Ačkoliv proces modernizace AČR dosud probíhal více či méně kontinuálně, v souvislosti s válkou na Ukrajině nastal zvrat, kdy je třeba modernizaci naší armády podstatně urychlit. Právě v souvislosti s modernizací Armády České republiky se ve veřejném prostoru objevují úvahy o tom, zdali tu či onu schopnost naše armáda potřebuje resp. využije a v této souvislosti tak často zaznívají tvrzení, že danou schopnost vlastně nepotřebujeme. Avšak zříkání se určitých schopností apriori, bez hlubší analýzy, je přinejmenším diskutabilní.

Typickým příkladem je letoun páté generace F-35, o jehož nákupu nyní zástupci resortu obrany vyjednávají s Američany. Pokud by k nákupu nakonec došlo, letouny F-35 by okolo roku 2030 nahradily stávající flotilu švédských strojů JAS-39 Gripen. Pokud opomeneme argumenty týkající se finanční náročnosti vlastního pořízení letounů, jejich údržby a ostatních nákladů spojených s jejich provozem (infrastruktura, personál apod.), proti této akvizici pak často zaznívají argumenty, že letoun F-35 disponuje schopnostmi, které AČR stejně nevyužije, protože je v současné době nevyužívá ani u letounů Gripen. Jedná se například o pokročilé schopnosti úderů proti pozemním cílům. Akvizice letounů Gripen však ve své době proběhla za výrazně jiné situace (politické, finanční a bezpečnostní), než je současná situace související s válkou na Ukrajině a možným přesunem amerických kapacit směrem do oblasti Západního Pacifiku proti Čínské lidové republice, proto využití nových schopností letounu nelze tak jednoduše zavrhnout. Zcela jinou otázkou pak je, zdali bude naše armáda dané schopnosti letounu F-35 z ekonomických či technologických důvodů schopna patřičně využít. Pokud by se však z nějakého důvodu určité schopnosti nedaly použít v rámci AČR, jistě by se daly použít v rámci nasazení v operacích Aliance, jejíž je ČR členem.

Dalším příkladem jsou salvové raketomety. Válka na Ukrajině jasně ukazuje, že raketové dělostřelectvo hraje na současném bojišti významnou roli, přesto se objevují „vojenští specialisté“, kteří tuto schopnost považují za zbytečnou. Ačkoliv se AČR této schopnosti v minulosti zbavila bez náhrady, určitě by nyní bylo vhodné o případném návratu k této schopnosti opět uvažovat. V případě salvových raketometů se jedná zejména o americké raketomety HIMARS a jejich poměrně velký úspěch na ukrajinském bojišti. V poslední době také došlo ze strany USA k prioritizaci dodávek těchto systémů na Tchaj-wan, jehož vláda se dodatečně rozhodla pro navýšení počtu nakupovaných kusů poté, co vyšlo najevo, že USA nejsou schopny dodat 155mm houfnice Paladin. Dodávky celkově 29 odpalovacích zařízení začnou již v roce 2026, namísto plánovaného roku 2027.

Foto: Raketomet M142 High Mobility Artillery Rocket Systems (HIMARS) | Beaux Hebert / Air Force 

Na ukrajinském bojišti také působí české raketomety RM-70 Vampire MLRS na podvozku Tatra T 815-7 s pancéřovanou kabinou, které disponují moderním systémem ovládání a navedení zbraně i systémem řízení palby s balistickým počítačem, novým systémem inerciální navigace a GPS, systémem komunikace a datového spojení i možností ovládání celého zbraňového systému přímo z kabiny vozidla nebo dokonce dálkově. Raketomety mohou používat zavedené rakety ráže 122 mm, které jsou k dispozici i v nových výkonnějších variantách s delším dostřelem. Ideálním se pak jeví hybridní systém, který umí používat jak „hloupé“ rakety určené k plošnému pokrytí cílové oblasti, tak přesnou munici.

Významnou roli na ukrajinském bojišti hrají také prostředky protivzdušné obrany. AČR již v této oblasti podniká kroky k nahrazení beznadějně zastaralých sovětských systémů 2K12 KUB v podobě pořízení ověřených izraelských systémů SPYDER (AČR obdrží čtyři baterie tohoto systému), které by mohly mít podle dostupných informací schopnost působit také proti balistickým střelám, jako je např. ruský Iskander. Nahrazením zastaralých sovětských systémů KUB by však modernizace a posilování české protivzdušné obrany končit rozhodně neměla –  naopak. Velmi pozitivním signálem je česká snaha o účast v projektu European Sky Shield, který má posílit evropskou protivzdušnou a protiraketovou obranu. Nasnadě je pak otázka, jakým způsobem bude ČR do tohoto projektu přispívat. Kromě evropské spolupráce je však důležité budování vlastních kapacit. V případě protivzdušné a protiraketové obrany se jedná například o úvahy nad akvizicemi systémů THAAD (Terminal High Altitude Air Defence) nebo Patriot PAC-3. Stejně jako u letounů F-35 nebo raketometů HIMARS se jedná o nákladné akvizice, u kterých však nelze jednoznačně tvrdit, že tyto schopnosti nepotřebujeme a v budoucnu nevyužijeme. U PVO je také potřeba myslet na tzv. vrstvení, které zajistí kombinace systémů PVO krátkého, středního a dlouhého dosahu. V rámci systému PVO dlouhého dosahu se ČR sice může dočasně resp. nouzově spoléhat na „přesah“ aliančních systémů nad území ČR, který však stejně nepokryje celou oblast republiky. Ideální je pak kooperace jednotlivých systémů (včetně zahraničních) v rámci získávaní a předávání informací o cíli. V tomto může být nápomocen také letoun F-35, jehož palubní systémy jsou schopny letící cíl zachytit a pokud ho letoun nemůže sám zničit, předá informace o cíli dalším prvkům PVO.

Další oblastí, o které se v posledních měsících hovoří, jsou přesně naváděné střely dlouhého dosahu. Ačkoliv takovou schopností AČR v současné době nedisponuje, nelze ji bez rozmyslu hned zatracovat. Nelze jednoznačně přijmout ani často zmiňovaný argument, že pokud se AČR bez této schopnosti dosud obešla, obejde se bez ní i nadále a tuto oblast přenechá jiným členským státům Aliance. Válka na Ukrajině jasně potvrzuje, že střely dlouhého dosahu, odpalované ze vzduchu, ze země či z moře, jsou velmi důležitou součástí dnešního bojiště. Je tak logické se zabývat úvahami, jakými potenciálními zbraněmi této kategorie by AČR mohla disponovat, aniž by porušovala mezinárodní dohody. Příkladem by mohla být např. střela ATACMS odpalovaná z raketometu HIMARS nebo střela Strombreaker odpalovaná z letounu F-35.

Cílem článku není obhajovat konkrétní zbraňové systémy, ale obecně nastínit fakt, že v dnešním dynamickém bezpečnostním prostředí nelze dopředu jednoznačně odsoudit jakoukoliv schopnost (snad kromě jaderných zbraní v případě ČR) s tím, že ji nepotřebujeme či v budoucnu potřebovat nebudeme.

Zdroj: FocusTaiwan, NATO