Poněkud později, než bývá obvyklé, se chystají letošní podrobné diskuse o státním rozpočtu České republiky, kdy bude velmi zajímavé sledovat, mimo jiné i v kontextu současné světové bezpečnostní situace, kapitolu resortu obrany a obecně výdaje na obranu. V České republice díky přijatému zákonu, který podpořila kromě koalice také podstatná část opozice, od letošního roku tyto výdaje oscilují kolem 2 % HDP. Nezdá se být zásadní, zda NATO uzná veškeré vládou zahrnuté výdaje a zda bude výsledek reálně 1,95 nebo 2,05 % HDP. Ostatně při stanovování rozpočtu se vychází z predikcí a realita hospodářství jde vždy svou cestou. Zcela zásadní je naopak to, aby se vynaložené prostředky efektivně, zřetelně a dlouhodobě promítaly do posilování obranných schopností státu. Pro úvahy v tomto směru pak může být užitečné srovnání s naším severním sousedem, který k obraně dlouhodobě přistupuje na první pohled zodpovědněji, kdy situace polských ozbrojených sil může být zdrojem zkušeností i varování.

Historicky nejnižší obranné výdaje zaznamenalo Polsko v roce 2008, na prahu hospodářské recese, kdy činily 1,75 % HDP. V České republice v témže roce výdaje dosahovaly 1,23 % HDP, a tyto „nůžky“ se dále rozevíraly. Zatímco v roce 2014 u nás obranné výdaje klesly až pod 1 % HDP, polské zamířily ke 2 % a výše. Tento rozdíl si Polsko udržuje i nadále a směřuje až k 5 % HDP. V roce 2024 má Polsko vydat na obranu 4,12 % HDP, což je nejvíce mezi všemi státy Aliance, včetně dlouhodobých premiantů, jako jsou USA či Řecko.

Polsko tak nadále posiluje trend nastavený již v roce 2023, kdy naši severní sousedé na svou obranu vyčlenili 3,92 % HDP. Česká republika se ve stejném roce dostala na číslo 1,37 % – relativně menší hodnotu než v roce 2021. Pro komplexnější srovnání pak uveďme několik dalších zemí: pro rok 2024 v rámci výdajů na obranu počítá Estonsko se 3,43 %, Spojené státy 3,38 %, Lotyšsko 3,15 % a Řecko 3,08 %. Na opačném konci pak najdeme tradičně Španělsko s 1,28 %, Slovinsko 1,29 %, Lucembursko 1,29 % nebo Belgii s 1,30 %.

Toto relativní srovnání by však nebylo úplné bez srovnání absolutních částek. Polských 4,12 % HDP znamená v peněžním vyjádření přibližně 35 miliard dolarů (asi 790 miliard korun). U amerických výdajů 3,38 % HDP jde pak o částku 968 miliard dolarů (21,8 bilionu korun, tedy asi deset českých státních rozpočtů pro letošní rok), zatímco české výdaje na obranu, které jsou přibližně 2 % HDP, se pohybují ve výši přibližně 157 miliard korun. Chceme-li získat určitou představu o rozdílu mezi Českou republikou a Polskem, musíme kromě výše HDP nebo počtu obyvatel (37 milionů oproti 10,9 milionům) vzít v úvahu fakt, že polské ozbrojené síly zahrnují i námořnictvo v síle přes 12 tisíc osob (cca 6 % stavu polských ozbrojených sil), disponující 35 plavidly a množstvím další techniky.

Zatímco Polsko vynakládá na obranu částku 21,4 miliardy korun na 1 milion obyvatel, Česká republika teprve letos dosáhne částky 14,4 miliardy korun. Jen na základě tohoto povrchního srovnání lze snadno nabýt dojmu, že Česká republika v mnoha ohledech zaostává. A léta nahromaděný vnitřní dluh armády bude brzdit budování schopností AČR ještě velmi dlouho. Současně je však na místě otázka, zda Polsko své modernizační projekty „nepřepálilo“, zda jeho ozbrojené síly v důsledku určité nevyváženosti obranného rozpočtu netrpí a zda tento přístup nevytváří do budoucna rizika.

Je třeba uvést, že na programové financování, tedy na investice do nové techniky a modernizace, Polsko dává 51,1 % obranného rozpočtu, zatímco v českém rozpočtu pro letošní rok šlo do této oblasti o něco více než 30 %. Pro příští rok má tento údaj podle dostupných informací dokonce nepatrně klesnout.

Bývalá polská vláda uskutečnila bezprecedentní armádní nákupy a objednala tisíce tanků, samohybných houfnic, bojových letounů, vrtulníků, raketových dělostřeleckých systémů a nové systémy protivzdušné obrany. Většina těchto zakázek byla uzavřena s USA a Jižní Koreou. Nová polská vláda Donalda Tuska sice chce některé z těchto dohod přehodnotit, avšak nadále klade důraz na bezpečnostní výdaje, a celkové výdaje na obranu tak rostou. V roce 2024 plánuje polské ministerstvo národní obrany podepsat přibližně 150 smluv.

Mezi priority patří střely s plochou dráhou letu JASSM-ER, bitevní vrtulníky AH-64 Apache, víceúčelové a podpůrné vrtulníky, modernizace letounů F-16, další tanky K2 s municí, systémy protivzdušné obrany Pilica, bezpilotní průzkumné a úderné systémy, satelitní terminály, lehké průzkumné transportéry v rámci programu Kleszcz a lehké radiostanice. Urychlí se i realizace programů protivzdušné obrany, jako jsou Wisła, Narew, Mała Narew a Pilica+. Prioritou je rovněž budování satelitních schopností, kdy Centrum satelitních operací by mělo dosáhnout plné operační připravenosti již v tomto roce. Rozšiřují se také síly kybernetické obrany.

Obrovský polský obranný rozpočet však přináší i rizika. Zatímco je polská armáda při 216 tisících příslušnících v současnosti největší v Evropě a třetí největší v NATO (hned za USA a Tureckem), v rámci výdajů přepočtených na jednoho vojáka je až na 22. místě. Tento problém umocňuje zmíněný poměr investičních výdajů (51,1 %), který je na první pohled příliš vysoký. Přestože Polsko investuje do svých ozbrojených sil značné částky, samotní vojáci se potýkají s nedostatkem osobního vybavení. Stejně jako v České republice si často kupují potřebnou výstroj za vlastní peníze. Průměrný plat polských vojáků včetně benefitů sice převyšuje celkový polský průměr (asi 8 600 zlotých proti 7 590), ale na nižších pozicích tento průměr nedosahuje.

Ambiciózní modernizační plány, které lze z obecného pohledu Polsku z naší perspektivy možná závidět, jsou tak jedním z potenciálně vážných problémů a je otázkou, zda si může toto nastavené tempo Polsko skutečně dovolit. Přitom již dnes dochází ke zpoždění některých velkorysých akvizičních projektů. Přitom pořízením nové techniky projekt nekončí, a kromě progamového financování je třeba myslet také na provoz, údržbu a personál či infrastrukturu. Bez odpovídající infrastruktury nelze moderní techniku odpovídajícím způsobem provozovat, čímž efektivita provedených investic klesá. Při nezdravém nastavení vzájemných poměrů v rámci sebevětšího obranného rozpočtu ze středně a dlouhodobého hlediska vzniká a roste vnitřní dluh, který pak může obranu vystavit v budoucnu obrovským problémům.

Ambiciózní modernizační plány, které lze Polsku z určité perspektivy závidět, představují potenciální vážné problémy. Otázkou zůstává, zda si Polsko může toto nastavené tempo skutečně dovolit. Už dnes dochází ke zpoždění některých velkorysých akvizičních projektů. Nákupem nové techniky totiž projekt nekončí – je nutné zajistit provoz, údržbu, personál a infrastrukturu. Bez odpovídající infrastruktury nelze moderní techniku provozovat efektivně, což snižuje účinnost provedených investic. Nezdravé nastavení poměrů v rámci i toho největšího obranného rozpočtu může v dlouhodobém horizontu vést k vnitřnímu dluhu, který v budoucnu může ohrozit obranné kapacity země.

EExcesivní obranný rozpočet může zatížit i celou ekonomiku. Evropská komise zařadila Polsko v červnu 2024 mezi 12 zemí s nadměrným schodkem, tedy s deficitem přesahujícím 3 % HDP nebo veřejným dluhem nad 60 % HDP. Zatímco výdaje na obranu v dnešní situaci představují polehčující okolnost, je otázkou, kam až může tento trend ekonomiku vyhnat. Evropská komise předpokládá, že polské výdaje na obranu se v příštích čtyřech letech zdvojnásobí. Otázkou je, zda bude tento rozpočet účelně vynaložený a udržitelný. S rostoucím zadlužením se polská vláda snaží bojovat, ale některé, zejména akviziční výdaje, bude muset přehodnotit, aby dosáhla vyváženějšího obranného rozpočtu.

Zdroj: euro-sd.com, Defence24.pl, notesfrompoland.com