Válka na Ukrajině doslova od prvních okamžiků přinesla intenzivní nasazení širokého spektra více či méně přesně naváděných zbraní. Rusko užívá např. balistické střely Iskander-M, různé typy střel s plochou dráhou letu (zejména typ Ch-101 vypouštěný ze vzduchu nebo typ Kalibr odpalovaný z lodí) či dělostřelecké raketomety. V září se přidala rovněž zcela nová hrozba ve formě „sebevražedných“ dronů, jež Rusko získalo od Íránu. Spolu s bojovou činností ruských vzdušných sil se tedy jedná o obrovskou zátěž kladenou na ukrajinskou protivzdušnou obranu. Ta si vzhledem k situaci vede pozoruhodně dobře, jelikož neumožnila ruskému letectvu získat vzdušnou převahu nad bojištěm, přivodila mu těžké ztráty a dokázala zneškodnit také značnou část útoků raket a dronů. Navzdory tomu však ruské údery působí Ukrajině škody a ukrajinská PVO by mohla brzy narazit na nedostatek raket, což alespoň částečně řeší dodávky moderních protivzdušných systémů od členů NATO. Válka na Ukrajině každopádně znamená i nesmírně hodnotný zdroj poučení pro západní země, jelikož západní armády (včetně té české) evidentně hodně zanedbaly právě sektor protivzdušné obrany.

V éře studené války se do protivzdušné obrany velmi intenzivně investovalo na obou stranách železné opony, protože se koneckonců stále čerpalo z druhé světové války. Ta jasně prokázala mimořádnou důležitost vzdušných sil při přímé podpoře na bojišti i při strategických náletech na týl protivníka. Logickou reakcí se tak stal rozvoj protivzdušné obrany vojsk i státu, z nichž druhá se běžně označuje též jako objektová. Nejčastěji se uplatňovala kombinace kanonových a raketových systémů s různými druhy navádění. Po skončení studené války ale západní země vesměs začaly protivzdušnou obranu redukovat, jelikož se neočekával konflikt s protivníkem, jenž by disponoval silným letectvem. Nemalá pozornost se věnovala protiraketové obraně, ale značně se zanedbala zejména protivzdušná obrana pro krátké vzdálenosti (SHORAD), o čemž svědčí např. současné úsilí americké armády toto téma urychleně řešit. S tím silně kontrastuje přístup nejen Ruska a Číny, ale také např. Izraele nebo Jižní Koreje, protože tyto země zjevně nepodlehly stejnému přesvědčení jako státy NATO a nadále věnovaly velkou pozornost všem vrstvám vojskové i objektové protivzdušné obrany.

Výrazné oslabení protivzdušné obrany se týká též Armády České republiky, která po někdejší Československé lidové armádě a armádě ČSFR „zdědila“ širokou škálu systémů protivzdušné obrany sovětského původu. Už dělení federace však znamenalo faktický zánik nejvyšší vrstvy protivzdušné obrany, neboť výkonný systém dlouhého dosahu S-300 si ponechalo Slovensko. V dalších letech pak službu postupně opustily systémy středního dosahu, takže Armádě České republiky zůstaly jen dva mobilní systémy, a sice komplet krátkého až středního dosahu 2K12 Kub a systém velmi krátkého dosahu 9K35 Strela-10M2. Kromě toho zbyly i přenosné rakety Strela-2M, ani jeden z těchto systémů však již svými parametry nevyhovuje. Typ Strela-10M2 byl nedávno vyřazen z aktivní služby a přenosné komplexy Strela-2M už se užívají jenom pro výcvik. Jen částečné řešení přinesl nákup moderních švédských přenosných systémů RBS-70, které představují prostředek obrany pro nejkratší vzdálenosti, z několika důvodů se však příliš nehodí pro zabezpečení protivzdušné obrany vojsk.

Foto: Protiletadlový systém 2K12M KUB M ve službách AČR | Ministerstvo obrany ČR

V minulosti se opakovaně hovořilo o modernizaci systémů Kub, ale tato varianta se odkládala tak dlouho, až přestala dávat praktický smysl. Jediným logickým řešením se tak stala akvizice nového kompletu protivzdušné obrany kategorie SHORAD a v září 2020 padlo rozhodnutí, že Armáda České republiky získá systém Spyder od izraelské společnosti Rafael. Jedná se o technicky vyspělý a bojem prověřený komplet, který využívá deriváty špičkových leteckých řízených raket krátkého a středního dosahu Python-5 a I-Derby. Pro vypouštění ze země je lze opatřit i raketovými urychlovači, které znamenají výrazné zvýšení jejich dálkového dostřelu i výškového dostupu. Zatímco Python-5 používá infračervené navádění ve dvou vlnových pásmech, střela I-Derby je naváděna na cíl pomocí vlastního radiolokátoru. Systém Spyder jako celek pak používá radiolokátor Elta EL/M-2084, což představuje z hlediska Armády ČR velkou výhodu, protože tentýž typ se právě zavádí do její výzbroje jako 3D přehledový radar kategorie MADR, což zákonitě hodně zjednoduší i integraci systému Spyder. Na výrobě těchto radiolokátorů se navíc podílí i česká firma Retia a všechny prvky budou užívat podvozky Tatra Force, takže se bude jednat o nezanedbatelný přínos pro český obranný průmysl.

Foto: V září 2020 padlo rozhodnutí, že Armáda České republiky získá systém Spyder od izraelské společnosti Rafael. Jedná se o technicky vyspělý a bojem prověřený komplet, který využívá deriváty špičkových leteckých řízených raket krátkého a středního dosahu Python-5 a I-Derby. | Ministerstvo obrany ČR

Protivzdušný komplet Spyder má zajišťovat zejména protivzdušnou obranu státu, resp. obranu některých důležitých objektů, zvláště hlavního města, největších vojenských základen či atomových elektráren. Díky své koncepci a montáži na šasi značky Tatra dokáže nabídnout vysokou pohyblivost, ale samozřejmě není konstruován k tomu, aby dovedl zajistit i efektivní protivzdušnou obranu vojsk, resp. manévrových sil. Pro vojskovou protivzdušnou obranu jsou potřeba systémy na odlišných platformách, jež z hlediska své odolnosti a terénní pohyblivosti odpovídají silám, které mají chránit. Zpravidla jde tedy o systémy instalované na kolové nebo pásové obrněné podvozky. Dále je třeba zdůraznit, že armáda objednala v systému Spyder špičkovým systéme krátkého až středního dosahu, který však může být dále doplňován o další komponenty a schopnosti. Už v základním provedení dokáže působit proti balistickým raketám krátkého dosahu, tato schopnost však může být dále rozšiřována. 

Poučení z války na Ukrajině vede mj. k závěru, že je nutno vybudovat integrovanou soustavu, která bude pokrývat všechny dosahy a dokáže si poradit s nejrůznějšími druhy hrozeb. Systém Spyder z tohoto pohledu představuje v běžné konfiguraci střední vrstvu objektové protivzdušné obrany. Volba systému Spyder je v tomto smyslu obrovskou výhodou díky již zmíněnému radiolokátoru EL/M-2084, protože stejný typ užívají i další izraelské komplexy protivzdušné obrany, které by mohly vhodně vytvořit ony další nutné vrstvy. V případě obrany na nejkratší vzdálenosti jde o slavný systém Iron Dome, který původně vznikl k ničení jednoduchých raket, jež odpalovali palestinští a libanonští ozbrojenci. Jde proto o typický prostředek kategorie C-RAM (Counter Rockets, Artillery and Mortar), ale pozdější modernizace znamenaly výrazné rozšíření jeho schopností, takže v současné době se Iron Dome dovede účinně uplatňovat i proti bezpilotním prostředkům a dalším hrozbám. Jeho naprosto mimořádné bojové záznamy zákonitě vedly i k obrovskému zájmu na světovém trhu, kde již tento systém získal několik exportních úspěchů.

Foto: Systém Spyder jako celek pak používá radiolokátor Elta EL/M-2084, což představuje z hlediska Armády ČR velkou výhodu, protože tentýž typ se právě zavádí do její výzbroje jako 3D přehledový radar kategorie MADR. | kpt. Jiřina Polcrová

Jestliže systém Iron Dome by mohl rozšiřovat schopnosti systému Spyder směrem do spodní vrstvy pomyslného trojitého rozvrstvení protivzdušné obrany, pak pro horní vrstvu lze volit dokonce ze dvou systémů, které oba opět využívají radiolokátor EL/M-2084. Jednou z možností je komplet Barak MX od firmy IAI, do kterého patří několik typů raket, z nichž nejvýkonnější nabízí dosah až 150 km. Druhou volbou by mohl být systém David’s Sling (rovněž z dílny firmy Rafael jako Spyder), který vznikl jako náhrada amerických systémů Patriot a používá střely Stunner, jejichž dostřel činí dokonce 250 km. Oba tyto systémy by každopádně měly nabízet schopnost účinně likvidovat též balistické rakety středního doletu. Samotný dostřel těchto komplexů pak naznačuje, že dvojice baterií by postačovala na pokrytí celého území České republiky. Kromě toho by samozřejmě bylo vhodné postarat se i o obranu proti raketám nejdelších dosahů, jenže to pro zemi o velikosti Česka nedává samostatně příliš velký smysl. Proto nepřekvapuje, že se Česko přidalo k iniciativě patnácti evropských zemí, kterou vede Německo a jež má směřovat k vybudování mezinárodního „deštníku“ na obranu proti balistickým raketám, ve kterém by se měly uplatňovat mj. izraelské komplexy Arrow 3.

Samotná Armáda České republiky by se proto měla soustředit na vytvoření třívrstvé soustavy, která zajistí ochranu českého území a vzdušného prostoru proti nejrůznějším typům hrozeb od střel s plochou dráhou letu přes balistické rakety po „sebevražedné“ drony. Kombinace radarů EL/M-2084 a špičkových raketových komplexů izraelské výroby představuje ideální cestu, ze které může navíc významně těžit i český průmysl. Jak už bylo uvedeno výše, na výrobě oněch radiolokátorů se podílí česká firma Retia, protože proběhly technologické transfery z izraelské strany, jež poskytla licenci na výrobu galium-nitridových vysílacích a přijímacích modulů pro tyto přístroje. Radary pořízené pro funkci MADR i všechny součásti české varianty komplexu Spyder budou využívat automobilové podvozky Tatra Force, a tudíž by toto uspořádání mělo být samozřejmostí i v případě pořízení dalších izraelských systémů protivzdušné obrany. V neposlední řadě platí, že česká armáda a průmysl budou moci těžit z rozsáhlých zkušeností, které již izraelské zbraně této kategorie ve světě posbíraly.

Vybudováním účinné soustavy protivzdušné obrany státu však úkol rozhodně nekončí, jelikož je třeba věnovat pozornost i protivzdušné obraně vojsk. Současné systémy RBS-70 se pro toto zadání dají využít pouze omezeně. Využívají navádění po laserovém paprsku, jež se prakticky nedá rušit, je ovšem závislé na meteorologických podmínkách a vyžaduje sledování cíle až do zásahu. Nejde tedy o systém kategorie „vystřel a zapomeň“. Česká armáda nyní disponuje jen přenosnou, resp. převáženou variantou, která se přepravuje za pomoci nákladních automobilů, ale k bojovému nasazení je třeba její rozmístění. Palba za pohybu není možná a nákladní vozy samozřejmě nepředstavují právě ideální platformy z hlediska své pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti, jestliže má takový systém zajišťovat ochranu tankových a mechanizovaných sil. Zkušenosti z války na Ukrajině i jiných konfliktů přesvědčivě prokazují, že taková ochrana by měla být prioritou, protože rychlé šíření a kvalitativní zlepšování bezpilotních prostředků dnes patří mezi nejvážnější hrozby pro pozemní vojska.

Česká armáda výhledově počítá s celkem třemi obrněnými platformami, které si lze představit jako vhodné pro instalaci systémů protivzdušné obrany vojsk na velmi krátkou vzdálenost. Na prvním místě je to osvědčené osmikolové bojové vozidlo Pandur II CZ, k němuž se záhy přidá též šestikolový obrněnec TITUS a posléze i nové bojové vozidlo pěchoty CV90 MkIV. Na tomto místě lze zmínit fakt, že současná bojová vozidla na kolových i pásových podvozcích již často disponují věžemi s rychlopalnými kanony, jež dokážou střílet také programovatelnou tříštivou municí, jež může být vysoce efektivní zvláště proti malým dronům. Dá se tedy očekávat, resp. požadovat, aby tuto schopnost mělo i české provedení vozidla CV90 MkIV a aby ji nabízely i nové dálkově ovládané zbraňové stanice, které se budou záhy pořizovat za účelem přezbrojení kolových vozidel Pandur II. Stanice poskytující tuto schopnost je samozřejmě možno umístit i na obrněnce TITUS. Současně je ovšem třeba upozornit, že tato schopnost věží či zbraňových stanic je spíše doplňková, resp. jde o jakousi „poslední záchranu“, jelikož protivzdušná obrana vojsk se musí systémově řešit odlišným způsobem.

Foto: Česká armáda výhledově počítá s celkem třemi obrněnými platformami, které si lze představit jako vhodné pro instalaci systémů protivzdušné obrany vojsk na velmi krátkou vzdálenost. Na prvním místě je to osvědčené osmikolové bojové vozidlo Pandur II CZ (na snímku), k němuž se záhy přidá též šestikolový obrněnec TITUS a posléze i nové bojové vozidlo pěchoty CV90 MkIV. | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Na kolové i pásové obrněné platformy je třeba umístit speciální protivzdušné komplexy, které s vyšší spolehlivostí zajistí eliminaci vzdušných hrozeb na vzdálenost několika kilometrů. Na trhu se vyskytuje široká škála kanonových či raketových systémů, které by připadaly v úvahu, a navíc se vyskytují i prostředky na zcela odlišných principech, zejména pak směrové rušiče a laserové zbraně. Zkušenosti z Ukrajiny dokládají, že mezi nejúčinnější prostředky k boji proti „sebevražedným“ dronům patří samohybné protiletadlové kanony s optickým a radiolokačním řízením palby, zvláště německý Gepard či starší sovětský typ ZSU-23-4 Šilka. Komplexy této kategorie by se tudíž měly umístit i na platformy Pandur II (a)nebo CV90 MkIV. Jako možný příklad se dá jmenovat systém Skyranger, který pochází od německé zbrojovky Rheinmetall a navazuje na komerčně vysoce úspěšné komplety Skyguard a Skyshield, které vytvořila slavná švýcarská firma Oerlikon Contraves (dnes součást firmy Rheinmetall). Ve všech případech se jedná o systémy využívající rychlopalné kanony ráže 35 mm. Soudobý typ Skyranger je řešen jako otáčivá věž pro nejrůznější podvozkové platformy a umožňuje rovněž střelbu mimořádně účinnou programovatelnou municí typu AHEAD.

Foto: Obrněná vozidla TITUS určená pro Armádu České republiky | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

V oboru raketových systémů lze stavět na skutečnosti, že Armáda ČR již zavedla typ RBS-70. Jak bylo vysvětleno, jeho nynější verze pro účel protivzdušné obrany vojsk příliš nevyhovuje, firma Saab Bofors Dynamics však nabízí i provedení s vícenásobným odpalovacím zařízením pro montáž na vozidla. Zachycení vzdálenějších cílů pro systémy RBS-70 dnes v Armádě ČR zajišťuje mobilní radiolokátor krátkého dosahu ReVISOR, jehož aktuální verze je řešena jako tažený přívěs. V případě instalace systému RBS-70 na větší obrněnou platformu, tedy např. na vozidlo Pandur II nebo TITUS, by bylo možno na stejné vozidlo umístit také radar ReVISOR. Vznikl by tak plně autonomní protivzdušný systém, který by umožňoval rovněž vedení bojové činnosti za pohybu. Jestliže by však převážil názor, že pro protivzdušnou obranu vojsk se více hodí jiný raketový systém (zřejmě nějaký se schopností „vystřel a zapomeň“), dá se vybírat ze širokého spektra typů. Namátkou lze jmenovat polský komplet Piorun, jenž se může pochlubit mimořádně působivými výsledky z Ukrajiny. Jinou alternativou by mohl být systém KP-SAM (známý též jako Shingung nebo Chiron) z Jižní Koreje.

Foto: Jako budoucí platforma pro speciální protivzdušné komplexy může sloužit také pásové vozidlo CV90 MkIV | BAE Systems

Kanonové a raketové systémy protivzdušné obrany vojsk jsou určeny k obraně proti širokému spektru hrozeb, ale existují také speciální prostředky k ochraně proti dronům. Takové systémy obvykle obsahují malé, ale pokročilé radiolokátory k včasné detekci malých dronů, dále různé optické a infračervené senzory pro jejich sledování a konečně směrové mikrovlnné rušiče pro jejich eliminaci. Tyto rušiče obvykle ruší pásma užívaná pro ovládací signály dronů (2,4 GHz a 5,8 GHz) a také frekvence signálů družicové navigace (GPS/NAVSTAR a GLONASS). Zde stojí za zdůraznění, že česká firma Retia vyrábí radar ReGuard, který je optimalizovaný mj. právě pro sledování dronů, a že další české firmy nabízejí i ostatní uvedené komponenty, tedy optické a infračervené senzory a směrové rušiče. Bylo by tedy možné zkonstruovat ryze český integrovaný komplex pro eliminaci malých dronů a posléze jej umístit na vhodnou platformu, tedy např. vozidlo Pandur II nebo TITUS. Nebylo by to koneckonců nic neobvyklého, protože podobně vybavené obrněné transportéry Stryker již provozuje i US Army. Perspektivně by se mohl tento systém doplnit též laserem, který by vyřazoval optické senzory dronů a při vyšším výkonu by mohl zvládnout jejich fyzickou destrukci.

Závěrem je třeba vyzdvihnout ještě jeden důležitý princip, jenž by se měl důsledně uplatňovat při budování jak objektové, tak vojskové protivzdušné obrany. Tyto soustavy je třeba vytvářet jako plně integrované a současně otevřené. Mezi všemi prvky tedy musí fungovat spolehlivé a bezpečné propojení, díky němuž se dá dosáhnout vyšší synergické efektivity, kdežto otevřená architektura umožňuje přidávání nových prvků. Povaha vzdušných hrozeb se totiž pořád mění a vyvíjí, což ostatně znovu dokazuje i příklad Ukrajiny, kde se začaly objevovat vysoké počty „sebevražedných“ dronů. Na vyvíjející se hrozby se musí zákonitě odpovídat vývojem nových protiopatření, ideálně pochopitelně tak, aby se dala zapojovat do existujících soustav. Dobrým příkladem může být právě Izrael, jelikož univerzální radiolokátor EL/M-2084 využívá několik systémů, které se technicky značně liší, avšak jejich propojení se dá snadno zajistit právě díky stejnému radaru. Pro českou armádu tedy jde o základ soustavy protivzdušné obrany státu, jež si může po dlouhou dobu udržet vysokou efektivitu.

Zdroj: armyrecognition.com, AČR