V poslední době rezonují v naší společnosti velká slova o bezpečnosti a obraně, o nutnosti vydávat na zbrojení významně více než 2 % HDP, a to zejména jako důsledek ruské agrese a vpádu na Ukrajinu. V této souvislosti je však dobré vrátit se v čase zpět.

Na jaře 2024 jsem se účastnil online přednášky a diskuse s bývalým ministrem obrany USA Jamesem Mattisem. Generál ve výslužbě Mattis ve svém vystoupení kladl ohledně našich současných aktivit důraz na slova „(there is) no reflection“. Podtrhl tedy význam reflexe – „co jsem udělal, kam směřuji a co jsem měl udělat (pozn.: a udělám) lépe“ (o tom jsme mimo jiné psal již před několika lety i v souvislosti s naším, rozuměj západní společenství, odchodem z Afghánistánu). Jen pro připomenutí, v jedné 2 500 let staré knize se píše (ve smyslu)„… pokud se něco nedaří, co udělej jako první, podívej se, jaký podíl na tom máš Ty sám…“. 

Pojmy jako bezpečnost a obrana a související povinnosti a odpovědnosti, vážící se k naplnění jejich obsahu, nejsou nové a zcela jistě nezačaly platit rokem 2014 ani rokem 2022. A v této souvislosti je prospěšné připomenout si náš podíl na současné situaci, abychom právě dnes mohli dělat dobré závěry a rozhodnutí. A nemusíme chodit daleko.

Zákon o zajišťování obrany České republiky z konce roku 1999 hovoří mimo jiné o tom, že vláda „k zajišťování obrany státu v míru a) vyhodnocuje rizika ohrožení státu, která mohou být příčinou ozbrojeného konfliktu, a činí nezbytná opatření ke snížení, popřípadě vyloučení těchto rizik… vvvv. Je to určitým způsobem návaznost na naše členství v NATO. Washingtonská smlouva jako základní alianční dokument ve svém článku 3, který de facto řeší schopnosti a připravenost, uvádí „Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Podobnou řečí hovoří i smlouva o EU, jejímž členem jsme se stali v roce 2004, která v článku 42/3 uvádí: „…Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat...., zintenzivněno článkem 46 o strukturované spolupráci. 

Tedy žádné čekání na nějakou událost, konflikt, agresi, nebo na to, co nám řeknou média, ale preventivní, kontinuální plnění opatření v oblasti obrany v první řadě na úrovni států a (následně) společně. Pokud by ale někdo vnímal význam uvedených článků pouze v kontextu s nějakou „kritickou“ událostí, nikoliv jako „každodenní“ povinnost a odpovědnost, za připomenutí stojí, že celá 90. léta jsme měli válku „za humny“, a to podle klasifikace válku „velkou“ (v součtu s více než 100 000 obětmi). 

Vědomí hrozby a z toho plynoucích rizik nám však příliš dlouho nevydrželo. Po roce 2000, kdy náš obranný rozpočet ještě přesahoval 2 % HDP, jsme začali mírně a rokem 2006 velmi významně tento rozpočet snižovat až na 0,96 % HDP v roce 2014, kdy se trajektorie začal obracet. Teprve „Krym“ a závěry Summitu NATO 2014 nás opět, ale jen „lehce“ probudily, bylo to však pomalé vstávání, naplánované na 2 % a 10 let. Nebyli jsme v tom však sami. Současný GT NATO, který ve svém vystoupení v prosinci 2024 (Carnegie Europe) shrnul známé skutečnosti z minulých let a současnosti a nastiňoval, co bychom měli dělat (…If we don’t spend more together now to prevent war, we will pay a much, much higher price later to fight it...), byl jako předseda vlády Nizozemí v letech 2010–2024 zodpovědný za tehdejší obranné výdaje NL na úrovni 1,13 % HDP v roce 2015 (dosáhnout 2 % má NL v plánu v roce 2025). Tedy jen o něco vyšší než ČR (ve stejném roce 1,05 % HDP), která co se týká obranných výdajů, v průběhu několika let obsazovala poslední příčky v NATO. Uvedená varovná věta, pronesená Markem Ruttem, však platí kdykoliv, nejen v současné vyhrocené době.

Podívejme se na s tím související (sebe)reflexe v průběhu let. Reakce na Gruzii 2008? Pokračující snižování výdajů obecně, v NATO reforma (známá jako „odřezávání sádla“) a snižování počtů především vojenských struktur (2011). V našem případě potom další pokles obranného rozpočtu i nepříliš povedená reforma armády z roku 2013, v jejímž důsledku byli např. propuštěni tisíce vojáků a struktura se stala více administrativní než bojovou. 

Reakce na Krym 2014? V mnoha směrech odpovídající situaci (Summit a 2 % HDP), ale jak uvedeno výše, obecně příliš pomalé, v našem případě rozplánováno na 10 let. U některých členských států NATO sice rychleji, čtvrtina států však ještě v tomto roce zůstává relativně hluboko i pod (doposud) stanovenou metou.

A to vše v době, kdy nově zvolený prezident zatím stále vedoucí mocnosti světa a členského státu NATO nevydává prohlášení jen o naplnění minimálně dvou procent, jako ve svém prvním volebním období, ale hovoří až o pěti. I kdybychom zůstali někde uprostřed, na nějakých 3-3,5, i tak je to zásadní rozdíl. A nejde ani tak o nákup samotné výzbroje a vybavení, to je paradoxně priorita číslo… (někde vzadu), byť se objevuje ve sdělovacích prostředcích a v diskusích nejčastěji. Klademe důraz na nákupy výzbroje a řešíme kolik, kdy a proč za ni bylo utraceno, ale čistý přírůstek vojáků v armádě je za rok 2024 okolo 60 (kritické!). Neustálé snižování nároků vstupních podmínek a zvyšování náborových příspěvků sice možná situaci vyřeší krátkodobě, ale bez zásadních změn se v dlouhodobém horizontu projeví jako negativní. Náš obranný průmysl nemá podmínky, které by měl mít včetně toho, že prvním zákazníkem má být domácí armáda, jelikož o kvalitě naší zbrojní výroby pochyb mnoho není. Obecná podpora a motivace zakládat a provozovat odpovídající vědecká a výzkumná centra a startupy, zabývajícími se perspektivními technologiemi, je ve srovnání s jinými státy na nízké úrovni.

Přitom jde v pořadí důležitosti o jiné, podstatnější záležitosti, přesně ve smyslu Thukydidova „Válka není až tak o výzbroji, jako o penězích, které dělají výzbroj efektivní“ (Historie Peloponéské války). Jde o změnu myšlení a přístupu, o hluboké systémové změny. Jde o další části celého úsilí mít odpovídající schopnosti a být připraven. O to, kdo bude onu výzbroj efektivně používat, kdo ji bude vyrábět a udržovat v použitelném stavu, o systémy velení a řízení se všemi jejich aspekty, o data a informace, o technologie, o provázání jednotlivých oblastí, ve kterých působíme (multidoménový přístup). Jde o s tím související procesy, a konečně a především o celý systém připravenosti země, povědomí společnosti a vůli plnit a splnit své povinnosti a odpovědnosti, jak je psáno v Ústavě ČR („My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku… jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,…“). Je to složitý „stroj“, jehož jednotlivé části musí být dobře promyšleny, navrženy, musí do sebe zapadat a být udržovány v chodu.

V minulosti jsme mnohdy na vývoj ve světě reagovali reaktivně namísto preventivně, a podobně jsme na tom i dnes. Pod tlakem obav či strachu z již vyhrocené situace se však zpravidla dělají větší chyby a rozhodnutí bývají mnohdy nejen neefektivní, ale i kontraproduktivní. A toho bychom se měli vyvarovat. Nezbývá než doufat, že tentokrát byla ruská agrese 2022 a její vývoj i události posledních dní konečně tím budíčkem a následující období bude ve znamení zčásti sice některých nutných rychlých opatření, ale především propracovaných analýz a návrhů řešení, moudrých rozhodnutí o výběru těch správných a jejich důsledné implementaci. Jednotlivě i společně (jak praví Washingtonská smlouva). Potom bude skutečně platit, že „bezpečnost není samozřejmost“.