Tématu hybridních hrozeb a s tím spojené informační gramotnosti se v poslední době věnuje velká pozornost. V rámci hybridní války jsou totiž dnes stejně důležité nevojenské prostředky jako ty vojenské. Abychom mohli co nejúčinněji čelit různým psychologickým operacím, propagandám či dezinformacím, je nutné mít určitou informační gramotnost. V této souvislosti jsme požádali o rozhovor experta na problematiku hybridních konfliktů, vládního koordinátora strategické komunikace a bývalého náčelníka Vojenské policie plukovníka Otakara Foltýna.

Dá se nějak přesně definovat, co je informační gramotnost?

Informační gramotnost je výrazně víc než laická představa pochopení zprávy. Je to schopnost si uvědomit, jaké informace potřebuji, kdy je potřebuji a kde je najdu. Součástí je následně schopnost je správně vyhodnotit, používat a případně dále předávat, tedy učit sebe i ostatní. Cílem je činit správná rozhodnutí. Důležitý je proto i etický rozměr, tedy stejně jako u ostatních lidských činností nejednat v rozporu či dokonce proti základním hodnotám a morálním pravidlům.

Která složka státní správy by měla mít podle vás informační gramotnost v portfoliu svých aktivit (ministerstvo vnitra, ministerstvo školství apod.) a jak zajistit, aby byly zasaženy nejlépe všechny sociální a věkové skupiny?

Z dlouhodobého hlediska samozřejmě ministerstvo školství, ale pochopitelně je to v rámci základních hodnot o strategické komunikaci všech relevantních státních institucí. Sice to zní jako klišé, ale tohle je skutečně nezbytné promyšleně koordinovat v celé škále orgánů státní správy i nevládního sektoru. Finský příklad ukazuje, že to jde. Pochopitelně jak vzdělávání, tak komunikace musí akceptovat realitu informačního prostředí 21. století a především fakt, že napříč věkovými i zájmovými skupinami obyvatelstva musíte s každou cílovou skupinou komunikovat jejich jazykem i stylem. 

Jak podle vás co nejefektivněji zajistit, aby se lidé naučili informace ověřovat a vyhodnocovat?

Tak jak je tomu v již zmíněném Finsku. Za prvé je třeba vysvětlit, že informací je tak obrovské množství, že je nemožné každou ověřovat tzv. selským rozumem. Jadernou fúzi, léčbu epilepsie ani genetiku skutečně nepochopíte, aniž byste v tom měli vzdělání a zkušenosti. Musíte se tedy naučit věřit institucím, které v tom mají expertizu. Obecně se pak na svět musíte dívat optikou základních hodnot, jako je svoboda, spravedlnost, důstojnost a soucit. Je-li s nimi nějaká informace v rozporu, rozhodně ji nelze přijímat bez ověření. Působí to jednoduše, ale ve skutečnosti je velmi těžké se to naučit, protože je to i o hodnotových postojích.

Jakým způsobem ovlivňují celkovou informační gramotnost sociální sítě, kde má možnost svůj názor celkem masivně šířit opravdu každý?

Zcela zásadně a zpravidla negativně. Cílem sociálních sítě je samozřejmě jako u každého byznysového projektu zisk. To je zcela v pořádku, jenže jej vytváří z targetování reklamy. Dělají to individuálněji než kdykoliv předtím. Čím déle vás udrží u obrazovky, tím více vydělají. Tedy potřebují váš zájem a ten nejsnadněji vyvoláte použitím vzteku, znechucení, nenávisti a strachu. Neplatí to dokonale, samozřejmě fungují i ta „škrabkající štěňátka“, ale negativní emoce jsou disproporčně účinnější. Když to spojíte s tím, že udržení u obrazovky prodloužíte, když konzumentovi potvrdíte jeho názor a přidáte chytrou aplikaci jako je lajkování, průšvih je na světě. Lajky a podobná interakce totiž vyvolávají produkci vlastních biochemikálií jako je dopamin a sociální sítě tak z vás dělají „závisláky na lajkování“. Jedná se o geniální byznys model s neuvěřitelně velkými negativními externalitami ve formě radikalizace celé společnosti.

Lidé dnes dostávají v rámci určitých témat obrovské množství často protichůdných informací. Nedochází při jejich vyhodnocování ke stejnému extrému, jako když je informací naopak málo (jako například v zemích s totalitním režimem) a v obou případech je tak obtížné dané sdělení kvůli těmto extrémům efektivně vyhodnotit? 

Samozřejmě, že je to využitelné autoritativními režimy k velmi sofistikované projekci vlivu a rozdělování našich společností. Navíc je to ve srovnání s konvenčními vojenskými technologiemi velmi levné.

Kritické myšlení je pro správné vyhodnocování informací základním předpokladem. Je podle vás vhodné používat i myšlení tzv. „ďáblova advokáta“, čili brát v potaz i obhajobu reálně či zdánlivě špatných činností?

Pochyby a zpochybňování jsou zcela normální a žádoucí nejen ve vědě, ale i při posuzování vlastního jednání. Dokonce schopnost pochybovat o sobě samém je typické pro lidi s vyšším intelektem. Diskuse o přijatelnosti mučení, pedofilie či kradení je ovšem z dobrých důvodů společensky nepřijatelná. Základní hodnoty, na kterých stojí náš stát, relativizaci nesnesou také. O tom, jestli je dobrý nápad stát se diktaturou, či je-li správným přístupem posuzování někoho na základě rasy prostě diskutovat není na místě.

V masmédiích (televize, rozhlas), které mají stále významný mediální zásah a velkou důvěru části obyvatelstva, se v poslední době díky velké poptávce po určitých informacích objevují tzv. odborníci a specialisté na různá témata (např. na armádní a bezpečnostní tematiku). Jejich kompetence se vyjadřovat k daným tématům je však často diskutabilní, navíc tito „odborníci“ svými názory kontinuálně ovlivňují veřejné mínění a lidé často daný názor bez dalšího ověřování kompletně převezmou. Do jaké míry toto vidíte jako hrozbu ve smyslu relevantní informovanosti obyvatel ČR?

To je součást otázky, jak vybudovat informační gramotnost. Její součástí je mimo jiné právě schopnost vyhodnotit zdroj informace a schopnost média či interpreta ji racionálně a objektivně předat. Proti tomu jde samozřejmě lidská lenost ale i běžný způsob fungování mozku při zpracování informací, například preference zpracování, a tedy přijetí znechucující či zastrašující informace. Z evolučního hlediska je to logické, z hlediska fungování v moderní společnosti někdy kontraproduktivní. Drtivou většinu evoluce strávil moderní člověk v prostředí, kdy bylo nezbytné nejdříve se věnovat strachu, protože jinak by byl sežrán. Jenže v moderní společnosti téže funkce využívají populisté, kteří s gustem vystraší voliče sebenesmyslnější informací, jen aby jim pak mohli prodat řešení a je úplně jedno, jestli je funkční. A to vše s podporou algoritmů sociálních sítí, které vztek, znechucení a strach využívají jako nejspolehlivější způsob upoutání pozornosti, a tedy targetování reklamy.
  
Dá se rozeznat cílová dezinformace od omylu plynoucího z nevědomosti či prostě jen od jiného náhledu na věc?

Základní rozdíl mezi misinformací a dezinformací je v úmyslu poškodit či s nelegitimním anebo nelegálním účelem ovlivnit celé segmenty populace. Dezinformace je lež, jejíž autor ví, že lže a lhát chce, aby uškodil. Tedy budu-li tvrdit, že věci nejsou černobílé, je to v pořádku např. v kvantové fyzice nebo v otázce vašeho vztahu s přítelkyní. Rozhodně to není v pořádku v případě, že se vám ruská propaganda snaží vnutit, že nic není pravda. Pak nevěříte nejen vědě, ale i institucím vlastního státu nebo základním hodnotám, na kterých stojí. A takoví lidé asi těžko budou bránit svůj stát před agresorem, zejména kdyby to bylo jen hybridní působení bez tanků. 

Je podle vás fact-checking vhodným a reálným způsobem, jak moderovat veřejnou diskusi v současné všeobecně zrychlené době, kdy je navíc veřejný prostor informacemi doslova přesycen? 

Je zcela legitimní a běžnou součástí komunikace, nicméně v prostředí sociálních sítí je téměř neúčinný. Je to vylévání vody z lodi hrníčkem, místo abyste ucpali trhlinu v trupu. Mediální prostor je natolik přesycen informacemi, že je zcela nemožné vyvracet všechny lži. Řešením je naučit populaci, jak se v tom vyznat a čemu věřit – tedy vyhledávat objektivní zdroje informací, mezi které v ideálním případě patří i státní instituce a veřejnoprávní média. V tomhle dokonale uspělo právě Finsko, které si sebou ovšem neneslo české dědictví nedůvěry k vlastnímu státu a institucím obecně. Tím důležitější je, aby občané věděli, čemu a proč věřit. Věří-li objektivním zdrojům, není třeba vyvracet lži, které občany nezajímají. 

Chybí v současném mediálním prostoru pořad, který by fact-checking využíval?

Nechybí samotné pořady. Například mimořádně zdařilý pořad Kyber tabu televize Nova, která v tomto poskytla prakticky veřejnoprávní službu. Pořad sám krátce a výstižně vysvětluje mimo jiné právě funkce moderního informačního prostředí. 

Dá se v současné době na základě našeho právního řádu proti dezinformacím účinně bojovat?

Samozřejmě. Právně komplikované „blokování“ webů je nezbytný nástroj v krizových situacích, ale jinak je daleko důležitější informačně gramotná společnost a autentická, pravdivá, poutavá a silná strategická komunikace státu.

Pokud např. někdo veřejně prohlašuje o Ukrajině, že se jedná o fašistický/nacistický stát, je to právně postižitelné?

V závislosti na intenzitě tvrzení. Samotný fakt, že někdo papouškuje „rusáckou propagandu“, je věc nepřátelství vůči státnímu zřízení ČR, případně nízkého intelektu a právě té zmíněné informační negramotnosti. Ale hloupost právně postižitelná není. Především je ale třeba si přiznat, že v okamžiku, kdy se díky sociálním sítím a internetu obecně do veřejného prostoru vyvalily verbální splašky, které v minulém století zůstaly někde mezi čeledníkem a hnojníkem, trestní represe designovaná na relativně malý počet trestných činů prokazovaných zpravidla ve fyzickém světě, nemůže fungovat pro postižení byť jen nejradikálnější části tisíců verbálních útoků, které každou minutu přibývají. Je pravdou, že odstrašující funkce trestního postihu by začala fungovat při správné medializaci, ale stále to bude (z procesních důvodů) s příliš velkým zpožděním od okamžiku spáchání. Správným přístupem je tedy vzdělaná, sebevědomá a kladné hodnoty bránící společnost důvěřující svému státu. A přesně proto ruská propaganda útočí právě na vnitrospolečenskou důvěru.

Dezinformace jsou dnes regulérním způsobem vedení hybridní války, avšak nedá se na ně reagovat vojenskou silou. Jak tedy efektivně postupovat?

Tím nástrojem byly dezinformace vždycky, ale v moderním informačním prostředí je prostě efektivnějším nástrojem než kdykoliv předtím. Lidé se vždy snažili k válčení využít i vodní plochy, ale do vynálezu technologií stavby velkých lodí a námořních děl byla voda sekundárním válčištěm. Totéž platí o informačním prostředí. Výkonné počítače, velká data a sociální sítě udělaly z kyberprostoru mimořádně relevantní válčiště. I na něm platí, že přirozenost války se nemění, a i tady platí obdobné imperativy, jako je na prvním místě udržení iniciativy. A v tom právě, mimo jiné absencí strategické komunikace, selháváme. 

Proč se podle vás v mediálním prostoru šíří lež zhruba 10x rychleji nežli pravda?

Jak jsem uváděl výše. Lež je hostitelem uměle vyvolávaného vzteku a strachu, které jsou spolehlivými způsoby, jak vyvolat a udržet pozornost. Algoritmy sociálních sítí tak v zájmu udržení konzumentů reklamy u obrazovky více podporují právě narativy s negativním sentimentem, který prostě lépe funguje. Není to z důvodu, že by chtěli rozvrátit společnost, ale protože je to ekonomicky výhodné pro jejich byznys. Negativní externalitou jejich byznysu je ovšem právě ta radikalizace, která z dlouhodobého hlediska zhoršuje kvalitu fungování státu, a tedy i bohatství společnosti. Tak dopředu ale internetoví giganti zjevně nepřemýšlejí.