Toto téma v současné době poměrně často rezonuje éterem. Po násilném vpádu Turecka do Sýrie, vraždách civilního obyvatelstva, pravděpodobném nasazení zakázaných látek proti civilistům (mimo jiné fosforu) a po pomyslné zradě Kurdů vládou USA je otázka spojenectví aktuální.

Operace Turecka proti Kurdům v severní části Sýrie začala leteckými údery, podpořilo ji i dělostřelectvo. Řadu měst na severovýchodě Sýrie a u hranice s Tureckem otřásla série velkých explozí právě v době, kdy prezident Erdogan oznamoval začátek ofenzivy. Ten se k radikálnímu kroku odhodlal jen několik desítek hodin poté, co americký prezident Donald Trump oznámil rozhodnutí stáhnout americké vojáky ze severu Sýrie. Cesta pro tureckou operaci tak byla volná.

Tak vypadal počátek konfliktu a údajného vyčištění pětisetkilometrového pásu o šířce přes třicet kilometrů, ale jednalo se také o počátek amerického opuštění svých spojenců, tedy Kurdů. Později se prezident Donald Trump k dané situaci vyjadřoval různě. Od hrozeb ekonomickou likvidací Turecka, po bagatelizování významné pomoci Kurdů v boji s takzvaným Islámským státem. Americký prezident Donald Trump dokonce obhajoval stáhnutí amerických sil ze severu Sýrie tím, že tamní Kurdové nepomohli USA během 2. světové války. Připomeňme si, že v boji z IS padlo zhruba 12000 Kurdů, Pešmergů.

Vláda USA tak svým výše popsaným jednáním vyslala do světa jasnou zprávu, kterou nelze brát na lehkou váhu. Spojence rádi využijeme, ale v kritický okamžik nezaručujeme naši pomoc. Tak lze totiž bohužel chápat kroky prezidenta Trumpa a do jisté míry i aroganci moci.

Kromě Americky se však zaměřme i na Turecko. Jedná se o členský stát NATO, který řadu let vykazuje minimálně prapodivné znaky chování. Jedná se o značnou agresi, umlčování oponentů, zatýkání a věznění desetitisíců lidí za údajnou podporu klerika Gullena a tím i podporu údajného puče apod. Navíc celé záležiosti vstupuje Rusko, které Turecku dodává systémy protivzdušné obrany S-400. Rusko bylo sice v minulosti v Sýrii spojencem prezidenta Assada, leč ruské obchodní zájmy jsou více než zřejmé, a tak sice Rusko vyjednalo další desítky hodin pro Kurdy na opuštění onoho bezpečnostního pásma, zároveň však paralelně jedná o dalších dodávkách zmíněného systému protivzdušné obrany S-400. Dohoda je na spadnutí a dolaďuje se jen způsob financování a přenesení části výroby systému do Turecka. To byl mimochodem jeden z důvodů, proč USA Turecku nedodala systémy Patriot. 

Foto: Turecko, mimo jiné členský stát NATO, již řadu let vykazuje minimálně prapodivné znaky chování. | Shutterstock

Na jedné straně tu tedy máme problémové Turecko, které nyní tiše přihlíží rozmachu islamistů a jejich úniku ze střežených věznic na severu Sýrie. Turecko také vyhrožuje EU pomyslným zvednutím stavidel a vpuštěním milionu uprchlíků do Evropy. Turecko nakupuje systémy z Ruska, které mohou dle expertů ohrozit i nejnovější stíhací stroje poslední generace. Mimo jiní plánovaná vzájemná výrobní podpora znamená do jisté míry i sdílení informací, know-how a dat.

Na druhé straně je zde vláda USA, která evidentně nechala své spojence na holičkách. Nyní sice Turecko napomíná formou všelijakých prohlášení, avšak ve skutečnosti nejedná tak, aby to agresor skutečně pocítil.

Foto: Nyní sice Turecko napomíná formou všelijakých prohlášení, avšak ve skutečnosti nejedná tak, aby to agresor skutečně pocítil.  | centcom.mil

Je třeba si také uvědomit fakt, že obě země působí na misi Resolute Support v Afghánistánu, kde působí také naše jednotky. Vzhledem k výše uvedeným faktům pak logicky nastává otázka, do jaké míry se na Ameriku, potažmo Turecko, můžeme spolehnout v rámci spojenectví v NATO.