Díky raketovému rozvoji moderních technologií zaznamenáváme nebývalý rozmach jejich aplikace i ve vojenství, a sledujeme-li technologické trendy minimálně z pohledu budoucího potenciálu, tak je evidentní, že vedení vojenských operací stojí před revolučními změnami, které nebudou mít srovnání s čímkoliv, co jsme mohli doposud ve vojenství zaznamenat.

Bojiště orientované na efektivitu – výsledek čistě pragmatického přístupu  

Logickým předpokladem, inspirovaným z průmyslových domén a trendů, je vývoj budoucího bojiště sledující vysoce pragmatické přístupy postavené na optimalizaci nákladů v kontextu míry operační efektivity jednotlivých řešení. Tento faktor nevyhnutelně povede k potlačení celé řady vojenských dogmat a konzervatismu, které často blokovaly cestu novým myšlenkám a nekonvenčním přístupům ve vedení bojové činnosti. Hlavními důvody, které nutí všechny aktéry k přechodu na vysoce technologizované bojiště je dramaticky se navyšující míra efektivity automatizovaných zbraňových systémů ovlivňující perspektivy lidské přítomnosti na bojišti 21. století.

Z historických zkušeností lze vyvodit, že úspěch ve vedení vojenských operací fundamentálně zabezpečují dvě složky, a to efektivní a koordinované řízení (zprostředkované optimální sekvencí rozhodovacích procesů) a účinnost použité technologie. Tento fakt je již více jak dekádu spojen s diskusemi týkajícími se klíčových limitací biologických systémů, kde hlavním omezením se jeví reakční čas a schopnost rychlého a komplexního rozhodování v kontextu potřeb operačního prostředí. Vzhledem k tomu, že rozhodování spočívá fundamentálně v procesu prohledávání stavového prostoru s cílem nalezení takové soustavy dílčích kroků vedoucích k cíli za minimálního úsilí, času, rizika apod., z tohoto faktu vyplývá široký potenciál pro matematické modelování, vícekriteriální optimalizaci, případně následnou automatizaci a nasazení výpočetní techniky. I přesto, že se jedná o procesy představující zásadní výzvu pro současnou technologii, tak je jisté, že tyto fundamentální faktory, na kterých stojí vojenské operace, jsou již doménou pokročilých výpočetních systémů a jsou na straně elektronických protějšků realizovány mnohonásobně rychleji.

Přechod na systém velení a řízení podporovaný umělou inteligencí

Na základě mnoha operačních zkušeností a prognózy vývoje moderního válčení existuje logický předpoklad, že budoucí bojiště bude vyžadovat nový koncept přístupu k oblasti velení a řízení (C2) na všech úrovních. Původní myšlenka tohoto tvrzení byla představena v roce 2008 jako součást řešení projektu DARPA – Deep Green, který byl inspirován superpočítačem pro počítačovou podporu rozhodování ve hře šachu z devadesátých let (DeepBlue). DeepGreen přichází se zásadní transformací tzv. OODA (observe, orient, decide, act) paradigmatu, a to v souvislosti s očekávaným nárůstem dynamiky bojiště, kde původní sériový přístup OODA může vést ke znatelným zpožděním, zejména v pochopení a prognóze vývoje operační situace, což představuje fatální dopad na efektivitu řízení celé operace.

Současný OODA přístup nabývá spíše reaktivního charakteru oproti proaktivnímu, který je požadován v kontextu budoucího dynamicky se měnícího bojiště a spočívající v iterativní prognóze vývoje postupu nepřítele, založené na takticko-fyzikální simulaci modelu společného obrazu operační situace. Upgrade architektury OODA paradigmatu demonstruje následující obrázek.

Paralelizace cyklu OODA přináší malou revoluci v přístupu k rozhodování ve vojenství a implementaci pokročilých technologií (do tohoto procesu). Tento přístup také podporuje decentralizovanou hierarchii systému velení a řízení, která dává nižším úrovním velení možnost flexibilně reagovat na výsledky wargamingových simulací a z nich odvozených hrozeb v reálném čase, včetně komplexního pochopení širšího kontextu bojiště a záměrů velitelů vyšších úrovní, což vede k lepšímu situačnímu povědomí.

Situační povědomí je zásadní pro operační efektivitu a dominanci na bojišti 21. století a s tím, jak se rozhodovací procesy stávají komplexními a jsou více propojeny se zpravodajstvím v reálném čase (dálkový průzkum země, poznatky založené na analýze velkých dat a podobně), tak se i možnosti volby potenciálních variant možného rozhodnutí znatelně rozšiřují. A pokud je ke stavovému prostoru bojiště přidána časová dimenze, nutná k identifikaci budoucích kritických konfigurací bojiště, pak je stavový prostor natolik rozsáhlý, že musí být zpracován pomocí nejmodernějších výpočetních prostředků a pokročilých algoritmů spadajících do kategorie umělé inteligence. Ačkoli bylo na implementaci umělé inteligence v rámci operačních analýz, hodnocení a plánování taktických scénářů odvedeno mnoho práce, složitost současného bojiště přináší stále mnoho výzev a problémů, z nichž mnohé nejsou v dohledném časovém horizontu standardními výpočetními prostředky řešitelné a jejich praktická implementace se upíná k nadějím budoucího výzkumu spojeného s kvantovými počítači.

Role autonomie a automatizace válčení 

Autonomie a automatizace budou nevyhnutelně hrát zásadní roli v budoucích vojenských operacích. Tento faktor zásadně změní operační umění a taktiku a v mnoha oblastech bude plně integrován do oblasti velení a řízení. Autonomní systémy umožní provádět složité mise s vyšší efektivitou, nízkými ekonomickými náklady a sníženým rizikem pro lidský personál. Tento fakt nicméně otevírá další dimenzi výzev a problémů, kterým resorty obrany nikdy předtím nečelily. Armády, jež tuto transformaci zvládnou pozdě, by mohly být snadno „diskvalifikovány“ jak z budoucího bojiště, tak ze spolupráce s jejich výrazně pokročilejšími partnery. 

Jeden z hlavních problémů spočívá v efektivním řízení extrémního počtu taktických entit, a to primárně v prostředí s omezenou (odepřenou) komunikací. Tento problém vede k prosazování pokročilých technologií autonomního řízení, distribuovaných organizačně-řídících architektur a zavedení plné autonomie v některých oblastech operačního nasazení obranných technologií. Tento krok však vyžaduje pečlivé zvážení etických, právních a operačních důsledků, včetně zabezpečení procesu integrace autonomie a automatizace v souladu se zavedenými společenskými hodnotami a cíli, což může na druhou stranu značně limitovat výslednou efektivitu té či oné technologie a bude jistě předmětem mnoha diskusí a kompromisů. Jednou z klíčových součástí tohoto procesu je budování důvěry v pokročilé technologie, zejména autonomní systémy, prostřednictvím důkladného operačního testování a hodnocení (OT&V). Vojenský sektor je obvykle vysoce konzervativní a budování důvěry v nové a revoluční technologie vyžaduje čas. Jakákoli chyba nebo selhání může mít za následek vážné prodloužení procesu zavádění či odmítnutí vybrané technologie, což je zesíleno dalšími nepříliš perspektivními výhledy v personální oblasti u mnoha armád. V každém případě, komplexní automatizace vojenských systémů, komponent a prostředků včetně oblasti velení a řízení se jeví jako nevyhnutelná pro přežití na budoucím bojišti.

Mezinárodní spolupráce

Mezinárodní spolupráce a standardizace ve vojenské oblasti jsou nezbytné pro vytvoření soudržného a účinného rámce pro společné mnohonárodní operace, neboť v koalicích slabších států obvykle neexistuje žádný jiný způsob, jak účinně čelit silnějšímu nepříteli. Organizace jako NATO profesionalizovaly toto úsilí, vyvinuly standardizované normy, postupy a technologie, které se členské země zavázaly dodržovat, a usnadnily si tak vzájemnou interoperabilitu a spolupráci. Dosažení i základní standardizace je však složitý a dlouhodobý proces, který zahrnuje mnohá úskalí. Navzdory těmto výzvám zůstává snaha o standardizaci v mezinárodní vojenské spolupráci jednou z hlavních priorit a nebude tomu jinak ani do budoucna, neboť významně posiluje kolektivní schopnost koaličních armád reagovat na globální bezpečnostní výzvy koordinovaným a účinným způsobem.

Závěrem

Výsledky současného technologického pokroku ukazují, že s vysokou pravděpodobností se budoucí bojiště bude značně lišit od tradičního „frontového“ pojetí operačního prostředí formovaného doktrinálními přístupy a geograficko-klimatickými faktory dvacátého století. Při pohledu na současné trendy a prognózy orientované na efektivitu a „ekonomiku“ válčení lze na budoucím bojišti očekávat integraci obrovského počtu pokročilých technologických systémů s výraznou vazbou na kybernetickou operační doménu a přesahem na oblasti informačně-psychologických operací. Tyto faktory povedou nevyhnutelně k transformaci vysoce dynamického a komplexního operačního prostředí, ve kterém lze očekávat nárůst nekonvenčních hrozeb, vzestup nestátních aktérů, intenzivnější hybridizaci budoucího válčení, kombinaci symetrického a asymetrického konfliktu a rychlé rozšíření bojiště nejen do sousedních zemí, ale díky globálnímu propojení i do vzdálenějších států.

Dále, pravděpodobnost globálního konfliktu neustále roste a s vývojem bezpečnostního prostředí ve světě se nejeví blízký obrat tohoto trendu. Tento fakt vede k nebývalé potřebě rozvoje ozbrojených sil respektující principy vysoké flexibility, technologické pokročilosti a nekonvenčnosti v přístupech k řešení budoucích výzev. Vzhledem k tomu, že velká část segmentu vojenských technologií se značně překrývá i s civilními aplikacemi, existuje silný předpoklad, že pokrok ve vojenství rychle ovlivní civilní oblasti a naopak, tedy že navyšující se rozpočet na obranu by se měl sekundárně promítnout v širším pozitivním kontextu ve prospěch celé společnosti.

Z historických zkušeností je evidentní, že míra rozdílu v pokročilosti použitých technologií rozhoduje o jejich výsledku. Je-li rozdíl natolik velký, že jej nelze nijak dále kompenzovat, například početní převahou nebo výhodným operačním prostředím, pak je o vítězi již předem rozhodnuto. Je asi přirozené, že touto cestou by se chtěla vydat každá armáda, která to se svým posláním myslí vážně, a proto se také pokročilé technologie staly jednou z ústředních oblastí soupeření vyspělých armád světa, kde Armáda České republiky by neměla stát stranou.