V souvislosti se současným posilováním českého dělostřelectva akvizicí samohybných děl Caesar, ale i v souvislosti s ukrajinskou válkou lze v české veřejnosti pozorovat zvýšený zájem o problematiku dělostřelectva. Je to jen dobře, vždyť právě dělostřelectvo bývalo silnou stránkou českých, resp. československých ozbrojených sil. V oblasti dělostřelectva navíc v současnosti probíhají zdánlivě nenápadné, avšak přesto rozsáhlé změny, které lze nazvat dělostřeleckou revolucí.

Dělostřelectvo v moderních konfliktech

Současné konflikty plně potvrdily význam hlavňového dělostřelectva, a to jak klasického taženého, tak především samohybného. Dělostřelectvo, které někteří „odborníci“ posílali do muzeí, tak jasně prokázalo svou životnost, ale i svou nenahraditelnost jinými bojovými prostředky (např. dnes tolik populárními drony).

Význam dělostřelectva (hlavňového i raketového) se plně projevil v ukrajinském konfliktu, kde je dělostřelectvo rozsáhle nasazováno, a to oběma stranami. Jak ruská, tak i ukrajinská armáda totiž disponovala obrovským arzenálem děl, a obě strany se na dělostřelectvo značně spoléhaly. Vše navíc umocnily rozsáhlé dodávky moderních samohybných děl, které Ukrajině darovaly či prodaly západní státy. Byla to právě moderní výkonná 155mm děla, která díky svému dlouhému dostřelu přesahujícímu 40 km dokázala rozbít celou řadu ruských útoků, a zastavit tak postup ruské armády. Samohybná děla a do jisté míry také populární raketomety HIMARS (kterých má však Ukrajina jen velmi málo) tak do značné míry zvrátily průběh celého konfliktu.

Na Ukrajině se tak jasně projevily přednosti západních 155mm děl a jejich nadřazenost nad ruskou dělostřeleckou technikou, přestože ruská armáda disponovala mohutným dělostřelectvem, a to včetně poměrně moderních, výkonných děl ráže 152 mm, jako jsou samohybná děla 2S19 MSTA-S či 2S5 Giacint, která dosahovala zdánlivě dostačujícího dostřelu 29 km (typ 2S19 MSTA-S), resp. 33 km (typ 2S5 Giacint). Přesto se tato děla nedokázala prosadit proti západním dělům s dostřelem přes 40 km – v mnoha případech ukrajinské dělostřelectvo dokázalo ruská děla s nižším dostřelem doslova „přestřílet“, a tak je zničit. Nemalou roli v tom samozřejmě hrály i výrazně lepší detekční systémy a systémy řízení palby západních děl, které umožňovaly přesnou palbu i na velké vzdálenosti.

Podobnou zkušenost přinesla i nedávná válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu, která je někdy nazývána jako „první dronová válka“. Jenže drony, které v tomto konfliktu skutečně sehrály zásadní roli (na straně Ázerbájdžánu), často sloužily jen jako průzkumné prostředky ve prospěch dělostřelectva, které pak dokázalo svou přesnou palbou úspěšně ničit arménskou obrněnou techniku ve velkém. Nemalou roli přitom sehrála právě moderní 155mm samohybná děla, jako je např. izraelský typ ATMOS, přestože jich ázerbájdžánská armáda měla pouze omezené množství. Právě spolupráce těchto výkonných samohybných děl a průzkumných dronů se ukázala jako nejefektivnější.

Výše uvedené konflikty tak plně potvrdily význam dělostřelectva, a jeho nezastupitelné postavení ve výzbroji moderních armád. Vše navíc naznačuje, že tento význam bude i nadále stoupat. V oblasti dělostřelecké techniky totiž dochází k prudkému rozvoji, který její potenciál dále umocňuje.

Vývoj současných děl

Prakticky už od vzniku děl probíhá neustálý závod, ve kterém se jednotlivé státy a jejich armády snaží o neustálý vývoj, jehož cílem je mít dělostřelectvo silnější a výkonnější než potenciální protivník. U děl je tak zvyšován především jejich dostřel, aby dokázala protivníka a jeho dělostřelectvo tzv. „přestřílet.“ Týká se to především velkorážních děl, u kterých se postupně jako určitý standard vyprofilovala děla „západní“ standardizované ráže 155 mm, potažmo i obdobná děla „východní“ ráže 152 mm. Tato ráže je mezi velkorážními děly nejrozšířenější a postupně nahrazuje jak děla nižších ráží (např. tradiční ruské ráže 122 či 130 mm), ale i děla vyšší ráže 203 mm, protože moderní 155 mm děla je dokážou svým vyšším dostřelem překonat (vývoj děl ráže 203 mm se prakticky zastavil).

Cest, jak navýšit dostřel je poměrně málo. Mnohé armády a zbrojní společnosti jdou především cestou rozvojem munice, kdy jsou vyvíjeny neustále nové vzory včetně munice s pomocným raketovým motorem, což je vlastně jakýmsi kompromisem mezi dělostřeleckým projektilem a raketou. Zásadním problémem takové munice je však její vysoká cena, nesrovnatelně vyšší než u klasické munice a i vyspělé státy si této pokročilé munice mohou pořídit jen relativně malé množství.

Zdánlivě nejjednodušší cestou je prodloužení hlavně děla, protože obecně platí, že čím delší hlaveň, tím vyšší dostřel. Ale ani tato cesta není zcela jednoduchá, protože brzy naráží na limity dané fyzikálními zákony. S prodlužováním hlavně totiž roste i její opotřebení. Přesto je právě prodlužování hlavně asi nejmarkantnějším jevem u moderních děl. A platí to především právě u velkorážních děl 155 a 152 mm. Jde přitom o jev dlouhodobý, trvající již celá desetiletí. Lze připomenout, že ještě za doby druhé světové války měla děla relativně krátkou hlaveň o délce jen cca 20 ráží. O něco později měla americká děla M-109, zkonstruovaná na počátku šedesátých let, ve své základní verzi hlavně o délce pouze 23 ráží (při následných modernizacích byla tato samohybná děla osazována delšími hlavněmi), sovětská děla 2S3 Akacija měla pak hlavně o délce 27 ráží. V návaznosti na zvyšující nároky dané studenou válkou pak došlo k dalšímu prodloužení hlavní. Jakýmsi úzusem západních zemí (který navíc napodobovaly i mnohé další státy) bylo mít dělo 155 mm o délce 39 ráží, která s klasickou municí dosahovala dostřelu kolem 25 km. Určitým přelomem ve vývoji dělostřelecké techniky se staly práce vynikajícího dělostřeleckého experta G. Bulla, který zkonstruoval především známá, široce napodobovaná děla GC-45. Bull se mimochodem podílel také na vývoji obřích děl pro Irák. Právě G. Bull na základě svých výzkumů přišel na to, že pro dělo je ideální délka 45 ráží. Tato délka hlavně umožňovala dosáhnout dostřelu výrazně vyššího než děla o délce 39 ráží, ale zároveň tato hodnota umožňovala udržovat opotřebování hlavní v únosné míře. Po tomto objevu se očekávalo, že většina armád postupně přejde na děla s hlavněmi o délce 45 ráží. Jenže do vývoje zasáhl pád studené války, a státy tak již neměly potřebu tolik zbrojit. Armády se proto spokojily i s méně výkonnými děly, navíc díky redukci početních stavů armád evropských států a Sovětského svazu bylo na světovém trhu mnoho děl navíc. Avšak samotný vývoj děl nespal, a tak se na světovém trhu brzy objevila děla s délkou hlavně 52 ráží. Zde je třeba říci, že onen objev G. Bulla, týkající se ideální délky hlavně 45 ráží, stále platí. U děl překračujících tuto hranici skutečně dochází k vyššímu opotřebování hlavně, kterou je tak třeba rychleji měnit, což je samozřejmě ekonomicky náročné. Armády však došly k závěru, že i tento fakt je pro ně únosný. Vše navíc umocnil nástup nových druhů materiálu a vysoce odolné oceli, která je schopna odolávat vyšším tlakům, a tak je životnost těchto děl je tak mnohem vyšší, než se původně předpokládalo. I proto na světovém trhu s děly došlo k zajímavému jevu, kdy místo postupného přechodu z děl o délce 39 ráží na děla o délce 45 ráží došlo ke skoku na děla o délce 52 ráží a došlo k tak definování jakéhosi dělostřeleckého ideálu, kterým jsou děla ráže 155 mm s hlavní o délce 52 ráží (8090 mm), která jsou schopna při použití munice s generátorem plynů pálit na vzdálenost 40 km. V případě použití dražší munice s pomocným raketovým pohonem je to pak ještě více. Připomeňme, že se jedná primárně o samohybná děla. Tažená děla o délce 52 ráží se dnes již téměř nevyrábí, protože se přetransformovala do podoby samohybných děl kategorie TMG (truck mounted gun) – tedy děl osazených na šasi běžného, jen částečně upraveného nákladního automobilu.

Na světovém trhu se tak objevila samohybná děla, která díky hlavním o délce 52 ráží dosahují dostřelu srovnatelného s těžkými pásovými typy, avšak oproti nim se kolové samohybné houfnice vyznačují vyšší mobilitou, nižšími náklady na provoz a v neposlední řadě také výrazně nižší cenou. Z kolových typů samohybných děl se jedná především o známé francouzské dělo Caesar, které ostatně budou součástí výzbroje AČR. Dále lze uvést např. početnou rodinu izraelských děl ATMOS, osazovaných na různé podvozky. V neposlední řadě zmiňme nové české samohybné dělo MORANA, které kombinuje podvozek automobilu Tatra s dělem ráže 155 mm o délce 52 ráží. Obdobný vývoj proběhl i u pásových samohybných děl, kdy např. jihokorejské samohybné dělo K-9 Thunder, které v současné době dosahuje výrazných exportních úspěchů prakticky po celém světě, disponuje zbraní s hlavní o délce 52 ráží, a hlaveň o stejné délce má také např. německé samohybné dělo PzH-2000 či moderní čínská samohybná děla.

Foto: Česká samohybná houfnice MORANA kombinuje ověřený podvozek Tatra s dělem ráže 155 mm o délce 52 ráží | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Může se tak stát, že se samohybná děla 155 mm o délce 52 ráží stanou jakýmsi standardem, který bude trvat celá desetiletí, a na který postupně přejde většina moderních armád. Jenže – ani dnes se technický vývoj nezastavuje, a tak se tato situace začíná měnit. Na světovém trhu se totiž objevují samohybná děla s ještě delšími hlavněmi, dosahujícími vyššího dostřelu. Prvním státem, který prolomil onen úzus o dělech s hlavněmi o délce 52 ráží, byly Spojené státy, což je do jisté míry pochopitelné. Dělostřelectvo USA totiž v posledních desetiletích začalo poněkud zaostávat, a tak (i vzhledem ke zrušení programu Crusader, který měl přinést nové dělo o délce 52 ráží) se stále spoléhalo na modernizovaná děla M-109 s hlavněmi o délce 39 ráží. USA se ale poměrně odvážně rozhodly onu hodnotu 52 ráží přeskočit, aby jeho dělostřelectvo bylo schopno střílet dál než dělostřelectvo potenciálních protivníků. Výsledkem tohoto vývoje, realizovaného v rámci programu ERCA, se pak stala samohybná děla XM-1299 s kanóny o délce 58 ráží (8990 mm). S takto dlouhými hlavněmi by měla samohybná děla XM-1299 dosahovat dostřelu až 65 km, resp. 70 km. Děla XM-1299 však dosahují tak vysokého dostřelu nejen díky délce hlavně, ale nemalou roli hraje i zdokonalená 155mm munice a byly také výrazně zdokonaleny systémy řízení palby, zajišťující přesnost i na tak vysoké vzdálenosti.

Představení samohybného děla XM1299 způsobilo v odborné veřejnosti poprask a ačkoliv je jejich vývoj je teprve dokončován, přesto je zřejmé, že tato děla přináší americké armádě kýženou převahu nad dělostřelectvem potenciálních protivníků, především Číny (soupeření s Čínou ostatně bylo impulsem k vývoji těchto děl), ale i Ruska. A stejně tak i celé řady regionálních velmocí, které jsou s USA na štíru (Írán). Lze tak očekávat, že příchod těchto děl spustí obdobnou revoluci jako svého času způsobilo objevení děl o délce 52 ráží. A je logické, že i další státy budou chtít americký přechod na děla o délce 58 ráží (či obdobnou hodnotu) napodobit.

Foto: Americké samohybné dělo XM1299 | U.S. Army

Jako první se do vývoje takového děla kupodivu nepustily Čína nebo Rusko, od kterých by se to dalo předpokládat, ale Německo. Německá firma Rheinmetall totiž již před časem představila nové samohybné dělo HX3. Toto samohybné dělo představuje hned několik zajímavostí. Nápadným prvkem je již jeho dlouhý kolový podvozek v uspořádání 10x10, zatímco většina současných kolových samohybných děl má podvozek v uspořádání 8x8. Na tento podvozek je osazen bezosádkový věžový modul, který posádka obsluhuje z kabiny podvozku. Ovšem nejzajímavějším je na tomto samohybném dělu jeho samotná zbraň.

Foto: Samohybné dělo HX3 na kolovém podvozku v uspořádání 10x10 | Rheinmetall

Tu tvoří dělo odvozené od kanónu použitého v samohybném dělu PzH-2000, a jde tak o dělo s hlavní o běžné délce 52 ráží. Byla však již představena varianta s prodlouženou hlavní, které dosahuje délky 60 ráží (9300 mm), což je ještě o dvě ráže delší, než hlaveň amerického samohybného děla XM-1299. Další novinka se skrývá uvnitř věžového modulu. Podle výrobce by totiž zdokonalená verze samohybného děla HX3 měla využívat zvětšenou nábojovou komoru. Právě zvětšení nábojové komory, která je tak schopna nést vyšší množství hnací složky, je přitom vedle prodloužení hlavně další cestou, jak dosáhnout vyššího dostřelu. Vyšší množství výbušné hnací složky je schopno projektilu zajistit vyšší energii, a tedy i rychlost a následně delší dostřel. Ačkoliv to zní jednoduše, ve skutečnosti je to nesmírně složité. Množství hnací složky totiž nejde zvyšovat donekonečna. Množství musí být úměrné ráži děla, jinak mají vyšší energie vzniklé při výstřelu negativní vliv na konstrukci děla, a může jej i zcela zničit. Zvětšení nábojové komory pak také celkově komplikuje konstrukci děla. Proto cestou zvyšování nábojové komory zatím téměř žádný výrobce nešel – a všechny typy 155 mm samohybných děl používaly nábojovou komoru o objemu 23 l. V minulosti se však již objevil pokus o zkonstruování děla 155 mm používající pro zvýšení dostřelu větší nábojovou komoru. Bylo jím jihoafrické samohybné dělo G6-52, což byla zdokonalená varianta jihoafrického děla G6, ve kterém byla vedle prodloužení hlavně na 52 ráží použita nábojová komora o objemu 25 l. Toto samohybné dělo proto po dlouhou dobu drželo rekord v dálce dostřelu – až 67 km (jde o hodnotu dnes již překonanou). Jenže samohybné dělo G6-52, zkonstruované v průběhu devadesátých let, se ani nedostalo do sériové výroby. Po dlouhá léta se pak žádný výrobce děl do zvětšování nábojové komory nepouštěl. S tímto poměrně odvážným krokem přišla až společnost Rheinmetall, která zatím neoznámila, jak velkou nábojovou komoru její dělo používá – zda jde obdobně jako u jihoafrického děla o hodnotu 25 l či jinou. Samohybné dělo HX3 s hlavní o délce 60 ráží a zvětšenou nábojovou komorou by pak mělo při použití běžné munice s generátorem plynů dosahovat dostřelu 75 až 80 km. Jde tak o hodnotu téměř dvojnásobnou než u běžných děl s hlavněmi o délce 52 ráží a nábojovou komorou o objemu 23 l.

Právě nástup amerických děl XM-1299, ale i německého HX3, tak do značné míry způsobil v dělostřelecké technice revoluci. Tato samohybná děla jsou totiž schopna střílet mnohem dál než běžná 155 mm děla. Přítomnost děl s tak dlouhým dostřelem pak zcela mění i současné bojiště, kdy pozemní jednotky získávají systém schopný působit i na velké vzdálenosti, daleko od svých vlastních jednotek. Tuto schopnost nabízejí i jiné systémy, především bojové letouny a také dnes tolik populární drony. Jenže i bojová letadla či drony mají i své četné nevýhody – lze je sestřelovat protiletadlovými systémy atd. Oproti tomu samohybné dělo, které může být skryté, a které je chráněno pozemními jednotkami disponujícími protiletadlovými systémy, může být za předpokladu správného použití mnohem nebezpečnějším systémem.

Nabízí se i otázka, zdali by dané úkoly palby na vysokou vzdálenost nemohly plnit i jiné dělostřelecké systémy – především raketomety, jako jsou např. známé HIMARS, které jsou schopny zasahovat bodové cíle na vysokou vzdálenost přesahující 100 km. Avšak i raketomety mají své nevýhody, navíc jejich munice je výrazně dražší než munice do 155 mm děl. I nadále tak platí, že optimální volbou je samohybná děla a raketomety kombinovat.

Revolučnost výše popsaných děl pak podtrhuje i jejich politický kontext. Dá se totiž předpokládat, že i další státy, resp. výrobci, se budou snažit odpovědět obdobnými konstrukcemi. Tato možnost byla již zmiňována po představení amerických děl XM-1299, po představení německého děla HX3 to pak bude ještě silnější. Je pravděpodobné, že na existenci těchto děl bude reagovat vývojem obdobných děl především Čína, ale patrně i Rusko, aby tak získaly systém, který by mohl být západním dělům adekvátní protiváhou. Stejně tak je pravděpodobné, že se do vývoje takovýchto děl pustí i další státy. Můžeme se tak v budoucnu dočkat dalších děl s podobně dlouhými hlavněmi (možná ještě delšími), ale i děl se zvětšenou nábojovou komorou. Lze tak předpokládat, že dojde i k jakýmsi zbrojním závodům, které současná zhoršená mezinárodní situace a geopolitické napětí jen umocní. 
 
Mohlo by se dokonce zdát, že by tato samohybná děla disponující abnormálně dlouhými hlavněmi a zvětšenou nábojovou komorou mohly do značné míry deklasovat současná samohybná děla s hlavněmi o délce 52 ráží a s běžnou nábojovou komorou o objemu 23 l, což by se týkalo i České republiky, jejíž armáda si právě taková děla (typ Caesar 8x8) zavádí do své výzbroje, a jejíž zbrojní průmysl takováto děla (typ MORANA) vyrábí. Opak je ale pravdou. Je třeba si uvědomit, že jak děla XM-1299, tak HX3 jsou teprve na začátku své kariéry a není dokončen ani jejich vývoj. Jejich zavedení do výzbroje americké (v případě typu XM-1299), resp. německé armády (v případě typu HX3) tak lze reálně očekávat až někdy před koncem dekády, i když je možné, že současná ukrajinská válka tento proces urychlí. I tak se bude výroba těchto děl pravděpodobně rozebíhat jen pomalu. Lze také předpokládat, že jak USA, tak Německo tato svá děla neprodají jen tak někomu a zdaleka ne každý stát si je také bude moci finančně dovolit. Případné větší rozšíření těchto děl lze očekávat až někdy kolem roku 2040.

Současná samohybné děla s hlavněmi o délce 52 ráží tak budou sloužit ve velkých počtech i nadále. Je navíc možné, že dojde k jevu, kdy se skladba dělostřelectva v některých, především velkých armádách rozdělí. Běžná děla s hlavněmi o délce 52 ráží budou sloužit v dělostřeleckých útvarech mechanizovaných jednotek, protože pro jejich potřeby svými výkony postačují, a ona nová děla s hlavněmi o délce 58-60 ráží (či ještě delšími) pak budou sloužit u specializovaných dělostřeleckých brigád. Děla s hlavněmi o délce 52 ráží si tak i nadále zachovají svůj význam.

Přesto je z této úvahy zřejmé, že nástup výše popsaných výkonných děl mění podmínky současného bojiště, a výrazně tak ovlivní i podobu světových armád. Vše pak podtrhuje geopolitický rozměr těchto samohybných děl, která se stanou jedním z nástrojů soupeření mezi velmocemi.

Zdroj: armyrecognition.com, U.S. Army, defensenews.com, Rheinmetall