V současnosti, v návaznosti na celkové zhoršení bezpečnostní situace, resort obrany resp. vedení AČR hledá možnosti jak navýšit bojeschopnost české armády resp. obranyschopnost státu. Jedním z navrhovaných řešení je legislativní změna, která má umožnit, aby lidé s brannou povinností požádali o tzv. dobrovolné předurčení, tedy dobrovolné převzetí výkonu branné povinnosti v době mimo ohrožení státu a válečného stavu. Jde o významnou aktivitu, která však vyvolává i určité kontroverze, kdy některým lidem může připomínat někdejší odvody pro vykonání povinné vojenské služby. Ministerstvo obrany nicméně zdůrazňuje dobrovolný charakter, i fakt, že o žádné odvody nejde. Dobrovolné předurčení, tak přinese další možnost, jak se může občan ČR dobrovolně zapojit do obrany státu. „Už nyní mají občané možnost stát se vojáky z povolání, vstoupit do aktivní zálohy nebo se zúčastnit dobrovolného vojenského cvičení. Dobrovolné předurčení bude čtvrtou možností, jak se budou občané moci zapojit,” vysvětluje k dané problematice ministryně obrany Jana Černochová. Je tento krok správnou cestou a je tzv. dobrovolné předurčení v dnešní době dostatečné?

Foto: V současnosti, v návaznosti na celkové zhoršení bezpečnostní situace, resort obrany resp. vedení AČR hledá možnosti jak navýšit bojeschopnost české armády. Jedním z navrhovaných řešení je legislativní změna, která má umožnit, aby lidé s brannou povinností požádali o tzv. dobrovolné předurčení, tedy dobrovolné převzetí výkonu branné povinnosti v době mimo ohrožení státu a válečného stavu. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

AČR a její početní stavy

Současné početní stavy AČR se ve světle ukrajinského konfliktu, kdy Ukrajina musela po vypuknutí války mobilizovat statisíce vojáků, jeví skutečně jako nedostatečné. Ukrajinský konflikt, stejně jako i další současné konflikty, navíc ukázal, že početní stavy vojáků mají stále svůj význam a nelze se spoléhat pouze na nasycení armád moderní technikou, jako jsou bezpilotní systémy (UAV) či pozemní roboty (UGV), kdy se na první pohled může zdát, že vojáci vlastně ani nejsou třeba. Moderní konflikty jasně ukazují, že lidský prvek je stále nenahraditelný, a že třeba i zdánlivě obyčejný voják s puškou má svůj význam.

Ukazuje se také, že armády postavené na profesionální službě mají vysokou převahu nad braneckými armádami postavenými na povinné vojenské službě. Je to dobře vidět i v ukrajinském konfliktu, kdy se početné jednotky postavené z povolaných branců nedokázaly výrazněji prosadit proti profesionálním jednotkám s lepším výcvikem. Profesionální voják, který se může naplno věnovat výcviku, má zkrátka vyšší úroveň než pouhý nadšenec, který se výcviku věnuje jen de facto ve svém volnu, tedy po omezenou dobu. Dané zkušenosti tak jasně ukázaly správnost koncepce AČR coby profesionální armády. Otázkou však je, jak velká tato armáda má být, a jakými počty vojáků má disponovat.

Připomeňme, že ony počty vojáků v AČR se vyvíjely v čase a měly návaznost jak na celkovou politickou situaci České republiky, tak i samozřejmě na finanční prostředky, které Česká republika na obranu vyčleňuje. Tehdejší ČSLA s jejími nesmyslně vysokými početními stavy (získanými především povinnou vojenskou službou) v návaznosti na připravovanou profesionalizaci svou budoucí velikost plánovala, a tedy plánovala i potřebné výdaje na obranu. Je zajímavé, že původně se počítalo s poměrně vysokými počty ve výši cca 0,6 % obyvatelstva, kdy armáda měla mít cca 65 000 vojáků (zřejmě také díky vysokému množství techniky zděděné z předchozích dob ČSLA). V rámci uskutečnění výše uvedených plánů tehdejší výdaje na obranu běžně dosahovaly 2 % HDP, leckdy je i přesahovaly.

Později, když sociálně demokratická vláda Miloše Zemana a především pak Vladimíra Špidly skutečně realizovala profesionalizaci armády a byla zrušena kontroverzní povinná vojenská služba, byla situace zcela jiná. Podle tehdejšího ministra obrany Tvrdíka i podle armádních plánovačů měla AČR disponovat již výrazně nižšími početními stavy, kdy měla mít pouze 35 tis osob (26 tis vojáků + 9 tisíc občanských zaměstnanců). Avšak tyto počty nebyly nikdy naplněny, což bylo především důsledkem toho, že tehdejší vláda, do značné míry uchlácholená naším členstvím v NATO, výrazně snížila vojenské výdaje, které ani zdaleka nedosahovaly 2 % HDP, jež ČR slíbila při svém vstupu do NATO. Naopak vojenské výdaje ČR tehdy klesaly až na úroveň cca 1 % HDP. Adekvátně tomu klesaly i početní stavy armády, která tak před rokem 2014 měla jen cca 20 tis vojáků z povolání (plus občanští zaměstnanci). Je tak zřejmé, že současné početní stavy AČR a z nich vyplývající nedostatečná bojová síla AČR nejsou dány nesprávností koncepce AČR coby armády profesionální, ale jsou především výsledkem nízkých výdajů na obranu.

Po ruské anexi Krymu a vypuknutí války na Ukrajině pak došlo k přehodnocení této politiky, včetně kýženého navýšení početních stavů zhruba na původně plánovanou úroveň. I tak však česká armáda stále patří v rámci NATO k méně početným armádám (v poměru k velikosti populace, k výši HDP atd.). Válka na Ukrajině navíc jasně ukázala, že současný počet vojáků AČR pro případ nějakého rozsáhlejšího konvenčního symetrického konfliktu nepostačuje, proto je správné, že resort obrany hledá cesty, jak početní stavy AČR navýšit.

Aktivní záloha 

Již v době formování profesionální AČR bylo zřejmé, že její početní stavy jsou nedostatečné. Stejně tak bylo zjevné, že AČR nemůže pouze mechanicky navyšovat početní stavy svých profesionálních vojáků, což by bylo finančně neúnosné. Reakcí na tento stav proto bylo zřízení aktivní zálohy.

Aktivní zálohy představují bezesporu správný konstrukt. Cílem aktivní zálohy bylo právě doplnit relativně nízké početní stavy AČR Obdobné jednotky, jako jsou u nás aktivní zálohy, má většina států, které disponují profesionální armádou, kdy se jedná o různé Národní gardy atd. Ony aktivní zálohy pak mají v různých státech různou velikost, a to i v poměru ke stálé armádě (např. v USA Národní garda svou početností překonává počty stálé armády). V případě České republiky, ale i celé řady dalších srovnatelných států (např. Portugalsko), jsou však aktivní zálohy relativně málo početné, a jsou tak spíše doplňkem stálé armády (A to i přesto, že AČR v současnosti u aktivní zálohy navyšuje početní stavy, kdy se plánuje akvizice až 5000 osob).

Dnes lze konstatovat, že se aktivní zálohy osvědčily. A to nejen v mediálně sledovaných nasazeních při likvidaci různých živelných pohrom atd. Aktivní zálohy také postupně překonávají i některé své „dětské nemoci“, kdy se jim např. nedostávalo adekvátní výzbroje či výstroje. Při různých cvičeních pak vojáci v aktivní záloze dosahují až překvapivě dobré úrovně. Právě poměrně vysoká úroveň aktivních záloh je však paradoxně i jejich nevýhodou. Aby jí bylo dosaženo, musí každý záložník absolvovat výcvik a vojenská cvičení v délce trvání 42 dní. A to je pro mnoho lidí – včetně těch, kteří by chtěli AČR skutečně pomoci –příliš mnoho. Tak rozsáhlý vojenský výcvik je příliš velkým zásahem do jejich životů, především je však složité jej skloubit s běžnými pracovními povinnostmi, k čemuž lze připočíst i fakt, že v mnoha případech zaměstnavatelé příslušníkům aktivní zálohy nevycházejí dostatečně vstříc (přestože od státu dostávají příslušné kompenzace).

I přes vysokou úroveň aktivních záloh je zjevné, že tento prvek není, vzhledem ke svým nízkým početním stavům, pro nějaké zásadnější navýšení početních stavů AČR dostatečný. Navíc i v případě aktivních záloh navíc nelze jen mechanicky navyšovat jejich početní stavy, což by bylo pro AČR finančně neúnosné. Navíc by bylo nesmyslné tyto početní stavy navyšovat na úkor profesionálních jednotek (i takové návrhy se v minulosti objevovaly). Je tak logické, že se hledají i další formy personálního posílení naší armády.

Stanovené zálohy

Jednou z těchto forem posílení se staly tzv. stanovené zálohy. Po něčem takovém ostatně už dávno volala odborná veřejnost. V ČR je totiž mimo ozbrojené složky celá řada lidí, kteří umí manipulovat se zbraní – mají tedy schopnost, která je s vojenstvím nejvíc spojována a bylo tak logickým krokem takovéto lidi podchytit. Stanovené zálohy ovšem nepředstavují skutečnou instituci, která by byla jakousi širší obdobou aktivních záloh. De facto se jedná jen o střelecké kurzy pro širší veřejnost, za účelem zlepšení střeleckých schopností těch, kteří již střílet zpravidla umějí.

Ovládání určité palné zbraně, byť je s vojenstvím bytostně spjaté, je však pouze jednou ze schopností moderního bojovníka. Jako důležitější se pak ukazuje schopnost tzv. vojenského myšlení, tedy schopnost orientovat se v dané situaci, schopnost vyhodnotit největší nebezpečí, a na základě toho učinit určitá rozhodnutí. Stejně tak se jedná o dobrou orientace v terénu, umění přežití ve volné přírodě ve složitějších podmínkách apod. Důležité jsou také znalosti základů první pomoci. K získání výše uvedených schopností není třeba tak intenzivní výcvik, jaký je u aktivních záloh. Stačí k tomu relativně krátký úvodní výcvik. Je však důležité, aby byl tento výcvik pravidelně obnovován. Ve světle této úvahy se pak plán MO ČR, resp. AČR na dobrovolné předurčení záloh jeví jako ne zcela dostatečné.

Samotná idea dobrovolného předurčení je bezesporu krokem správným směrem. Je to mnohem lepší nežli čas od času navrhované obnovení povinné vojenské služby se všemi jejími známými negativy, kdy je navíc zřejmé, že obnovení prezenční vojenské služby by znamenalo mimo jiné neslo obrovské finanční náklady.

Právě dobrovolnost je pozitivním prvkem dobrovolného předurčení, kdy je na každém občanovi, zdali se rozhodne pomoci armádě ve formě právě dobrovolného předurčení. Je to mnohem lepší než nutit k výkonu vojenské služby ty, kteří k ní nemají žádné dispozice, nemohou dosáhnout potřebné úrovně, a jsou tak pro své okolí spíše zátěží nežli přínosem (jak tomu bylo právě v dobách povinné vojenské služby). Každý člověk, který se dobrovolně přihlásí do předurčených záloh; každý člověk, který chce být svému státu nápomocen v dobách nouze, má nesmírnou hodnotu, kdy každý takovýto člověk představuje pro společnost mimo jiné politický či společenský přínos. Lze navíc předpokládat, že člověk, který se přihlásí do dobrovolného předurčení, má již pro vojenskou službu nějaké dispozice, jinak by se ani nepřihlásil. Daný člověk se o vojenství zpravidla zajímá, má k němu nějaký vztah. A je celkem jedno, zdali je tento zájem dán tím, že má rád zbraně, nebo má k vojenství vztah na základě vztahu k historii české armády a české státnosti či je tento zájem dán nějakými rodinnými vazbami.

Dobrovolné předurčení je založeno na tom, že daný člověk je zaregistrován na vojenské správě, která má tak přehled, s kolika lidmi vůbec může v případě potřeby počítat. Zjevně se počítá s tím, že výcvik daný člověk absolvuje později v případě ohrožení. Ukrajinský konflikt však jasně ukázal, že tento přístup k výcviku je nedostatečný. Moderní konflikty často propukají velmi rychle, a někdy zcela nečekaně a armády tak musí své síly mobilizovat mnohem rychleji. Vše navíc umocňuje také hybridní charakter moderních konfliktů, ve kterých se často angažují různé polovojenské síly. Stačí si připomenout objevení „zelených mužíčků“ na východě Ukrajiny, tj. maskovaných ruských vojáků, kteří se angažovali v ukrajinském konfliktu již v době, kdy se oficiálně ruská armáda tohoto konfliktu neúčastnila.

I proto je důležité, aby člověk, který se nabídne armádě v rámci dobrovolného předurčení, dostal adekvátní výcvik již v době míru. Výhodné je to i proto, že se zjistí, jaký talent daný člověk má a v čem může být pro armádu přínosem. Něco takového se pouhým pohovorem na vojenské správě nezjistí. Optimální tak je, aby takovýto člověk získal aspoň základní výcvik, jehož délka přitom může být relativně omezená. Při takovém výcviku člověk může získat základní vojenské schopnosti, včetně hlubšího přehledu o armádě jako takové. Schopnosti získané základním výcvikem by pak měly být udržovány a dále rozvíjeny. proto je žádoucí, aby takovýto člověk procházel pravidelně obnovovacím výcvikem. Onen obnovovací výcvik by mohl být relativně krátký, rozhodně by to nemuselo být oněch 42 dnů, jak je tomu v případě aktivních záloh. Stačilo by patrně každý rok absolvovat několikadenní cvičení (které by bylo pro daného člověka i pro armádu únosné), případně několik jednodenních výcviků. Člověk, který by prošel uvedeným minimálním výcvikem, by jistě nedosahoval úrovně příslušníků aktivních záloh, avšak i tak by byl pro AČR, resp. pro posílení obrany státu značným přínosem. V případě potřeby by pak mohl vykonávat celou řadu pomocných, vedlejších funkcí, pro které je zbytečné vyčleňovat kvalitně vycvičeného, drahého profesionálního vojáka, či obdobně kvalitně vycvičeného vojáka v aktivní záloze. Bez těchto pomocných vojenských činností se neobejde žádná armáda.

Z výše uvedených důvodů by bylo vhodné zálohy vzniklé na základě dobrovolného předurčení institucionalizovat, vytvořit právní a organizační instituci, podřízenou AČR, resp. MO ČR, v jejímž rámci by fungovali dobrovolní záložníci. Dobrovolné předurčení dnes představuje pouze určitý právní konstrukt, nikoliv konkrétní organizační strukturu. Lidé zařazení do dobrovolného předurčení by měli spadat přímo pod armádu, resp. příslušná krajská vojenská velitelství. Je pak otázkou, zdali krajská vojenská velitelství (která jsou navíc v mnoha případech organizačně přetížená) budou mít dostatečné schopnosti tyto lidi organizovat, a v případech nějaké nouze povolávat. Především jde o to s danými lidmi skutečně pracovat, jelikož pokud člověk, který se dobrovolně přihlásí v rámci dobrovolného předurčení, získá pocit, že armáda o něj vlastně ani nemá zájem, po čase odejde (což se ostatně v minulosti stalo u některých příslušníků aktivní zálohy).

Je také třeba, aby již v době míru byly pro příslušníky dobrovolného předurčení připraveny zbraně a výstroj. Vzpomeňme, jaké problémy byly v minulosti se zajištěním výstroje pro příslušníky aktivní zálohy (a v mnoha případech i pro příslušníky AČR). Zajištění výše uvedeného bude představovat obrovský organizační, logistický úkol, proto by bylo chybné nechávat něco takového až na dobu, kdy bude nějaké ohrožení státu zjevné, to už může být pozdě. Bylo by také logické disponovat určitou specializovanou institucí zastřešující dobrovolné předurčení, která by zájemcům dávala základní informace o službě v ní, ale i o službě v AČR. Záložníkům by poskytovala základní výcvik, včetně výcviku střeleckého a zajišťovala by jim materiální zabezpečení včetně výzbroje a výstroje. Může se zdát, že by takováto instituce byla zbytečná a byla by konkurentem aktivních záloh. Avšak opak je pravdou a obě složky by se mohly vhodně doplňovat, kdy by příslušníci aktivních záloh mimo jiné mohli výrazně napomáhat s výcvikem záložníků působících v rámci dobrovolného předurčení (Připomeňme, že příslušníky aktivních záloh jsou často bývalí příslušníci AČR).

Pokud se dobrovolné předurčení vezme za správný konec, obrana České republiky by se tak mohla opírat o tři základní pilíře či by spíše tvořila jakousi pyramidu, kdy by na vrcholu stáli profesionální vojáci AČR, tedy vojáci vyznačující se kvalitním výcvikem a disponující těžkou výzbrojí. Následovaly by vojáci v aktivní záloze se svým specifickým postavením, přímo navázaní na AČR, podporující ji v mírových dobách v celé řadě úkolů. Třetí, patrně nejširší vrstvu, by pak představovaly zálohy vzniklé na základě dobrovolného předurčení, které by byly postupně plně rozvíjeny.

Přestože mohou tyto tři stupně obrany působit poněkud složitě, připomeňme, že něco takového je již úspěšně zavedeno v řadě jiných států (např. USA, Litva, Lotyšsko, Finsko apod.). Toto řešení by pak bylo navíc – oproti některým jiným navrhovaným řešením, jako je nějaké razantní navýšení počtu příslušníků aktivních záloh či obnovení prezenční vojenské služby – relativně levné.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR