Brigádní generál Petr Svoboda se v roce 2020 stal velitelem 7. mechanizované brigády. V armádě ovšem prošel řadou funkcí, díky nimž získal rozhled, zkušenosti a také poznání práce stříbrného sboru, ve kterém vidí potenciál. Ten by dle jeho slov měl být ukotven ve významnějších pravomocech. Říká, že je armádě vděčen za vzdělání i zkušenosti získané v USA, které poté mohl porovnávat s praxí u útvarů a štábů. Tento velmi zajímavý rozhovor vyšel v nezkrácené formě v srpnovém čísle resortního časopisu A report.

Foto: Brigádní generál Petr Svoboda | Michal Voska

Pane generále, blíží se konec vašeho velení 7. mechanizované brigády. Je čas bilancování…

Pro „sedmičku“ určitě žádný čas bilancování není, těžká brigáda pojede dál a bude jako doposud plnit úkoly na výtečné úrovni. Máme velice dobře rozpracovaný plán klíčových bodů směřující k 1. 1. 2026 a vstřebávající i případné změny, které brigáda neovlivní, jako je třeba dřívější dodávka nových tanků. Pro mne jako odcházejícího velitele trochu čas bilancování nastává. Nejdůležitější bylo, je a bude nastavení správně vyladěného týmu lidí, kteří spolupracují na posunu jednotky, celku, brigády vpřed. Zdá se to jednoduše napsané, ale je to dnes velmi složité, když personální práci velitelů všech stupňů ovlivňuje skoro každý, kdo nemá za výsledky jejich práce a fungování ani píď odpovědnosti. Jeden příklad za všechny, rozhodnutí velitele mého praporu, mé potvrzující rozhodnutí a další potvrzující rozhodnutí velitele pozemních sil změnil kapitán na AP MO (Agentura personalistiky – pozn. red.) a důvod raději nebudu rozebírat. Je nezbytné vrátit pravomoci tam, kde je odpovědnost, tam, kde se buduje důvěra mezi velitelem a vojákem, respektive mezi nadřízeným a podřízeným. Jestli někdo argumentuje, že to velitel nebo jeho vrchní praporčík nezvládne, tak se ptám, jak je možné, že nedostal patřičné vzdělání, patřičnou praxi. Vždyť přece prošel výběrem nadřízených, různých rad a komisí…

S čím jste na brigádu přišel?

Když jsem nastoupil, tak moje hlavni krédo bylo, že nebudu měnit svůj styl leadershipu. Chtěl jsem hlavně probudit v lidech sebedůvěru a pocit potřebnosti říkat svůj názor před vydáním rozkazu, a tím vnést trochu sama sebe do řízení celé organizace. Když jsem nastoupil, tak mi trvalo asi půl roku lidi rozmluvit. Byli zvyklí jen na direktivní řízení a, obrazně řečeno, čekali jen na přesný popis, co mají dělat. Víte, není tomu všude zvykem chtít vědět názor podřízených, a tím je vtáhnout do rozhodovacího procesu. Většinou se „bublá“ na chodbách, kde se hodnotí již vydané úkoly nadřízených. Vnést kus té správné odpovědnosti do srdce každému podřízenému je – podle mého – cesta k úspěchu. Měl jsem štěstí na velitelský hlouček, kterému nic z uvedeného nedělalo problém. Třeba vrchní praporčík Aleš Machálka byl opravdovým zástupcem velitele pro stříbrný sbor, což je mimochodem většina brigády. Několik kapitánů, majorů a stříbra se za posledních dva a půl roku obměnilo mezi brigádou a prapory, a tak pevně věřím, že si tento styl vezmou s sebou i dál. Věřím, že můj nástupce v tomto duchu bude pokračovat. Navíc má a bude mít obrovské štěstí, že už budou vědět, která nová BVP dostanou a kdy. Toto rozhodnutí obrovsky zvedne entuziasmus příslušníků 7. mb „Dukelské“.

Pane generále, dlouhodobě se potýkáte se zastarávající technikou. Jsou vojáci plně schopni plnit úkoly nejen doma, ale i v zahraničí s tím, co z pohledu mnohých již patří do muzea?

Dobrá otázka, ale položená na nepatřičném místě. Za poslední období se plno techniky, zbraní a osobního materiálu vojáka posunulo hodně kupředu. Avšak pane redaktore, voják u bojového útvaru toho bohužel moc s nákupem nové techniky neudělá. Voják a vojákyně musí umět ovládat a pracovat s tím, co má. Dělají to, jak nejlépe umí a je obdivuhodné, co s tím dovedou. Viz náš úspěch na cvičení v Hohenfelsu v letošním roce.

Na druhou stranu jsou tyto muzeální kousky spíše ukázkou, zrcadlem, jak si své armády vážili volení politici. Je potřeba se ptát rodičů vojáků, kteří jsou voliči, co si myslí o technice, se kterou pracují jejich děti a která jim nedává mnoho šancí splnit úkol, resp. přežít na moderním bojišti. Pro těžkou brigádu a její bojovníky a bojovnice je velmi důležité dokončit pořízení nových bojových vozidel. Slyšíme, že je to priorita také nového vedení resortu, kterému ze srdce držím palce a také věřím, že u brigády zaužívané sousloví „ta zapomenutá moravská brigáda“ se už provždy vymaže lidem z myslí.

V to doufáme všichni, nicméně dovolím si malou vsuvku. Úspěch v Hohenfelsu? Můžete to rozvést?

Toto cvičení bylo jedinečnou příležitostí k rozvoji vzájemné spolupráce, interoperability a šance ukázat naše dovednosti. V kotli dvanácti národů jsme rozvíjeli vzájemný tah na branku. Cvičení Combined Resolve XVII bylo také nejvyšším stupněm přípravy, kterého jsme v současnosti na mezinárodní scéně dosáhli se 7. BÚU. Byla to dlouhá a náročná cesta, která začala na podzimních cvičení Český lev 19 a pak 21 a bude dokončena na konci roku 2025, kdy budeme připraveni jako bojový tým těžké mechanizované brigády pro operace NATO, jediný v AČR. Chceme být spolehlivými partnery v naší společné Alianci a nejlepšími ve všem, co děláme. Sedmička ukázala, že je schopna jak plánovat, tak i velet operaci v mezinárodním prostředí.

Foto: Pro těžkou brigádu a její bojovníky a bojovnice je velmi důležité dokončit pořízení nových bojových vozidel | Mjr. Ladislav Kabát 

Děkuji, vraťme se k technice. Dle všeho se blýská na lepší časy. Aktuální informací je nákup švédských bojových vozidel CV90 v režimu vláda–vláda. Co říkáte na tuto akvizici a jak hodnotíte kroky dosavadního vedení AČR a MO v kontextu této zprávy?

Všichni vojáci, kteří přišli s CV90 do styku, vědí, že je to vozidlo vychytané, odzkoušené a hlavně nemá závadu na každém kroku. Je potřeba představitelům vedení resortu poděkovat za odvahu dořešit tristní situaci se zastaralou technikou. A my vojáci se začneme připravovat na všechny důležité body přezbrojení.

Když mluvíte o personálu, v jakém personálním stavu se sedmička nachází?

Personální stav, jak píšete, je potřeba vidět ze dvou hledisek. Vycvičenost a odhodlanost vojáků a vojákyň a pak naplněnost samotných počtů. S prvním hlediskem u sedmičky není problém, ba naopak. U těžké brigády slouží lidé se srdcem na dlani, odhodlaní pomáhat a bránit naši republiku, což nesčetněkrát potvrdili. Je mi opravdovou ctí být v této partě lidí. Z druhého pohledu je to horší. Poslední dva roky jsme měli pozastavený nábor nováčků a to je obrovský zářez do fungování personálního koloběhu organismu s názvem bojový útvar. Bohužel tomu rozumí jen člověk, který si prošel výcvikem podřízených, jejich stmelováním, prostě udržování organismu jménem jednotka v symbióze. Před dvěma lety jsem poslal oficiální požadavek nadřízeným, kde byla objasněna potřeba na pouhou reprodukci běžné fluktuace personálu minimálně o 250 osob ročně a pro naplnění CT21 a přechodu na novou strukturu, kdy máme povyrůst o cca 650 míst (kterou mimo jiné pořád nemáme schválenou a jen se z ní škrtá) bude potřeba minimálně 350 osob ročně. Do dnešního dne jsem neviděl řešení tohoto požadavku. Argument, že máme proti bratrské 4. brigádě lepší procenta, je absolutně lichý, protože oni již mají nové tabulkové struktury. Pořád všichni říkají, že je tu armáda k obraně, ale když se podíváme na její strukturu, tak tam najdeme plno různých center a agentur, kde sedí vojáci v uniformě, kteří ale nejsou úplně připravení bojovat ve struktuře a velikosti armády divizního typu.

Zájem o službu v armádě situaci značně vzrostl po vpádu Ruska na Ukrajinu. Kdy reálně brigáda pocítí příchod nováčků?

Pro letošní rok máme určeno zhruba 86 nováčků. Tak si tento počet dejte do rovnice s předchozí odpovědí a můžete si odpovědět sám. Samozřejmě jsme rádi za každého nováčka, který chce s námi břímě služby táhnout dál a sloužit pro stát. Z pohledu občana, který nemá v sobě z rodiny či jinak zakořeněný pocit služby státu, je armáda vnímána jako další zaměstnavatel na trhu práce. Proto, aby se nám správně dařil nábor, musíme dbát na vyšší postavení armády na trhu práce jak z pohledu sociálního zakotvení, tak i z pohledu finančního ohodnocení nejnižších hodností. Počty bojovníků a bojovnic u útvarů nám nezachrání přímý nábor specialistů s vyšší hodností.

Centrem přípravy nováčků je Vyškov, kde jste před nástupem na pozici velitele 7. mechanizované brigády byl zástupcem velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie. Prošel jste i další funkce v AČR. Čím vám to pomohlo k velení brigády?

Každá pozice a skupina lidí, která mě tam obklopovala, byla pro mě velká truhla zkušeností a rozšíření obzorů. Po šesti a půl letech odpracovaných na štábních funkcích v Praze víte, jak dané struktury pracují, kde jsou odpovědnosti a ve kterých dveřích máte hledat odpovědi potřebné ke své práci. Dále třeba po dvou letech práce náčelníka štábu (NŠ) u 41. mpr v Benešově mě moji nynější NŠ praporů asi nemají moc čím překvapit. A tak to je s každou funkcí, kterou si člověk projde. Může srovnávat, radit, předávat zkušenosti a vést. Když chcete něco říci podřízenému, musí vědět, že víte, o čem mluvíte. Tím se, i mimo jiné, pomáhá k vzájemné důvěře.

Abych vám neodbíhal z otázky k akademii. Všeobecně, útvary dislokované na Moravě spolu hodně spolupracují, od půjčování materiálu, přes pomoc v zabezpečení výcviku, až po rotaci personálu. Ve Vyškově najdete málo lidí, kteří neprošli branami 7. mechanizované brigády. Vyškov je velmi důležitý pilíř v přípravě personálu pro naše útvary a tím, že jsem měl tu čest být dva roky zástupcem velitele, přesně vím, když nyní něco potřebuji pro 7. mb od akademie, co mohu obdržet a jak to zařídit. Vyškovu hlavně přeji, aby tam chodili sloužit a učit jen ti nejlepší z nejlepších, což bohužel, pořád úplně neplatí.

Když se ohlédnete zpětně, měl jste červený baret, nyní zelený. Jaká fáze vašeho vojenského života vás nejvíce ovlivnila či vám v kariéře dala nejvíce?

Kariéra a zkušenosti nejsou o baretech, a to je i důvod, proč jsem velký zastánce khaki baretů, které nás navrátí k historickým vazbám a snad i pomohou u pozemních sil odstranit zeleno-červenou nevraživost, která v myslích některých jedinců stále přežívá. Věřím, že jich je míň a míň, ale i tato otázka ukazuje, že stále přetrvává.

Jsem velmi hrdý, že jsem byl u toho, když jsme stavěli 4. brigádu rychlého nasazení prakticky z ničeho. Jsem také velmi hrdý na stejně dlouhou dobu, kterou jsem sloužil u 7. mechanizované brigády. Jsem hrdý na mise a operace. A v neposlední řadě jsem hrdý na dobu strávenou na studiích v USA. A tím se dostávám k meritu věci. Jsem vděčen armádě, že mi dala vzdělání, které jsem potom mohl porovnat s praxí u útvarů a štábů. Styl práce, nastavený systém u jednotlivých útvarů a štábů a jejich porovnávání s teorií vám dává tu pravou zkušenost, kterou pak můžete uplatňovat ve své práci. Jeden systém vás „umaže“, ale nedá vám porovnání, zda je ten pravý ořechový.

Pane generále, v otázkách barvy baretu máte tedy jasno a co v otázkách stříbrného sboru, jejich přípravě a pravomocích?

Měl jsem to štěstí, že hned v počátcích mé kariéry se mě ujal starší praporčík na rotě v Lešanech a provedl mě prvním rokem poručíkování. Jsem jeden z důstojníků, který silně podporuje stříbrný sbor. Byl bych rád, kdybychom jim dali více pravomocí a vše pevně ukotvili jak v předpisech, tak i v běžném životě u vojsk. Já to ve své podřízenosti dělám, i když jsem někdy narážel na nepochopení nadřízených a některých udržovatelů starých pořádků v Praze.

Pane generále, co popřejete svému nástupci a jaké mu dáte rady a doporučení?

Přál bych mu splnění přání všech vojáků a vojákyň od 7. mechanizované brigády „Dukelské“, a to dokončení výměny zastaralé techniky, aby už zmizel pocit, že jde o zapomenutou brigádu. Doporučení si asi nedovolím zmínit. Každý velitel má jiný způsob velení a řízení lidí. Jen bych si přál, aby pokračoval v systému přípravy personálu, v jejich vysílání do kurzů, škol a k praktické činnosti k MND v Elblagu (Multinational Division North East – pozn. red.). Nevěřil byste, jaký kapitáni a majoři, kteří projdou praxí u této polské divize, získají rozhled, praktické zkušenosti a sebedůvěru. A přitom to brigádu stojí jen vyslání na zahraniční služební cestu.

A kam nyní míří vaše kroky?

Mé kroky míří k plnění úkolů, které přede mě postavila Generálská rada, a to jít pracovat k JFTC Bydhošť (Joint Force Training Centre – pozn. red.) do Polska na zdvojenou funkci zástupce velitele/náčelníka štábu.

Brigádní generál Petr Svoboda

Po studiu na vojenském gymnáziu pokračoval (v letech 1989–1993) ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1999 absolvoval Captain Careers Course (USA), později pak Joint Operations Center Course (SRN). Generál Svoboda také studoval na Army War College (Pensylvánie, USA). Do zahraniční služby se zapojil již v roce 1996 jako příslušník Implementation Force (Bosna a Hercegovina), v letech 2000–2001 pak následovala Stabilisation Force (Bosna a Hercegovina), 2002–2004 JSRC North East (Karup – Dánsko), 2008–2011 ACC (Ramstein – Německo) a v letech 2012–2013, kdy byl velitelem 74. lehkého motorizovaného praporu Bučovice, se zúčastnil nasazení v PRT ISAF Afghánistán. Od roku 2020 byl velitelem 7. mechanizované brigády, nyní se chystá na své působení u Joint Force Training Centre v Polsku na pozici zástupce velitele/náčelníka štábu.

Zdroj: A report