Ve dnech 22. července do 14. srpna proběhlo u 4. brigády rychlého nasazení a 7. mechanizované brigády první dobrovolné vojenské cvičení (DVC) pro středoškoláky. V rámci 7. mechanizované brigády byl výcvik situován do vojenského výcvikového prostoru Libavá, kam se přihlásilo a úspěšně bylo přijato 41 studentů. Pro většinu z nich to byl vstup do neznámého světa, který se řídí povely a pevně stanovenými pravidly, stejně jako autoritami, které jsou nedílnou součástí života vojáka. Naši redakci zajímaly bezprostřední pocity z tohoto cvičení, a to ze strany cvičících i instruktorů, proto jsme oslovili vojínku Natálii Machaňovou, vojína Ondřeje Grénara a instruktora DVC vojáka – profesionála praporčíka Petra Jurčagu.

Vojínka Natálie Machaňová

Jak jsi se o dobrovolném cvičení dozvěděla?

O možnosti zúčastnit se dobrovolného vojenského cvičení jsem se dozvěděla od zástupců své střední zdravotní školy v Hranicích, kde jsem studovala.

Co tě motivovalo k tomu, aby sis na měsíc oblékla vojenskou uniformu a vydala se do neznámého vojenského světa?

Určitě šlo o rozhodnutí překonat svou komfortní zónu, chtěla jsem se posunout psychicky i fyzicky. Nejsem zvyklá na sebe klást velké nároky, takže jsem se na cvičení musela vyrovnat například s nedostatkem spánku, nebo s nutností socializace v daném prostředí. Jsem zvyklá být spíše sama, takže jsme si musela zvyknout na přítomnost v kolektivu. Dále na vás byly kladeny určité nároky, které když jste nesplnili, čekal na vás nějaký trest, myšleno pomyslný trest. Pochopitelně, svoji určitou roli hrála i finanční odměna za absolvování tohoto cvičení, ale ten hlavní důvod byl seberozvoj.

Rozhodnutí zúčastnit se cvičení bylo u tebe okamžité, nebo ses nějakou dobu rozmýšlela?

S tou myšlenkou přišel můj třídní učitel, a když mi to sdělil, věděla jsem hned, že se toho chci zúčastnit, protože už jsem dříve přemýšlela, že bych dál pokračovala ve studiu na vojenské vysoké škole, tedy na Univerzitě obrany. Ale nakonec z toho sešlo a přihlášku jsem nepodala. Ale na druhou stranu to byla příležitost, jak poznat armádní svět.

Jak bylo tvé rozhodnutí zkusit si být v armádě na jeden měsíc přijato rodinou a přáteli?

Rodiče mě v tomto rozhodnutí podpořili, dokonce si myslím, že jsou na mě pyšní. No a partner se trochu bál, protože mě vnímá jako něžnou dívku, ale zvládla jsem to.

Máš ty osobně nebo někdo z tvé blízkosti kromě právě proběhlého cvičení nějaké zkušenosti s armádou? 

Určitě ne, snad jen bratr byl na nějakém podobném cvičení, takže naše rodina je armádou zcela nepolíbená.

Vojenský svět je o pořádku a disciplíně, jak jsi se s tím vyrovnala?

Já jsem vcelku přizpůsobivý člověk, takže mi to nedělalo problém. Nemám problém s autoritou, takže mě náplň cvičení spíše bavila.

Co bylo na těch několika týdnech vojenského života pro tebe nejnáročnější?

Asi ten první týden, kdy jsem se musela přizpůsobit něčemu novému a musela jsem si zvyknout na fyzickou i psychickou zátěž, kdy jsem do toho ještě musela řešit své osobní problémy, na které jsem neměla dostatek času. Ale jinak na cvičení nebyl žádný okamžik, který bych nakonec nepřekonala. Dokázala jsem vydržet i bez mobilního telefonu, který ostatně ani moc nepoužívám.

Měla jsi od cvičení nějaké konkrétní očekávání? A splnila se?

Já jsem do toho šla bez očekávání, kromě potřeby seberozvoje, který se splnil.

Jak jsi zvládla ostré střelby?

S respektem. Stejně tak i hod ručním granátem, ze kterého jsem měla velký respekt a trochu obavy, ale ne natolik, abych znervóznila své okolí.

Jaké konkrétní zážitky (pozitivní i negativní) ze cvičení jsi rodině či partě kamarádů sdílela jako první, když jsi dorazila domů?

Sdílela jsem zážitky z komplexního výcviku a střelby.

Zažila jsi okamžik, kdy jsi to chtěla vzdát a odejít zpět do civilního světa?

Tak byly situace, kdy se mi chtělo plakat, ale nebylo to ve smyslu, že bych chtěla ukončit cvičení. Byla to spíše chvilková krize, vím o sobě, že když se „kousnu“, tak toho, co chci, také dosáhnu. A to platilo i na tomto cvičení.

Doporučila bys podobné armádní akce svým kamarádům?

Určitě, protože se domnívám, že to je skvělá příležitost, jak nahlédnout do armády, tak i pro svůj seberozvoj a připravenost na krizové situace. Je to užitečné.

Měl by si podle tebe podobným výcvikem projít každý mladý člověk v České republice?

Na jednu stranu by to bylo potřeba, ale na druhou stranu v dnešní době nemůžete nikoho do ničeho nutit. Je to na každém, jak se rozhodne. 

Jak jsi vnímala naši armádu před cvičením, a jak ji vnímáš nyní?

Pořád stejně, jelikož jsem si vždy vojáků vážila, a i po tomto cvičení mám na armádu stále pozitivní pohled.

Zvažuješ možnost vstupu do Armády ČR?

Dříve ano, ale nyní už ne. Rozhodně to není ovlivněno tímto cvičením, ale myslím si, že moje místo je někde jinde. To ale neznamená, že se vzdám branné povinnosti, zůstanu vojákem v záloze.

Na závěr jedna obecnější otázka na tebe jako představitele další generace. Přestože lidstvo vede různé zájmové konflikty a války od nepaměti, myslíš si, že by v budoucnu mohly tyto formy prosazování moci přirozeně zaniknout? Nebo je podle tebe lidstvo nepoučitelné?

Lidstvo se ze žádných válek nepoučilo, stejně jako ze svých chyb, a tudíž se podle mě žádný národ bez armády neobejde.

Vojín Ondřej Grénar

Jak jsi se o dobrovolném cvičení dozvěděl?

Dozvěděl jsem se to od kamaráda, který studuje na střední škole, kterou navštívili vojáci z povolání a učinili tamním studentům tuto nabídku.

Co tě motivovalo k tomu, aby sis na měsíc obléknul vojenskou uniformu a vydal se do neznámého vojenského světa?

Určitě se naučit něco nového a své sehrála i stanovená odměna za úspěšné absolvování celého výcviku. Musím ale dodat, že jsem studentem Střední vojenské školy v Moravské Třebové, takže některé věci již znám. Na druhou stranu je pořád co nového se učit a sebezdokonalovat. V neposlední řadě jsme měli k dispozici velmi moderní materiál, jako jsou pistole P-10 C nebo BREN 2, který ve škole zatím nemáme. Vyzkoušeli jsme si i noktovizory, což také nemáme příležitost ve škole vyzkoušet. No a za vyzdvihnutí stojí naši instruktoři, kteří do nás doslova „sypou“ celou řadu důležitých a praktických informací a zkušeností.

Rozhodnutí zúčastnit se cvičení bylo u tebe okamžité, nebo ses nějakou dobu rozmýšlel?

Vojenský život a prostředí mě velmi baví, takže jsem ani na minutu neváhal přijmout nabídku na toto cvičení, a i o prázdninách se znovu vrátit do maskáčů. Bylo to okamžité rozhodnutí.

Jak bylo tvé rozhodnutí zkusit si být v armádě na jeden měsíc přijato rodinou a přáteli?

Můj tatínek je bývalý voják z povolání, podplukovník, nyní je příslušníkem aktivní zálohy. Takže vše, počínaje od školy až po toto cvičení, bylo z jeho strany přijato velmi kladně.

Máš ty osobně nebo někdo z tvé blízkosti kromě právě proběhlého cvičení nějaké zkušenosti s armádou?

Máme to tak nějak v rodině. O tatínkovi jsem se již zmínil a do uniformy chtěla i maminka, respektive do aktivní zálohy, kam se přihlásila, ale během základní přípravy se zranila a výcvik nemohla dokončit.

Vojenský svět je o pořádku a disciplíně, jak jsi se s tím vyrovnal?

Když se vrátím ve svých vzpomínkách k nástupu do vojenské školy, tak to byl pro mě docela šok, nebylo to jednoduché, ale člověk si na disciplínu a pořádek zvykne. A po dvou měsících bylo již vše v pohodě.

Co bylo na těch několika týdnech vojenského života pro tebe nejnáročnější?

Tak především skutečnost, že se všechno musí dělat co nejrychleji a nejpřesněji. V neposlední řádě málo osobního volna a časový pres. To platí jak u vojenské školy, tak i u proběhlého dobrovolného vojenského cvičení. Člověk je natolik zaměstnaný, že nemá čas ani na mobilní telefon a evidentně se dá žít i bez něj.

Měl jsi od cvičení nějaké konkrétní očekávání? A splnila se?

Nečekal jsem, že tu budeme pracovat s moderními věcmi, například s noktovizory, jak jsem už zmínil, proto se moje očekávání zcela naplnilo.

Bylo vás na čtyři desítky vojáků, z toho několik dívek. Jak jste to dohromady všichni zvládali?

Já si myslím, že na výbornou. Měli jsme komplexní polní výcvik po družstvech, kde jsme si všichni do jednoho sáhli na dno svých možností, ale dokázali jsme si navzájem pomáhat a být jeden silný tým. Není vůbec rozhodující, že jsou zde dívky, protože i ony mají v armádě své uplatnění.

Jaké konkrétní zážitky (pozitivní i negativní) ze cvičení jsi rodině či partě kamarádů sdílel jako první, když jsi dorazil domů?

Bezesporu to byla jízda v tanku Leopard 2A4, což byl neskutečný zážitek a pak hlavně spousty nových přátel, se kterými jsme denně sdíleli zážitky ze cvičení. Zážitků ze cvičení jsem si odnesl hodně a uvidím, které pak budu sdílet s kamarády v civilním světě.

Zažil jsi okamžik, kdy jsi to chtěl vzdát a odejít zpět do civilního světa?

Tak to rozhodně ne.

Doporučil bys podobné armádní akce svým kamarádům?

Každý by si to měl zkusit, protože v případě nezvládnutí jakékoli situace má možnost odejít. Ale rozhodně by si tím měl projít každý, protože mu to dá hodně do života. Naučí se a pozná nové věci a pak se může rozhodnout jít do armády. Jsem si vědom toho, že řada mladých lidí by to nezvládla, ale tyto situace, které jsou zde dnes a denně, člověka naučí se o sebe postarat.

Znamená pro tebe kvalitní, tedy dobře materiálně i personálně vybavená Armáda ČR, jistou záruku bezpeční a suverenity našeho státu?

Rozhodně, armáda se radikálně modernizuje a naše republika potřebuje dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu. 

Zvažuješ možnost vstupu do Armády ČR?

Rád bych po dokončení střední vojenské školy pokračoval ve studiu na Univerzitě obrany, obor vojenský leadership.

Co pro tebe znamenala vojenská přísaha?

Už v prvním ročníku na střední vojenské škole jsme podepisovali slib studenta, nyní to bylo něco jiného, vojenská přísaha. Osobně jsem se na to velmi těšil, byla to otázka cti a hrdostí se toho účastnit.

Na závěr jedna obecnější otázka na tebe jako představitele další generace. Přestože lidstvo vede různé zájmové konflikty a války od nepaměti, myslíš si, že by v budoucnu mohly tyto formy prosazování moci přirozeně zaniknout? Nebo je podle tebe lidstvo nepoučitelné?

Nemyslím si, že by lidstvo bylo natolik moudré, aby dokázalo řešit konflikty bez válek, proto dobře vycvičená armáda bude i nadále nutností.

Praporčík Petr Jurčaga

Když přišel podnět k přípravě DVC a seznámil jste se s detaily, co vám v ten okamžik problesklo hlavou?

Já jsem u prvotního plánování tohoto cvičení nebyl, protože jsem studoval v USA a shodou okolností moje výroční práce byla na téma rekrutace a hledání nových talentů, kde jednou z myšlenek byla nutnost spolupráce s ministerstvem školství při vytvoření nějakého nového programu. Takže když jsem se pak o dobrovolném vojenském cvičení pro studenty dozvěděl, uvědomil jsem si, že to je téma, o kterém jsem vlastně v Americe psal. Do průběhu samotného procesu plánování jsem se zapojil později. A chtěl jsem využít koncept doškolovacího výcviku 7. mechanizované brigády. Původně jsem chtěl DVC koncipovat jako přípravu profesionálních vojáků dle Prog 1-3 (vojenský program přípravy, pozn. redakce), podle kterého cvičí i 7. mechanizovaná brigáda. Nicméně během rozhovorů s kolegy a zejména nprap. Machálkou a nprap. Pechou jsem si uvědomil, že výcvik musí být veden dle Prog 1-1, podle kterého se cvičí v základní přípravě ve Vyškově.

Jaký byl fyzický a psychický stav cvičících vojínů na začátku a v závěru?

Pokud jde o fyzickou připravenost studentů, asi všichni víme, že mladá generace na tom není pro armádní potřeby úplně ideálně, ale byl jsem příjemně překvapen již při vstupním přezkoušení, kde silová část dopadla velmi dobře. Například počet shybů byl u všech studentů vždy nad deset. Dokonce tam byl jeden cvičící, který udělal třicet shybů, další student jich udělal dvacet, z čehož jsme všichni byli překvapeni. Na druhou stranu největším problémem byl běh. Tady bych se vrátil k celkové fyzické připravenosti mládeže, kde by armáda měla spolupracovat s ministerstvem školství. To by mělo rozvíjet na základních a středních školách fyzickou připravenost a začít více dbát na tělocvik.

Pokud se budeme bavit o psychické připravenosti, je potřeba říci, že studenti k nám přišli na základě různých motivací. Můžeme se bavit o motivaci finanční, která byla pro studenty skutečně zajímavá. Mnoho studentů nám také řeklo, že motivací je i fakt, že si chtějí vyzkoušet, kam až mohou dojít, jaké jsou jejich limity a samozřejmě chtěli zažít něco nového, co jim civilní sektor neumožní. Na cvičení jsme měli jak psychicky odolné lidi, tak i jedince, co na tom byli špatně a nesli si s sebou nějaká traumata z civilního života, s čímž jsme se museli jako instruktoři vypořádat, a ne vždy to bylo snadné. V obdobných cvičeních pak vidím možnost, kdy armáda může takového člověka zlepšit a pomoci mu do dalšího života, a do jeho budoucí kariéry ať už v armádním prostředí nebo civilní sféře. Obecně jsme se s instruktory shodly, že jsme rozpoznali změny ve vystupování a chování cvičících.

Jak byste popsal tuto mladou generaci ve vztahu k plnění povinností a respektování autorit? Přeci jen jste se s tak mladými lidmi setkal v armádě asi poprvé.

U jednoho cvičícího jsme problém respektování autorit řešili a domnívám se, že jsme to nakonec rozumným způsobem vyřešili. Svoji roli v tomto případě sehrála autorita vrchního praporčíka 7. mechanizované brigády a já byl docela překvapen, jak se dokázal s nastalou situací efektivně vypořádat. Obecně se říká, že dnešní mladí jsou „sněhové vločky“ nebo generace, která je nám k ničemu, což musím jednoznačně dementovat. U tohoto malého vzorku mladé společnosti, který jsme měli na cvičení, bylo vidět, že jsou schopní se přizpůsobit, reagovat na změnu situace, neporušovat určité stanovené hranice a respektovat autority. Na druhou stranu jsme se i my instruktoři poučili, jak s touto mladou generací jednat, že se jim musejí některé věci více vysvětlovat, aby za tím vším snažením cvičící viděli vyšší cíle a svůj osobní rozvoj. Vojáci musí obecně vědět, co se po nich chce, a hlavně proč se to po nich vyžaduje.

Co bylo podle vás pro studenty během DVC nejnáročnější?

To by asi měli spíše říct sami studenti, ale domnívám se, že to byl vojenský režim. Cvičící museli v určitou hodinu vstávat, v určitou hodinu se najíst, v určitou hodinu nastoupit na výuku a v určitou hodinu jít spát. První týden s tím vším bojovali. Zjistili, že armádní program je hodně nabitý a většina z nich se tak dostala poprvé do situace, kdy na sebe za celý den neměli čas. Tohle pro ně byla zcela neznámá situace, kdy se po nich instruktoři stále něco vyžadovali, a to mnohdy od 5:30 do 22:00 hodin. Samozřejmě se stávalo, že se výcvik někdy protáhl ještě déle. Takže si myslím, že největší problém pro ně byla ta časová tíseň a nemožnost si organizovat vlastní čas.

Cvičení se zúčastnili studenti středních škol, kteří se navzájem neznali. Projevil se u nich v průběhu času týmový duch a potřeba táhnout za jeden provaz?

Myslím si, že s tímto studenti ze začátku poněkud bojovali, ale pak jsme jako instruktoři viděli velké změny. Například při přesunu si dokázali vojíni navzájem pomoci v týmu a postarat se o slabší jedince bez zásahu instruktorů. V týmu jsme identifikovali vyhraněné osobnosti, které dokáží a hlavně chtějí slabším jedincům pomoci. K týmové hře pomáhali samozřejmě také psychologové, kteří organizovali různé teambuildingové aktivity. Cvičící se tedy postupně stmelovali a dělali během výcviku jako tým velké pokroky.

Většina absolventů tohoto cvičení do armády či aktivní zálohy podle prvních reakcí nevstoupí, na druhé straně není DVC spíše cesta, jak si vycvičovat vojáky do povinné zálohy, která se nám každý rok, díky absenci základní vojenské služby, snižuje?

V jedné diskusi během mého studia na škole v USA jsme s mými kolegy probírali, jak bude probíhat možný konflikt vysoké intenzity a já si uvědomil, že Armáda České republiky bude mít v případě své aktivní účasti v takovémto konfliktu ztráty, a že v současné době a zejména do budoucnosti nebude mobilizační rezerva dostatečná. Myslím si, že DVC může být určitě cesta, jak si vycvičit určité rezervy pro případný konflikt vysoké intenzity, kde budeme potřebovat doplňovat profesionální vojáky a vojáky aktivní zálohy. Cílem cvičení jako bylo právě DVC může být samozřejmě i rekrutace do AČR či aktivní zálohy.