Intenzivně zrychlená modernizace výzbroje naší armády vyvolává otázku, zda této budoucí technologické kvalitě a kvantitě bude odpovídat a dostačovat také její personální profil. Notoricky se nedaří obsazovat všechna služební místa a armáda je věkem svých příslušníků jednoduše spíše stará než mladá. Problém to byl vždy, ale dokud jsme vybírali dividendu z míru, dalo se s tím žít. Odteď, s možností války a s pořizováním nové bojové techniky, to však bude více vidět a více vadit.

Foto: Intenzivně zrychlená modernizace výzbroje naší armády vyvolává otázku, zda této budoucí technologické kvalitě a kvantitě bude odpovídat a dostačovat také její personální profil. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

V poslední době veřejným prostorem rezonují dva proudy informací o české armádě. Jednak pokračuje vlna zpráv o velkých akvizicích vojenské techniky (nejnověji oznámení záměru pořídit 77 Leopardů 2A8 a předání prvních vrtulníků AH-1Z Viper), jednak se (trochu kvůli prázdninám, trochu v reakci na evropské dění) opět vrátilo téma potenciálního obnovení povinné vojenské služby.

Obě témata jsou velká a zásadní. V kontextu posledních tří desetiletí skutečně vstupujeme do dalšího transformačního období, které ale bude trvat velmi dlouho, změny budou pomalé a v tuto chvíli není vůbec jisté, co všechno ze současných ambiciózních záměrů bude realizováno, zejména z ekonomických důvodů.

Současné diskuse o možnosti zavést nějakou formu povinné vojenské služby mají hodně různorodou úroveň. Dobře to zvládli uchopit poslanci Pavel Růžička, Pavel Žáček a bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý. Znatelně hůř to dopadlo v rozhlasové debatě poslanců Milana Brázdila a Jana Hofmanna, která se stala střetem lidových a místy banálních normativních mínění, z jedné strany o společensky prospěšném výchovném působení vojny na mladé muže a ženy, z druhé strany o nutnosti zachovat svobodu jednotlivce a nikoho k ničemu nenutit. Podobně pocitově svůj televizní rozhovor pojala poslankyně Eva Decroix. Tři posledně jmenovaní politici bohužel nedokázali artikulovat svůj evidentně dobře míněný postoj v přesných a výstižných pojmech, jež jsou zavedeny například v českých zákonech, ale zejména naprosto opomenuli provázanost případné základní vojenské služby s obranyschopností státu a potřebami ozbrojených sil. Jak se v této otázce má zorientovat široká veřejnost a voliči, když mnozí poslanci nedokážou téma uchopit věcně a ani ho správně nazvat?

Takže pro diskusi o možných různých formách základní vojenské služby – postavené na platném a nezpochybňovaném principu všeobecné branné povinnosti – by nemělo být určující, co komu připadá správné či nesprávné, ale jde o to, zda a v jaké podobě by taková věc přispěla k obranyschopnosti státu a zda by řešila potřeby Armády ČR. Taková perspektiva ostatně odpovídá prioritě, kterou pro své funkční období vytyčil i současný náčelník Generálního štábu AČR genpor. Karel Řehka – za každou cenu dosáhnout skutečné bojeschopnosti. A z této perspektivy má smysl posuzovat nabízející se varianty, od obnovy „povinné vojny“ přes škálu částečných zvýšení participace občanů na obraně (aktivní záloha, dobrovolné předurčení a mnoho jiných) až po pokračování plné profesionalizace – ne podle toho, jak jedno, druhé či třetí řešení odpovídá našemu politickému názoru a hodnotovému žebříčku.

Druhým výchozím momentem je mohutná investiční vlna spojená s ukotvením obranných výdajů na výši 2 procent HDP. Jeho zásadním přínosem může být dohnání a „splacení“ vnitřního dluhu, který se kumuloval nejen v posledních třiceti letech, ale začal se tvořit už při posledních modernizacích Československé lidové armády v 80. letech, jimiž se některé schopnosti posunuly solidně vpřed a jiné už byly ponechány na trajektorii zastarávání.

Pokud proběhnou všechny velké spuštěné či chystané modernizační projekty, Armáda ČR bude za několik let mít nové francouzské houfnice Caesar, izraelské radary protivzdušné obrany, americké vrtulníky Venom a Viper, švédská bojová vozidla pěchoty CV90, německé tanky Leopard 2A8, a víceúčelovým bojovým letounem bude buď Gripen či F-35. Po roce 2030, což uteče velmi rychle, tak bude Armáda ČR úplně jinou silou, než byla v roce 2020. Skok v modernitě výzbroje bude zásadní a veliký.

Donedávna byla situace v české armádě – byť ne úplně výstižně – karikována tím, že vojáci jezdí ve strojích, na nichž mohli sloužit nejen jejich otcové, ale někdy i dědové. Nyní se situace změní – technika  bude nová a supermoderní. Otázkou však je, zdali do ní bude dost vojáků, a to mladých a dostatečně kompetentních.

Je nesporné, že již samotná přítomnost superiorní bojové techniky může celkem výrazně zatraktivnit službu i za jinak stávajících podmínek. Bude to však stačit v rostoucí ekonomice? Je takřka jisté, že české hospodářství se k růstu vrátí velmi brzy. Nic nového pod sluncem, tento problém má Česko už dvacet let.

Zde se nabízí první nepřekvapivý, ale principiální závěr, který lze nazvat „ukotvení a prorůstání“, zhruba v přeneseném smyslu anglických slov „ownership“ a „embeddedness“. Platí totiž obdobně pro výzbroj a techniku, jako pro lidi. Při většině významných nákupů techniky se vyžaduje alespoň spolupráce a co nejvyšší zapojení domácího obranného průmyslu, pokud tedy daný typ nevyrábí domácí průmysl celkově. Výroba, údržba a opravy mají být co nejvíce domestikovány, přeneseny na vlastní území a do rukou domácích subjektů, aby nad těmito procesy měl stát co největší míru kontroly a jistoty v případě konfliktu. Proto je logické podpořit přítomnost silných výrobců domácího obranného průmyslu, jakým je například Czechoslovak Group, která zvládá nejen výrobu, ale i dlouhodobou udržitelnost nejen základních, ale i sofistikovaných zbraňových systémů, jakým bude např. tank Leopard 2A8.

To lze přenést i na personální rovinu. Nákup techniky „off the shelf“ je analogií k námezdnímu typu vojska, kdy se jedná o excentrickou profesní skupinu. Ani jedno nechceme – armáda by neměla být výsečí vzorku společnosti, ale optimálně vzorkem společnosti. Navíc musí být budována tak, aby mohla snadno absorbovat další lidskou sílu. Proto by se armáda od principu profesionality (kde jedním pólem je žoldnéřství) měla více posunout k sociální ukotvenosti a vrostlosti, společnost by ji měla co nejvíc vnímat jako vlastní funkční subsystém, a ne jako profesní skupinu či jakousi „státem vlastněnou firmu“.

Problém „výseč versus vzorek“ lze ilustrovat na historickém příkladu, a to včetně otázky potřebné technické kompetence. Profesionální armády jsou považovány za model, který lépe odpovídá potřebě technologicky náročné a vyspělé ozbrojené moci. Neplatí to však automaticky. Vojsko složené z profesionálů mívá často tendenci absorbovat lidi z určitých sociálních a socio-ekonomických vrstev: často z potenciálně nízkopříjmových a s problematickou profesní uplatnitelností na trhu práce. Příkladem toho budiž armáda Spojených států amerických v 80. letech. Oproti ní branecké armády ve stejné době, jako příklad uveďme Finsko (trvale) či Spolkovou republiku Německo, díky vysoké úrovni technického vzdělání v populaci dostávaly do svých řad formou základní vojenské služby nesrovnatelně vyspělejší personál. Profesionální armáda musí tento fakt vynahradit mnohem delší dobou přípravy a výcviku personálu, a následně i jeho retencí čili délkou využití. Ve výsledku má technicky vyspělá branecká armáda k dispozici výrazně větší zálohu vycvičených vojáků. Oba tyto modely fungují dodnes, byť z těch braneckých zůstaly na špičce jen jediné dvě země: Finsko a Izrael.

Česká realita je specifická. Jednoznačně platí, že neexistuje normativní sympatie či vůle k plošnému uplatnění povolávání branců k povinnému výkonu základní vojenské služby. Dalším, stejně relevantním a kruciálním argumentem je finanční náročnost přechodu na to, co lze pracovně nazvat finským modelem. Armáda samozřejmě nemá ubytovací a výcvikové prostory pro desítky tisíc branců v každém roce, a obnovit tuto kapacitu by stálo desítky miliard. K tomu připočítejme stejné obří náklady na výstroj a výzbroj. Nadto však zejména chybí organizační struktura a personál, které by dokázaly tyto periodicky přicházející vlny branců absorbovat a cvičit.

Problém nedostatku vojáků – připomeňme notorickou nenaplněnost služebních míst u útvarů – nám tak zůstává. Tento nedostatek ale není v řádu desetitisíců, spíše jednotek tisíců, a reakcí na něj je ambice ministerstva obrany dosáhnout početního stavu 30 tisíc vojáků z povolání. Zda se to podaří nebo vůbec může podařit, je však velkou otázkou. Snad ještě horší je nedostatek vojáků pro válečnou armádu, který lze vyjádřit téměř chybějící povinnou zálohou pro mobilizaci. Tu dnes tvoří odcházející vojáci z povolání, kterých je však málo a jsou v takovém věku, že jejich délka setrvání v této klíčové záloze je naprosto nedostatečná.

Problém neřeší ani aktivní záloha (AZ). I přes její výrazný početní nárůst v posledních pár letech je stále tragicky malá. Dokonce i cílový stav 10 tisíc příslušníků AZ je stále hluboko pod obvyklým standardem pro tento typ disponibilní síly. Typickým a z české perspektivy velmi adekvátním příkladem je Dánsko. Při polovičním počtu obyvatel oproti Česku má obdoba AZ (konkrétně jde o segment aktiv styrke v rámci Hjemmeværn) cca 20 tisíc příslušníků. Při stejné logice by česká aktivní záloha měla mít zhruba 40 tisíc příslušníků. Tak to je v rámci současných evropských poměrů.

Když to shrneme, řešením zcela jistě není plošně pojatá, a tedy povinná základní vojenská služba, kterou dnes nejlépe reprezentuje Finsko (které je vlastně velmi podobné historickým československým modelům) a v trochu exotičtější variantě Izrael.

Řešení českých potřeb však nabízí model, který je zaveden v Dánsku a ve Švédsku – ty jsou našemu současnému systému, zkušenostem a velikosti mnohem bližší a jejich přístup je mnohem snáze napodobitelný. Jeho jádrem je profesionální armáda. Vedle ní stojí domobrana, jejíž část má úroveň vycvičenosti a vybavenosti srovnatelnou s aktivní zálohou Armády ČR. Rozdíl je v tom, že Dánsko a Švédsko aplikuje také základní vojenskou službu, ale jen a pouze jako okrajový, selektivní a dobrovolný mechanismus – v počtu pouhých několika tisíc branců ročně, kteří dobrovolně převezmou výkon branné povinnosti. Připomíná to dikci českého zákona? Ano, je velmi podobná.

Kdyby Armáda ČR získala ročně do svých řad 4 až 5 tisíc branců, kteří se dobrovolně nabídnou, ideálně ve věku 18-21 let, a armáda si je vybrala, postupně by se zredukoval či odstranil problém nedoplněnosti útvarů na nižších pozicích, a zejména by se opět začala pomalu zvětšovat povinná záloha pro doplňování a rozvinování válečné armády. Pokud by se zároveň dařilo naplnit jednotky aktivní zálohy na vytčených 10 tisíc, a časem dosáhnout ještě rozumnějšího a v Evropě obvyklejšího stavu s cílovým počtem 20 až 40 tisíc příslušníků AZ, Česko by se dostalo na trajektorii k reálné obranyschopnosti v aliančním rámci.

Až tedy zase v médiích uslyšíme politiky vykládat o „návratu povinné vojny“ nebo o tom, jak je to špatně, ptejme se nejdříve, co přesně vlastně mají na mysli. Jinak jsou takové debaty k ničemu.

Zdroj: AČR