Vzhledem k deficitu z minulosti nám 2 % výdajů na obranu nebudou stačit na splnění závazků, které ČR v Alianci přijala, říká generálporučík Karel Řehka, který v rozhovoru dále rozebírá například téma strategické komunikace Armády ČR, hybridní hrozby nebo výzvy týkající se modernizace naší armády. V rozhovoru jsme se také dotkli tématu nedostatečné personální naplněnosti AČR a možných řešení. 

Pane generále, jak vnímáte letošní nultý ročník dobrovolného vojenského cvičení (DVC) pro středoškoláky? A jak moc podle vás může pomoci s rekrutací nových vojáků z povolání nebo vojáků v aktivní záloze?

Snažíme se s mladými komunikovat jinak a jít jejich požadavkům naproti. Letní brigáda s armádou, jak jsme neformálně nazvali dobrovolné vojenské cvičení pro středoškolské studenty, je naším dalším krokem ke zlepšení komunikace se současnou mladou generací. Malý zájem o službu v armádě není daný tím, že by jejich generace byla nějak špatná, je prostě jiná, a naší povinností je najít tu správnou formu, jak ji zaujmout. Oslovili jsme partnerské školy dvou našich brigád, aby se zapojily do programu. A zájem studentů o cvičení byl obrovský. Překonal i naše prvotní odhady. Reakce studentů byly pro nás moc zajímavé a vlastně pozitivní. Na jedné straně zde byli lidi, kteří třeba nikdy neběhali nebo se ještě o sebe neuměli ani moc postarat, jako například vyprat si oblečení a podobně, ale byli motivovaní a chtěli si něco dokázat. Tohle je prostě program, který má potenciál. Ukazuje, že s mladou generací se dá pracovat, že je to o tom, jak s ní komunikujeme. Ukazuje to i zájem studentů po cvičení o další službu. Někteří z nich chtějí po škole do armády, jiní do aktivní zálohy. 

V letošním roce proběhly dobrovolná vojenská cvičení na dvou místech republiky, u 4. brigády rychlého nasazení a u 7. mechanizované brigády. Počítáte pro příští rok s jejich rozšířením na více míst?

Ano, počítáme. Pilotní ročník ukázal, že zájem o tato cvičení je velký a armáda plánuje pokračovat a rozšiřovat tento projekt i k jiným útvarům. Musíme si vyhodnotit naše zkušenosti, vychytáme nedostatky, abychom cvičení v příštím roce mohli rozjet ve větším a ještě lépe. 

Jaké benefity přináší tato forma projektů, jako je DVC, pro společenskou odolnost?

Těch přínosů je několik. Cvičení má mladým lidem přiblížit armádu v její základní podstatě. Seznámí se s principy, na kterých je postavena, jejími tradicemi a běžným fungováním. Účastnici si vyzkouší na vlastní kůži, co to je být vojákem. To žádné sítě nebo akce na veřejnosti zatím nedokážou. Naučí se také mnoho věcí, které pak mohou využít v civilním životě. Jejich zkušenosti pak půjdou s nimi dál a můžou je sdílet s ostatními. Odolnou společnost tvoří odolní občané. Takhle vycvičená skupina lidí se pak stává vojáky v záloze.

Jsme v období, kdy se schvaluje státní rozpočet na příští rok. Myslíte si, že udržíme trend výdajů na úrovni 2 % HDP? 

Dosažení 2 % HDP je klíčové pro zajištění obranyschopnosti země. Je nezbytné, aby byly tyto prostředky efektivně využity a aby se investovalo do modernizace a rozvoje armády. Udržení výdajů na obranu na úrovni 2 % HDP je ambiciózní cíl. Nicméně, pokud je bezpečnost a obrana naší prioritou, a já věřím, že je, pak očekávám, že se vláda bude snažit najít způsoby, jak tento náš alianční závazek splnit.

Zároveň s tím říkám, že 2 % jsou to základní minimum na to, abychom mohli zabezpečit obranyschopnost České republiky. Vzhledem k deficitu z minulosti nám ale nebudou stačit na splnění závazků, které ČR v Alianci přijala. V příštím roce navíc přibydou nové.

Jak jako voják vnímáte různé diskuse zpochybňující potřebu 2 % výdajů HDP na obranu?

Máme civilní řízení obrany, máme demokraticky zvolenou vládu a za obranu nezodpovídá armáda, ale vláda. A pokud vláda dostatečně neinvestuje do obrany, tak vytváří rizika vůči občanům a je to její odpovědnost. My vojáci prostě pak vezmeme situaci tak, jak je. A tak je to správně. Je to výsostné rozhodnutí vlády, ale jako voják musím dávat pravdivé vojenské doporučení. A já v dnešní době tvrdím, že 2 % HDP na obranné výdaje, kromě toho, že jsme si je schválili jako to nezbytné minimum, můžou stačit jednotlivým státům Aliance pouze v případě, že plní veškeré své alianční závazky. Což my ale neplníme. Pokud bychom dlouhodobě investovali do obrany, tak jak jsme měli, tak by to stačilo. Ale bohužel dlouhé roky jsme to nedělali. Dnes máme nahromaděný vnitřní deficit obrany ve stovkách miliard v době, kdy rostou ceny a máme tady bezpečností krizi. 

Je legitimní, že tady je diskuze mezi politiky o 2 %, protože chápu, že obrana není jedinou prioritou. Ale myslím si také, že v dnešní bezpečnostní situaci by bylo nezodpovědné neplnit základní závazky vůči Alianci. Naše členství v NATO nám zajišťuje bezprecedentní bezpečí a díky tomu naše společnost prosperuje. Je slušné a správné plnit své závazky. Platí to i o jiných státech. Ale ve finále je to politické rozhodnutí.

Osobně si velmi vážím politické odvahy a odhodlání současné vlády dávat na obranu ona 2 % HDP a dávat je stabilně a předvídatelně.

V mediálním prostoru aktuálně běží dvě vlastně protichůdné informace. 1. že armáda masivně modernizuje a 2. že výdaje na obranu nejsou čerpány, jak by měly. Jde tedy vše podle plánu a modernizuje armáda podle svých představ?

Modernizace armády je naší prioritou nejen proto, aby Česká republika měla bojeschopnou armádu, ale také proto, že my jsme Aliance. Bohužel závazky, ke kterým jsme se přihlásili, ale neplníme. Intenzivně sice pracujeme na zajištění potřebného vybavení a zavedení moderních technologií do armády, ale z minulých let máme obrovský vnitřní deficit, který nebude jednoduché dohnat. Navíc v dnešní době ekonomické krize a stoupajících cen na trhu obranného průmyslu je výzvou i samotné čerpání rozpočtu. Dalšími výzvami jsou i přebujelá byrokracie veřejných zakázek, administrativní překážky a pak následné zpožďování dodávek. Ano, není to jen o správném alokování prostředků, ale i o zajištění jejich efektivního využití.

Nekomplikuje současná bezpečnostní situace a s tím spojené zvýšené zbrojení nejen evropských armád celkovou modernizaci AČR, např. z důvodu prodlužujících se termínů dodávek určitých systémů?

Ano, komplikuje. Staré modernizační plány, které vznikly před lety, dnes už neplatí. Vzrostly ceny a potřebujeme na ně více peněz. Zvyšovat výdaje na obranu až v momentě, kdy přijde krize, není nejlepší způsob, jak investovat do bezpečnosti. A to teď bohužel děláme. Nemáte ničeho dostatek, musíte čekat ve frontě a všechno je dražší.

Jak se díváte s odstupem na prohlášení některých politiků apod., že svými výroky strašíte obyvatelstvo České republiky? Jak byste argumentoval této části společnosti, že se skutečně nejedná o strašení, ale jde o tvrdou realitu dnešních dní.

Ano, když jsem to řekl poprvé, strhla se obrovská vlna nevole a kritiky, že straším. A někteří lidé mě stále obviňují, že nebezpečí války uměle nadsazuji. Znova opakuji, že tímto svým prohlášením: „že v důsledku rostoucí agresivity Ruska je hlavním úkolem české obranné politiky všestranná příprava na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi“ jsem jen citoval obsah Obranné strategie České republiky, kde je toto přímo napsáno.

Mou povinností náčelníka Generálního štábu Armády České republiky je říkat věci tak, jak jsou. Nikoho jsem tedy nestrašil, pouze jsem konstatoval fakt, který ostatně schválila vláda. 

A že se v blízké budoucnosti nebo i v té vzdálenější ocitneme v konfliktu? Neříkám, že se to stane, ale vyloučit to nelze. My musíme dělat vše pro to, abychom se tomu vyhnuli. Když chcete mír, připravujte se na válku. To je jednoduché. Chystat se na válku, když vypukne, je už prostě pozdě. A armáda pak bude kritizována, možná od těch samých lidí, že není připravena. To není alibismus, je to příprava na reálně existující hrozby. Hlavním cílem ale vždy je účinné odstrašení, aby k válce nedošlo.

Strategická komunikace se týká také armády. Jak je podle vás nyní tato komunikace v AČR nastavena? Máte tým pracovníků StratComu?

Se strategickou komunikací je problém ten, a to nejen v armádě, ale i obecně, že není ujednocená představa, co to vlastně je a co si máme pod tím představovat. Spousta lidí o strategické komunikací dnes mluví, ale představuje si pod tím něco trochu jiného. Strategická komunikace by měla být součást naší strategie, a ne povídání o ní. Je to komunikace slovy i činy tak, abychom naše cíle podporovali i v informačním prostředí. Není to o tom, že něco řeknu do médií, ale i o tom, co dělám a jak se chovám. Když vydáme doktrínu, tak je to jistá forma strategické komunikace. Když pořádáme cvičení, tak i to je jistá forma komunikace. Myslím si, že armáda na tom se strategickou komunikací není nijak špatně. I proto armáda má informační a kybernetické síly. Metodicky máme stále co dělat. Je třeba si ale také říct, že strategická komunikace nemůže být izolovaná v armádě, my musíme navazovat a být součástí širší strategické komunikace resortu a státu. Jinými slovy, nejsme na tom špatně, daleko více si uvědomujeme důležitost působení v informačním prostředí, ale pořád máme co rozvíjet. 

Naše země by podle Obranné strategie ČR i dalších dokumentů měla v rámci Aliance plnit zejména roli tzv. Host Nation Support. Je ČR resp. AČR na tuto roli v současné době připravena?

Ano, podpora hostitelské země je jeden z důležitých úkolů ČR v rámci aliančních plánů. Tato podpora, která je nezbytná pro zajištění logistické a operační podpory spojencům na našem území, posiluje celkovou obranyschopnost NATO a umožňuje proveditelnost obranných plánů. 

Budujeme také nové jednotky, které tuto schopnost budou plnit, například prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku. Je to také o nemovité infrastruktuře a schopnosti zajistit transfer většímu množství aliančních vojáků přes naše území a poskytnout jim potřebné služby a servis na delší dobu. Host Nation Support ale není úkol jen pro armádu. Je to úkol, který vyžaduje zapojení celého státu a společnosti. Potřebujete prostupnou dopravní síť, zdravotní péči, pohonné hmoty, proviant – ten výčet je hodně dlouhý a přesahuje možnosti samotné armády.

Kybernetické resp. hybridní hrozby jsou v dnešní době velmi aktuálním tématem. Pokud dnes tzn. v mírovém stavu dojde např. k nějakému kybernetickému útoku, řeší tuto záležitost ministerstvo vnitra, armáda či jiný úřad? Můžete uvést nějaký příklad kyberhrozby, kterou by již řešila primárně armáda?

Naše kybernetické informační síly oslavily pět let existence. Jsou stále ještě ve fázi budování, určitě nejsme tam, kde potřebujeme být. Vzhledem k rychlosti technologického vývoje asi nikdy nedosáhneme stavu, kdy budeme moci říct teď máme hotovo. Co se týče kybernetických hrozeb a obrany proti nim, to je a bude vždy dynamický proces, ale nemyslím si, že bychom se měli za co stydět.

Čím víc digitalizujeme – a my potřebujeme digitalizovat, protože je to trend, který dává na bojišti výhodu – tak si tím logicky vytváříte určité závislosti a zranitelnosti. Zaměření armády je ale primárně na ochranu vlastních systémů a podporu vojenských operací. Může to být i o aktivním působení na protivníka.

Ochranou kritické infrastruktury se zabývá primárně NÚKIB a ten podle potřeby spolupracuje s dalšími složkami, jako třeba s policií a zpravodajskými službami. Aktivní obranu v kyberprostoru ze zákona vykonává Vojenské zpravodajství. Armáda může v krizi podporovat, ale naše zaměření jsou primárně vojenské operace.

Jak Aliance reaguje na současnou bezpečnostní situaci a jak si vede AČR v rámci plnění našich závazků vůči NATO?

Aliance reaguje na zhoršenou bezpečnostní situaci tím, že v rámci svého pravidelného procesu obranného plánování výrazně navyšuje požadavky na schopnosti a kapacity, a to nejenom u nás, ale u všech aliančních států. Máme co nabídnout, ale zdaleka neplníme ani ty staré závazky, a teď nám přibydou nové s důrazem na protivzdušnou, protiraketovou a protidronovou obranu, což nejsou levné záležitosti. 

Od 22. ledna do 31. května proběhlo největší cvičení NATO od konce studené války Steadfast Defender 2024, kterého se mimo jiné zúčastnilo cca 90 000 aliančních vojáků. V jakém rozsahu se do něj naše armáda zapojila a co bylo hlavním cílem této akce?

My jsme se do cvičení zapojili dá se říct okrajově. Bylo to dáno především scénářem cvičení, který se vyvíjel někde jinde, mimo Českou republiku. Přesto jsme se cvičení účastnili téměř tisícovkou našich vojáků. Konkrétně šlo o cvičení Brilliant Jump a Loyal Leda. Vůbec největší bylo pak cvičení Immediate Response, které bylo historicky největším česko-americkým cvičením na území České republiky. Dalších cvičení jsme se zúčastnili i v zahraničí. Šlo především o sdílení zkušeností a schopností. Důležité pro nás bylo, že jsme cvičili s aliančními partnery a zároveň jsme cvičili i vlastní schopnost podpory zahraničních jednotek na našem území. 

Téměř ve všech rozhovorech a diskusích zaznívá, že základem bojeschopné armády je kromě moderní techniky dostatečný počet dobře vycvičených a připravených vojáků. Armáda České republiky se dlouhodobě potýká s podstavem personální naplněnosti. Co je podle vás potřeba udělat, aby se tento stav co nejrychleji zlepšil (např. lepší finanční motivace či jiné benefity).

Je to soubor kroků, které musíme udělat. Personální krizi má většina evropských aliančních armád. Jsou k tomu důvody, které musíme brát jako fakta, a tak s nimi i pracovat, jako jsou jiné demografické podmínky, zdravotní stav populace, konkurenceschopnost na trhu práce při nízké nezaměstnanosti. Pak jsou tu důvody, se kterými můžeme něco dělat – malá informovanost o službě v armádě, složitý a časově náročný systém náboru, více můžeme také udělat pro udržení stávajícího personálu. 

Proto vznikl pracovní tým, který vede můj zástupce generálporučík Miroslav Hlaváč. Jeho tým má za úkol navrhnout takové opatření, abychom změnili to, co jde. Například maximálně digitalizovali a tím zjednodušili a zrychlili proces náboru, přidali nové benefity vojákům a třeba i jejich rodinám a benefity využívali více cíleně. Teď v září by měla být vládou schválena novela zdravotní vyhlášky, která upravuje naše požadavky na zájemce o službu v armádě. Nastavuje například nové minimum, které musí člověk splňovat, aby ho armáda uznala za schopného vojenské služby.

I zavedení zmiňovaného dobrovolného vojenské cvičení pro studenty středních škol, další odborné vzdělávání, nebo stipendijní programy pro středoškoláky a kredity pro vysokoškoláky jsou dalšími kroky k tomu, aby armáda jako zaměstnavatel nejen vypadala lépe, ale skutečně byla lepší. To vše by mělo pomoct přilákat do armády nejen nové lidi, ale také je v armádě udržet.

Armáda České republiky začala spolupráci s vysokými školami (např. ČVUT). Co by tato forma spolupráce měla naší armádě reálně přinést a v jakém časovém horizontu?

Armáda se věnuje například umělé inteligenci a do budoucna se bez ní určitě neobejde. V určité podobě ji využívá už dlouhodobě, jako jsou třeba bezpilotní nebo bezosádkové prostředky, robotické systémy nebo softwarové komponenty. Ale je tady mnoho dalších disciplín, kde nám právě umělá inteligence pomůže a otevře nové možnosti. Nejde ale jen o umělou inteligenci, podobných oblastí je více.

Ruský útok na Ukrajinu vyvrátil iluze o věčném míru nebo dlouhé varovací době. Armáda se na tuto situaci prostě musí rychle adaptovat. A jak je uvedené v Obranné strategii České republiky musíme se připravovat na konflikt vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem. 

Měníme starou techniku za novou, ale musíme zároveň přemýšlet dál za horizont, jak tyto systémy budou fungovat. Jak bude vypadat budoucí válčení. Musíme být schopni bojovat ve všech bojových doménách. Všichni se shodují, že nastupují nové technologie. Kdo bude schopný tyto technologie ovládat a používat, ten bude mít také technologickou převahu na bojišti. A my toho musíme být schopní. 

V dubnu loňského roku armáda podepsala memorandum o spolupráci s ČVUT. To nás opravňuje k tomu, abychom společně s ČVUT spolupracovali na projektech přelomových technologií a jejich navrhování a zavádění do armády. Ke zlepšování technologické vyspělosti využívá armáda poznatky vědy a výzkumu v oblasti nových přelomových technologií EDT (Emerging and Disruptive Technologies) už delší dobu, ale právě spojení s akademiky je to, co nám dosud chybělo a bylo by chybou takovou civilně-vojenskou spolupráci nevyužívat. 

Velký význam na moderním bojišti mají také bezpilotní prostředky různých kategorií. AČR chce bezpilotní prostředky pořídit v co nejkratším časovém horizontu, tedy v letech 2025–2026. Jedná se o pořízení pouze menších bezpilotních systémů nebo se v tomto období počítá i s akvizicí taktických bojových dronů a vyčkávací munice (kamikaze dronů)?

Ne každé bojiště bude v budoucnu vypadat stejně jako to ukrajinské. Každou válku je potřeba posuzovat v dané situaci a v daném kontextu. Obecně jak se říká, zůstává povaha války v mnoha směrech plus minus stejná. Jistě, vyvíjí se technologie, ale tak to bylo vždy. Jejich rozvoj je masivní, ale bych byl opatrný ohledně okamžitého skákání na nějaké trendy. Už jednou jsme tady téměř rušili tankové vojsko nebo dělostřelectvo jako přežitek a Ukrajina ukázala naprostý opak. Představa, že drony nahradí všechno, je prostě nesmysl. FPV drony, které se začaly masivně používat, určitě mají svůj význam, je to nový aspekt na bojišti, se kterým je potřeba počítat. Ale představa, že třeba nahradí dělostřelectvo, je mylná.

Technologický vývoj ale samozřejmě sledujeme a se zaváděním dalších kategorií bezpilotních systémů a vyčkávací munice počítáme.

Vnímáte v současnosti některý konkrétní systém, který v AČR kriticky chybí?

Asi není vyloženě jeden systém, který by nám kriticky chyběl. Těch věcí, které nám chybí, je víc a je to napříč všemi bojovými funkcemi. Ze strategického hlediska dnes asi nejvíce vnímám deficit u protivzdušné obrany a ochrany proti balistickým střelám. A dále v systémech velení a řízení a v digitalizaci.

Připomínáme si 25. výročí vstupu ČR do NATO a zároveň 75. výročí založení této aliance. Jak významnou roli hraje Aliance v dnešní nejisté době? Na co by se mělo NATO v budoucích letech nejvíce soustředit? Souhlasíte s větší samostatností evropských států NATO vzhledem k deklarovaným závazkům USA v oblasti západního Pacifiku, kde je tamní situace v současné době zhoršená?

To, že jsme součástí největší obranné aliance na světě nám dává jistotu, že se v případě našeho napadení nebudeme bránit sami. To ale neznamená, že na to můžeme spoléhat a sami nic nedělat. Členství v Alianci také znamená, že do kolektivní obrany přispíváme svým dílem. Je to naše zodpovědnost, stejně tak jako všech států v Alianci. Svět není bezpečný a naší jedinou hrozbou není jen Rusko. Nejen proto se alianční, ale i naše národní cíle a pozornost, orientují i jinam. Je nezbytné, aby se Evropa intenzivně připravovala na možné konflikty a nespoléhala se pouze na pomoc zvenčí – od USA. Evropské státy se musí více angažovat v obraně svého území, aby byly schopny reagovat na různé hrozby samostatně, což by zároveň umožnilo USA soustředit se na jiné globální výzvy, jako je například situace v Pacifiku.

V žádném případě ale nemluvím o budování nějaké „evropské armády,“ mluvím o posilování schopností a kapacit evropských států v rámci NATO.