Fenomén zástupných válek, kdy se konflikt mezi mocnostmi odehrával prostřednictvím zástupných aktérů (ať už státních či nestátních), měl největší rozmach v mezinárodním politickém prostředí za Studené války, kdy dvě velmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz – soupeřily o moc a vliv v rámci získání statusu politického hegemona a využívaly k tomu řadu zástupných válek a konfliktů v třetích zemích, aby zvrátily politickou rovnováhu v daném regionu na svou stranu. Obě zmíněné mocnosti tak měly možnost mezi sebou soupeřit, aniž by došlo k otevřenému, násilnému konfliktu mezi nimi samotnými. Ve 21. století je jedním z regionů, kde se vedou zástupné války, Blízký východ, kde Izrael, Saúdská Arábie a Írán bojují v daném regionu o nadvládu. Zapojení nestátních zástupných aktérů v nové moderní podobě vedení zástupných válek má pak potenciál změnit politickou dynamiku a rozložení politické moci nejen v daném regionu, ale i v mezinárodním politickém prostředí.

Foto: Ve 21. století je jedním z regionů, kde se vedou zástupné války, Blízký východ, kde Izrael, Saúdská Arábie a Írán bojují v daném regionu o nadvládu. (ilustrační foto) | Shutterstock

V případě Blízkého východu existují tři hlavní státní aktéři – Izrael, Saúdská Arábie a Írán – kteří soupeří o nadvládu v regionu. Aby se tyto státy vyhnuly přímému násilnému konfliktu, jsou do jejich konfrontace o dominanci zapojeni i tři nestátní aktéři – Hizballáh, Hamás a Hútíové – kteří jsou podporováni Íránem jenž tyto zástupné aktéry využívá k oslabení svých soupeřů v boji o nadvládu v blízkovýchodní politice. Příčinou boje o moc a status regionální velmoci na Blízkém východě je především nestabilita států v tomto regionu a jejich vzájemné nepřátelské vztahy, které v mnoha případech v minulosti přerostly v otevřené násilné konflikty a které jsou v současné době vedeny prostřednictvím zástupných nestátních aktérů. Na boji o moc má rovněž podíl i blízkovýchodní bohatství, které spočívá v přírodních zdrojích, především pak v ropných nalezištích. Získáním vlivu nad ložisky nerostných surovin by znamenalo okamžité nabytí moci a vlivu, a to nejen v dané oblasti, ale i v mezinárodním politickém prostředí.

Před Íránskou islámskou revolucí, než se vlády nad Íránem ujal ajatolláh Chomejní, panovaly mezi Íránem a Izraelem relativně dobré diplomatické vztahy. Ty však byly následně přetrhány a postupně je nahradila nenávist, jež přerostla v konflikt o dominanci v blízkovýchodním regionu. Po skončení Studené války a porážce Iráku v roce 1991 ve válce v Zálivu pak Írán získal větší vliv a silnější postavení v regionu. Írán začal vnímat jako hlavní hrozbu Západ se Spojenými státy v čele, a tím pádem i jejich důležitého spojence v blízkovýchodním regionu – Izraele. Důvodem je především přetrvávající a rozšířená ideologie, která vnímá existenci Izraele jako urážku a agenta amerického imperialismu. Vztahy mezi těmito dvěma regionálními mocnostmi se tak staly nepřátelskými a agresivními. Politická rétorika obou zemí začala označovat druhý stát za hlavní hrozbu nejen pro ně,  ale pro celý svět. Nepřátelství Íránu vůči Izraeli je nejstálejším aspektem íránské zahraniční politiky a od 90. let je součástí íránské protiizraelské kampaně podpora a financování nestátních aktérů Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Gaze, kteří ohrožují izraelskou bezpečnost a stabilitu.

I přestože patřily k odlišné větvi islámu, byly Saudská Arábie a Írán před rokem 1979 spojenci, kteří spolupracovali především v oblasti bezpečnosti, jelikož oba státy společně vnímaly Irák a mocenskou expanzi Sovětského svazu jako bezpečnostní hrozbu. Po islámské revoluci v Íránu a změně íránské zahraniční politiky se však jejich diplomatické vztahy zhoršily a přerostly v boj o moc v oblasti Perského zálivu. V jejich vztazích existují dvě hlavní sféry soupeření: geopolitika a ideologie. Jejich soupeření ve sféře ideologie souvisí s konkurencí mezi sunnitským a šíitským islámem, a tedy bojem o dominantní postavení daného státu a jeho islámské větve ve světě. V geopolitické sféře jde o boj o pozici velmoci na Blízkém východě a v oblasti Perského zálivu, který je zapříčiněn především vidinou získání ropných polí. Saúdská Arábie a Írán podepsaly v 90. letech bezpečnostní dohodu, v níž se obě země zavázaly, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí druhého státu. Tuto dohodu však Írán neustále obchází pomocí zástupných aktérů - Hútiů v Jemenu, kteří jsou od roku 2015 v konfliktu se Saúdskou Arábií. Prostřednictvím podpory Hútiů plánuje Írán oslabit pozici Saúdské Arábie nejen v politické a ekonomické sféře v regionu, ale také její dominanci v islámském světě.

Zdroj: Green, David. 2018. “From Friend to Foes: Israel and Iran Turned into Arch-enemies.” Haaretz | Takeyh, Ray. 2006. “Iran, Israel and the Politics of Terrorism.” Global Politics and Strategy. Kaye, Dalia; Nader; Alireza; Roshan; Parisa. 2011. “Israel and Iran: A Dangerous Rivalvry.” RAND Corporation. |  Ambaré, Henry; Jozić, Jugoslav; Tzemprin, Athina. 2015. “The Middle East Cold War: Iran-Saudi Arabia and the Way Ahead.” Croatian Political Science Review. | Alhasan, Hasan; Alghoozi, Layal. 2021. “The fragile diplomay of Saudi-Iranian de-escalation.” The International Institute for Startegic Studies. | Kraus, Josef. 2018. „Proxy Wars and Role of Intelligence Services in the Current Middle-East.“ | Vojenské rozhledy