. Neberu to však jako konkurenci, ale možnost volby a svobodného rozhodnutí koho oslovit. Negativní občas vnímám, že na kaplana hodí klidně další práci. U nás například „tiskového mluvčího“ či metodika pro prevenci rizikového chování. Negativní se může rovněž jevit, že naše armáda je maličká, a tak si člověk nemůže až tak vybírat, kde by chtěl sloužit. Pro mne to znamená, že jsem 125 km daleko od svého domova.

Foto: Petr Haška, kaplan 42. mechanizovaného praporu v Táboře | archiv Petra Hašky

Ke 42. mechanizovanému praporu v Táboře jste nastoupil v roce 2018. Toho roku padli v Afghánistánu právě příslušníci tohoto praporu. U této události už jste byl, popřípadě jaká byla Vaše role ve vztahu k jejich spolubojovníkům a rodinám? Zažíváte i jiné těžké zkoušky?

Ano, do Tábora jsem nastoupil v roce 2018, ale až v listopadu. Události okolo úmrtí a pohřbu našich vojáků mne tedy minuly. Když se však vojáci vrátili z mise v Afganistánu, požádali mne, zda bych s nimi navštívil hroby padlých kolegů. Tehdy jsem se také setkal s rodinami zemřelých. Jsem s nimi v kontaktu stále a společně plánujeme pietní akty. Jednou z důležitých úloh kaplanů je být u oznamování těžkých událostí. Nezřídka se stává, že velitelé jsou rádi, že jedu s nimi a hovořím více já. Nabízíme rodinám také další podporu a dlouhodobější doprovázení. V letošním roce jsem takto dvakrát pomáhal u vedlejšího praporu, kde kaplan není. Ale mám i radostnější aktivity, jako jsou svatby nebo křty dětí.

Foto: Petr Haška u hrobu Kamila Beneše | archiv Petra Hašky

Jaký máte vztah k takzvaným hraničním jevům, jako je například telepatie, psychokineze? Máte nějaké osobní zážitky, které přesahují, řekněme, vědecká vysvětlení? V otázce, jestli je náš život předurčen či máme svobodnu vůli, se přikláníte spíše k čemu a proč?

Je spousta věcí, které přesahuje naše schopnosti a možnosti. Ostatně Boží zázraky a že jich už bylo nepočítaně k tomu samozřejmě také patří. Takže s tím nemám problém, se svou ženou jsme určitě propojeni. Člověk ani nemusí nic říci a druhý už ví či tuší. Občas se s vojáky a veliteli hádám, to když chtějí zařídit dobré počasí, nebo požehnat zbrani. To jim říkám, že se spíše modlím za zdar, aby se nic zlého nestalo. Když k tomu vyjde i to počasí, tak to beru jako bonus. Podobné je to u žehnání. Rád prosím o požehnání pro lidi. Aby jim Bůh dával moudrost, pokoj, víru a naději. K předurčení našich životů? To je za mne jednoznačné. Všichni se rodíme, abychom jednou zemřeli. Naštěstí většinou nevíme, kdy to přijde, ale přijde! V rámci života, který nám byl darován, můžeme využívat svobodnou vůli. Že si tím mnohdy sami sobě či druhým škodíme je věc druhá. Pak je tady ovšem ještě otázka smrtelného těla a nesmrtelné duše, ale o tom třeba příště.

Jak relaxujete, kde dobíjíte energii?

Poslední dva roky hodně chodím do přírody. Tam člověk nikoho nenakazí a je tam krásně. Vnímat krásu Božího stvoření je pro mne velkou vzpruhou. Doma se věnuji různým pracím. S dětmi jsme si skoro svépomocí opravili dům, máme krásnou zahradu, nějakou tu domácí „havěť“. Ve svém sboru vypomáhám za chybějícího faráře. Občas zbude trochu času pro kytaru a zpěv. A pak máme se ženou šest dětí a už i tři vnoučata, tak to také je dobrý relax. A aby toho nebylo málo, žena je pět let profesionální „pěstounkou na přechodnou dobu“, tak se u nás každou chvíli vyskytuje někdo, kdo potřebuje zvýšenou péči a lásku.

Váš prapor podporuje Knihovnu Martina Marcina, vojáci do ní věnovali řadu krásných knih, včetně osobních vzkazů budoucím čtenářům. Máte nějakou oblíbenou knihu, kromě Bible, kterou byste chtěl doporučit?

Je to tak, náš prapor věnoval Knihovně Martina Marcina spoustu knih. Co je na tom úžasné a inspirativní je to, že to jsou knihy, které naši vojáci sami četli a nyní je věnovali knihovně. To že spousta z nich má i vlastní věnování a vzkaz budoucímu čtenáři je úžasné. Já mám se čtením knih v poslední době problém. Už tři roky mě leží na nočním stolku kniha, kterou nejsem schopen přečíst. Nějak na to nemám čas. Odbornou literaturu či výkladové komentáře k biblickým knihám neberu jako četbu pro potěšení. Ale oblíbenou knihu přeci jen mám. Je to Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho. V té knize je velká moudrost i hloubka nejen pro děti.

Děkuji za rozhovor.