Současná koronavirová krize a s ní spojená ekonomická omezení zasahuje ozbrojené síly prakticky po celém světě – a to bohužel včetně Armády České republiky. Tato ekonomická krize navíc přichází zcela nevhod, protože AČR, po dlouhá léta decimována nedostatečnými výdaji na obranu, v současnosti potřebuje v návaznosti na zhoršení mezinárodní situace své schopnosti spíše navýšit. I to nutí k zamyšlení, jak tohoto navýšení schopností dosáhnout s pokud možno s co nejnižšími náklady. Jednou z poněkud opomíjených cest jsou salvové raketomety.

Salvové raketomety dnes

Salvové raketomety přitom v současnosti prožívají svoji renesanci. Po dlouhých letech, kdy byla dávána přednost spíše hlavňovému dělostřelectvu, schopnému přesné bodové palby, raketomety opět nabývají na významu. Je to do značné míry díky zkušenostem ze současných asymetrických konfliktů v Sýrii či na Ukrajině, kde se ukázalo, že základní přednost salvových raketometů, tj. schopnost zasáhnout velkou plochu ve velmi krátkém čase, má i dnes svou hodnotu, a že tuto funkci jen těžko mohou vykonávat jiné druhy vojenské techniky, ať již klasické hlavňové dělostřelectvo či bitevní vrtulníky. A pokud ano, pak jedině za cenu neúměrných nákladů.

Velkou výhodou moderních salvových raketometů je i jejich stoupající dostřel. Dobře je to vidět třebas na velmi známém ruském raketometu BM-21 ráže 122 mm. Zatímco ve své základní podobě, s původními raketami, dosahoval tento raketomet dostřelu cca 20 km, s moderními typy 122 mm raket dosahuje dostřelu 40 či dokonce 50 km. Moderní velkorážové raketomety pak běžně dosahují dostřelu více než 100 km – a v případě některých typů až 300 km, čímž salvové raketomety de facto plní úkoly někdejších operačně taktických raket. To jsou výkony, které žádné moderní dělo nemůže nabídnout.

Další velkou výhodou salvových raketometů je i jejich cena. Ta je výrazně nižší než u jiných moderních bojových prostředků, salvové raketomety stále patří k těm levnějším bojovým systémům. Salvové raketomety tak nabízejí velice výhodný poměr cena/ výkon.

Především z těchto důvodů jsou salvové raketomety opět vysoce ceněny, což se obráží i na jejich čím dál větším rozšíření. Raketomety si ve výzbroji svých armád ponechávají i ty státy, které ještě nedávno zvažovaly jejich vyřazení. Pořizují si je ale i státy, které raketomety nikdy neměly. Stejně tak si raketomety pořizují i armády vyspělých států, protože zjistily, že pro určité operace se jim raketomety hodí. Je otázkou, zda touto cestou nemá jít i Česká republika.

Raketomety pro AČR?

V případě České republiky je otázka akvizice salvových raketometů možná ještě významnější než u jiných států. Česká republika, resp. její armáda totiž byla po dlouhá desetiletí významným uživatelem salvových raketometů, a to navíc domácí výroby. Někdejší ČSLA již v padesátých letech zařadila na svou dobu vynikající raketomet vz. 51 ráže 130 mm. Na tento typ později navázal raketomet RM-70/85, nesoucí 40 hlavní ráže 122 mm, který ve velkých počtech sloužil jak v ČSLA, tak následně v AČR – a to až do svého vyřazení v roce 2010. Salvové raketomety tak představují pro AČR tradiční druh vojska, AČR s ním má bohaté zkušenosti. To je hodnota, která rozhodně není zanedbatelná.

I proto bylo vyřazení raketometů RM-70/85 v roce 2010 bylo provázeno poměrně bouřlivou diskusí. A dnes, s odstupem času, lze oprávněně pochybovat, zda šlo o krok správným směrem. Je faktem, že díky vyřazení raketometů a zrušení raketometného vojska došlo k úspoře prostředků. Na druhou stranu samotný objem těchto prostředků – ve srovnání s celkovým rozpočtem AČR – nebyl až tak veliký. Co je ale ještě důležitější, raketomety.

Foto: Armáda České republiky vyřadila raketomety RM-70/85 (na snímku RM-70 GRAD), nesoucí 40 hlavní ráže 122 mm v roce 2010 | Wikimedia Commons

RM-70/85 v té době zdaleka neměly zdaleka vyčerpanou technickou životnost, ale ani svůj modernizační potenciál. Mohly tedy dál po léta spolehlivě sloužit, jak ostatně ukazují osudy těchto raketometů, které byly posléze prodány celé řadě států (Ázerbajdžán, Barma, Rwanda), kde úspěšně slouží dodnes a budou sloužit ještě hodně dlouho. Z tohoto pohledu lze vyřazení raketometů RM-70/85 z výzbroje AČR považovat za chybné.
  Nabízí se proto otázka, zda by nestálo za to se dnes k raketometům vrátit. Takový krok by měl být ovšem činěn až na základě pečlivé úvahy, protože má svá pro i proti.

Proti znovu zařazení raketometů do výzbroje AČR hovoří hned několik argumentů. Vytvoření raketometného vojska by samozřejmě znamenalo navýšení početních stavů. Na druhou stranu v současné době AČR tak jako tak chce své početní stavy navyšovat – a to poměrně výrazně. Je proto otázkou, proč nerealizovat navýšení početních stavů právě vytvořením raketometného vojska.

V neprospěch vybudování raketometného vojska hovoří i fakt, že by to samozřejmě znamenalo další dlouhodobé náklady.  Je třeba si uvědomit, že znovuvybudování raketového vojska by neznamenalo jen samotný nákup nových raketometů. Bylo by potřeba vytvořit zcela nový druh vojska, novou jednotku – a to i s jejím zázemím, technickým zabezpečením, logistikou atd. Zde je ale nutno podotknout, že právě v tomto směru raketomety patří k těm nejméně náročným a tedy také nejlevnějším bojovým systémům, méně náročným než např. tanky či samohybná děla.

Mnohem víc argumentů ale hovoří pro zavedení raketometů do výzbroje AČR. Předně je třeba zopakovat, že zavádění raketometů do výzbroje je současným světovým trendem. Raketomety se ve světě osvědčily – a to v reálných, skutečných konfliktech, nikoliv pouze na papírových cvičeních. Akvizice raketometů by tak byla plně v souladu s moderními trendy.

Ve prospěch salvových raketometů hovoří i jejich čím dál vyšší výkony; především schopnost pálit mnohem dál a přesněji než starší typy raketometů. Dnešní raketomety jsou prostě už někde dál. To samozřejmě jejich hodnotu jen umocňuje a tvoří z nich systém ještě efektivnější než v minulosti.

Pro znovuzavedení salvových raketometů do výzbroje AČR hovoří i jejich velice výhodný poměr cena/výkon. Jestliže AČR potřebuje posílit své schopnosti a nemá dostatek peněz na pořízení nějakých výkonnějších, ale dražších systémů (např. úderné letouny), pak salvové raketomety jsou přímo ideálním řešením.

Důležité je i to, že raketomety byly ve výzbroji AČR po dlouhou dobu, a vyřazeny byly relativně nedávno. AČR má s nimi své zkušenosti, byla na ně po dlouhá léta zvyklá. Stačilo by proto možná jen oprášit starou dokumentaci. AČR má navíc dosud ve svých řadách vojáky, kteří v minulosti tvořili obsluhu raketometů RM-70, ale i ty, kteří tyto jednotky formovali a vedli. Tito lidé by se tak mohli stát základem nové jednotky, mohli by svými zkušenostmi přispět k jejímu budování. Vytvoření nové raketometné jednotky by tak mohlo být snazší, než se může na první pohled zdát.

Otázkou tak možná není to, zda má dojít k obnovení raketometných jednotek, ale spíše jaký typ, resp. jakou kategorii raketometů by si měla AČR pořídit.

Jaké raketomety pro AČR?

Právě toto rozhodnutí je ale klíčové. Bylo by chyba vytvořit nějaký nový (či staronový) druh vojska jen proto, abychom ho měli, aniž bychom ho dokázali patřičně využít.

Rozhodnutí o případné akvizici nových raketometů poněkud absurdně komplikuje fakt, že ve světě existuje celá řada raketometů, a to zcela odlišných jak svou konstrukcí, tak i svou ráží a výkony. Pokud se ale na věc podíváme realisticky, vyloučíme-li různé obskurní typy a dále raketomety ze států, které jsou z hlediska dodávek vojenské techniky politicky nepřijatelné, pak těch možností zas tolik není.

Dalo by se říci, že pro AČR se reálně nabízejí dvě cesty. První cestou je akvizice středních raketometů, dalo by se říci jakési modernější obdoby typu RM-70. A druhou možností je pořízení mnohem výkonnějších, ale i dražších velkorážních raketometů kategorie MLRS/HIMARS. Každá z těchto cest má své výhody, ale i nevýhody.

Pořízení nějakého středního raketometu 122 mm by bylo zřejmě nejsnazší cestou. Už třeba proto, že tyto raketomety patří mezi ty konstrukčně nejjednodušší, ale i nejlevnější. Právě nízká cena je asi nejzásadnějším argumentem pro raketomety 122 mm.

Ve prospěch tohoto řešení hovoří i to, jakým vývojem tyto raketomety v posledních letech prošly. Jak již bylo zmíněno, moderní rakety 122 mm dosahují běžně dostřelu kolem 40 km, někdy i více. Moderní raketomety 122 mm se tak dostřelem blíží výkonům starších typů velkorážních raketometů.

Oněch 40 km představuje zajímavou hodnotu. Vždyť zhruba obdobného dostřelu dosahují moderní samohybná děla, a to i samohybné dělo Caesar, které si v současnosti pořizuje AČR. Akvizice dvou dělostřeleckých systémů s poněkud jiným určením, ale podobným dostřelem, by vytvářela zajímavou synergii, která by umocnila možnosti AČR.

Velkou výhodou je i to, že hned několik výrobců nabízí řízené rakety 122 mm, vybavené jednoduchým naváděcím systémem. Takové rakety jsou samozřejmě dražší než běžné, neřízené rakety, přesto je jejich cena stále výhodná. Na druhou stranu takový krok výrazně zlepšuje jejich přesnost.

Proti znovuzavedení raketometů 122 mm zdánlivě hovoří fakt, že jde o ráži v NATO atypickou, nestandardní. Ostatně, i tak bylo argumentováno při vyřazení raketometů RM-70/85. Tento argument je ale chybný. Něco jako standardizovaná ráže raketometů v NATO totiž neexistuje. Raketomety 122 mm dosud provozuje celá řada členů NATO, a to jak bývalé státy Varšavské smlouvy (Polsko, Rumunsko, Bulharsko), tak i např. Řecko. Česká republika by tedy rozhodně nebyla ojedinělá.

Z hlediska AČR je velkou výhodou i to, že salvové raketomety 122 mm nabízí i domácí zbrojní průmysl. Jde především o raketomety RM-70 Vampire 4D (hloubková modernizace zmíněného RM-70/85, vybavená novým podvozkem atd.) a poněkud jednodušší a levnější typ BM-21 T, které má ve svém portfoliu známá společnost CSG, resp. podnik Excalibur Army. Akvizice některého z těchto typů by tak byla zcela bezproblémová. Takovýmto krokem by navíc došlo ke kýžené podpoře domácího zbrojního průmyslu.

Druhou možností je zavedení nějakého velkorážového raketometu. Z širokého množství typů, které jsou dnes na trhu, se ale pro AČR reálně nabízí pouze americké raketomety MLRS, nesoucí 12 raket 227 mm, či jim příbuzný raketomet HIMARS, nesoucí poloviční počet raket.

Foto: M270 MLRS (Multiple Launch Rocket System) | Wikimedia Commons

Velkou výhodou raketometů 227 mm oproti raketometům 122 mm je samozřejmě jejich mnohem vyšší výkon, především pak velký dostřel. Ten v případě použití raket GMLRS dosahuje až 120 km (ještě vyššího dostřelu 300 km raketomety MLRS dosahují při použití raket ATACMS, tyto rakety jsou ale výrazně dražší). Rakety 227 mm mají také výrazně vyšší účinek v cíli. Výhodou je i to, že také 227 mm munice je neustále vyvíjena a dosahuje čím dál vyšších výkonů. Především díky svému vysokému dostřelu velkorážové raketomety vedle své faktické hodnoty získávají i určitý odstrašující potenciál, což za dnešní, politicky ne zrovna nejklidnější situace také není zanedbatelné. 
 Díky těmto vysokým výkonům by těchto raketometů pro AČR stačilo zřejmě jen poměrně málo, méně než raketometů 122 mm. Nižší počet pořízených velkorážních raketometů by pak mohl částečně vyvážit jejich vyšší cenu.

Je také třeba podotknout, že raketomety HIMARS je možné osadit i na jiné kolové podvozky, a nabízí se proto možnost osadit je na podvozky domácích automobilů TATRA.  Touto cestou by se dosáhlo jak snížení ceny, tak i podpory domácího zbrojního průmyslu.

Pro raketomety HIMARS hovoří i fakt, že tyto raketomety si pořídily i další středoevropské státy NATO, Polsko a Rumunsko, o akvizici raketometů MLRS uvažuje i Chorvatsko. Česká republika by tak s těmito státy mohla spolupracovat, což by mohlo vést k dalšímu snížení nákladů. Akvizice raketometů HIMAS by tedy nebyla tak náročná, jak se může na první pohled zdát.

Foto: M142 High Mobility Artillery Rocket System (HIMARS) | Wikimedia Commons

Každá z těchto cest tak má své výhody a nevýhody, které do jisté míry vyplývají nejen z vlastností a schopností samotných raketometů, ale i z koncepce ozbrojených sil, které je využívají. Raketomety 122 mm jsou ideálním prostředkem palebné podpory pěchoty – např. na úrovni brigády. Oproti tomu raketomety 227 mm představují díky svým výkonům, především vysokému dostřelu takřka strategickou zbraň, působící již svým odstrašujícím účinkem. Je otázkou, co Česká republika, resp. AČR potřebuje, a jaké raketomety by jí tedy více vyhovovaly.

Na první pohled optimálním řešením je akvizice raketometu, který by dokázal odpalovat oba typy raket, což je schopnost, která je u moderních raketometů běžná. Jak ale ukazují zkušenosti Slovenské republiky s jejím modernizovaným raketometem RM-70/85 Modular, ani toto řešení není ideální – a to především v případě malých států, které mají jen jeden raketometný útvar. I v takovém případě je třeba mít k dispozici oba typy raket, a to v dostatečném množství. Pro oba typy raket je třeba udržovat logistiku, zázemí atd., což náklady neúměrně navyšuje. Ve výsledku tak cena není o moc nižší, než když je zaveden pouze jeden výkonnější, byť zároveň dražší typ.

Obdobně tak ne zcela vhodným řešením je nějaká kompromisní konstrukce raketometu, který by se ráží pohyboval někde mezi ráží 122 a 227 mm. Pravda, i takové raketomety existují, uvést lze např. poměrně rozšířený izraelský typ LAR-160 ráže 160 mm. Tento raketomet je ale mnohem dražší než raketomety 122 mm, není ale ani o moc levnější než raketomety MLRS/HIMARS – a přitom dosahuje výrazně nižších výkonů. Menší výhodnost takové cesty naznačují i zkušenosti Rumunska, které disponuje raketomety LAR-160, a přesto si nakupuje raketomety HIMARS. Na výběr tak máme skutečně jen mezi jednoduššími, levnějšími, ale méně výkonnými 122 mm raketomety – a na druhé straně výkonnějšími, ale také dražšími 227 mm raketomety.

Případná akvizice raketometů by proto měla maximálně vycházet z celkové koncepce armády; z toho, jakou AČR vlastně chceme mít. Měla by s touto koncepcí být v maximálním souladu. Měla by logicky navazovat i na další akvizice bojové techniky, v současnosti realizované či plánované AČR. Přesto sama cesta navýšení bojeschopnosti AČR znovuvybudováním raketometného vojska, resp. pořízením nových raketometů by byla bezesporu efektivním, racionálním krokem. Bylo proto chybou tuto možnost nevyužít.