Armáda České republiky stále počítá s růstem počtu vojáků na 30 tisíc profesionálů a 10 tisíc vojáků v aktivní záloze k roku 2030. Současně si ale velmi dobře uvědomuje, před jak složitým problémem stojí. Přes určitá zlepšení v náborovém procesu, jež přineslo především Virtuální náborové středisko, je nárůst počtu vojáků v posledních letech velmi pomalý, a nezmění-li se zásadním způsobem přístup a vývoj dosavadní situace, není dosažení vytčených cílů pravděpodobné. A nejde jen o celkové počty – armáda nezbytně potřebuje odborně zdatný personál, bez něhož zůstanou modernizační procesy v oblasti techniky a technologií z velké části bez kýženého efektu.

V prosinci schválená Koncepce výstavby Armády České republiky 2035 zmíněné cíle 30 a 10 tisíc vojáků do roku 2030 potvrzuje či přebírá z předchozí verze KVAČR 2030 z roku 2019. Současně však neskrývá problém, který obecně hodnotí – mezi slabými stránkami současného stavu figuruje na prvním místě „Nízká naplněnost AČR personálem, jeho věková struktura a omezené možnosti zajištění jeho udržitelnosti,“ a mezi hrozbami pak „Strukturálně a kvalitativně nevyvážená naplněnost AČR personálem.“ Investice do rozvoje lidského kapitálu je také první ze šesti strategických cílů nové koncepce.

KVAČR 2030 z roku 2019 uvádí, že pro dosažení stanovených cílů by mělo do armády přijít cca 2400 nových vojáků ročně, což mělo pokrýt jak odchody ze služby, tak přinést roční nárůst o přibližně 800-900 vojáků z povolání, jichž by tak mělo přibýt mezi roky 2020 a 2030 přibližně 7000. A podobný nárůst by měla zaznamenat také aktivní záloha. Skutečnost však za tímto předpokladem velmi zaostává. Poslední zveřejněné údaje za rok 2022 uvádějí, že nových vojáků bylo necelých 1600, ale vlivem velkého počtu těch, kteří služební poměr ukončili, to znamenalo nárůst jen o něco více než 200 osob. Pro rok 2023 byl stanoven rekrutační cíl 2200 osob (tedy o 200 méně, než předpokládal v průměru KVAČR 2030). 

Na začátku letošního roku bylo v ozbrojených silách podle ministerstva obrany 27 826 vojáků z povolání, ovšem v tomto počtu je zahrnuta také cca tisícovka vojenských policistů a na 1500 příslušníků Vojenského zpravodajství. Aby samotná Armáda České republiky dosáhla plánovaného stavu 30 tisíc vojáků do roku 2030, znamená to v praxi potřebu ročního přírůstku necelých 800 profesionálů. Vojáků v aktivní záloze bylo na konci roku 2023 celkem 4266 – a v jejich případě tak armáda potřebuje v následujících šesti letech nabrat přibližně tisícovku ročně navíc oproti kompenzaci v podobě těch, kteří budou končit.

Problémem, který čím dál více nabývá na významu, je také průměrný věk vojáků sloužících v AČR, který se dnes blíží 40 letům, a v tomto ohledu tak česká armáda patří mezi nejstarší v rámci Aliance, resp. je druhou nejstarší po belgické armádě. KVAČR 2035 k tomuto tématu říká: „Průměrný věk vojáků reflektuje demografický vývoj společnosti. AČR, jako moderní a důvěryhodná organizace, si udrží svoji konkurenceschopnost na trhu práce i přes nepříznivý demografický vývoj, zhoršující se zdravotní a fyzickou způsobilost populace a měnící se motivační priority nastupujících generací. Změnou přístupu v leadershipu, zlepšením pracovních podmínek a prostředí, zrychlením a zjednodušením personálních procesů je posílena schopnost získat a udržet specialisty v úzkoprofilových vojenských odbornostech. Náborové a rekrutační aktivity jsou zjednodušeny a zrychleny využíváním dat z informačních systémů státní správy. Rozvíjen je projekt virtuálního náborového střediska. Rekrutace vybraných odborností je podpořena stipendijními programy.“

Přítomný čas citované pasáže je daný tím, že jde o popis žádoucího stavu a je otázkou, do jaké míry je průměrný věk vojáků AČR skutečně odpovídající demografickému vývoji společnosti. Populace stárne, to je nezpochybnitelné. Podle sčítání lidu z roku 2021 byl průměrný věk v České republice 42,7 let. Podle eurostatu pak byl průměrný věk v Evropské unii 44,5 roku, přičemž rychleji než v ČR stárne obyvatelstvo v Portugalsku, Španělsku, Řecku, na Slovensku, v Itálii či Irsku, a průměrně starší než Češi jsou také Maďaři, Estonci, Bulhaři, Lotyši, Litevci a Němci. A přesto je právě AČR druhou nejstarší armádou v NATO – problém tedy má zjevně více příčin. Pro úplnost dodejme, že povinnou prezenční službu, která samozřejmě zásadně průměrný věk vojáků snižuje, v nějaké formě mají mezi státy NATO jen státy pobaltské, Finsko, Řecko, Norsko a Dánsko (a brzy nový členský stát Švédsko). 

Klíčovým problémem je zmíněná konkurenceschopnost armády na trhu práce. A tu definuje a posiluje v první řadě úroveň podmínek, za nichž je služba vykonávána. Úroveň techniky, výstroje a výzbroje nebo stav nemovité infrastruktury hrají samozřejmě významnou roli (otázka prestiže a atraktivity povolání), ovšem zdaleka nikoli primární. Primární roli podle všeho hraje, a není na místě to vnímat nějak pejorativně či jako něco nečestného, otázka finančního ohodnocení. Služba v armádě s sebou přirozeně a z definice přináší ve srovnání s civilním zaměstnáním či podnikáním významná omezení, přičemž spoléhat se na jinou než finanční motivaci vojáků coby kompenzaci tohoto faktu nemůže z hlediska personální naplněnosti armády přinést jiné než stávající výsledky. I bez výčtu a srovnání konkrétních čísel není obtížné odhadnout, že z hlediska finančního ohodnocení se dnes armáda v průměru pohybuje na úrovni, která nemůže získat více, nežli jen mírný nárůst počtu vojáků, výhledově stagnaci či v horším případě dokonce s ohledem na zmíněný průměrný věk pokles.

Náboru se mimo jiné v listopadu ve Vyškově na svém výjezdním zasedání věnoval sněmovní Výbor pro obranu. Tehdy státní tajemník ministerstva obrany Petr Vančura hovořil o vlivu teritoriality, tedy schopnosti a ochoty přesunu vojáka napříč republikou do místa působení, tedy do místa, kde armáda vojáka potřebuje, a hovořil také právě o finančním ohodnocení vojáků, kteří v současné době hradí veškeré životní náklady mimo službu v armádě. Pro mnohé je pak v součtu atraktivnější a ekonomičtější dát po čase přednost civilnímu zaměstnání v místě svého bydliště i za cenu nižšího výdělku, než za relativně vyšší výdělek sloužit v armádě, kdy však významnou část tohoto výdělku musí investovat do sladění rodinného života a služby. Průměrná hrubá mzda v České republice byla ve 3. čtvrtletí roku 2023 42 658 Kč. Web doarmady.cz nabízí svobodníkovi hrubý plat 37 310 Kč a příspěvek na bydlení 3000 Kč. A k tomu také zajímavý náborový příspěvek 30–250 tisíc korun. I v tomto ohledu však trh nabízí řadu konkurenčních možností, a chce-li armáda uspět, bude zřejmě i tyto parametry muset přehodnotit. A to zůstáváme stále na úrovni průměru. Jak již bylo zmíněno, armáda zásadním způsobem potřebuje naplnit svůj stav odborníky, kteří budou schopni efektivně využívat a udržovat moderní techniku a technologie. Tato cílová skupina je však náročnější a trh práce je po nich velmi hladový.

Náčelník generálního štábu genpor. Karel Řehka v rámci spuštění Virtuálního náborového střediska loni v září řekl: „Pořád mluvíme o potřebné modernizaci, to děláme a je to správně, ale není možné mít kvalitní techniku a nemít k ní kvalitní personál. Nemůžeme si myslet, že budeme v budoucnu úspěšní v multidoménových operacích a válčení, pokud nezměníme systém komunikace a nabírání do armády.“ Generál Řehka problémy s rekrutací nových vojáků do armády a udržením a růstem vojenského stavu na požadovanou úroveň zmínil také ve své řeči na nedávném Velitelském shromáždění náčelníka Generálního štábu Armády ČR. Systém komunikace je nepochybně důležitý a Virtuální náborové středisko je racionálním až bezalternativním krokem. Chce-li armáda oslovovat mladé lidi, musí tak činit prostředky, kterým tito lidé rozumějí. Nicméně samotná forma komunikace k úspěchu vést nemůže.

Rozpočet Ministerstva obrany ČR pro rok 2024 dosahuje výše 151,2 miliardy Kč, přičemž 30 % jde na investice (72,5 miliardy korun). Jedná se, nejen vzhledem k dnešní zhoršené bezpečností situaci, o žádoucí krok. Armáda se musí zbavit zbytku závislosti na ruské technice a modernizovat výzbroj i výstroj. Otázkou však je, zda sledujeme vyvážený přístup – tedy zda vidíme vedle mohutných a rostoucích investic do „železa“ také skutečně a adekvátně rostoucí investice do lidí, které armáda opakovaně označuje za svou prioritu. Za rok 2023 činily personální náklady na 28 134 vojáků z povolání (tabulkových míst) 19,4 miliardy korun. V rozpočtu 2024 vidíme 29 234 vojáků z povolání (tabulkových míst), ovšem personální náklady jsou jen 15,8 miliardy korun.

„Já jsem ráda, že jsem uhájila, že se vojákům nebudou platy snižovat. Máme dohodu s ministerstvem financí, že nám budou ty finanční prostředky ponechány pro to, abychom mohli plnit rekrutační cíle,“ řekla ministryně obrany Jana Černochová v prosinci minulého roku. Realita státního rozpočtu a jeho priority a realita obranného rozpočtu a jeho priority jsou jedna věc, avšak musíme brát v potaz i další fakt, a to, že s ohledem na vysokou míru inflace v uplynulém roce zmíněné zmrazení platů vojáků vlastně znamená, jakkoli je prezentováno jako významný úspěch, že současné finanční ohodnocení vojáků zájem o službu nikterak významně nepodpoří – naopak může způsobit ještě vyšší míru odchodů ze služby. Armáda pro obsluhu špičkové techniky potřebuje špičkové odborníky. Nenabídne-li jim však patřičně konkurenceschopné ohodnocení, získá jen ty uchazeče, pro které jsou rozhodující jiné motivace. Chvála těm, pro které nejsou v rámci vstupu do AČR hlavní motivací peníze, avšak lze jen těžko spoléhat, že jich bude pro dosažení stanovených rekrutačních cílů dostatek. Daná situace stanovené rekrutační cíle AČR ohrožuje a v celkovém pohledu to ohrožuje také budoucí efektivitu naší armády. Bylo by tedy vhodné upravit nejen komunikaci, ale i celkový přístup k problematice. Vojáci a investice do lidských zdrojů by se měli stát skutečnou prioritou, protože chceme-li mít nejmodernější techniku a technologie, musíme mít v armádě také nejlepší odborníky.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, Obrana České republiky v číslech 2023, Obrana České republiky v číslech 2024, ČTK, Český rozhlas