Jednou z nejvýznamnějších událostí resortu obrany je nedávné rozhodnutí o pořízení německých tanků Leopard 2. Česká republika by od SRN měla dostat (coby náhradu za naše tanky T-72 poslané na pomoc bojující Ukrajině) v první fázi 14 tanků Leopard 2A4 (plus jeden vyprošťovací tank na stejné platformě), které by zpočátku sloužily pro výcvik a později by měly být modernizovány na verzi Leopard 2A7. K těmto tankům by pak mělo být pořízeno cca 50 zcela nových tanků Leopard 2A7+. Po dlouhých letech odkladů by se tak čeští tankisté měli konečně dočkat nových moderních tanků.

Přesto se toto rozhodnutí občas setkává i s negativními reakcemi. Objevují se názory, zda jsou právě tanky Leopard 2 tím nejlepším řešením, a zda by nebylo lepší pořídit jiné tanky jako např. americké M1A2C Abrams nebo jihokorejské tanky K2 Black Panther. Vyskytují se ale také názory, že Česká republika by si neměla pořizovat tanky žádné, že by tankové vojsko mělo být zcela zrušeno – a ušetřené prostředky by měly být investovány do jiných, perspektivnějších druhů vojenské techniky, jako jsou drony apod. Podle těchto názorů jsou tanky příliš těžké a přitom snadno zranitelné, a jsou tak určeny spíše pro minulé války.

Nutno říci, že takové hlasy nejsou žádnou novinkou. Vždyť tanky jako bojová kategorie byly během své již více než stoleté éry opakovaně zpochybňovány. Zejména po masovém nástupu raketové techniky po druhé světové válce byly tanky označovány za přežitek, a byly posílány do muzeí. Stejně tak i po konci studené války byly tanky označovány za relikt minulosti. A přesto se nakonec vždy ukázalo, že tanky jsou i nadále potřeba, a že se bez nich moderní (ale stejně tak i ty nemoderní) armády neobejdou.

Dnes máme možnost sledovat rozsáhlé nasazení tanků takřka v těsné blízkosti České republiky. Na Ukrajině, jen několik set kilometrů od nás, probíhají intenzivní boje, ve kterých je ve velkých počtech nasazována právě tanková technika. I proto stojí za to se na ono nasazení tanků na Ukrajině blíže podívat.

Poměr tankových sil na Ukrajině

Zkušenosti z dnešní válkou postižené Ukrajiny jsou o to zajímavější, protože je pro obě bojující strany příznačný rozsáhlý arzenál tanků. Jak ruská, tak i ukrajinská armáda jsou totiž v lecčem dosud dědici někdejší sovětské armády, pro kterou byla charakteristická právě orientace na tankovou techniku. Obě armády jsou tak na tanky zvyklé, a hojně je používají. Důležitý je i fakt, že Rusko i Ukrajina disponují silným tankovým průmyslem, který je v případě potřeby schopen produkovat tanky ve velkých sériích. Situace na dnešní Ukrajině je tak zcela jiná než např. v některém konfliktu v Africe, kde sice dané armády mají tanky, ale je jich jen malý počet, obvykle jsou zastaralé a leckdy postrádají technické zázemí.

Ukrajinská armáda podle dostupných údajů před současnou rozšířenou fází války disponovala více než 850 tanky. Převážnou většinu z nich tvořily tanky T-64 (cca 600 ks), které byly vyráběny na Ukrajině. Menší část z těchto tanků byla modernizována, a to především na verzi T-64 BM Bulat. Vedle tanků T-64 na Ukrajině dosud slouží tanky T-72 (původně 130 ks), které procházejí modernizací, a stejně tak i cca 100 ks tanků T-80. Bohužel jen ve velmi malém počtu (max. 10 ks) na Ukrajině slouží i tanky T-84, které technicky navazují na tanky T-80, a jsou svébytným produktem ukrajinského zbrojního průmyslu.

Foto: Ukrajinská armáda podle dostupných údajů před současnou rozšířenou fází války disponovala více než 850 tanky. Převážnou většinu z nich tvořily tanky T-64 (cca 600 ks), které byly vyráběny na Ukrajině. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Vedle toho má ukrajinská armáda velké počty tanků (především typu T-64) v záloze – údajně by se mělo jednat o více než 1100 tanků. Velká část z nich je však ve špatném stavu, a je otázkou, zda je lze zprovoznit, přestože se o to Ukrajina velmi snaží.

V současnosti Ukrajina také dostává v rámci vojenské pomoci tanky ze zahraničí, a to především od Polska, ale i od České republiky. Zde se jedná o starší tanky T-72, byť z části modernizované. Ty tak poslouží především coby nahrazení současných ztrát.

Rusko disponuje mnohem silnějším tankovým arzenálem, kdy na počátku roku 2022 mělo více než 3000 tanků v činné službě. Nejmodernějším typem tanku Ruské federace jsou tanky T-90A a T-90M, kterých Rusko mělo více než 400 ks. Nejpočetnějším ruským tankem je známý tank T-72 (více než 2000 ks), většina z těchto tanků byla však modernizována na verzi T-72B3 (různých vzorů). Ruské tankové vojsko má také k dispozici cca 500 tanků T-80, z nichž velká část byla taktéž modernizována.

Pokud hodnotíme ruský tankový arzenál, pak je důležité zmínit také fakt, že Rusko disponuje velkým počtem tanků v záloze. Bohužel, tento faktor je často přehlížen, což často vede k určitému podceňování vojenského potenciálu Ruska. Údajně by mělo být uloženo cca 10 000 tanků (prakticky všech výše zmíněných typů), nelze však vyloučit, že v reálu půjde o ještě mnohem vyšší počty. Pro ruské ozbrojené síly je příznačné, že zastaralé zbraně (a to nejen tanky, ale i jiná technika) nejsou po jejich nahrazení modernějšími typy zcela vyřazeny, ale přecházejí do rezervy, kdy jsou ukládány do skladů atd. Navíc na rozdíl od ukrajinské armády ruská armáda o své tanky uložené v záloze více dbá, a proto tyto tanky mohou být snadněji reaktivovány. Důkazem toho je nedávno zveřejněná zpráva, že Rusko do bojů nasadilo tanky T-62, které oficiálně již dávno ve své výzbroji nemá a které byly právě uloženy v rezervě.

Na druhou stranu je třeba vzít v potaz fakt, že Rusko rozhodně nemůže na Ukrajině nasadit všechny své tanky. Ruská federace potřebuje mít své tankové jednotky i na jiných místech země, především na jižní hranici, v sousedství se středoasijskými státy a na Kavkaze. Určitou část tankové techniky navíc Rusko má i v zahraničí, v bývalých postsovětských státech – např. v Arménii či Tádžikistánu, kde má ruská armáda početné tankové kontingenty. Přesto je počet ruských tanků impozantní, a jistě překračuje obvykle udávanou výši cca 3000 tanků.

Z hlediska technického si jsou výše uvedené ruské i ukrajinské tanky podobné. Všechny mají klasické rysy sovětské tankové techniky – relativně malou siluetu a nízkou hmotnost. Všechny používají jako hlavní výzbroj kanon ráže 125 mm (různých vzorů), který disponuje automatickým nabíjením, díky čemuž bylo možno snížit počet osádky na tři muže. Negativem je však nevhodné umístění munice. Jednotlivé typy se samozřejmě liší pancéřováním (modernizované vzory navíc obvykle dostaly přídavné pancéřování), úrovní přístrojového vybavení, odlišné jsou systémy řízení palby atd. Tank T-80 se pak od ostatních tanků liší svým pohonem plynovou turbínou. Přesto si jsou všechny zmíněné tanky podobné včetně jejich bojových schopností. Modernější vzory jsou často kvalitnější a mají lepší schopnosti, je však třeba brát v potaz to, že jednotlivé starší typy prošly modernizací, takže mohou mít v konečném důsledku lepší schopnosti než novější, avšak nemodernizovaný tank.

Pokud se podíváme na taková vojska obou stran, je příznačné, že obě strany mají moderních tanků jen malý počet. Ukrajina disponuje jen cca 10 moderními tanky T-84, a cca stovkou tanků T-80, které lze považovat za moderní (i modernizované T-72 a T-64 BM jsou horší). Ruská armáda je na tom se svými cca 400 tanky T-90 (které představují její nejmodernější tanky) podstatně lépe. Přesto i Rusko má těchto tanků vzhledem ke svému potenciálu až překvapivě málo. Obě strany se tak spoléhají především na staré, různě modernizované tanky T-72, resp. T-64. Ani jedna strana tak nedisponuje tankem, který by jí zajišťoval technologickou převahu. Nejnovější ruský tank T-14 Armata na Ukrajině nebyl nasazen, neboť dosud není ani sériově vyráběn, a ukrajinský tankový průmysl sice několikrát přišel s projekty skutečně moderních tanků, ale tyto typy nepřekročily rámec pouhých studií.

Na straně Ruska je jednoznačně několikanásobná kvantitativní převaha. Ukrajina sice dostává tanky z dalších zemí (dodávky tanků T-72), avšak ani tyto dodávky na pro Ukrajinu nevýhodném poměru tankových sil nic zásadně nemění. Je otázkou, zda by se Ukrajina měla o nějaké „přečíslení“ ruských tanků vůbec snažit. Něco takového by bylo zjevně nad její možnosti (a to i v případě, že by tanky dostala od svých spojenců zdarma).

Způsob nasazení tanků

Vzhledem k tomu, že obě strany disponují koncepčně podobnými tanky, mají i podobné organizační struktury svých tankových jednotek. Na obou bojujících armádách je také zřejmé, že se poučily z některých chyb někdejší sovětské armády i z asymetrických konfliktů současnosti, a přizpůsobily tomu strukturu svých tankových jednotek i taktiku jejich nasazení.

Obě armády disponují tanky především v rámci tzv. kombinovaných praporů (tj. praporů kombinujících tanky a BVP, resp. OT, a to v různých poměrech), případně brigád. Jednotlivé jednotky tak mají relativně malé množství tanků; je to tedy značný ústup od někdejší sovětské praxe, která předpokládala nasazení celých svazků divizí včetně tankových divizí, a tedy až stovek tanků (jediná sovětská divize měla cca 300 tanků).

Obě strany používají tanky poměrně nápaditě, s důrazem na co nejlepší využití jejich základních schopností, tedy schopnosti rychlého manévru a vysoké palebné síly. Ani jedna strana se nespoléhá na pouhé mohutné pancéřování tanků, což je důsledkem nasazení vysokého počtu protitankových prostředků i zkušenosti z konfliktů v Sýrii, Iráku atd.
Pro obě strany je také typické, že pro své tankové jednotky vyčleňují patřičnou dělostřeleckou podporu, a brigády tak obvykle disponují dělostřelectvem coby svou integrální částí.

Zhodnocení nasazení tanků

Pokud bychom měli nějak zhodnotit současné nasazení tankové techniky na Ukrajině, pak je třeba brát v potaz, že jsme de facto uprostřed války, která se může táhnout ještě hodně dlouho, a je tedy třeba nedělat nějaké ukvapené závěry včetně předčasného hodnocení nasazení a vojenské techniky a jejich schopností. Přesto se pokusím nasazení tanků alespoň částečně zhodnotit.

Současná válka na Ukrajině je nejrozsáhlejším konfliktem v Evropě od dob druhé světové války. V této válce byly doposud nasazeny statisíce vojáků, ale i obrovské počty bojové techniky, včetně tanků. Tomu také odpovídají ztráty jak lidských životů, tak techniky. Tato válka představuje stovky dílčích bitev a střetů, a to velmi intenzivních. A právě v těchto stovkách bitev si tanky vedly až překvapivě dobře.

Tanky na Ukrajině jasně ukázaly své tradiční schopnosti – především svou schopnost úderných operací, kdy tanky působily jako jakási obrněná pěst ostatních jednotek. Ony úderné operace totiž mohou prolomit postavení protivníka v situaci, kdy boje na určitém místě zdánlivě zamrznou (což se na některých místech ukrajinského konfliktu děje), ale stejně tak mohou působit jako jedinečný prostředek aktivní obrany v situaci, kdy daná armáda čelí útoku několikanásobně silnějšího protivníka (což je příznačné právě pro ukrajinskou armádu).

Tanky bojující na Ukrajině tyto své schopnosti prokázaly díky svým typickým vlastnostem – především díky své mohutné kanonové výzbroji, schopné působit proti širokému spektru cílů. Dále díky své vysoké rychlosti, ale také průchodivosti těžkým terénem (se kterým si nedokázala poradit např. kolová vozidla řady BTR, která jsou v tomto konfliktu hojně používána oběma stranami). Nemalou výhodou tanků je také jejich silné pancéřování, schopné odolat palbě protivníka – konflikt na Ukrajině totiž jasně poukazuje na význam pancéřování.

Výše uvedená zjištění pak budou mít patrně velký vliv na budoucí vývoj tankové techniky. Ukazuje se totiž, že na konstrukci tanků není třeba nic principiálně měnit. Bylo by chybné se např. snažit výrazně posílit výzbroj (dalším zvyšováním ráže kanonu) na úkor pancéřování. Stejně tak by však bylo chybné nějak zásadně posilovat pancéřovou ochranu na úkor výzbroje. Zkušenosti z druhé světové války nám jasně ukázaly, že by bylo chybné snažit se vytvořit tank, který by zahrnoval zásadní zlepšení obou těchto schopností zároveň, protože výsledkem jsou pak často technická monstra.

Stejně tak se ukázalo, že tanky jsou důležité i ve vztahu k ostatním druhům vojska, že se bez nich ostatní druhy vojsk prakticky neobejdou. Stejně tak se ukázalo, že i tanky se neobejdou bez podpory ostatních druhů vojsk, zejména pěchoty a dělostřelectva, což nám naznačuje, že ozbrojené síly, ale i jednotlivé jednotky je i nadále nutné budovat komplexně. Budovat armádu jako univerzální, schopnou bojovat proti širokému spektru ohrožení, a neorientovat se pouze na jeden typ techniky. Tanky prokázaly, že jsou nedílnou součástí moderních armád, že je nelze nahradit nějakým jiným druhem vojenské techniky, např. BVP, obrněnými transportéry ani v současné době tolik populárními drony. Proto lze očekávat, že i díky dosavadním zkušenostem z Ukrajiny zájem o tanky ve světě poroste.

Vedle těchto pozitiv je však třeba uvést i některé negativní zkušenosti z nasazení tanků na Ukrajině, kde tanky zaznamenaly značné ztráty (v počtu stovek tanků), a to na ruské i ukrajinské straně. Právě tento fakt je často zmiňován kritiky tanků, kteří by je chtěli nahradit jinými systémy, např. drony. Je však třeba si uvědomit, že žádný zbraňový systém není nesmrtelný – dokonce ani ty drony ne (na Ukrajině došlo k sestřelení velkého množství bezpilotních prostředků). Je také třeba vzít v potaz také celkový rozsah bojů i jejich intenzitu. Pro ukrajinský konflikt je navíc příznačné i vysoké nasazení pěchotních protitankových systémů (pancéřovky, PTŘS, ale i protitankové kanony). Pokud toto vezmeme potaz, je zřejmé, že dané ztráty jsou úměrné – a lze pochybovat, že nějaký jiný zbraňový systém by si vedl lépe.

Je také zajímavé analyzovat, jaké tanky byly na Ukrajině zničeny a jakým způsobem. Největších ztrát celkem logicky dosáhly ty tanky, které neprošly žádnou modernizací – modernizované typy (s přídavným pancéřováním, s lepšími senzory apod.) si vedly podstatně lépe. Fatální zničení mnoha tanků nám také demonstruje staré známé nemoci sovětské tankové školy – relativně slabé pancéřování (oproti západním tankům) a především nešťastné uložení munice, které často vedlo k sekundárnímu výbuchu a následnému utržení věže tanku. Je zřejmé, že západní tanky – jako jsou třeba právě tanky Leopard 2 – by si v dané situaci vedly mnohem lépe.

Někdy je poukazováno na to, že tanky Leopard 2 také zaznamenaly značné ztráty, a to při jejich nedávném nasazení tureckou armádou proti kurdským separatistům. Pokud se však na ony boje na jihu Turecka podíváme důkladněji, zjistíme, že absolutní počet ztracených tanků Leopard 2 byl relativně malý (větší ztráty zaznamenaly ve stejném konfliktu nasazené americké tanky M-60). Mnohé turecké Leopardy 2 byly navíc poškozeny jen částečně a většina z nich byla opravitelná. Navíc i při těžkém zásahu to posádka většinou přežila, zatímco v případě zásahu tanků sovětské školy byly následky pro tank i pro osádku většinou fatální. V případě nasazení tanků Leopard 2 tureckou armádou je také třeba vzít v potaz celkový poměr ztracených tanků vůči celkovému počtu nasazených tanků, rozsah bojů, ale i složitý terén a vysoké nasazení protitankových zbraní. Ztráty turecké armády tak byly úměrné (a tak je hodnotí i sama turecká armáda), a rozhodně nižší než v případě tanků T-64, T-72 i zdánlivě moderních T-90.

Přesto by bylo chybou ruské tanky, především typ T-90, nějak výrazně podceňovat. Z faktu, že i tyto nejmodernější tanky Ruské federace zaznamenaly ztráty, nelze jednoznačně vyvozovat, že jsou zcela špatné. Opět musíme brát v potaz intenzitu bojů i to, čemu tyto tanky čelily a jakým způsobem byly často nasazovány.
  
Boje na Ukrajině prokázaly, že pokud mají být tanky nasazovány efektivně a nemají-li mít neúměrně ztráty, je důležité, aby disponovaly patřičnou podporou ze strany pěchoty. Platilo to za druhé světové války, platí to i dnes. Jedině tehdy, jsou-li tanky doprovázeny pěchotou, lze výrazně redukovat ohrožení plynoucí z nasazení nepřátelské pěchoty vybavené protitankovými zbraněmi.

U AČR lze kladně hodnotit fakt, že vedle tanků jsou do struktury tankového praporu zařazena i BVP v podobě jedné mechanizované roty, kdy právě pěchota jimi převážená může zajišťovat ochranu tanků. Zkušenosti nejen z Ukrajiny totiž ukazují, že pokud je tato složka přímo integrální součástí tankové jednotky, je ochrana mnohem efektivnější než se spoléhat na podporu pěchoty dalšími mechanizovanými prapory. V připravované, momentálně odložené, akvizici nových BVP pro AČR se s malou částí BVP, které budou určeny právě pro podporu tanků, počítá.

Boje na Ukrajině mimo jiné ukázaly také na vysoké ohrožení tanků ze strany dronů a s tím spojenou nutností nějaké ochrany proti nim. Stejně tak se ukázalo, že zvýšená pasivní ochrana tanků proti těmto systémům (mřížová ochrana montovaná na horní část věže u ruských tanků) je neúčinná. Tankové jednotky tak potřebují disponovat nějakými systémy na ochranu proti bezpilotním prostředkům. Navíc je důležité, aby taková jednotka zaměřená na boj proti dronům byla přímo integrální součástí tankového praporu. Tento problém již řeší a budou řešit prakticky všechny armády včetně AČR.

Závěr

Na závěr lze tedy konstatovat, že boje na Ukrajině, ale i další válečné konflikty současnosti jasně prokázaly, že tanky nejsou nějakým reliktem minulosti a nepatří do starého železa. Naopak se ukázalo, že tanky mají stále svůj smysl a jsou na dnešním bojišti nezastupitelné. Tanky jako druh bojové techniky budou proto sloužit i nadále. Jednotlivé armády budou své tankové jednotky neustále modernizovat a nové tanky budou vyráběny i nadále, a to v tisícových sériích. Zkušenosti z Ukrajiny jasně ukazují, že tankové boje mohou probíhat i nebezpečně blízko ČR, a je tak třeba mít tuto situaci připravenu odpověď. Je tak logickým krokem, že konečně dochází k modernizaci tankového vojska AČR.