Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách předznamenává odklon geostrategické pozornosti USA z Evropy do Indo-Pacifiku. Trumpův kritický postoj k NATO rovněž oslabuje pocit bezpečnosti jeho evropských členů, zejména na východním křídle Severoatlantické aliance. Podle některých evropských politiků musí tuto výzvu Evropa využít k vytvoření nezávislé bezpečnostní a obranné politiky, včetně vytvoření ozbrojených sil pod společným unijním velením, které budou plně integrované a interoperabilní s NATO. Severoatlantická aliance s USA v čele by však stále měla zůstat významným pilířem evropské obrany.

Myšlenka vytvořit evropskou armádu má svou historii a již několik let po skončení druhé světové války se mohla stát realitou. Společné ozbrojené síly mělo tehdy tvořit 43 divizí (14 francouzských, 12 západoněmeckých, 12 italských a 5 ze států Beneluxu). Počítalo se s vytvořením šestičlenné rady se zástupci ze všech zúčastněných států, jejíž politické zadání by evropská armáda plnila. Plevenův plán (podle francouzského předsedy vlády Reného Plevena) založit Evropské obranné společenství se ovšem dočkal odmítnutí v samotné Paříži. Ratifikaci příslušné mezinárodní smlouvy v roce 1954 odmítli francouzští poslanci, kteří se obávali přílišné ztráty národní suverenity.

Dnes, o 70 let později, Evropská unie čelí dramatickému nárůstu geopolitického napětí. Ať už jde o ukrajinsko-ruskou válku, mezinárodní vztahy s Čínou a Ruskem nebo nestabilitu v severní Africe a na Blízkém východě, pohledy Američanů a Evropanů nejsou vždy v souladu. Přesto EU zůstává v otázkách bezpečnosti a obrany závislá na Spojených státech a jejich vedoucí roli v NATO. Avšak budoucí prezident Trump zpochybňuje americkou podporu státům nedodržujícím rozpočtové závazky plynoucí z členství v Alianci a organizaci samotnou považuje za „zastaralou“.

Brusel v posledních letech podniká politické kroky směrem k vytvoření unijní obrany, především skrze „nalévání“ peněz do fondů a programů podporujících bezpečnostní a vojenské projekty. Od roku 2017 existuje PESCO (Permanent Structured Cooperation) s cílem podpory vývoje nových zbraní, kybernetické bezpečnosti a armádního výcviku. EDF (European Defence Fund) s plánovaným rozpočtem osmi miliard eur do roku 2027 k tomu financuje projekty přispívající k evropské strategické autonomii a vnitrounijní mezinárodní průmyslové spolupráci. Strategický kompas, plán přijatý v roce 2022, navíc EU nabádá k posílení společného krizového řízení a k sestavení jednotky rychlé reakce EU RDC (EU Rapid Deployment Capacity) o síle 5000 vojáků do roku 2025.   

Navzdory dosaženému pokroku se na cestě k evropské armádě stále nacházejí velké výzvy. Jednou z největších je financování, neboť rozpočty na obranu jsou v mnoha unijních zemích omezené. Německo, Francie a další členské státy sice zvýšily své výdaje na obranu, ale tyto prostředky často souvisí se stávajícími závazky vůči NATO. Společná obranná politika také vyžaduje konsensus, což je v Unii 27 zemí s velmi rozdílnými bezpečnostními potřebami stále problém. Ve východoevropských zemích (Polsko a pobaltské státy) panují i obavy, že by evropská armáda mohla oslabit jejich vazby na Severoatlantickou alianci a tím snížit věrohodnost odstrašení proti Rusku. NATO s USA v čele proto zůstává ústředním pilířem evropské obrany. 

K překonání těchto výzev chtějí někteří přední evropští politici využít zvolení nepředvídatelného Donalda Trumpa americkým prezidentem. Podle nich přišel čas na překročení vlastního stínu a dosažení strategické autonomie. „My Evropané nemusíme svou bezpečnost navěky delegovat na Američany,“ prohlásil v reakci na Trumpovo znovuzvolení francouzský prezident Emmanuel Macron. „Pro nás Evropany je to rozhodující historický okamžik. V podstatě před námi stojí otázka: chceme číst dějiny psané jinými, války zahájené Vladimirem Putinem, americké volby, rozhodnutí Číňanů v oblasti technologií nebo obchodu? Nebo je chceme psát sami? Já si myslím, že máme sílu je psát.“

S pohledem francouzského prezidenta souzní lucemburský premiér Luc Frieden. Ustanovení geopoliticky suverénní EU spojuje se vznikem evropské armády, získáním stálého členství v Radě bezpečnosti OSN pro Unii, ustanovením vícerychlostní Evropy stejně jako reformou Europolu a Frontexu. Potřebu změny podle něj zdůraznila ruská agrese na Ukrajině a Trumpovo zvolení povede k prvním politickým rozhodnutím.   

„Musíme diskutovat o potřebě evropské armády,“ řekl premiér Frieden. Nikoli o armádě, která by nahradila „instituce podporující dialog a demokracii“, ale o armádě „schopné bránit naše hodnoty“. Lucemburský premiér vidí tuto armádu jako „plně integrovanou a interoperabilní s NATO“.

Pro začátek navrhuje spojit ozbrojené síly koalice zemí ochotných vzdát se svých suverénních práv za účelem co nejefektivnější obrany. Na politické úrovni požaduje přijímání důležitých zahraničněpolitických rozhodnutí kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti. „Chceme-li naplnit ambice Evropy, je třeba přehodnotit náš rozhodovací proces... V politicky citlivých oblastech bych si dokázal představit spíše superkvalifikovanou většinu než jednomyslnost. Ta by zabránila tomu, aby jedna země blokovala důležitá rozhodnutí, když mezi všemi ostatními existuje široká shoda.“

Luc Frieden si uvědomuje různou úroveň podpory pro hlubší obrannou spolupráci mezi členskými státy. Z tohoto důvodu navrhuje vícerychlostní Evropu s různými úrovněmi integrace. Ve středu si představuje menší skupinu vysoce integrovaných členských států s prvky federální struktury, jako je euro, Schengen, společná zahraniční politika a společná obrana. Druhý okruh bude pro zastánce pouze úzké hospodářské spolupráce a zóny volného obchodu. Třetí okruh zahrne všechny kandidátské země a nabídne jim konkrétní plán na vstup do Evropské unie namísto současného dlouhého čekání v nejistotě. A konečně čtvrtý se zaměří na všechny, kteří se nechtějí stát členy Evropské unie, ale pro něž je spolupráce v určitých oblastech nezbytná (např. Norsko, Spojené království a Švýcarsko). 

Reformu Europolu a Frontexu premiér Frieden spatřuje v aktualizaci migrační politiky a posílení kontroly na vnějších hranicích. Frontex se má stát skutečným evropským sborem pohraniční stráže se stejnými pravomocemi jako národní síly. Jeho mandát posílí společná návratová politika, jež se stane součástí unijních vízových dohod a dohod o spolupráci se třetími zeměmi. K posílení ducha Schengenu navrhuje zavedení hlubší policejní spolupráce, která zahrne vytvoření nového Europolu, „evropské policejní agentury se skutečnými výkonnými pravomocemi v určitých oblastech“.

Většina Friedenových a Makronových myšlenek se týká základů národní suverenity, jež pro mnoho politiků zůstávají nedotknutelnými a neměnitelnými. K přijmutí jejich vizí bude potřeba změna mentality, kterou může způsobit existenční ohrožení EU. S volebním vítězstvím Donalda jednoznačně dochází k oslabení amerického příspěvku do NATO, na němž unijní obrana závisí. Na projevy nejistoty či slabosti jistě čeká Rusko, které by v případě západního zaváhání mohlo obsadit zranitelné Pobaltí. Po Ukrajině a Pobaltí by pak mohla přijít na řadu středovýchodní Evropa (alias země Visegrádské čtyřky).

Trvalému geopolitickému ukotvení ČR směrem na západ a účinné obraně proti Rusku by hlubší obranná integrace s Beneluxem, Francií a Německem mohla prospět. Nutnost větší evropské samostatnosti díky americkému odcházení z evropského území nezanechá k této zahraničněpolitické linii žádnou alternativu. Čím dříve na tomto směřování zavládne shoda napříč politickým spektrem, tím lépe. 

Vedle programů PESCO a EDF téměř jistě vzniknou další a rozsáhlejší obranné iniciativy. V případě vzniku vícerychlostní Evropy k nim velmi pravděpodobně získají přístup jen zbrojovky z klubu zemí ochotných prohlubovat obrannou integraci. Již teď jsou ve hře miliardy eur a pokračující geopolitická emancipace tuto sumu ještě znásobí.

Zdroj: Le Monde, Deutschlandfunk, Familia Austria, News.at