Po ruské nezákonné anexi Krymu v roce 2014 byly Švédsko i Finsko svědky postupně se zhoršujících vztahů s Ruskem, přičemž se mnohokrát snažily své bezpečnostní uspořádání zlepšit, a to jak prostřednictvím domácího posílení, tak i mezinárodní spolupráce. Obě země, dobře známé svou dlouhodobou vojenskou neutralitou a neangažovaností, zůstávaly i nadále důsledné a vyhýbaly se vojenským aliancím, především pak NATO, až do letošního roku. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou v roce 2022 tuto strategickou atmosféru zásadním způsobem změnila, a to především nárůstem domácí veřejné podpory členství v NATO. Obě země tak začaly vážně o členství v Alianci uvažovat a v květnu tohoto roku i usilovat. Jedná se nejen o rozumné, ale také nezbytné rozhodnutí pro zajištění jejich národní bezpečnosti. Tímto krokem obě země přerušily svou tradici s více než 200 lety nevojenské spolupráce a svým prozřením přiměly své sousedy přehodnotit bezpečnostní spolupráci i v rámci regionu.

Foto: Po ruské invazi na Ukrajinu podaly Finsko a Švédsko v květnu tohoto roku žádost o vstup do NATO | ozbrojené síly Švédska

Po druhé světové válce se Švédsko a Finsko rozhodly pro politiku neutrality, zatímco ostatní severské země se aktivněji orientovaly na Západ, pokud se jednalo o budoucí obrannou spolupráci. Bezpečnost a obrana byly v té době citlivým tématem, v neposlední řadě také kvůli východnímu sousedovi, Sovětskému svazu, který měl nové a komplikované vztahy se severskými zeměmi, zejména s Finskem (které získalo nezávislost v roce 1917).

V roce 1948 došlo k pokusu o vytvoření Severské obranné unie, avšak jednání byla obtížná a v roce 1949, kdy se Norsko, Dánsko a Island staly zakládajícími členy NATO, jednání o Severské obranné unii zcela zkrachovala. Přestože Švédsko i Finsko v NATO nejsou, s Aliancí udržují silné partnerství, které jim umožňuje účastnit se operací a cvičení pod vedením NATO a také – alespoň do určité míry – výměny informací a budování vojenských schopností. Vzájemná bezpečnostní záruka podle článku 5 se na ně však samozřejmě nevztahuje.

Obranná integrace se pak stala hlavním tématem na evropské scéně během studené války a později, v 90. letech, se vyvinula v Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (EBOP). Po Lisabonské smlouvě v roce 2009 se stala známou jako Společná bezpečnostní a obranná politika Evropské unie (SBOP), na jejíž základě mohou členské státy EU mimo jiné společně působit v rámci misí a cvičení. Norsko a Island nejsou členy EU, což znamená, že jsou z této spolupráce do značné míry vynechány. Švédsko a Finsko se SBOP aktivně účastní, Dánsko se pak rozhodlo neúčastnit i přesto, že je členem EU.

Severská spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany se začala výrazněji rozvíjet až v 90. letech 20. století, kdy se začaly vytvářet různé struktury a rámce spolupráce, což vyvrcholilo v roce 2009, kdy byly různé výbory a skupiny pro spolupráci sjednoceny do nové struktury nazvané Severská obranná spolupráce (NORDEFCO), kde se dnes nachází všech pět severských zemí. Důležité je, že NORDEFCO je strukturou spolupráce, nikoli velitelskou strukturou. Řetězce velení a každodenní operace jsou tak i nadále vedeny prostřednictvím národních obranných sil jednotlivých zemí.

Na nedávném zasedání předsednictva Severské rady, výboru pro obranu severských parlamentů, a zástupců orgánu pro severskou obrannou spolupráci NORDEFCO vyplynulo, že vyvstává „nová éra severské obrany“, kdy budou všechny severské země členy NATO a tím pádem severská obranná spolupráce musí být aktualizována a zejména sjednocena. Finské a švédské žádosti o členství v NATO umožnily nahlížet na severskou obranu v širším kontextu, kdy by mohla být výrazně zvýšena efektivita obrany severského regionu. Zástupci severských zemí věří, že jednotný severský region v NATO by jim mohl poskytnout silnější hlas v Alianci. Rovněž ve společném vyjádření uvádějí, že posílí společná cvičení a výcvik, a budou usilovat o rozvoj NATO jako vojenské a politické aliance. V neposlední řadě severské země chtějí také sjednotit své vojenské uniformy, respektive zahájily projekt Nordic Combat Uniform.

Kromě Maďarska a Turecka již v tuto chvíli ratifikační listiny ke vstupu Finska a Švédska do Severoatlantické aliance podepsaly všechny členské státy NATO. Viktor Orbán, premiér Maďarska, na konci listopadu prohlásil, že parlament bude projednávat přístup na svém prvním zasedání v novém roce, které bude zahájeno v únoru. Naopak Turecko má problém zejména s přistoupením Švédska. Prezident Recep Tayyip Erdogan jen několik hodin po podání žádosti obvinil obě země, že představují bezpečné útočiště kurdských militantních skupin, jako je zakázaná Strana kurdských pracujících (PKK). Vlády obou zemí dodržely části červnového memoranda podepsaného s Tureckem, aby získaly podporu Ankary – zrušily zbrojní embargo a Švédsko zablokovalo finanční a jinou podporu kurdských skupin v Sýrii, jako jsou takzvané YPG. Turecké požadavky však brzy zesílily a začaly se stále více zaměřovat na Švédsko: Ankara vyzvala k propuštění švédského ministra kvůli jeho dřívější účasti na večírku podporujícím Stranu kurdských komunistů a zašla dokonce tak daleko, že si předvolala švédského velvyslance kvůli televiznímu pořadu, který si dělal legraci z Erdogana. Rostoucí seznam požadavků Ankary tak dostal Švédsko do úzkých, jelikož jeho žádost o členství v NATO v podstatě stojí a padá se souhlasem Turecka (každé rozšíření aliance musí být ratifikováno všemi jejími 30 členy). Kritici pak obviňují švédské představitele z toho, že až příliš ohýbají hřbet ve snaze vyhovět Erdoganovi osobně, zejména poté, co se v říjnu ujala úřadu nová vláda premiéra Ulfa Kristerssona, který slíbil, že udělá vše pro to, aby švédská žádost byla schválena.

Na další vývoj a případné rozuzlení si budeme muset počkat minimálně do voleb, které se v Turecku konají příští rok v červnu. Je však pravděpodobné, že se Švédsko bude snažit udržet Erdogana „co nejspokojenějšího“.

Zdroj: Euractiv.com, france24.com, Government.no, norden.org, nordics.info