První díl unikátního miniseriálu osobních zážitků našeho externího redaktora, který na konci minulého roku odjel na Ukrajinu, aby se o tamní situaci přesvědčil na vlastní oči. 

Když jsem v prosinci 2022 přijížděl do Žitomyru – své první zastávky na cestě válčící Ukrajinou – měla to být soukromá pouť. Chtěl jsem na vlastní kůži pocítit tamní atmosféru, být na místě s lidmi, a poznat jejich osudy. Nic racionálního, nic konkrétního, žádný program, jen sentiment a hrubá trasa. Cestou jsem si z pár kusů papíru založil deník. Byť v něm původně byly jen náhodné postřehy, čím déle jsem jel, tím víc jsem odkrýval realitu života lidí uprostřed války – problémy, rozpoložení, vzdor, strach i optimismus. S přehledem pak nejvíce vynikl příběh ruskojazyčných Ukrajinců, pro které je válka přelomem jako pro nikoho jiného.

Foto: Žitomyr. Tady svět ještě vypadal v pořádku. | Adam Čech

Žitomyr je velké posádkové město. Vojáci na opušťáku jsou na každém kroku. Kromě nich, vypnutých světel a eskalátorů v obchoďáku se však nic nevymyká normálu. V ulicích jsou davy, obchody jsou zásobené, v kavárnách mají dobrou kávu. U KyivStaru, největšího ukrajinského mobilního operátora, jsem si koupil za 150 korun (!!!) SIM kartu s neomezeným voláním, SMS a daty. Jeho zaměstnanci jsou první lidé, se kterými jsem navázal svůj první kontakt: „Otlično, We just wait for Putin to die“, odpovídá chlapík na otázku, „Kak správy v Žitomyru?“.

Moje ukrajinština/ruština se při mém příjezdu do země sestávala ze směsi nejběžnějších ruských a ukrajinských slov, doplňovaných dle potřeby mezinárodními slovy s anglickým, latinským nebo francouzským původem. V krizi jsem se ještě uchyloval k citoslovcům a gestikulaci, a jako poslední záchrana sloužil off-line slovník v mobilu. Přesto tato pseudo-ukrajinština splnila účel. Něco vyjádřit sice občas vyžadovalo notnou dávku kreativity, Ukrajinci jsou ovšem výborní posluchači a jsou ochotní přizpůsobit i svoji část komunikace. Díky tomu jsem za celou cestu nenarazil na skutečně nepřekonatelnou jazykovou bariéru.

Vyzkoušel jsem si to ještě ten večer v shi-sha baru, kde jsem oslovil dva vojáky odpočívající u vodní dýmky. Zformuloval jsem otázku, nerozuměli jí. Zeptal jsem se, zda mluví anglicky – nemluvili. Chtěl jsem to vzdát a rozloučit se, ale pohostinně mě povzbudili, abych si přisedl a zopakovat otázku. Ta byla jednoduchá – Jak lidé zvládají život během války. Co poplachy a bombardování? To už bylo lepší. Rozpovídali se. Strach prý nikdo nepociťuje. „Z posledních 70 raket jich proletělo 10,“ ilustroval jeden z vojáků. „Lidi už přivykli. A naše PVO (protivzdušná obrana) se o to postará,“ rozuměl jsem, zatímco mi na mobilu ukrajinští vojáci ukazovali video sestřelu jedné z ruských střel.

Ukrajinci vás snad nikdy nenechají ve štychu. To se mi během mé cesty potvrdilo pokaždé, když jsem potřeboval píchnout. Přestože takřka neumíte jazyk, trpělivě poslouchají, dokud jim nevysvětlíte, co potřebujete. Když jste ztracení, odloží vlastní cestu, a odvedou vás tam, kam potřebujete. Při hledání maršrutky v Charkově se kolem mě dokonce postupně posbíral menší dav kolemjdoucích, kteří se mezi sebou radili (nebo hádali), co pro mě bude nejlepší. Tak trochu jsem nabyl dojem, že získat informaci, v kolik a z jakého místa (nádraží, náměstí, rohu ulice,…) odjíždí maršrutka vaším směrem, je snad něco na způsob babiččina tajného receptu. Mimochodem, maršrutky jsou malé autobusy, kterými místní živnostníci zajišťují velkou část městské i meziměstské dopravy. Není tam žádný centrální autobusový podnik. Tím spíš je hledání té správné maršrutky občas výzva.

Foto: Majdan Nezaležnosti (náměstí Nezávislosti). Pár desítek metrů odsud si místní mládež užívá večer před zákazem vycházení. Desítky protitankových zátarasů čekají na možný druhý ruský pokus zajmout hlavní město. | Adam Čech

Tuto ochotu jsem poznal prakticky v první moment mého příjezdu do Kyjeva, kdy jsem zapomněl svůj batoh v maršrutce, která se ztratila v záplavě jiných aut mířících do centra. Mojí spásou byl maršrutkář Bohdan, který nejenže uměl výborně anglicky, ale mezi desítkami řidičů podle mého popisu ihned věděl, kterému má zavolat. Do dvou hodin jsem měl batoh zpátky. Jako výraz vděku jsem se Bohdanovi chtěl podstrčit pětistovku na kafe, ale razantně odmítl, až jsem se zastyděl, takhle se pokusit dobrý skutek zkazit penězi; prý je to jeho práce.

Kyjev je připravený na válku, avšak zároveň dělá, co může, aby tím lidem neomezoval běžný život. Vedle ulic jsou hromady rozsocháčů (protitankové zátarasy, mezinárodně známé jako „český ježek“), na mnoha místech jsou postaveny bunkry a palposty, některé části města jsou pak uzavřené armádou a policií. Přesto nemám pocit, že je válka za rohem. I zde jsou ulice plné lidí, obchodní centra bují životem, stejně jako páteční bary a kavárny v centru. Budí to dojem, že venku je půlka Kyjeva.

Foto: Jeden z kyjevských rajónů. Ulice jsou temné, doma však světla fungují. Mimo metropoli takové štěstí nemají. | Adam Čech

„Letecké poplachy a raketové útoky už nikdo nebere moc vážně,“ popisují tři vysokoškoláci, které jsem oslovil před barem na Majdanu. „Žijeme dál, pracujeme dál. Lidi se přizpůsobili a zvykli si,“ potvrzují studenti má včerejší zjištění. „Než děsivé je to spíš už jen otravné,“ stěžovali si na komplikace spojené s výpadky elektřiny kvůli ruskému bombardování. 

Ohledně ruského bombardování byl již méně stoický kavárník na levém břehu Dněpru, kterého jsem oslovil v domnění, že umí anglicky. Neuměl, ale stejně jako s vojáky v Žitomyru to nebyla překážka. Kavárník popisoval strach na počátku invaze, nedávný dopad ruské střely na rozvodnu jen pár kilometrů od jeho stánku, i zhoršující se ekonomickou situaci. Byť je stále v obchodech vše k dostání, zdražuje se. Zároveň rostou náklady, protože jediné řešení pro případ výpadku elektřiny je nákup naftových generátorů a paliva. Právě na generátorech je dnes závislá práce a příjem značné části Ukrajinců.

Odstřižení od elektřiny se dotklo i kulturních institucí a svatostánků. Nad řekou Dněpr, kousek od centra, stojí na kopci rozlehlý pravoslavný komplex - Kyjevskopečerská lávřa. Při chmurném mlhavém soumraku byla za zdmi komplexu vidět jen nezřetelná temná silueta chrámových věží. Následoval jsem pár lidí dovnitř areálu. Někteří šli po tmě, někteří byli vybavení baterkou, jejíž úzký paprsek zápasil s chladnou večerní mlhou.

Foto: Kyjevskopečerská lávra. Věřící si klestí cestu mlhou. | Adam Čech

Labyrintem církevního komplexu jsme došli až k chrámu. Ukázalo se, že zanedlouho začne bohoslužba. Vnitřní prostor byl skutečně velkorysý a bohatě zdobený, kdy kouzlo celého prostoru podtrhlo nasvícení jediným dostupným zdrojem světla, kterým byly desítky svící. Chrám se postupně zaplnil věřícími všech věkových kategorií. Následovala bohoslužba. Mezi věřícími jsem viděl i jednoho vojáka ukrajinské armády.

Foto: Bohoslužba. Velkorysost chrámu ještě více vyniká ve světle desítek zapálených svící. Není to kvůli spirituálnímu efektu, ale kvůli poničené energetické infrastruktuře. | Adam Čech

Po bohoslužbě jsem mu přišel podat ruku a popřát hodně štěstí. „Šťastlivo,“ řekl jsem ukrajinsky. „Ďakujemo,“ odpověděl, a v očích měl ten nejupřímnější úsměv. Nebylo to pro něj pouhé slovo. Pochopil jsem, že pro něj mělo mé gesto skutečnou hodnotu.

Na mé další osobní zážitky z Ukrajiny se můžete těšit již brzy...

Zdroj: CZ DEFENCE