Jednou z nejvýraznějších modernizačních aktivit současného vedení Ministerstva obrany ČR je zahájení jednání s Američany o pořízení 24 amerických nadzvukových letounů F-35 Lightning II. Ty by měly (v případě, že se obě strany dohodnou) postupně nahradit v současnosti provozované letouny JAS-39 C/D Gripen, které má Česká republika v pronájmu do roku 2027 (s opcí do roku 2029). Daná jednání však teprve začínají a dosud tak není známo, jak bude tento kontrakt vypadat, co všechno bude zahrnovat a ani se neví, jaká bude konečná cena nově pořizovaných letounů. Již dnes je však patrné, že tato akvizice by měla zahrnovat kompenzační programy, které by měly podpořit český (obranný) průmysl.

Foto: Jednou z nejvýraznějších modernizačních aktivit současného vedení Ministerstva obrany ČR je zahájení jednání s Američany o pořízení 24 amerických nadzvukových letounů F-35 Lightning II. | Lockheed Martin

Průmyslová spolupráce – nezbytná součást moderních vojenských akvizic

Průmyslové spolupráce jsou ve světě zcela běžné a jsou obvyklou součástí každé větší vojenské akvizice. Někdy jsou dokonce součástí i akvizic menších svým finančním rozsahem, avšak politicky důležitých. V případě tak velké a finančně náročné akvizice, jako je nákup letounů F-35, by pak měla být výrazná průmyslová spolupráce českých firem takřka automatickou záležitostí.

Kompenzační metody ostatně nejsou ničím novým, a byly používány již před druhou světovou válkou, případně v dobách studené války. V té době byl však spíše populární barterový obchod – zbraňové systémy byly dodávány za určité suroviny, které jsou pro odběratelský stát typické. A lze připomenout, že barterový obchod hojně používalo i tehdejší Československo, a to jak při nákupu zahraničních zbraňových systémů, tak při svém zbrojním exportu.

Od těchto barterových obchodů se však v posledních letech ustupuje – ukazuje se, že jsou méně výhodné, a leckdy na nich dokonce obě strany prodělají. Čím dál více se tak již od devadesátých let objevují různé investiční programy realizované výrobcem daného zbrojního systému v odběratelské zemi. A právě tato cesta je čím dál populárnější.

Popularita kompenzačních programů (dříve nazývaných také jako off-sety), či spíše nutnost jejich používání, je dána mimo jiné vysokými cenami moderních zbraňových systémů, v důsledku čehož státy na své zbrojní programy vydávají až miliardy dolarů. Pokud stát vydává na svou obranu resp. na své zbrojní programy tak vysoké částky, je přirozené, že se snaží, aby se mu alespoň část z těchto peněz vrátila a různé kompenzační programy jsou k něčemu takovému de facto nejlepší příležitostí.

Stejně tak mnohé státy využívají takovéto programy k tomu, aby posílily svůj technologický růst. Je tak běžné, že stát, který si kupuje nějaký drahý zahraniční zbraňový systém, coby kompenzaci za takové výdaje požaduje, aby dodavatelská firma investovala do vybraného průmyslového odvětví, které stát chce rozvíjet. Obvyklé také je, že takový stát chce, aby se část technologií spojená s daným zbrojním produktem vyráběla také na jeho území. Díky tomuto přístupu některé státy dokázaly jednak výrazně zvýšit svoji zaměstnanost, ale také navýšit technologickou úroveň svých specialistů. Díky transferu moderních technologií, spojených s těmito programy, pak některé státy udělaly technologický skok, který by jim přitom jinak trval i celá desetiletí.

Se vzájemnou průmyslovou spoluprací mají dobré zkušenosti i samotné firmy – výrobci zbraňových systémů. Na první pohled se může zdát, že tyto kompenzační programy pro výrobní firmu znamenají pouze ztrátu části zisku. Ve skutečnosti však mohou být pro výrobcem přínosem. Dávají totiž dané firmě šanci pro další investice, které se vrátí sice až po čase, ale vrátí se, a obvykle přinesou i nemalý zisk. Pro výrobní firmy se také jedná o příležitost k další expanzi a v neposlední řadě si výrobní firma udělá jméno, případně posílí své postavení v určitém regionu a získá tím příležitost pro oslovení dalších států, dalších zákazníků.

S těmito programy má velmi dobré zkušenosti i americký výrobce letounů F-35, společnost Lockheed Martin, a to již na základě zkušeností s exportem předchůdce letounu F-35, známým letounem F-16. Připomeňme, že u amerického letounu F-16, který vznikl jako doplněk těžšího a výkonnějšího letounu F-15, se již od počátku počítalo s rozsáhlým exportem a firma Lockheed Martin se tak při svých obchodních aktivitách ve shodě s americkou exportní, ale i bezpečnostní politikou zaměřila na evropské státy, členské země NATO – především pak na menší nebo střední země, jako bylo Nizozemí, Belgie a další. Tyto země byly v jiné situaci nežli třeba velmocenská Francie, která se spoléhala na vlastní vývoj (letouny Mirage). Něco takového si tyto země ani finančně, ani technologicky nemohly dovolit. I tak tyto země disponovaly určitým leteckým průmyslem, který často vyráběl třeba jen dílčí, ale přesto klíčové technologie. Právě tyto země si pak americký letoun F-16, ve shodě s tehdejšími potřebami, pořídily, a to ve značném množství. Na oplátku za tyto nákupy však požadovaly kompenzační programy. Vláda USA, ale i sama společnost Lockheed Martin, byly na něco takového připraveny, a takový program jednotlivým zemím nabídly. V Evropě tak vznikl celý řetězec dodavatelských firem, které se zapojily jak do výroby, tak do zajištění provozu letounů F-16.

Dnes s odstupem času je zřejmé, jak moc tyto programy spojené s letounem F-16 jednotlivým evropským zemím pomohly. Nejde přitom jen o to, že dané státy částečně snížily své finanční a ekonomické náklady spojené s akvizicí letounů F-16, možná ještě důležitější byl fakt, že díky zapojení do kompenzačních programů jednotlivé státy posílily svůj letecký průmysl – a nejen jej. Došlo ke zvýšení zaměstnanosti, k udržení kvalifikovaných pracovníků i k jejich rozvoji know-how. Firmy zapojené do kompenzačních programů byly také schopny realizovat náročnější samostatné programy.

Dnešní situace ohledně letounu F-35 je do jisté míry obdobná – a to nejen proto, že tento letoun v lecčem navazuje stroj F-16, kdy i v případě letounu F-35 se od počátku počítalo s exportem do partnerských zemí NATO, a proto tyto země obvykle nahrazují své starší letouny F-16 právě letouny F-35. Také v případě letounů F-35 pak společnost Lockheed Martin počítala s tím, že odběratelské státy budou požadovat určitý kompenzační program, k čemuž ostatně již dochází. V různých zemích je samozřejmě zapojení domácího průmyslu jiné, přesto je výrazné, a pomáhá těmto zemím dál rozvíjet svůj ekonomický, technický, ale i lidský potenciál. Zapojení průmyslu odběratelských zemí je v rámci letounu F-35 nižší nežli v případě letounu F-16, což je dáno i tím, že je o některé jeho klíčové technologie ve světě enormní zájem – především mezi těmi státy, které jsou protivníky USA, a zároveň se samy pokoušejí vyvinout letoun 5. generace. Letoun F-35 se tak stal předmětem rozsáhlé průmyslové špionáže, čemuž se jak firma Lockheed Martin, tak  vláda USA úporně brání. Letoun F-35, především pak některé jeho klíčové komponenty, jsou tak předmětem přísného utajování s není dovoleno je vyrábět v jiných zemích kromě USA. Obvykle ani není dovoleno osazení letounu F-35 nějakými domácími technologiemi, jak tomu bylo v minulosti např. v případě dodávek letounů F-35 do Izraele. Přesto je s letounem F-35 obvykle spojen nějaký významný kompenzační program – a to jak v podobě zapojení domácího průmyslu do výroby některých dílčích komponentů, tak i v podobě různých dalších kompenzačních programů. Bylo by tak vhodné, kdyby nějaký zajímavý kompenzační program vyžadovala i Česká republika.

Kompenzační programy a Česká republika 

Česká republika má s kompenzačními programy (off-sety) své zkušenosti, a to např. v rámci akvizice letounů JAS-39 Gripen, resp. původní akvizice, která měla čítat 24-36 letounů. To se samozřejmě pojilo s obrovskými finančními náklady. I proto tehdejší vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem požadovala rozsáhlý offsetový program. Vláda se navíc na offsety hodně spoléhala a počítala s tím, že tyto programy pomohou České republice dostat se z tehdejší ekonomické krize. Výrobce letounu JAS-39 Gripen, nadnárodní společnost BAE Systems, proto připravila rozsáhlý program kompenzačních investic, které měly být v souladu s požadavky české vlády rozprostřeny do různých průmyslových odvětví (často i takových, které s leteckou výrobou nijak nesouvisí), ale i do různých regionů, aby tak došlo ke zvýšení zaměstnanosti. Akvizice letounů JAS-39 Gripen však nakonec uskutečněna nebyla, neustále se odkládala a posléze byla zrušena následnou vládou Vladimíra Špidly (mimo jiné i v důsledku katastrofálních povodní v roce 2002). Místo této akvizice byla uzavřena pouze (několikrát prodloužená) smlouva o pronájmu letounů JAS-39 Gripen, a to navíc ve výrazně nižším počtu 14 letounů. V návaznosti na tento fakt nebyl realizován ani onen původní offsetový program. Avšak i za pronájem letounů JAS-39 společnost BAE Systems realizovala v ČR určitý kompenzační program, který však logicky nebyl tak rozsáhlý. Dnes je navíc zřejmé, že onen původní plánovaný program off-setů byl v mnohém chybný, kdy jeho zřejmě největší chybou byla orientace spíše na celkový finanční objem a politický efekt, než na skutečnou efektivitu. Formálně měly off-setové programy dosahovat až 100 % kontraktu (podobné výše dosáhl i kompenzační program, spojený s exportem letounů JAS-39 Gripen do Jihoafrické republiky), avšak jednalo se do jisté míry jen o čarování s čísly. Chybou byl i fakt, že původně plánovaný offsetový program byl až příliš rozprostřený do několika různých průmyslových odvětví, kdy investice měly putovat do celé řady firem, které spolu nebyly nijak provázány, díky čemuž by efekt těchto investic nebyl až tak markantní – především v poměru k celkové velikosti české ekonomiky, ale i vynaloženým částkám. V rámci programu by patrně došlo k určitému navýšení zaměstnanosti, ale jen krátkodobému.

Na základě výše popsané zkušenosti České republiky, ale i zkušeností jiných států s podobnými programy, je tak zřejmé, že případné kompenzační programy by měly být orientovány ani ne tak na celkové částky, jako spíše na skutečnou efektivitu. Měly by být mnohem koncentrovanější a nikoliv rozprostřené do několika průmyslových odvětví.  Nejideálnější a nejlogičtější by pak bylo, kdyby tyto prostředky spojené s akvizicí nových nadzvukových letounů od jednoho z největších světových výrobců letadel byly investovány do českého leteckého průmyslu.

Český letecký průmysl

Český letecký průmysl je dnes v poměrně zajímavé situaci. Na jedné straně je jen odstínem své někdejší velikosti; časů, kdy chrlil stovky cvičných letounů, jako byly stroje L-39, ale i Z-142, případně lehkých dopravních letounů L-410 atd. (což však bylo dáno také specifikem své doby, direktivním řízením ekonomiky RVHP a dnes něco takového není realizováno žádným státem či společenstvím států). Na druhou stranu je však zmínit, že český letecký průmysl již přežil svá nejhorší období, především pak dobu ekonomické transformace let devadesátých a postupně se stabilizoval, ustálila se i jeho majetková struktura. I přes zmíněný pokles produkce je navíc český letecký průmysl velice výkonný, včetně svých objemů produkce a jen málokterý stát velikosti České republiky se může pochlubit tak rozsáhlými, a dnes navíc i moderními kapacitami. Místní letecký průmysl tak dokázal přijít s tak náročnými programy, jako je např. vývoj letounu L-39NG, kdy byl tento vývoj navíc realizován bez sebemenší státní podpory. Český letecký průmysl zahrnuje celou řadu firem, a to velkých tradičních, ale i menších či různých startupů. Zmiňme například AERO Vodochody AEROSPACE a.s. či kunovickou firmu Aircraft industries a.s., která po odchodu ruských akcionářů získala nového majitele. Dalším tradičním podnikem českého leteckého průmyslu je i státní podnik LOM PRAHA.

Celkově by se dalo říci, že potenciál českého leteckého průmyslu není v současnosti plně využíván. Je to dáno (kromě jiného) i poněkud macešským přístupem státu. Český letecký průmysl tak nemá prakticky žádnou podporu ze strany státu a nemá bohužel ani žádnou koncepci takovéto podpory. A právě to by mohly dobře promyšlené kompenzační programy spojené s akvizicí letounů F-35 změnit, kdy by se některé české firmy by mohly zapojit jak do výroby dílčích komponentů, tak do zajišťování provozu a údržby těchto letounů či spolupracovat v oblasti výcviku v rámci simulačních technologií apod. Tyto programy by možná až tolik nezvýšily zaměstnanost, zato by dokázaly v oboru udržet kvalifikované zaměstnance a umocnily by  jejich potenciál. Stejně tak by mohla společnost Lockheed Martin v rámci kompenzačních programů do některých firem českého leteckého průmyslu investovat – a to jak tradičních značek, tak i různých malých začínajících firem, které mají často velmi zajímavé nápady. Něco takového by však vyžadovalo promyšlenou koordinaci, především ze strany státu, ale i dalších institucí, jako je Hospodářská komora ČR, Technologická agentura ČR atd.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, Lockheed Martin