„Na velkou krizi potřebujeme mít dostatečný počet vygenerovaných záloh. Na to, abychom zavedli nějakou vojnu, na to je potřeba společenskou shodu, ale ta tu není,“ řekl náčelník Generálního štábu Armády ČR genpor. Karel Řehka po nedávném velitelském shromáždění. Konstatování generála Řehky je samozřejmě pravdivé. Co je ale s podivem, je fakt, jak pomalu, těžce a jakoby zcela náhodně se tato, a jí podobné pravdy o stavu našich ozbrojených sil, derou na povrch.

V loňském roce byly vydány důležité strategické dokumenty typu Bezpečnostní strategie ČR, Obranná strategie ČR, či Koncepce výstavby AČR do roku 2035, ve kterých se o této situaci v podstatě neobjevuje žádná skutečně relevantní zmínka, pokud nevezmeme v úvahu ploché konstatování, že personální situaci a budování záloh budou řešit další navazující dokumenty. Postoj našich politiků k tzv. mobilizaci a hlavně odvodům a nějaké navazující formě vojenského výcviku populace ČR je od doby přechodu na profesionální armádu v roce 2005 poměrně populistický, i když se v souvislosti s pokračující válkou na Ukrajině postupně mění, a to od zcela zásadního odmítání jakékoli formy vojenské služby (obava ze ztráty volebního potenciálu?) až po vynucené dnešní přiznání, že něco bude nutné udělat.

Jeden z těchto názorů chci ale zdůraznit, protože velmi dobře popisuje, jak správně přistoupit k této situaci kolem záloh a co vojáci musí udělat proto, aby vzali některým nerozhodným, ale vlivným a rétoricky zdatným politikům prostor k manévrování a případným výmluvám, a nebo naopak je podpořili v jejich snaze o nápravu pochybného status quo: „Návrat vojny tak, jak ji někteří pamatují, je nereálný,“ poznamenal místopředseda výboru Jan Hofmann z nejsilnější vládní ODS. Míní, že armáda by měla předložit politikům několik variant a ti by pak rozhodli, zda některou z nich vyberou, nebo zda nevyberou žádnou. Ano, poslanec Hoffman má pravdu, zpracováním scénářů a kalkulace skutečné potřeby velikosti a schopností naší armády včetně jejich záloh (podle souboru stanovených úkolů ze zákonů či jiných strategických dokumentů) je přesně ten podklad, nad kterým je možné se zamyslet, argumentovat, a nakonec vybrat či nevybrat. A musí ho zpracovat odborníci, tedy především ti armádní. Každý scénář či varianta má svoje strategická východiska, rizika, silné a slabé stránky, můžeme je řadit od těch nejvíce pravděpodobných až po ty nejnáročnější z hlediska zdrojů. Tím, že je o některém scénáři nakonec rozhodnuto a bude realizován, se zcela transparentně a adresně dělí i odpovědnosti aktérů navrhovací, rozhodovací a prováděcí části celého procesu mezi politickou doménu – vládní část (vytvoření zdrojových podmínek, dlouhodobá podpora a pozitivní komunikace s veřejností) a vojenskou doménu – MO ČR a GŠ AČR (realismus, relevance, efektivní, hospodárné a ekonomické provedení scénáře).

Příspěvky na téma mobilizace a povinná základní služba, které se začaly velmi rychle po vystoupení genpor. Řehky objevovat v médiích, mají jedno společné. Dívají se na zmíněnou problematiku strnule, prizmatem našich současných znalostí a minulých zkušeností. Točí se kolem nálady ve společnosti, nedostatku těch či oněch zdrojů a ani jeden mediální příspěvek nenabídl alespoň trochu konkrétnější analýzu situace, nedej Bože náznak inovativního řešení.  Svůj význam však tyto příspěvky mají – vnesly neklid do veřejného prostoru a nastavily nové, akutní téma k řešení politikům i vojákům. Ve vojenské mluvě „byl zahájen průzkum bojem a zpravodajská příprava oblasti operace“. 

Můj příspěvek je zamýšlen jinak, a to jako zahájení odborně relevantní diskuze mezi těmi, kteří mají z doby minulé zkušenosti a znalosti z oblasti plánování a provádění odvodů a přípravy záloh jako dvou základních předpokladů úspěšné mobilizace sil a prostředků v době válečného stavu státu, případně stavu jeho ohrožení. Ne vše, co bylo v rámci ČR implementováno v minulosti, je možné dnes použít, stejně jako není možné beze zbytku použít zkušenosti z jiných zemí. Vhodnou kombinací je však možné vytvořit fungující systém odpovídající historickým, demografickým i ekonomickým podmínkám, které v České republice máme. A hlavně nelze už jen dále diskutovat v médiích, nebo prostě tiše čekat na zázrak.

I. K čemu potřebujeme zálohy?

1. Zvýšení operační kapacity: záložní síly umožňují armádě zvýšit svou celkovou operační kapacitu v případě potřeby a uhrazovat ztráty při vedení bojové činnosti jednotek 
2. Doplňování aktivních sil: v případě potřeby mohou záložní jednotky doplňovat nebo posilovat profesionální jednotky tam, kde charakter úkolu nevyžaduje nasazení profesionálů či je nemáme k dispozici v potřebných počtech a čase, např. při ochraně a obraně ODOS , objektů kritické infrastruktury, zabezpečení úkolů HNS  apod.
3. Zajištění doplnění odborných dovedností: záložní jednotky mohou mít specializované dovednosti nebo znalosti, které nejsou běžně k dispozici v aktivních silách.
4. Podpora civilních orgánů v době krize: armáda může využít záložníky k poskytování pomoci při situacích krizového charakteru, jako jsou přírodní katastrofy, humanitární mise nebo podpora vnitřní bezpečnosti.
5. Propojení profesionálních sil a společnosti: udržení pocitu odpovědnosti veřejnosti za obranu státu a zvyšování její celkové připravenosti cestou různých programů (POKOS)

II. Kolik máme dnes záloh, které mají vojenský výcvik?

Tabulka výše ukazuje klesající vývoj počtu vojáků základní služby od doby vzniku samostatné ČR až do přechodu na profesionální armádu v roce 2005. Pokud však sečteme počty ve sloupci „Celkem“, dostaneme se k ohromujícímu číslu 330 tisíc osob, které za sebou mají vojenskou službu a v určitém slova smyslu mohou být ještě i dnes považovány za „částečně použitelné“ zálohy. Toto označení záloh volím proto, že jmenovaní patří do věkové skupiny mezi 40-50 lety, většina z nich už není v nejlepší fyzické či zdravotní kondici, neumějí ovládat současnou bojovou techniku a zbraně, ale pořád je tu předpoklad, že jsou rychleji přecvičitelní než současná mladá generace, která vojenskou základní službu nezažila. I tato skupina se začne velmi rychle snižovat počínaje rokem 2033 (dosažení 60 let jako konec branné povinnosti) a v roce 2043 už bude mít hodnotu 0.  Pro další úvahy však předpokládejme, že alespoň 20 % z této skupiny záloh je po přecvičení nasaditelných, což je pořád cca 60 tisíc osob. Jen chybí systém.

Další skupinou jsou aktivní zálohy. Obdoba nynějších aktivních záloh nebyla v branných systémech z let 1918–1989 známa, ten současný v roce 1999. Útvary aktivních záloh začaly být následně soustavně budovány od roku 2002. K dnešnímu dni jsou jejich stavy na cca 4,5 tis. osob ze zamýšleného cílového počtu 10 tisíc v roce 2030. Jejich využitelnost je myslitelná v bodech č. 2–5 výše, nicméně početně, výcvikem a vybavením a také způsobem budování jednotek aktivní zálohy v současném konceptu nenaplňují bod č. 1. Nikde se mi bohužel nepodařilo dohledat informaci o tom, na základě jakých úkolů, případně konkrétního předurčení a z toho plynoucích kalkulací byly stanoveny ony cílové počty v roce 2030. Ale jelikož ani tempo naplňování cílového stavu nezaručuje jeho dosažení, je na čase otevřít diskuzi, zda současný koncept AZ je stále ještě (a to i ve světle války na Ukrajině) validní a pro AČR a ČR jako takovou přínosný.

III. Kolik záloh tedy skutečně potřebujeme?

Tady se dostáváme k otázce přípravy a testování scénářů, o kterých byla řeč na začátku příspěvku. Pro ilustraci uvádím možný scénář použití záloh k ochraně ODOS podle bodu č. 2.

Celkový počet těchto objektů v minulosti dosahoval čísla až 10 000, nicméně pro náš scénář vybereme pouze 1 000 objektů, které si v případě krizového stavu skutečně zaslouží ochranu a střežení (produktovody, sklady, železniční uzly, tunely, letiště, mosty, významné průmyslové podniky apod.) Při kalkulaci, že na každý vybraný objekt budu potřebovat (podle jeho velikosti) přibližně četu vojáků, tedy 30 osob (kalkulace střežení 24/7 v několika směnách a dlouhodobá udržitelnost), pak získám celkové potřebné počty 30 000 osob. Dále je nutné zvážit umístění těchto ODOS v rámci teritoria ČR – jednotka, která bude znát terén a prostředí, bude v něm mít vazby a kontakty na klíčové osoby ze svého civilního života, bude výrazně efektivnější, než jednotka přivelená. A samozřejmostí by měl být i teritoriálně centralizovaný systém velení a řízení takto rozmístěných jednotek, nejlépe cestou Velitelství teritoriálních sil, ve spolupráci krajských vojenských velitelství a hejtmanství.

Další scénář popisuje použití záloh ke zvýšení operační kapacity armády podle bodu č.1.

Výchozím bodem úvahy je, že každý prapor či oddíl druhu vojska by potřeboval minimálně alespoň jednu záložní rotu včetně velitelského sboru, která bude v průběhu svého výcviku sladěna s doplňovanou jednotkou, bude znát a ovládat její výzbroj, systém velení apod., a tedy bude velmi rychle nasaditelná. Pokud takto přepočítáme potřebné počty rot podle aktuální struktury AČR (pouze pozemní síly), pak dojdeme k počtu cca 18 rot/baterií, tedy cca 1800 osob.

Scénáře pro další využití záloh podle bodů 3–5 jsou početně méně náročné, můžeme uvažovat o stovkách osob.

Pokud sečteme personální požadavky naznačených scénářů na pokrytí úkolů svěřených záložním jednotkám, pak jsme stále ještě v počtech osob s vojenskou základní službou, či členů současných AZ, a to až do roku 2033. Pak se situace začne zhoršovat. Problém je ale jinde, a to v materiálním vybavení těchto záloh a v personální a infrastrukturní části zabezpečení výcviku záloh.

IV. Materiál a technika pro zálohy

Abychom předešli logistickému peklu, pak by jednotky záloh měly být vyzbrojeny a vystrojeny shodně s jednotkami profesionální armády. Tedy alespoň co se týče prostředků balistické ochrany jednotlivce, ručních zbraní a munice, radiostanic a případně dalšího materiálu, který budou k plnění svého úkolu potřebovat. Jednotky k plnění úkolů ochrany ODOS či pomoci při krizových situacích potřebují navíc přepravní techniku (terénní automobily, případně LOV). Ne vše musí čekat ve vojenských skladech, část je možné v případě mobilizace státu získat v civilu.

To však neplatí pro jednotky záloh podle bodu č. 1. Ty musí již v míru cvičit na shodné bojové technice jako mateřský útvar. Tato technika by pak měla sloužit nejen k výcviku, ale také k úhradě bojových ztrát. Je tedy třeba ji mít k dispozici, tedy pamatovat na pořizování vyšších počtů techniky již v době přípravy a realizace všech materiálových akvizic. To se dnes bohužel neděje a pořád početně nakupujeme jen to, co potřebuje profesionální armáda + něco málo na výcvik. 

Resort obrany by měl urychleně stanovit technické koeficienty, o které bude navyšovat počty nakupovaného materiálu, zbraní a bojové techniky v duchu dříve uvedeného. Držení skladových zásob a jejich údržba je náročná finančně i logisticky, ale při ozbrojeném konfliktu nelze z mnoha důvodů spoléhat na fungování mírových dodavatelských řetězců v rámci systému „on time“. A opět, válka na Ukrajině ukazuje každý den, kdo má v tomto ohledu výhodu na bojišti.

V. Jak zálohy získat?

Z pohledu legislativy nemusíme zas tak moc nového vymýšlet, jen ji musíme zkrátka začít naplňovat. Branný zákon je po novelizaci stále platný a to, co potřebujeme, je zahájit a pravidelně provádět odvodní řízení. Povinně. Cil takového odvodu je jasný – získání přehledu o tom, jaká je zdravotní situace v populaci, jaké lidské zdroje máme teoreticky k dispozici a jaká je případná ochota odvedenců přebrat odpovědnost za obranu státu. Nic víc, nic míň.

A na ochotě odvedenců, tedy jejich dobrovolnosti, nikoli povinnosti, lze dle mého názoru stavět a budovat nové zálohy pro ozbrojené síly. Vše je ukryto za slovíčkem „motivace“. Ať už na straně odváděného občana, nebo na straně armády. A tady lze být kreativní a inovativní, případně se podívat do okolních států a hledat inspiraci tam. A při tom mít stále na paměti fakt, že zajištění bezpečnosti státu, jeho suverenity a obrana demokratických hodnot se nedá měřit (jen) penězi. Buďme však realisté, v oblasti patriotismu obyvatel a lásce k vlasti máme v ČR co dohánět.

Nicméně pokud se zamyslím nad tím, jak v dnešní globalizované a na ekonomickém prospěchu závislé společnosti formulovat motivaci pro občana, který státu nabídne v oblasti naplňování jeho základních funkcí více než jeho vrstevník, pak se mohu pohybovat v oblastech jako:

• dostupnější a kvalitnější lékařská péče
• odebrání povinnosti platit zdravotní pojištění
• státní příspěvek na důchod
• státem garantované (nižší) úrokové sazby na půjčky a hypotéky 
• úhrada výdělku při absolvování cvičení (včetně příspěvku zaměstnavateli)
• poskytování specializovaných vzdělávacích kurzů zdarma
• přednostní uplatnění při zaměstnávání v oblasti státní správy a samosprávy
• příspěvek na studium (včetně dětí vojáků v záloze)
• garantovaná sleva při nákupu vybraného sortimentu zboží denní spotřeby u vybraných prodejců
• výhodné kontrakty s vybranými výrobci a distributory, sleva na energie

Iluzorní? Naivní? Nikoli. Pouze inovativní. Pokud to stát bude myslet s naší bezpečnostní vážně, bude muset změnit výrazně některé svoje přístupy a naplnit to, co je napsáno v zákonech i klíčových strategických dokumentech: Obrana ČR je záležitostí vlády, nikoli pouze MO ČR a politici společně s vojáky musí hledat cestu a způsob.

VI. Jak zajistit základní/udržovací výcvik nových záloh?

V ČR se v současnosti rodí přibližně 100 000 dětí ročně, rovnoměrně rozdělených mezi obě pohlaví. Při další kalkulaci kapacit AČR v oblasti výcviku záloh vyjdu z předpokladu, že k odvodu budu povolávat pouze mladé muže po dosažení věku 18 let (tedy každoročně cca 50 000 osob) a že z nich na otázku „Chcete absolvovat základní vojenský výcvik v trvání tří měsíců či vstoupit do AČR?“ každý desátý odpoví kladně, a současně bude naplňovat základní zdravotní a fyzické předpoklady. Získám tak cca 5 tisíc zájemců o výcvik, které musíme procesovat v jednom roce a naplnit tak jejich očekávání. 

Kapacitní možnost stávajícího výcvikového zařízení (VeV-VA Vyškov) nejsou z pohledu těchto počtů dostačující, a navíc by se ani nenaplnil princip teritoriality a preference služby u určitého útvaru druhu vojska. Nechť tedy Vyškov dále zabezpečuje výcvik pro adepty pro službu v profesionálních silách (náborový cíl cca 2 000 osob ročně) a pro ostatní budeme hledat jinou možnost. A tato možnost musí nabízet základní roční kapacitu minimálně 3 tisíce osob.

a) Výcvikové prapory ve stávajících výcvikových prostorech (VVP, Vojenské újezdy)

V každém ze čtyř současných VVP bude dislokován výcvikový prapor s kapacitou cca 2 x 300 osob (základní výcvik v trvání do 3 měsíců). V dalších měsících roku by se uskutečňovaly již jen krátkodobé udržovací/zdokonalovací výcviky v trvání 7–14 dnů s kapacitou podle potřeby přeškolení stávajících záložáků po odbornostech a samozřejmě i čerpání ŘD příslušníků výcvikových praporů. Touto cestou tedy lze každý rok získat cca 2 400 nových záloh a současně realizovat zdokonalovací výcvik pro cca 2–4 tisíce stávajících záloh (např. čtyři týdenní zdokonalovací kurzy během dvou měsíců, na každém 1–2 roty) 

Výhody varianty: dostupnost a využití VVP, výcvik v reálných podmínkách

Nevýhody varianty: nutnost výstavby kompletní logistické infrastruktury pro výcvikový prapor na VVP, neatraktivní dislokace pro příslušníky praporu – profesionály, nemožnost denního dojíždění záloh na výcvik apod.

b) Výcvikové roty ve stávajících posádkách a dislokačních místech

Útvary a zařízení AČR jsou dislokovány na teritoriu ČR v podstatě po praporech mechanizovaného vojska či plucích druhů vojsk a služeb. U každého praporu/oddílu bude vytvořena výcviková rota/baterie (na stávající organizační strukturu PozS AČR cca 18), která bude vybavena technikou, materiálem a také obsazena velitelskými VzP pro zajištění výcviku. Tato rota/baterie bude mít kapacitu cca 2x100 osob (základní výcvik v trvání do 3 měsíců) a ve zbytku roku by dle potřeby a požadavku prováděla zdokonalovací či udržovací výcvik (např. čtyři týdenní zdokonalovací kurzy během dvou měsíců, na každém 50–100 osob). Teoretická kapacity výcviku je až 3600 nových záloh ročně a 2–4 tisíce osob na zdokonalovací výcvik.

Výhody varianty: výcvik u mateřského útvaru po odbornostech, teritoriální přístup, již existující základní infrastruktura, snížené požadavky na ubytování – možnost denního dojíždění záloh, větší dostupnost vojáků profesionálů již sloužících v dané posádce

Nevýhody varianty: nutnost přesunů na VVP k provedení polního výcviku, pravděpodobná nutnost rozšíření stávající skladovací a stravovací infrastruktury v posádce (omezené možnosti dostavby dané územním plánem města či regionu).

VII. Závěr

Jak jsem naznačil v začátku článku, jde o pouhý vhled do složité problematiky procesu naplňování branné povinnosti, tvorby záloh a případné mobilizace. Vůbec, a to zcela záměrně, nezmiňuji problematiku výstavby nových, doplnění, případně tzv. rozvinutí stávajících jednotek AČR, předurčení VzP a pracovníků civilní části MO a občanských zaměstnanců resortu na tzv. válečné funkce, otázku provádění štábních nácviků s mobilizační tématikou apod. Vše musí být samozřejmě nejen popsáno, ale také pravidelně cvičeno, a to je kapitola sama o sobě.

Navíc nesmíme zapomínat i na fakt, že s postupující modernizací AČR nám s každou nově zavedenou technikou klesá počet osob v záloze, kteří (s výjimkou profesionálů) ji budou schopni obsluhovat. Další, podrobnější zkoumání problematiky, by tedy mělo systematicky analyzovat současný a požadovaný cílový stav po těchto oblastech:

• Legislativa a související strategické dokumenty, úkoly pro AČR a míra jejich naplnění
• Organizační struktury MO ČR zabezpečující odvody, výcvik záloh a provedení mobilizace
• Vlastní organizace výcviku pro jednotlivé skupiny vojáků v záloze, obsah a rozsah znalostí a dovedností
• Potřebný materiál, technika a výstroj pro výcvik a nasazení záloh, včetně udržitelnosti profesionální AČR (úhrada válečných ztrát lidí, materiálu, techniky…)
• Přesměrování finančních toků v rozpočtu kapitoly 307 ve prospěch budování záložních jednotek a revize souvisejících akvizičních projektů, stanovení priorit
• Popis působností a odpovědnosti při řízení odvodů, tvorbě záloh a jejich nasazení, příslušný systém velení a řízení
• Přesnou kalkulaci počtů záloh pro jednotlivé úkoly OS ČR ze zákona i mimo něj, jejich kvalitativní a kvantitativní popis a organizační strukturu po jednotlivých scénářích
• Infrastruktura potřebná pro odvody, výcvik záloh a průběh mobilizace
• Požadavky na interoperabilitu záložních jednotek s útvary profesionální armády uvnitř ČR i v rámci NATO.

Pokud bychom se vydali některou z popsaných cest organizace výcviku záloh, pak, pokud zahájíme výcvik např. v roce 2025 podle naznačených variant, v roce 2033 může být k dispozici cca 30 tisíc nových záloh. S uvedenými „použitelnými“ absolventy vojenské základní služby z odstavce II. v počtu cca 60 tisíc a profesionální AČR v počtu 30 tisíc vojáků tedy takřka 120 tisíc osob připravených k obraně ČR. Pak sice od roku 2034 počty záloh začnou klesat, ale i tak mohu mít v roce 2043 k dispozici nikoli 0, ale stále něco kolem 60 tisíc skutečně vycvičených a připravených záloh.

Korektně diskutujme, doplňujme se, hledejme výhody a slabá místa předložených variant, hledejme nové, ale především neříkejme, že „to nejde, není na to doba, máme málo zdrojů, ono se to nějak udělá…“ apod. Pomůžeme tak Armádě ČR a našemu státu smysluplně uchopit problematiku tvorby záloh a jejich nasazení. Děkuji!

brig. gen. v.v. Ing. František Mičánek, Ph.D.

Brigádní generál v záloze, narozen 1963. Po ukončení studia na VUT Brno (obor Elektrotechnologie) a absolvování základní vojenské služby, se stal vojákem z povolání. V letech 1988–2013 postupně prošel velitelské a štábní funkce až do úrovně ředitele Sekce plánování schopností GŠ AČR. V roce 2006 absolvoval válečnou školu letectva a PVO v USA, v letech 2009–2011 působil v Itálii na NATO Defence School jako mentor, a posléze ještě jednou v letech 2016–2019 na pozici děkana. Do roku 2016 vedl Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií UO Brno. V současnosti pracuje jako bezpečnostní analytik/odborný asistent a výkonný ředitel CEBES na VŠ CEVRO. Zabývá se především problematikou plánování a rozvoje schopností organizace, řízením rizik v oblasti bezpečnosti, moderními technologiemi v oblasti obrany a bezpečnosti a také problematikou strategického řízení a komunikace.