Přinášíme další díl unikátního miniseriálu osobních zážitků našeho externího redaktora, který na konci minulého roku odjel na Ukrajinu, aby se o tamní situaci přesvědčil na vlastní oči. 

Ve Starém Saltivu nás přivítali místní v čele se starostkou. Skauti předali betlémské světlo a drobné dárky dětem. Starostka obce pronesla proslov, a shromáždění se rozpustilo. Pokračovali jsme dál do vesnice, kde jsme se zastavili u spálených zbytků několika domků.

Foto: Starý Saltiv, vesnice na tehdejší ruské straně fronty. Sejít z cesty znamenalo utkat se s mazlavým bahnem, viditelnost 150 metrů. V těchto podmínkách vojáci bojují. | Adam Čech

Dmytro, moudře působící padesátník a člen skupiny, vystoupil z dodávky, šel si popovídat se sousedy, a pak zamířil kultivovanou zahradou k troskám svého domu, který zničil granát během ruského ostřelování vesnice. Takových trosek jsme dále po cestě vesnicí minuli více, včetně pravoslavného kostela. Nic z toho nebyl vojenský cíl.

Foto: Aktivisté do vesnice dovezli dvě učitelky do místní školy, drobné dárečky a skauty s betlémským světlem. | Adam Čech

Foto: Dmytrův dům, resp. to co z něj zbylo. Podobný osud potkal i domy řady jeho sousedů. Rusové začali vesnici ostřelovat po svém stažení za Severní Doněc. | Adam Čech

Dmytro, který studoval v Moskvě a celý život mluvil rusky, se teď, na stará kolena, učí ukrajinsky. Bavíme se o tom cestou zpět; ruština dle něj pro identitu místních mnoho neznamenala ani před válkou. Konkrétně v Charkovské oblasti žijí oba jazyky spořádaně vedle sebe v poměru téměř půl na půl. Být Ukrajinec zde nikdy nebyla otázka jazyka. Jak poznamenává řidič Gregory: „Je úplně jedno, jak kdo mluví, rozumíme si navzájem.“ Konec konců, starostka vesnice také měla proslov v ukrajinštině, zatímco ukrajinský voják, který se za námi zastavil pro betlémské světlo, nám děkoval rusky „spasiba“.

Foto: Pravoslavný kostel Moskevského patriarchátu, poničený během ruského ostřelování. | Adam Čech

Samotná ruština či jakýkoliv údajný útlak rusky mluvících obyvatel tak ve skutečnosti nikdy nebyly důvodem pro současnou válku. Otázka ruského jazyka se pro místní stala aktuální až se samotnou ruskou invazí, ale úplně naopak, než by si Putin nejspíše přál. V momentě, kdy na domy ruskojazyčných Ukrajinců začaly dopadat ruské granáty, se spousta z nich od ruštiny distancovala a začala se učit ukrajinsky a ani jim to nikdo nemusel nařizovat. Ukrajinština je v módě. Je to symbol sounáležitosti a vymezení se vůči ruské invazi.

Po cestě zpět do Charkova jsme s Dmytrem zabředli do debaty, jak tato válka do budoucna změní Ukrajinu i celý svět. Naše názory se doplňovaly. Dle Dmytra prošli Ukrajinci za osm let války společenským a následně i politickým obrozením. Zjistili, jak chtějí, aby jejich země vypadala, a jaké hodnoty jsou pro ně důležité. Po 30 letech postsovětského živoření, lavírování a neschopnosti využít vlastní potenciál je tak pro Ukrajinu ruská invaze vlastně šance – šance začít znovu, a tentokrát správně.

Sám vnímám, že Ukrajinci vědí velmi dobře, jaký význam má lidská důstojnost, právní stát a svoboda, a to i proto, že právě za tyto hodnoty již desetitisíce z nich padly. Oproti tomu vidím kontrast paradoxně v Evropanech, kdy již několik generací v Evropě válku nikdy nezažilo. Žijí v blahobytu, ve fungujících státech s rozvinutými službami a obrovskou mírou samozřejmých jistot. Nikdy nemuseli skutečně trpět, přesto či právě proto si řada z nich neuvědomuje, co skutečně mají a jak cenné to je. Vše se však může lusknutím prstu vypařit, pokud budou výdobytky našeho světa brát jako samozřejmost.

Foto: Evropské vlajky vlají po celé Ukrajině. V ruskojazyčném Charkově pro mě však znamenají ještě něco víc. | Adam Čech

Nakonec se shodujeme, že možná i to je úděl bojujících Ukrajinců; připomenout Evropanům - svou vlastní krví - jakou hodnotu mír, prosperita a fungující demokracie vlastně má. Je to mrazivý, ale logický úsudek.

Následnou cestu do Saltivky – charkovské čtvrti - mi navrhnul Vlad, třetí z aktivistů ze včerejšího výjezdu. Rodák z Charkova před válkou pracoval jako barber (holič/kadeřník). Dává to smysl – s upraveným plnovousem a dlouhými vlasy v culíku vypadá jako typický hipster.

Před srazem Vladem jsem se ještě zastavil u stánku pro povinné ranní „bolšoje Amerikáno“. Menší, bodrý a usměvavý chlapík za kasou se zeptal, odkud jsem. Když jsem mu odpověděl, rozšířil se mu úsměv až k uším a zvolal: „Čechija! Tam Peťa!“ Myslel tím Petra Fialu. Bez ohledu na politické názory, Češi mají na Ukrajině velmi dobré jméno i jeho zásluhou. Chlapík připravil vynikající velkou kávu a řekl: „Spasiba Vam za pomošč“.

Nemyslím si, že naše pomoc Ukrajině je nezištná. Nejde jen o Ukrajinu. Pokud má dál existovat mezinárodní řád a princip suverenity a nedotknutelnosti hranic, je třeba ten řád vymáhat a bránit, jako kterýkoliv jiný zákon. V sázce je i samotné NATO, které je konkrétně pro malé Česko jedinou zárukou suverenity. Necháme-li Ukrajinu padnout, může se zbortit i důvěra mezi členskými státy, a s ní i celá Aliance. A s tou i pro nás velmi příznivé rovné a přátelské vztahy s Polskem a Německem. Naše pomoc Ukrajině není altruismus. Děláme to pro sebe. „Eto i naša vojna,“ shrnuju mu všechny tyto myšlenky do jedné, pro mě sestavitelné věty, a přeji kavárníkovi hodně štěstí.

Sídliště Saltivka je gigantická šestisettisícová čtvrť – větší, než Mariupol. Leží na severovýchodě Charkova, což je část města nejblíže ruským hranicím, a svého času i nejblíže frontové linii. Místní obyvatelé si zde před ukrajinskou protiofenzívou procházeli peklem. Cestou s Vladem míjíme vyhořelá tržiště, zasažené budovy a obranné stavby. Lidé v ulicích jsou, ale prý mnohem míň, než dříve. Projíždíme i kolem rozbombardované továrny. „Moji přátelé byli vevnitř, když začalo bombardování,“ řekl Vlad. Nevěděl jsem, co na to říct. Něco jsem však odvětit musel. Zalhal jsem: „Dostali se ven?“ avšak odpověď jsem znal už dopředu. 

Foto: Charkovské sídliště Saltivka. Šestnáctipatrový panelák se sesunul jako domek z karet. Místní mluví rusky, mají v Rusku přátele, třeba i rodiny. Vazby byly před válkou velmi silné. | Adam Čech

Dorazili jsme na severovýchodní hranici čtvrti. Desetipodlažní paneláky zde shlížely směrem k ruským hranicím, tedy to, co z nich zbylo. Granát, který zasáhl nejbližší z nich, strhnul celou čelní fasádu a s ní i všechny byty za ní. Skrze dům prosvítalo modré nebe na druhé straně. Jen v této budově prý zemřely desítky lidí. Lépe nevypadaly ani ostatní domy. Někde granáty zničily „jen“ pár pater, jinde však byla čtvrtina domu pryč. Dělníci zde postupně pracovali na rekonstrukci zničených domů, ale jinak byla oblast téměř liduprázdná.

Foto: Stavbaři rekonstruují zničené domy. Válka ještě neskončila, život jde však dál. | Adam Čech

Foto: Po celé Ukrajině jsou tzv. body neporazitelnosti. Uvnitř bývá generátor, teplo, nabíječky, wi-fi připojení, televize, provizorní kuchyňka, a vůbec prostor pro oddych a odpočinek. | Adam Čech

Foto: Přijdete, ohřejete se, načerpáte veškeré energie a jdete dál. | Adam Čech

Jen o trochu lépe na tom byl zbytek Saltivky. Po tom, co jsem viděl ve Starém Saltivu i Saltivce se mi cestou zpět hlavou honila jediná otázka: „Proč?“ Dodnes jsem nenašel racionální odpověď.

Foto: Poškozený chrám v centru Charkova | Adam Čech

Následně jsem se s Vladem rozloučil, byl čas zvednout kotvy. Přede mnou byl Mikolajiv a s trochou štěstí i skutečný vrchol cesty – Cherson.

Na mé další osobní zážitky z Ukrajiny se můžete těšit již brzy...

Zdroj: CZ DEFENCE