Nový prezident ještě stále nejmocnější země světa začal ihned po svém zvolení „úřadovat“, a to v několika směrech. Nutno podotknout, že v jistých ohledech určitá zděšení, která tím postupně vyvolával a vyvolává, nejsou až tak na místě, jelikož podobně mluvil a konal již ve svém prvním prezidentském období. A jak říkali američtí experti, kterým jsem měl možnost v rámci VTC naslouchat 20. ledna, těsně před jeho inaugurací, ve druhém období je v jiné pozici, je lépe připraven, bude pragmatičtější a plně se projeví to, že je „dealmaker“. Jeho svérázná politika dopadá i na Evropu, potažmo Evropskou unii. Tyto dopady na první pohled působí negativně. Měly by však být chápány jako skutečný „budíček“ a příležitost. Je jednou z odpovědí Bílá kniha o evropské obraně?

Slova „skutečný budíček“ jsem použil proto, že varovné signály, přicházející od Donalda Trumpa v prvním volebním období, jsme zde v Evropě nebrali vážně, pomyslný budík jsme zamáčkli a pospávali dál. Dokonce ani rok 2022 nás, jako organizaci (myšleno Evropskou unii), v mnoha ohledech stále nedonutil změnit způsob myšlení. O tom svědčí mnohé – od přístupu bank k obrannému průmyslu až po nejednotnost v přístupu k Rusku.

V březnu 2025 vydala Evropská komise „bílou knihu“ (Joint White Paper for European Defence Readiness 2030), dále jen „kniha“. „Bílé knihy“ jsou určitým souborem myšlenek, návrhů, používají se jako podklad pro diskusi a nejsou závazné, mají doporučující charakter. Pojďme se tedy podívat, jaké myšlenky evropská „bílá kniha“ obsahuje (a tady berme za přehlédnutelné, že se mluví o obranné připravenosti Evropy, avšak dokument je „jen“ Evropské unie). Vzhledem k rozsahu dokumentu vyberu z mého pohledu to nejpodstatnější a začnu pro mnohé nezvykle.

Na školách mě učili, jak je důležité si na začátku vždy napsat „assumptions“, tedy předpoklady pro to, čím se hodlám zabývat. Tady bych některé našel hned v první části „Introduction“. První věta „Europe faces an acute and growing threat.“ úvodní části vyjadřuje současnou situaci, a to nejen z bezpečnostního pohledu. Dá se s tím souhlasit, s dalším textem se však již začínají vynořovat otazníky. Druhá věta „The only way we can ensure peace is to have the readiness to deter those who would do us harm.“ je přeci spojená nejen s akutní hrozbou, ale je to kontinuální záležitost, což bohužel v případě Evropy poslední dekády neplatilo. A poslední věta prvního odstavce „But we are also starting from a position in which our defence readiness has been weakened by decades of under-investment.“, je v této podobě nepřijatelná. Používá totiž příčestí minulé trpné, spojené s „pod-investováním“. Jako by Evropa byla vystavena nějakému ději, stalo se s ní něco, na co ti, kteří vládli EU a v jednotlivých státech, de facto neměli vliv. Ti, kteří vládnou, však vliv mají, a to rozhodující. Mají velké pravomoci, ovšem také s tím související odpovědnost a podfinancování a někdy i destrukce stavu obranyschopnosti nevzniká sama o sobě. První odstavce „knihy“ vyznívají alibisticky, snad i proto, že velký počet zodpovědných politiků v Evropě je stále na stejných či podobných pozicích jako v letech, kdy obrana „has been weakened“. 

Úvodní část se dále zabývá výčtem hrozeb jak regionálních, tak globálních. O těchto hrozbách a trendu jejich růstu v EU hovoříme již dlouhé roky, na odpovědných úrovních však mnohdy s okrajovým zájmem. Výsledkem tohoto výčtu je apel na potřebu znovu vystavět evropskou obranu tak, aby měla silnou pozici ne později než v roce 2030. Podle knihy jde především o vyzbrojovací procesy v krátkodobém a středně-dlouhém období, včetně spolupráce jak mezi členskými státy samotnými, tak v rámci EU i mezi EU a NATO, a s tím související masivní investice do obranného průmyslu a technologií.

Ve druhé části “A rapidly deteriorating startegic context“, se postupně objevují známé závěry. Jen pár slov k některým z nich. 

USA jsou podle „knihy“ přesvědčeny o tom, že jejich podíl na bezpečnosti Evropy je předimenzován a k tomu přijímají opatření. Po zvolení D. Trumpa to není překvapivý krok, navíc pohyb USA více do Pacifiku začal již za prezidenta Obamy před více než 15 lety. O různých typech hrozeb dokument hovoří jako o propojenějších se zvyšujícím se dopadem. To je již dlouhou dobu pozorovatelný trend, způsobený mimo jiné globalizací. 

Rusko je hrozbou sice akutní, ale také viditelnou již několik let. Evropa však – navzdory tisíciletým zkušenostem s lidskou přirozeností – nejenže pomalu reagovala silou na „Krym“, ale navíc paradoxně na Rusku zvětšovala svou energetickou závislost. Tím sice na jednu stranu dostávala levnější plyn a ropu, na straně druhé se však dál mocensky oslabovala. 

Růst Číny se de facto datuje od změny její politiky z roku 1979. Je to růst krok za krokem, posledních 15-20 let však zcela jasně viditelný (i proto kroky USA směrem do Pacifiku). Z návštěvy Číny v roce 2007 pamatuji tehdejší stav čínského námořnictva, kdy mělo tzv. „shallow water navy“, něco jako pobřežní stráž. Čtenář si sám může udělat porovnání se stavem dnešním. Nárůst počtů lodí v různých kategoriích je ohromující, v tom Čína předstihla Spojené státy. V operačních schopnostech námořnictva ještě naštěstí zaostává, otázkou zůstává, „jak dlouho“. Stav, kdy se Čína intenzivně profiluje v Africe, v jihovýchodní Asii i dalších částech světa, kdy produkuje zhruba 90 % kysličníků a má pod svou kontrolou více než polovinu světových zdrojů surovin, potřebných pro moderní technologie, je také znám pěknou řádku let.  

Tyto a další skutečnosti nekorespondují s větou, která má vyjadřovat reakci na zmíněné hrozby: „… Europe must be strategic in its response“. Ve své podstatě být „strategický v odpovědi/reakci“ mimo jiné znamená reagovat daleko předtím, než se hrozba stane akutní svými dopady. To se již nepodaří. Zbývá tak jednota EU na strategické úrovni, což se za určitých předpokladů podařit může. Zatím jsou však vidět spíše jednotlivé státy a jejich vůdci (prezidenti, předsedové vlád) a „koalice ochotných“, než vůdci EU a společný postup. A právě vůdci EU, předseda Evropské rady, vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, „komisař pro obranu“ a nakonec i předseda Vojenského výboru EU by měli být víc vidět, měli by stát za svoláváním mítinků s odpovídajícím obsahem a také závěry. Mimochodem, předseda Vojenského výboru EU proto, aby si nejvyšší vojenské představitele jednotlivých států nesvolával prezident jedné země EU (?).  A jak říká, zjednodušeně uvedeno, Marcus Aurelius, „slova jsou jen slova, co rozhoduje, jsou činy“, tito vedoucí představitelé by měli být nejen vidět a slyšet, ale především by měli konat a využívat všechny relativně mohutné nástroje, které mají k dispozici.  

Třetí část, „European Rediness 2030“, se již zabývá výhledy do dalšího období. Budeme určitě zvědaví na následné dokumenty, „the Preparedness Union Strategy“ a „EU Internal Security Strategy“. Doufejme, že obsah těchto dokumentů nebude přespříliš ovlivněn tím, co se děje právě teď, ale bude založen na analýzách, vyhodnocujících nejen akutní hrozby, ale i hrozby, které teprve začínají vyplouvat na povrch a budou se projevovat nevyhnutelně, intenzivně a možná i nevratně v horizontu následujících desetiletí, pokud nebudou správně uchopeny a v dohledné době přijata odpovídající opatření. Tedy nesmí dojít k tomu, k čemu dochází právě teď, kdy EU reaguje opožděně na něco, co se prodralo „na povrch“ již před drahnou dobou.  

Ve čtvrté části „Closing the gaps“ se víceméně hovoří o obranných schopnostech, financích a společném postupu, především v nákupech daných schopností (vyjádřených nejen z hlediska zbraní a zbraňových systémů jako takových, ale i infrastrukturou, mobilitou apod.). Významným prvkem je i příprava dokumentu „Defence Omnibus Simplification“ (DOS), na jehož základě by se, jednoduše řečeno, měly zjednodušit procesy (snížit byrokracie) s výše uvedenými záměry spojené. To by mohlo celému úsilí významně pomoci. I v tomto případě platí „pozdě, ale přece“ (doufejme).  

K části „5. Increased military support for Ukraine“ i k tomu, jak se tato podpora provádí v praxi, by se dalo napsat pár připomínek, ale mělo by jednoznačně platit, že podpora Ukrajiny obecně ze strany EU a členských států je otázkou principu, tedy bez zaváhání, forma podpory potom otázkou způsobu.  

Části „6. A strong & innovative defence industry in Europe“ a „7. A surge in defence spending“ jsou o obranném průmyslu, který jsme dlouhá léta nejen v Bruselu opomíjeli, o technologiích, trhu, bankovním sektoru a číslech s tím spojených. Komentář by byl dlouhý a začínal by někde v 90. letech, tak někdy příště. Snad jen, že již víme, že to „zalepíme“ částkou 800 miliard eur v následujících čtyřech letech, z toho 150 miliard přes SAFE (the Security and Action for Europe) instrument. Jen jednou jsem se před nějakými 12 lety na jednání v EU zeptal, čeho jsme dosáhli (rozuměj EU) v letech 2008-2011 investicí 8 miliard eur do Afriky. Odpověď jsem nedostal a diskuse skončila. Číslo „800“ ale vypadá jinak, je o dva řády vyšší, je to číslo zavazující další generace. Doufám, že tomu bude odpovídat související diskuse a objasní se dostatečně celý záměr předtím, než se spustí.

Na části „8. Enhanced security through partnership“ stojí velkou měrou úspěch celé iniciativy. Terry Deibel ve své knize „Foreign Affairs Strategy“ (Cambridge, 2007) píše, že „the secret of negotiation is to harmonize the interests of the parties concerned“. Považuji za klíčové, a zároveň za nejobtížnější, dosáhnout této harmonie nejen uvnitř EU, ale i při součinnosti s NATO co se týká plánování schopností. Při setkáních EU-NATO i bilaterálně by se mělo ladit i jednání se státy, které nejsou členy EU, ale jsou v NATO. Důvodem je, že jednání v rámci organizací a na bilaterální úrovni není jedno a to samé. 

Poslední část „The way forward for European defence“ obsahuje výčet aktivit, které by k naplnění obsahu knihy a plánů s tím spojených měly být realizovány. Hovoří se zde o efektu na ekonomiku, konkurenceschopnost, pracovní místa a inovace. Co však v obsahu postrádám, je podchycení daleko důležitější záležitosti a tou je, jak působit na obyvatele Evropy, zejména Evropské unie, jak je přesvědčit, že stojí za to Evropu bránit. Bránit to, co pro její existenci, rozvoj a současnou podobu obětovali naši prarodiče a rodiče, včetně jejich životů během dvou světových válek a utrpení po válkách. Oni byli ale zároveň naplněni nadějí, že zítřek bude lepší. A to jim dodávalo sílu a odhodlání. Jak jsme na tom dnes? Jak moc si to uvědomujeme, jak moc jsme odhodlaní a vědomi si naší odpovědnosti k sobě a dalším generacím?    

Jedna z posledních vět knihy zní „Europe must make bold choices and build a Defence Union that ensures peace on our continent through unity and strenght“. A k této větě se váže i mých závěrečných pár slov.

Nadpis tohoto článku obsahuje výraz „Hledá se …“. V posledních několika dnech či týdnech slyšíme spoustu slov. O hledání silného lídra, který by mohl být protiváhou prezidentovi USA nebo o tom, že bychom měli mít evropskou armádu a jednoho náčelníka (evropského) generálního štábu. Hovoří se také o masívních investicích do zbrojení a společných nákupech zbraní. Paradoxně o tom mluví nejvíce ti, kteří zasedají ať už v evropském parlamentu, či ve svých národních parlamentech a vykonávají důležité funkce ve svých (vládnoucích) stranách jednu až dvě dekády. Zastávali pozici jedné „zdi“ (letargie co se týká obrany a bezpečnosti a s tím souvisejících schopností), teď jsou na druhé straně, u druhé „zdi“ (enormní zbrojení). A tento způsob vládnutí není příliš důvěryhodný, neboť na základní otázku „kam směřujeme“ nás napadne odpověď „znovu do zdi, ale na opačné straně“?

Bílá kniha k evropské obraně je potřebný dokument a je dobře, že i se všemi svými nedostatky spatřil světlo světa. Pozdě, ale přece. Jsou to však „jen“ myšlenky, které musí být sice rychle, ale uvážlivě po odpovídající diskusi a úpravách realizovány.

Evropská unie je mocná organizace a má v oblasti bezpečnostní a obranné politiky mohutné nástroje, které nejsou zdaleka využity. A to by mělo být to první, na co se Unie zaměří. Využití současných nástrojů, za použití současných či „poopravených“ procedur a procesů (viz DOS) místo složitého dlouhého jednání o federalizaci Evropy a vytvoření evropské armády (či spíše evropských ozbrojených sil, armáda je pojem vážící se více k národnímu státu). NATO také nemá „svou“ armádu, ale má USA (a jsem přesvědčen, že stále mít bude, navzdory názorům některých). O to více by teď měla EU držet při sobě a těsněji spolupracovat s NATO. Jednota členských zemí Evropské unie, její sladění a součinnost s NATO jsou zásadní. To se však musí „odpracovat“. A to je úkol lídrů EU i jednotlivých zemí. Nutnou podmínkou je však změnit způsob myšlení a získat pro to lidi. Vysvětlit vše tak, aby občan neměl pocit chaosu, ale jasného směřování a důvěru v ty, kteří jsou u moci. A to je nejobtížnější, tady ani stovky miliard eur příliš nepomohou. 

Evropská unie hledá sama sebe. Je to náročný proces a doufejme, že vyrostla či vyrůstá nová generace evropských vůdců, státníků, kteří se přičiní o to, že se EU najde. Najde v tom správném slova smyslu, kdy státníci budou vědět, že péče o bezpečnost je péčí kontinuální a kteří budou mít stále v povědomí větu z úvodní části knihy: „History will not forgive us for inaction“.