Na začátku předminulého roku západní představitelé předpovídali brzký kolaps ruské ekonomiky pod tíhou bezprecedentních hospodářských sankcí. Po téměř třech letech ukrajinsko-ruské války však ruská hospodářská odolnost nepřestává překvapovat. Díky rychlé adaptaci na nové podmínky a podpoře nezápadních států Rusové zaznamenávají růst ekonomiky. Její udržitelnost ovšem ohrožuje nepříznivý demografický vývoj a inflace způsobená sankcemi a vysokou cenou dovozu. 

Po ruské invazi na Ukrajinu uvalily desítky zemí přes 5 000 sankcí na ruské představitele, instituce a společnosti. Obchodní omezení se týkají všeho od diamantů a polovodičů až po samotného prezidenta Vladimira Putina. Během několika týdnů po vypuknutí války zablokovaly USA a jejich spojenci přístup ruské centrální banky k 300 miliardám amerických dolarů a zmrazily zahraniční bankovní účty desítek ruských miliardářů. Státy G7 rovněž usilovaly o omezení ruských příjmů na dodávkách ropy, aniž by tuto ropu zcela stáhly z trhu. Cenový strop za barel ruské ropy stanovily na 60 dolarů. 

Rusko sice v roce 2022 vstoupilo do fáze hospodářské recese, pokles HDP byl ale podle francouzského rusisty Davida Teurtriea celkově mírný (2,1 %). Tváří v tvář nečekané odolnosti ruské ekonomiky Západ zvýšil sankční tlak, který nyní postihují prakticky všechna odvětví lidské činnosti. Přesto v roce 2023 došlo v Rusku k návratu k silnému hospodářskému růstu, kdy HDP vzrostl o 3,6 %. Toto překvapivé oživení pokračovalo i v roce 2024, v jehož průběhu se očekává růst ve výši přibližně 3,2 %. Tento výkon vedl Světovou banku k zařazení ruského hospodářství na čtvrté místo ve světovém srovnání podle HDP přepočteného na paritu kupní síly.

Významným důvodem, proč se ruské ekonomice daří, je prudký nárůst státních výdajů od začátku války na Ukrajině. Za poslední tři roky vzrostly o 20 %. Toto navýšení umožnily zdravé základy, na nichž byl ruský stát na začátku konfliktu založen – jedna z nejnižších úrovní veřejného dluhu na světě (přibližně 15 % HDP), značné finanční rezervy a nízké zdanění (přibližně jedna třetina HDP). 

Novou hospodářskou politiku ruské vlády spočívající ve zvyšování veřejných výdajů lze označit za „válečné keynesiánství“, protože velká část fiskálních stimulů posledních let byla spojena s válečným úsilím (její počátky ovšem můžeme sledovat již během pandemie Covid-19). Vojenské výdaje se soustředily na dvě hlavní oblasti: zakázky pro obranný průmysl a financování jednotek nasazených na Ukrajině. Aby byl zajištěn nábor zhruba 600 000 vojáků bojujících proti Kyjevu (polovina byla mobilizována), ruské úřady jim začaly nabízet velmi výhodné finanční podmínky (platy, prémie a sociální výhody). Vzhledem k tomu, že ruské ozbrojené síly rekrutují nové vojáky především v méně rozvinutých regionech, příliv peněz stimuluje tamní spotřebu domácností a výstavbu. 

Masivní zbrojní zakázky navíc vedly k prudkému nárůstu průmyslové výroby a některé zbrojovky přešly na třísměnný provoz. Ruské společnosti v obranném sektoru otevírají nové závody na výrobu bezpilotních letounů, protitankových střel, řízených střel a dalších zbraní. Podle Vladimíra Putina vytvořil zbrojní průmysl od začátku konfliktu 520 000 nových pracovních míst. Právě na toto „prosperující“ odvětví se paradoxně vztahují ty nejpřísnější západní sankce. Jejich selhání v tomto ohledu uznává i americký ministr zahraničí Antony Blinken: „Je pravda, že Rusové našli způsoby, jak [sankce] obcházet, zejména s podporou Severní Koreje, Íránu a bohužel i Číny. Našli způsoby, jak udržet svou obrannou průmyslovou základnu v chodu, aby mohli pokračovat ve své agresi proti Ukrajině.“

Tento neúspěch souvisí s několika faktory: na jedné straně se Západ zatím ukázal být neschopný trvale narušit dodavatelské řetězce součástek, které ruský obranný průmysl potřebuje. Zadruhé se ruské zbrojovky ukázaly být efektivnějšími, než se očekávalo, zejména pokud jde o výrobu zbraní ve velkém množství v rámci opotřebovávací války. Rusko vyrábí více nábojů než všechny západní země dohromady, uvedl David Teurtrie. Svou roli sehrálo udržování nadbytečných výrobních kapacit, které se na Západě dlouho interpretovalo jako nedostatek racionalizace a diverzifikace průmyslové základny. Tyto kapacity nyní umožňují Moskvě výrazně zvýšit zbrojní výrobu. Mobilizace obranného průmyslu s sebou táhne zbytek ekonomiky, neboť podporuje další odvětví, včetně hutnictví, elektroniky a dopravy. 

Dalším faktorem, který vysvětluje odolnost ruské ekonomiky, je od roku 2014 zaváděná finančně-technologická autonomie. Lokální platební systém NSPK (Nacionalnaja sistěma plaťožnych kart) spuštěný v roce 2015 například zaručuje provoz všech karet vydaných ruskými bankami na území státu. Podobně pracuje systém SPFS (Sistěma peredači finansovych soobščenij), ruská obdoba bankovního komunikačního standardu SWIFT. Tato opatření prokázala svou účinnost v březnu 2022, kdy sankce donutily společnosti Visa a Mastercard „odpojit“ všechny karty vydané v Rusku. NSPK okamžitě zakročil a umožnil západním kartám vydaným místními bankami pokračovat v provozu. Stejně tak deset velkých ruských bank vyloučených ze systému SWIFT mohlo dále převádět peníze prostřednictvím SPFS.

Odmítnutí rozvíjejících se zemí připojit se k Západu v otázce sankcí k tomu umožnilo Moskvě přesměrovat svůj zahraniční obchod do Asie a v širším slova smyslu na „globální Jih“. Obchodní vztahy se sousedními zeměmi v postsovětském prostoru zesílily, čímž teď Kreml ospravedlňuje své předchozí snahy o zachování regionálních integračních uskupení (Společenství nezávislých států, Eurasijský hospodářský svaz). Tyto země slouží jako finanční (Rusové si v nich otevírají bankovní účty, aby měli přístup k západním platebním systémům) a obchodní zprostředkovatelé (reexport západních výrobků do Ruska). Země jako Arménie a Kyrgyzstán masivně dovážejí západní výrobky, které se pak volně pohybují po společném hospodářském prostoru Eurasijského hospodářského svazu, což ještě více ztěžuje jejich dohledání. Rozšiřování Šanghajské organizace pro spolupráci a BRICS umožňuje Moskvě v kontinentálním a globálním měřítku prosazovat alternativní mechanismy k západnímu finančnímu a obchodnímu systému, jemuž dominují USA. Kremlem prosazovaná dedolarizace dosáhla v jeho případě pozoruhodných výsledků. Podíl rublu na ruském vývozu vzrostl z 15 % v roce 2020 na 40 % na začátku roku 2024, zatímco „měny nepřátelských zemí“ (především dolar a euro) nyní tvoří pouze 20 % celkového objemu. Zbytek připadá na alternativní měny (především čínský jüan). Stejně tak podíl dolarů a eur na ruském dovozu neustále klesá a nyní tvoří pouhou čtvrtinu celkového objemu.

Tyto úspěchy však nesmí zakrývat hlavní hospodářské slabiny Ruska. Plná zaměstnanost, která částečně souvisí s nepříznivým demografickým vývojem (úbytek práceschopného obyvatelstva), je dnes synonymem nedostatku pracovních sil v mnoha odvětvích, zejména v průmyslu. Rychle rostoucí mzdy sice příznivě ovlivňují kupní sílu, zvyšování produktivity se ovšem nedostavuje a vysoké mzdy tak podporují růst inflace. Ta je v širším měřítku vyvolána rozsahem fiskálních stimulů, ale také logistickými problémy způsobenými sankcemi, které zdražují některé dovozy. Málo úspěšný boj s inflací přiměl ruskou centrální banku pravidelně zvyšovat cenu peněz. S klíčovou úrokovou sazbou na úrovni 21 % a roční inflací kolem 9 % jsou reálné úrokové sazby obzvláště vysoké, což má negativní dopad na mnoho odvětví ekonomiky, která nemají přístup ke státnímu financování.

Ačkoli ruské hospodářství prokázalo vůči západním sankcím překvapivou odolnost a dynamiku, vnitřní a vnější rizika zůstávají nadále vysoká. Inflační tlaky v kontextu nedostatku pracovních sil a rostoucích dovozních cen nepolevují, čehož může protiruská aliance (Českou republiku nevyjímaje) kolektivně využít. Jako pokrok lze hodnotit rozhodnutí některých čínských bank omezit obchod s Ruskem kvůli hrozbě stále přísnějších sekundárních sankcí USA. Stejně je nutné přistupovat ke spojencům Moskvy (Arménie, Kyrgyzstán), přes jejichž území se západní výrobky a technologie dostávají do bezcelní zóny Eurasijského hospodářského svazu. K zamezení podpory Moskvy postačí několik exemplárních a dostatečně bolestivých příkladů, kterými západní státy ukáží sílu sankcí a odradí další společnosti od spolupráce s Ruskem.

Zdroj: CBS News, Areoin24, Světová banka, Reuters, The Banker